Povídka Pod rouškou minulosti - 22. kapitola

15. září 2010 v 16:17 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
22.díl
Bratři - nevědí, co se sluší a patří



Další den už jsem byla na vážkách, jestli jsme to měli vůbec někomu říkat (tím myšlen Remus a Lily, která to z něj pravděpodobně nějak vydolovala a teď se na nás při každém kroku dívala neuvěřitelně nenápadně). A protože trávila s Jamesem víc času, než je zdrávo, začal mít podezření i on. Přesvědčila jsem se o tom na obědě, kdy si vyžádal místo vedle Siriuse a celou tu půl hodinu mu krmil uši nějakými konspiračními teoriemi. Docela jsem ho chudáka litovala.
Nic jsme nedávali najevo, takže neměl díkybohu žádné důkazy, ale ty jeho podezřívavé pohledy rozhodně příjemné nebyly. Dokonce pověřil Lily, aby se mnou chodila na záchod. On je úplně pitomej. Viděla jsem ji, jak se mu to snaží vymluvit, ale když se James do něčeho dal, jen tak neupustil. Jasným důkazem tohoto je jeho sedmileté dolejzání za Lily.
Nevěřili byste tomu, ale když mu Sirius nic neřekl, šel za mnou. Připadala jsem si jako pod křížovým výslechem. To bylo samý: A proč teda pořád mizíte někam spolu? A jak to, že pokud se vypaříš ty, hned potom se vypaří i Sirius? Proč se na vás Remus s Lily dívají těmi významnými pohledy a tak dále a tak dále…
,,Jamesi, už dost!" zasyčela jsem na něj po 55 minutách a 36 vteřinách výslechu v učebně dějin čar a kouzel. Naštěstí tohle byla poslední hodina. Naneštěstí jsem jí trávila v jedné lavici s Jamesem. Já se jednou zblázním!
,,Tak proč mi neřekneš pravdu, nejsem blbej a říkám ti rovnou, že s ním mít nic nebudeš!" prskal mi do ucha, zatímco jsem se ho snažila ignorovat. Teď jsem ale zbystřila.
,,Hele, Jamesi, ty mě nebudeš kázat, co mám a nemám dělat, nejsi můj otec!" procedila jsem skrz zuby jedním dechem. Neskutečně mě naštval. Binns v tu chvíli skončil hodinu. Nečekala jsem na odpověď a vyletěla z lavice jako neřízená střela.
,,Amy!" Slyšela jsem, jak za mnou nepříčetně řve a pak i dusající kroky. Přidala jsem tempo, prolétla portrétem a chystala se vydupat po schodech do ložnice.
Právě v tomto okamžiku mě zastavil a přetočil tváří k němu. ,,Co si sakra myslíš, že děláš!" zařval mi do obličeje, až sebou všichni ve společenské místnosti trhli. Někteří se vytratili a jiní pozorovali, co se bude dít dál.
,,Neřvi na mě!" odsekla jsem neméně vztekle.
,,Tak mi to řekni!"
,,Jo, chodíme spolu. Stačí?" vmetla jsem mu do tváře. Na okamžik zůstal stát s otevřenou pusou, ale pak se nějak moc rychle vzpamatoval.
,,Cože?" utrousil nebezpečně.
,,Chodíme spolu a neřekla jsem ti to proto, že bys začal vyvádět. Přesně jako teď!" vyškubla jsem mu ruku ze sevření a ukázala na něj.
,,A co když tě nechá být, hm? Zlomí ti srdce a pak už tady nebude nikdo, kdy by ti ho spravoval. V poslední době se změnil, ale tak moc ne!" Smutně jsem zakroutila hlavou. Vlasy mi přepadly přes ramena a zakryly výraz, který připomínal bolestnou grimasu. Když nepřemýšlel, dokázal ublížit, hodně ublížit. O to nejen mě, ale i Siriusovi, který právě teď vcházel s Lily a Remusem portrétem. Zachmuřeně začali sledovat situaci.
