Povídka Pod rouškou minulosti - 21. kapitola

15. září 2010 v 16:14 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
21.díl
Ten, který mi pomohl najít světlo v temnotách

Opět jsem seděla v Komnatě nejvyšší potřeby, absolutně pohroužená do knih o zvěromágství. Zbývalo posledních pár stran poslední knihy. Četla jsem rychle. Taky už jsem se zkoušela proměnit, ale nevyšlo to. Nejspíš jsem se moc bála toho, že by se se mnou něco stalo. Zajímavé. Nyní by mi měla asi být jedno, co se mi něco stane, ale mě nebylo. Buďto jsem byla tak zbabělá, nebo mě prostě něco vždy zadrželo.
Tak jsem jenom louskala jednu knížku za druhou a čekala až naprší a uschne. Mimochodem, včera pršelo, ale než uschne, ještě si počkám. Leda, že bych to změnila na zmrzlo, to by bylo hned. Vůbec jsem nevnímala dveře, které se tiše otevřely.
,,Ehm…" odkašlal si dotyčný. Polekaně jsem vzhlédla. Jakmile jsem zjistila, kdo to je, oči se mi rozšířily. Tohle nemohlo dopadnout jinak než katastrofálně. Jestli mu Remus něco řekl, tak ho vlastoručně uškrtím. Pokud se teda dřív nepropadnu hanbou do země. Ale ne, to by mi Remus neudělal, jinak by totiž už vyzvídali a nebo si mě dobírali. Popravdě, dost jsem se divila, že o tom nikdo z nich další den neřekl ani slovo. Sem tam po mě jeden z nich vrhl kradmý pohled a to bylo všechno. Nevím, co jim Remus řekl, ale každopádně to zabralo. Neptali se.
,,Jé… a-a-a ahoj," dostala jsem ze sebe falšovaný úsměv.
,,Co to čteš?" nasadil konzervační tón. Pořád postával u dveří. Zjevilo se další křeslo, naproti mně. Došel k němu a sedl si.
,,Knížku o zvěromázích," zamávala jsem knížkou, srdce kdesi v krku.
Vypadalo to, že obal poznal. ,,Chtěla by ses stát zvěromágem?"
,,No… možná po škole," kývla jsem hlavou. Bože, ten se mnou cvičí. V životě jsem snad nebyla z nikoho takhle rozklepaná.
,,Nevadí, že tu jsem?" Měla jsem chuť vykřiknout: To si piš, že vadí, protože tak mi moje postavení k tobě neulehčuješ. Polkla jsem to.
,,N-ne," odpověděla jsem.
,,Fajn, taky jsem si chtěl něco přečíst," řekl po chvíli ticha, v nichž jsem si, nutno podotknout, že dost neúspěšně, snažila číst. Vedle mých knížek se objevila kupička dalších. Sebral hned tu vrchní, zabořil se ještě více do křesla a nerušeně si začal číst.
Tak fajn, holka, řekla jsem si, teď už se na tebe nedívá, můžeš si číst dál. Jenže snadno se řekne, těžko se udělá. Snad každou minutu jsem se musela podívat na tu tvář, která se poklidně četla a nevěnovala mi pražádnou pozornost. Vzdala jsem to a prostě ho jen pozorovala, připravena, když se na mě obrátí, stočit pohled do knihy.
Patrně vycítil, že se na něj dívám, protože za chvíli mi pohled opětoval. Bohužel, má předtím vymyšlená taktika se zhroutila hned, jak se mé oči střetly s jeho.
,,Co je?"
,,Nic," vyhrkla jsem a zadívala se zpět do knihy o zvěromázích. Cítila jsem na sobě pohled bouřkových očí, ale nepodívala jsem se na něj. Uslyšela jsem, jak se zvedl z křesla a přešel ke mně.
,,Na jaký jsi stránce?"
Honem si něco vymysli, Amy… ,,254," odpověděla jsem. Nenapadlo mě se podívat do knížky.
,,Jasně, na to, že jí čteš vzhůru nohama a na straně 211," nahlédl mi přes rameno.
Bože, to je trapas! Dala bych snad krk za to, že když jsem si jí předtím brala, byla ta knížka normální... Já se jdu zakopat, jdu pryč, jdu si najít nějakou hrobku, ve který mě v životě nenajde. Proč tu nikde není křoví nebo strom nebo lopata? Proč?
Jakmile jsem na to pomyslela, zjevilo se to těsně u mě. Tak pokud tamto byl trapas, tak tohle přímo skandál. Cítila jsem na sobě jeho zvědavý pohled, když si pořádně prohlédnul lopatu, křoví a smrk, trčící z podlahy. Prostě jsem se v tu chvíli neudržela a začala se děsně tlemit. Pozoroval mě pohledem, který říkal: Nechceš náhodou na ošetřovnu, ale pak se přidal ke mně.