,,Ano, možná, že se rozejdeme, ale za tebou pak rozhodně nepůjdu, Jamesi. Měl by ses naučit dřív myslet, než ze sebe něco vyklopíš, protože slova už nemůžeš vzít zpátky. Můžeš jen doufat, že to Sirius neslyšel, protože tě považoval za nejlepšího přítele a ty jsi…" Nechala jsem větu nedokončenou. Celou dobu jsem mluvila tiše, ale věděla jsem, že mě slyšel. Vypadalo to, že to Jamesovi konečně došlo.
,,Ale… já jsem o tebe měl jenom strach, Amy. Nechci, aby ti někdo ještě ublížil," řekl pak se smutkem.
,,Já vím, ale momentálně mě nejvíc ubližuješ ty, přestože se mě snažíš chránit. Jsem s ním šťastná, nepředvídej, co bude pak, Jamesi," pověděla jsem mu, nyní už s klidem. Sedla jsem si do křesla a naznačila, ať udělá to samé. Ti tři se zatím taktně usadili na druhém konci místnosti. Koutkem oka jsem spatřila, jak se Sirius třikrát zvedl a snažil se jít k nám. Lily s Remusem ho ale vždy zastavili.
,,Jak dlouho?" zeptal se pak mrzutě. To byl první krok k jeho obměkčení. Znala jsem ho dobře. Nejdřív řve, pak bručí, pak nemluví a nakonec… souhlasí.
,,Jak dlouho co?" nechápavě jsem se na něj zahleděla.
,,Jak dlouho už spolu chodíte," upřesnil skrz zaťaté zuby.
,,Teprve tři dny…"
,,Co jste dělali a kde jste byli po večerech?" Á, další výslech! Snažila jsem se odpovídat klidně, ale vážně mě to stálo dost úsilí. Za chvíli se zeptá, jestli jsme spolu náhodou nespali a já se jdu oběsit na Vrbu mlátičku.
,,Učil mě jistou… ehm… věc," vyblekotala jsem a až pak mi došlo, jak to muselo vyznít. ,,Teda, víš, jako… pomáhal mi s jedním kouzlem z knížky a tak… víš?"
,,Co všechno jste spolu měli?" A je to tady vážení! Doufám, že jste to s tou Vrbou nemysleli doslova, nerada bych teď končila svůj život. Stejně se ale musí nechat, že ten James má otázky vychovatele. Takhle přímo se mě snad zeptala jen Lily a ta přitom ještě zrudla.
,,Myslíš tím?" Chtěla jsem vědět, jak daleko je schopný zajít pro odpověď.
,,No… ehm… jestli jste spolu…" Ha, už se zadrhává. Jsem hrozná mrcha, když ho v tom nechávám se takhle plácat, já vím. Ale uznejte… je to docela zábavný.
,,Co?" hrála jsem nechápavou.
,,To!" utrousil koutkem úst vztekle.
,,Co to?" zašklebila jsem se pobaveně.
,,Ty víš co!" odsekl.
,,Nevím…" protáhla jsem a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.
,,Spali jste spolu?" vyštěkl. Málem jsem se složila. Nejenže to přímo zařval na celou společenku, ale ještě přitom dosti zrudnul. Obrátily se na nás všechny pohledy v místnosti. Nižší stupně s vykulenýma očima a ty větší s pozvednutým obočím. Zachytila jsem Siriusův pohled. Už jsem prostě nemohla. Dostala jsem šílený záchvat smíchu.
To byl teď jedinej zvuk v místnosti. Snažila jsem se uklidnit, ale vážně to nešlo. Za několik vteřin jsem uslyšela ještě něco. Nějaký bublavý zvuk. S uslzenýma očima jsem se otočila po původci toho zvuku. Sáli tam ti tři (Lily, Remus a Sirius), vzájemně se přidržovali a ucpávali si pusu, aby se netlemili nahlas. Vypadalo to vážně bombasticky. V záchvaty smíchu se nakonec proměnila celá společenská místnost.
Musím říct, že bych nechtěla být v Jamesově kůži. Ten tam totiž seděl, rudý jako rak a ještě ke všemu naprosto odrovnaný.
,,Já jsem vůl," opakoval si pořád dokola a obracel oči střádavě na strop a na zem.
,,No, nepopírám, že tak nahlas jsi nemusel," ušklíbla jsem se, ale pak ho objala kolem ramen.