Smíchy mě tekly slzy a v křesle jsem se kroutila jak žížala. On byl na tom podobně, akorát se opíral o ten můj povedený smrček. Říká se, že smích vyřeší všechno? Patrně tomu začínám věřit. Konečně jsem se trochu uklidnila a nechala všechno to náčiní zmizet. To se později ukázalo jako chyba, neboť smrk Siriusovi poskytoval ochranu před pádem. Takže se nyní válel po zemi a vyjeveně se rozhlížel, co se stalo. Z tohohle jsem už nemohla podruhý a skolil mě výbuch smíchu ještě většího kalibru, než byl ten předchozí.
A tak zmizela i nervozita. Člověk se směje, aby nebrečel, říká se. Teď se mi to zdá jako pitomost, protože můj názor zní: smích léčí. Po další část rozhovoru jsem se o tom přesvědčila, neboť jsem se sním dokázala zase bavit nezávazně, bez výčitek, a bez červíků, hlodajících mi v hlavě. Ano, stále tu byl ten pocit, který mě děsil. Láska. Nyní už jsem si přiznala, že jsem prostě až po uši zabouchnutá do největšího děvkaře, jaký kdy v Bradavicích byl, ale také do velmi pozorného a milého kluka, který mi pomohl vždycky, když jsem potřebovala.
,,No, hlavně, že se bavíš," poznamenal pak. Snažila jsem se jakž takž uklidnit a v pohodě mu odpovědět.
,,Nejvíc by ses stejně měl bavit ty. Tohle byla suprová trapárna," uchechtla jsem se.
,,Jen tak mimochodem, na co jsi to chtěla?"
,,No, tou lopatou bych tě mohla umlátit, do toho křoví zahrabat a tím stromem pak označit místo, kde ležíš," odsekla jsem pohotově.
,,Snad jsem toho tolik neřekl, ne?" bránil se a začal se sbírat z podlahy.
,,No…" protáhla jsem.
,,Chceš s tím zvěromágstvím pomoct?" nabídl mi.
,,Jako od tebe?" žasla jsem.
,,Vidíš tady někoho jinýho?" zašklebil se.
,,Ani ne," porozhlédla jsem se a na tváři se mi usadil přiblblý úsměv.
,,Přečetla sis ty body, který musíš zachovat při proměně?" Kývl hlavou směrem ke knížce.
,,Jak o nich víš?" Na čele se mi objevila vráska. Trochu zrozpačitěl.
,,No…" Ha, zatlouká. Napadá mě jen jediná možnost, jak o tom může vědět a to to, že je zvěromágem. Tohle se mi ale jevilo jako naprostá pitomost. Kde by se to asi naučil?
,,Ty jsi zvěromág?" zeptala jsem se po chvilce uvažování.
,,Hm…" zamručel.
,,Fakt?" Vypoulila jsem na něj oči. Jen pokrčil rameny.
,,Kecáš!" obvinila jsem ho, ačkoliv všechny body do sebe zapadaly.
,,Myslíš?" nadzvedl obočí.
,,Takže jo?" usmála jsem se. Přikývl. Věnovala jsem mu zářivý úsměv. ,,Naučíš mě to, že jo?" Veškerá nejistota, odtažitost nebo cokoliv jiného bylo ten tam. Zahrávala jsem si s ohněm a mě to bylo naprosto šumák. Jsem nepoučitelná.
,,Ptal jsem se tě, jestli sis přečetla tu osnovu," připomněl.
,,Jasná věc. Vytěsnit z hlavy všechny myšlenky, soustředit se na zvíře obecně, protože nevím, v co se proměním, maximální opatrnost…" Zarazil mě zvednutou rukou.
,,Teorii teda máš," konstatoval. ,,Můžeme přejít na praxi, pokud chceš." Tak takhle rychle jsem to nečekala, ale když tady je Sirius, nemůže se mi přece nic stát. A bude tu o jednoho zvěromága navíc. Nečekala jsem, že se mi to povede hned na poprvé, ale zkusit můžu všechno. Pak mě napadla ještě jedna myšlenka.
,,Proč ses stal zvěromágem?"
,,Řeknu ti to, až se dokážeš proměnit úplně bez chyby, jo?"
,,Hm… ale pak mě taky ukážeš, jak se měníš ty," smlouvala jsem.
,,Ujednáno," přitakal. Nejspíš si myslel, že to nedokážu. Ale já to dokážu, na to vem jed, Siriusi Blacku. ,,Tak jdeme na to?"
Přikývla jsem.