,,Nech toho," zavrčel, ,,Já vím, co chceš teď slyšet, ale prostě ne," zamítl to.
,,Brácho…" zaškemrala jsem.
,,Ne…"
,,Prosím…"
,,Ne."
,,Jammie…"
,,Fajn!"
,,Já tě miluju!" zavýskla jsem radostně a ještě víc ho objala.
,,Ale s ním si to vyříkám sám. Už několikrát jsem mu říkal, aby tě nechal na pokoji a on si prostě nedá říct a nedá," řekl jen tak mimochodem.
,,Myslíš si, že ta hodina u oběda mu nestačila?" zeptala jsem se ho pobaveně.
,,Zase mě chceš ukecat," podotknul.
,,Já?" ukázala jsem na sebe, ,,Nikdy."
,,Nesnáším tě…"
,,A já tě mám zas děsně ráda," zasmála jsem se.
,,Hele, na něj mi nešahej," ozval se za námi hlas Lily. Přistoupila k nám a dala Jamesovi ruku kolem pasu.
,,Hledáš konkurentku?" popichovala jsem ji. Než stihla něco říct, objevil se za námi Sirius.
,,Ty bys chtěla být Lilyina konkurentka?" zeptal se s vráskou na čele, objal mě ze zadu. Všimla jsem si, že po očku pozoruje Jamese a honem jsem se kousla do rtu, abych se neusmála.
,,Ani ne a navíc, tohle si neber osobně, Jamesi," vysvětlovala jsem mu hned, ,,Ale o tebe teď nestojím." Oplatil mi to křečovitým úsměvem. Bude mu chvíli trvat, než si zvykne, to jsem mu přece nemohla zazlívat. Navíc nebude sám. Jak tak pozoruju ty Siriusovi fanynky, které si nedají pokoj ani po měsíci, nebudu to mít mezi nima zrovna lehký. A pak ještě kluci. Jejich pohledy vypovídali za vše. Protože jsem byla s Lily a dalšími děvčaty jediná, kdo mu nepodlehl, stouply jsme u nich na ceně, ale teď je vidět, že jsem trochu klesla. Ale vážně jen trochu…
,,Hele, nechtěli byste si sednout? Ono takhle stát před křeslama a překážet ostatním taky není nejlepší," vyzval nás Remus a sám si sedl do jednoho z křesel u krbu.
,,Jistě, generále," ušklíbl se James a strhnul Lily s sebou. Ani se nebránila. Ten James na ní má špatnej vliv.
Povídali jsme si hodně dlouho. Bylo vidět, že James je ještě pořád nesvůj, ale za pomoci Lily a pozdějšího směru hovoru se uvolnil a choval se jako dřív. Začalo se mluvit o famrfpálu.
Nepřítomně jsem se zahleděla do ohně. Je správně, že se teď všichni dozví o mě a o Siriusovi? Vystavuji ho zbytečnému nebezpečí je protože se nechci skrývat. Jestli se mu něco stane…
Nic se mu nestane, okřikla jsem se hned v duchu. Malfoy je slaboch. Možná by dokázal zabít, ale ne tady v Bradavicích. A nikoho unést nemůže. Je to zbabělec. Navíc je tu Brumbál. Nic si nedovolí.
Nevím, proč jsem takhle přemýšlela. Teď mi vše připadalo nemožné. Byla jsem prostě zaslepená láskou, neviděla jsem chyby na světě. Nasadila jsem si růžové brýle a zatvrzele je odmítala sundat. Jen jsem doufala, že se už nechovám jako ty husy, které Siriuse častovali ublíženými pohledy pokaždé, když se podíval jejich směrem.
Třeba proto ho přestaly všechny, jedna po druhé, bavit. Dřív jsem si myslela, že se jen vyžívá v tom, jak jim vždy zlomí srdce. Teď jsem si ale nebyla zas tak jistá. Možná si za to mohly sami. Svou hloupostí, naivitou, přeslazenými osloveními a vším možným. A já nehodlám udělat stejnou chybu. Budu pořád svá. To, že s ním chodím neznamená, že ho budu oslovovat Siriusek, Siriusík, Siriusíček a všelijakými zkomoleninami jeho jména.
Pokud mě skutečně má rád tak, jak říká, nezmění úhel pohledu. Třeba mě má rád proto, že nejsem jako oni. To mi tenkrát řekl. Nepotřeboval, abych se měnila. Od Jamese jsem věděla jednu věc: nesnášel tvrdohlavé holky. Docela ironie, protože já jsem rozhodně tvrdohlavá byla, o tom nebylo pochyb. A taky jsem mu dokázala perfektně hnout žlučí, ostatně on mě taky. Myslím, že si nemáme co vyčítat.
Ucítila jsem, jak mě chytl za ruku. Otočila jsem se tváří k němu. Takhle, když mu v očích hrály nezbedné jiskřičky a ještě stopy plamenů, vypadal až nadpozemsky.
Takže se nebudeš chovat jako ty husy? ozval se mi v hlavě hlásek, doslova prošpikovaný ironií.
,,Půjdeme na večeři? Mám hlad," řekl James a obrátil se na svoje břicho, které vydalo žalostné zakručení.
,,Vážně?" optala jsem se ho jakoby překvapeně.
,,Jo, každej má občas hlad," usadil mě.
,,Já bych se spíš zeptala, zda občas anebo pořád," usmála jsem se na něj provokatérsky.
James se pootočil na Siriuse. ,,Máš na ní špatnej vliv," poznamenal.
,,Člověče, to bych s ní musel bejt už od narození, protože takhle se chová pořád," zazubil se na něj Sirius a vstal. Následovali jsme jeho příkladu a poslušně se zvedli z křesel a vydali se na večeři.
Nebyli jsme tam ani pět minut a James už stačil sníst celý kuře. Lily se od něho znechuceně obrátila.
,,To jsem vážně začala chodit s tímhle?" ukázala na něj.
,,No jo no, to si nevybereš, podívej se, jak jsem dopadla já," odpověděla jsem ji a obě jsme propukly ve veselý smích.
,,Hej! Já to slyšel!" vykřikli ti dva, o nichž byla řeč, unismo a pohoršeně se na nás zahleděli.
,,Fakt?" přimhouřila jsem oči nevěřícně. Lily se vedle mě pochichtávala a já se jen tak tak držela, abych nedopadla podobně.
,,Pak, kdo je tady chudák," zaúpěl Sirius.
,,To jsi přehnal," zamračila jsem se na něj.
,,Oh, jistě," zašklebil se. A to je právě ono, ten zmetek mě tak dokáže neštvat! V duchu jsem napočítala do deseti a pak mu nuceně klidně odpověděla.
,,Něco jsi říkal, Siriusku?" Nebudu používat zdrobněliny? Tohle je vyjímka. Nebylo to myšleno zamilovaně, ale jako provokace. Zabralo to…
,,Já ji jednoho krásnýho dne zabiju," procedil skrz zuby. James s Remusem vybuchli smíchy a Lily se začala dusit, tak, že jsem jí musela snad 10krát plácnout do zad, aby přestala.
,,Říkal jsi, že zabiješ mě, ne chudáka nevinného," napomenula jsem ho učitelským tónem. Viděla jsem, jak se nadechoval k odpovědi, když najednou povstal Brumbál.
,,Dovolte, abych vás na chvíli vyrušil od dobrého jídla a pití a oznámil vám jednu věc. Den před Štědrým dnem, tak, aby se vystupující ročníky mohli sejít pohromadě, oslavili společné chvíle spolu a potom jet domů k rodičům, se koná vánoční ples. Všichni od čtvrtého ročníku jsou srdečně vítáni. Hábity a šaty na tuto slavnost si budete moci nakoupit při návštěvě Prasinek, které se uskuteční za dva dny," řekl a v očích mu hrály nezbedné jiskřičky, neboť většina děvčat začalo zděšeně vykřikovat, že nemají co na sebe.
,,To je myslím vše," pohlédl na Minervu McGonagallovou, která stroze přikývla. ,,Takže dojezte a dopijte, moji milí, přeji příjemnou noc."
Ve Velké síni to všelijak šumělo, tu a tam se ozvaly výkřiky a také různé žádosti a odmítání.
,,Já vůbec nevím, s kým půjdu,"rozhodila ruce naoko zoufale Lily. James si významně odkašlal.