,,Zavři oči," vybídl mě a odsunul křeslo, které bylo mezi námi. Na krátký okamžik jsem znejistěla, ale pak jsem udělala, co říkal. ,,Mysli na zvíře, všechno vytěsni z hlavy a neotvírej oči, dokud nepocítíš něco neobvyklého," radil.
A tak to začalo. Vytěsnit myšlenky mi šlo hladce. Zaměřila jsem se na zvířata. Na to, že bych taky chtěla jedním být. Nic se nedělo, a já si připadala neskutečně trapně. Bylo to jako tenkrát, když jsem se soustředila na obruč před sebou při učení přemisťování se. Ale i to se nakonec povedlo. Tohle se povede taky, vím to.
Zkoušela jsem to asi ještě hodinu, než se konečně začalo něco dít. Jako by se mi najednou zkrátily svaly a kosti na pravé ruce. Otevřela jsem oči a… zarazila se. Místo pravé ruky jsem měla tlapku, normálně psí tlapu!
,,Siriusi?" pohlédla jsem na něho s děsem v očích.
,,He, tohle se taky jednou stalo. Klid," usmál se, když si všiml, jak jsem vyklepaná, ,,stačí jedno kouzlo a je to pryč."
,,Umíš ho?" optala jsem se přiškrceně. Je to docela dost zvláštní pocit, když máte místo ruky tlapu.
,,Jasně. Fredikulos," zamířil mi na "ruku" hůlkou a už z ní byla zase… ruka.
,,Uf," oddechla jsem si.
,,Pravděpodobně se budeš měnit ve psa," pronesl značně zamyšleně a doslova mě propaloval pohledem. Nervozita se vrací, vážení. Zajímalo by mě, proč kurňa musím rudnout vždycky, když se na sebe díváme víc než pár sekund. Musí mě mít za pěknou trapku. Kdo by se mu ale po dnešních zážitcích divil? Já ne.
,,Hmm… jo… v co se měníš ty?" snažila jsem se odvést řeč jinam. Přitom jsem si krásně upletla síť, do které jsem se později chytla.
,,Co za to?" A je to tady. Kde on na tyhle výměny chodí? Vždycky v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, při nesprávném rozhovoru.
,,Nic?" zazubila jsem se, ačkoliv mi do smíchu zrovna dvakrát nebylo. Vlastně jsem měla chuť spíš brečet.
,,Neberu," zavrtěl hlavou nekompromisně. ,,Budu chtít znát odpověď na jednu otázku."
,,Podle toho na kterou," zamračila jsem se. Tohle se nevyvíjelo dobře, alespoň tedy pro mě a můj vnitřní zákaz ne.
,,Buďto odpovíš nebo ne. Jednoduchý," řekl. Viděla jsem mu na očích, jak moc mu na tom záleží. Bála jsem se toho.
,,Dobře, ale potom mi ukážeš i tu proměnu." Pokud jsem si myslela, že ho to zadrží, nestalo se tak. Ale přece na každou otázku jde odpovědět vyhýbavě a navíc je tu pořád varianta lži.
,,Přijímám." Na kratičko se odmlčel. ,,Miluješ mě?"
Tak tohle ne! Navenek jsem ztuhla, ale uvnitř, uvnitř mě doslova vybuchl ohňostroj pocitů. Chtěla jsem křičet, utéct, rozplakat se, a dalších milion věcí. Přitom jsem neudělala ani jedno, jen jsem rentgenovala podlahu, na níž jsem stála a zarytě se odmítala na něj podívat.
,,Chci znát odpověď, Amy," slyšela jsem hlas z velké dálky. Byla jsem mimo. Kymácela jsem se na nohou a oči prostě jen opilecky bloudily po vzoru na koberci. Co mu mám říct? Ne, Siriusi, nemiluju tě? Tohle bych nedokázala vyslovit. Jsem slabá. Nedokážu ho od sebe odehnat. Nedokážu to. Jsem sobec. Miluji ho a chci riskovat, že by se mu něco mohlo stát hlavně abychom byli spolu.
Na druhou stranu: Co by se stalo, kdybych řekla ano? Co by udělal? Chodili bychom spolu? Třeba týden, měsíc… a pak by mě odkopl? Zlomil by mi srdce? Bála jsem se. Tak moc jsem se toho bála. Snad nikdy jsem necítila tolik pocitů, jako v těhlech nekonečných vteřinách. Chodila jsem už se čtyřma klukama a nikdy jsem neprožívala to, co teď. Měl mě v hrsti a já nevěděla, jak dál. Jak se zachovat, aby nezlomil srdce mě, nebo abych ho nezlomila já jemu?
Jako by mi mozek vypověděl službu, prostě nemyslel. Nebyl toho schopen. Připadala jsem si strašně bezmocná a neschopná. Hrklo ve mně, když se objevil kousek ode mne a polekaně jsem ustoupila. Chovala jsem se nemožně, ale byl to jen strach… Pozoroval mě.