,,Tím chceš říct co, lásko?" ptal se.
,,Já ti nevím,"zamyslela se Lily.
,,Provokatérko."
,,Můj milý," odvětila Lily sladce.
,,Půjdeš se mnou?" Leknutím jsem nadskočila, když mi u ucha promluvil Sirius. Byla jsem tak zaneprázdněná pozorováním jejich škádlení, že jsem si vůbec nevšimla, jak mě už delší dobu pozoruje.
,,Musím ještě počkat, jestli nedostane kopačky James. Přece bych ho v tom pak nemohla nechat, že jo?" mrkla jsem na něj významně.
,,Lily právě přijala, takže to beru jako ano," pousmál se.
,,Hm… Dobře no," souhlasila jsem jakoby váhavě. Rezignovaně si povzdechl. Musela jsem se zasmát.
Jen tak mimochodem jsem přelétla síň pohledem. Narazila jsem na jeden. Šedý, chladný. Díval se na mě s odporným úšklebkem. Pak ho upřel na člověka vedle mě, který o něčem zaníceně diskutoval s Jamesem.
Nedala jsem na sobě nic znát, ale uvnitř… uvnitř jsem myslela, že se zblázním. Pokud něco ví… Všechny bezstarostnost a lehkomyslnost byla rázem ta tam.
Viděla jsem, jak zúžil oči do malinkatých štěrbinek. Rádoby lhostejně jsem mu pohled oplácela. Ucítila jsem, jak se mi někdo pokouší dostat do mysli. Své hradby Nitrobrany jsem opevnila na maximum. Věděla jsem, kdo to je a rozhodně jsem nehodlala ustoupit.
Najednou útok odezněl. Spatřila jsem Malfoye, jak se podrážděně obořil na Severuse. To on se ho na něco zeptal a Lucius musel spojení přerušit.
Jak může někdo jako Severus být s nimi? Jak to může vydržet? Jak jen může? Užasle jsem na něho zírala. Až když se na mě ty černé oči stočily, uvědomila jsem si, že ve mně nyní mohl zcela otevřeně číst a potřeboval k tomu jen ždibíček Nitrozpytu.
Nebudu tě moct zachraňovat věčně, nedělej pitomosti, ozval se mi v hlavě hlas. Obdaroval mě pohledem, varoval mě. Už zase…
Unikl mi zoufalý povzdech. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, odpověděla jsem mu.
Vzpamatuj se, sakra, Pán zla tě dostane i kdyby ses odstěhovala na Antarktidu.
Vidíš, stejně mu neuteču. Nemá cenu to odkládat.
U Merlina, co chceš dělat? Jeho hlas se mi v hlavě ozval takovou silou, že jsem musela zavřít oči.
Promiň, zazněla pak omluva. Sklonil hlavu k večeři. Nitrobrana tak byla složitější, ale bezpečnější. Začala ho totiž pozorovat Belatrix.
Nic se nestalo… Ne, Severusi, nehodlám dělat nic. Nezabije mě hned, chce, abych se k němu přidala. Pak se uvidí… Nevěděla jsem, kde se ta slova ve mně berou. Posílala jsem mu myšlenky s takovou samozřejmostí, až jsem se sama sebe lekla. Při tom jsem také odvrátila hlavu. Koutkem oka jsem zastihla ještě zpozorovat, jak se Letrangeová otočila, nevěnujíc Severusovi už žádnou pozornost. Severus si toho zřejmě všiml také, neboť opět navázal komunikaci.
Amy, pokud tě dostane, nebude tam už nikdo, kdy by ti pomohl. Ani Potter, ani Lily, ani já… a ani Black. Na posledním jménu zaváhal.
Byl by mu Malfoy schopnej něco udělat? zeptala jsem se. Věděl, koho myslím.
Malfoy je srab, nic si nedovolí, ale jsou tu i lidi, kteří… Odmlčel se.
Myslíš Lestrangeovou?
Myslím ty, co jsou zaslepeni černou magií a nevidí, co způsobují. Můžeš mi věřit, že jich je mnohem víc, než jen Belatrix.
Že to říkáš zrovna ty, neodpustila jsem si. Pěkně jsem přestřelila. Zhnuseně odložil večeři, vrhl na mě jeden ledový pohled. Pokoušela jsem se mu dostat do mysli, ale Nitrobranu ovládal dokonale. Chtěla jsem se mu omluvit. Neodpovídal. Doslova mě vyrazil za své mysli a odešel. Zachytila jsem poslední vzkaz.
Nemá cenu pomáhat těm, kteří o to nestojí. Jsi v tom sama...
Cítila jsem se mizerně. Tohle jsem fakt nemusela. Celou dobu mě upozorňuje a já mu pak vmetu do tváře to, že se přidal k Voldemortovi. Sobecká, sobecká, sobecká! Kolikrát už jsem na to doplatila a stále si nedám říct. Jsem horší než James. Mluvím dřív než myslím. Nedávno jsem si stěžovala, jak mi ubližuje a co dělám já? Dělám to samé. A u mě je to ještě horší, protože já už nedostanu možnost k omluvě. Zvorala jsem to.
,,Země volá Amy!" zařval mi do ucha James. Polekaně jsem sebou škubla.
,,Co chceš?" sjela jsem ho nepěkným pohledem. Zmateně pozvedl obočí. ,,Promiň," omluvila jsem se hned. Ubližuju, už zase…
,,V pohodě," odvětil a sedl si vedle Lily, která mě pozorovala jako jestřáb svou kořist.
,,Hm… už půjdu. Musím si ještě něco vyřídit," vymluvila jsem se a zmizla dveřmi od Velké síně.
Automaticky jsem zamířila do Komnaty nejvyšší potřeby. Potřebovala jsem být chvíli sama a utřídit si myšlenky. Zaujala jsem na křesle těsně u ohně polohu, v níž jsem pololežela a poloseděla, stočená do klubíčka. Trápilo mě, co jsem řekla Severusovi, ale nemohla jsem se mu omluvit, neposlouchal mě. Řekla bych, že ho to ani tak moc nenaštvalo, jako spíš zamrzelo.
Povzdechla jsem si a začala pozorovat plameny, tančící v krbu. Pomalu pohlcovaly jednotlivé kusy dřeva a měnily je na popel a prach. Vydávaly přitom praskavé zvuky. Uklidňovalo mě to. V očích se mi odrážely jejich odlesky a hnalo mi do nich teplo z plamenů. Oči se mi zakalily, už dlouho nemrkly. Nehnutě jsem sledovala děj probíhající v krbu a nechala myšlenky, ať si plují, kam chtějí.
Na rameni jsem ucítila ruku. Škubla jsem s sebou, nikoho jsem nečekala. Pak mě došlo, že mě tady mohl najít pouze jeden člověk. Sirius.
,,Stalo se něco?" optal se mě starostlivě. Odmítavě jsem zakroutila hlavou. Nevím proč, ale vstala jsem a přešla ke krbové římse. Tam jsem se zastavila, dál sledujíc plameny.
,,Chceš mi teda tvrdit, že ten výraz, co se ti pak usadil na tváři byl prostě jen tak?" vyzvídal dál. Opět jsem mu odpověděla zavrtěním hlavy.
,,Tak co se stalo?" Přešel ke mně. Neotočila jsem se.
,,Já… nechci o tom mluvit, prostě se stalo…" Hlas se mi zadrhl v hrdle.
,,Lituješ toho, že jsi přijala?" zeptal se nechápavě.
,,Ne…" usmála jsem se nepatrně. ,,Tohle s tím nemá nic společného."
,,Tak co?"
,,Nechci o tom mluvit… Prosím," zaškemrala jsem. Vzdychl si, ale nakonec se už neptal. Obtočil mi ruce kolem pasu. Zády jsem se o něj opřela a položila mu hlavu na rameno. Uklidňovalo mě to.
Nemluvili jsme. Slova nebyla zapotřebí. Oba jsme potřebovali něčí přítomnost. Stáli jsme tam dlouho, v objetí a koukajíc do ohně. Oddávali jsme se svým myšlenkám, přemýšleli a užívali si teplo druhého.
,,Měli bychom jít," řekl, když už jsem začínala mít pocit, že se mi nohy proměnily v kusy dřeva. Přikývla jsem. Vzal mě za ruku a odešli jsme do ložnic.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.