,,Amy?"
Odpovědí mu bylo ticho. Nekonečné, dlouhé ticho.
,,O kolik je to těžší přiznat před Remusem než přede mnou?" zeptal se mě tiše. Takže o tom ví. V očích mě začaly pálit slzy. Zamrkala jsem, aby ani jediná nesklouzla dolů.
,,Já…" snažila jsem se odpovědět. Hlas mi zněl divně nakřáple.
,,Přece ti muselo dojít, že tě mám taky rád víc, než je normální, Amy. Tak hloupá a nevšímavá k okolí nejsi. Tak proč se pořád něčemu bráníš?" Dělil nás metr. Pouhých 10 decimetrů. 100 centimetrů. 1000 milimetrů…
,,Já…"
,,Miluju tě…"
Ne! Ne! Ne! Tohle ne, Amy! V duchu jsem křičela. Proč tohle říká? Ničí mě to. Pálí mě to…. A přitom… Já jeho taky…
Přešel ke mně. ,,Proč nechceš?"
,,T-ty tomu nerozumíš!" bránila jsem se. ,,Prostě... prostě to nejde, zničila bych ti život." Rukou jsem si zajela do vlasů. Tohle jsem dělala jen v těch chvílích, kdy jsem si nevěděla rady, což bylo právě nyní.
,,To ti řekl kdo?" pozvedl obočí.
,,No..."
,,Fajn. Mohla jsi říct, že se mnou nechceš být a já bych to pochopil, ale nemusíš se takhle vymlouvat." Jeho hlas zně tak chladně a přitom smutně...
Zírala jsem na něj, zuby zatnuté a v srdci bolest. ,,To není pravda, že tě nemiluju," zašeptala jsem, ale pro něj to bylo slyšet až moc dobře.
,,Tak v čem je problém?"
,,Nechci, aby se ti něco stalo. Sám si říkal, že se kolem mě dějou divný věci a já už nechci, aby se někdo, koho mám ráda, stal další obětí. Prostě nechci!" Zoufale jsem se mu to snažila vymluvit. Poslední chabá obrana a poslední výmluva, které jsem schopna. Miluji ho a to je ještě větší než jakýkoliv strach.
,,Nic se mi nestane, slibuju," promluvil vážně. ,,Všechno bude dobré, zvládneme to." Uklidňoval mě jako malou holku. Nechala jsem ho. Cítila jsem každý krok, kterým byl ke mně blíž a blíž. Srdce mi bilo jako splašené. Měla jsem pocit, že mi každou chvíli prorazí hrudník a vyskočí pryč.
Nejistě jsem se mu podívala do očí. Poprvé od té doby, co mi položil otázku. Uviděla jsem podivný lesk, spoustu něhy a lásky. Kdo by si pomyslel, že tohle jednou někdo v jeho očích spatří? Že se konečně slavný Sirius Black zamiluje? A ta šťastná jsem byla já.
Kdyby mi někdo před rokem řekl, jak to dopadne, nejspíš bych ho poslala rychlostí blesku k Mungovi, ale nyní… Spatřovala jsem v něm člověka, který mi byl nejblíže. Měla jsem pocit, jako by mě znal věky a pomalu, ale jistě, jsem mu dávala nahlížet do všech zákoutí mého srdce.
Ocitl se jen několik centimetrů od mého obličeje. Cítila jsem jeho dech, který mě hladil po tváři. V jeho bouřkových očích jsem viděla samu sebe, hledící na něj, na kluka, co mi překopal život od základů. A když se začal přibližovat, nedokázala jsem pochopit, jak jsem mohla tak dlouho odolávat.
Jeho rty se lehce dotkly mých, nejdřív jemně, jako by měl strach, jestli ho náhodou neodstrčím nebo jestli prostě neuteču. Když zjistil, že ne, polibek prohloubil. Pod návalem emocí se mi podlamovala kolena a já se k němu přitiskla ještě víc. Obtočila ruce kolem jeho krku a nechala se unášet kouzlem okamžiku. Nemohla jsem říct ne. Už jsem nemohla. Jakmile mě jednou políbil, už to nešlo.
Cítila jsem, jak si mě ještě více majetnicky přitáhl a dál líbal. Nedočkavě, radostně, s láskou. Ani jsem si nevšimla, že mám zavřené oči. Pomalu jsem je otevřela. Na chvíli se oddálil, aby mohl nabrat vzduch do plic. Setkala jsem se s jeho pohledem. Zračilo se v něm vše. Nebylo potřeba mluvit. Ale když se začal znovu přibližovat, zarazila jsem ho.
,,Víš jistě, že to chceš? Protože já nejsem jedna z těch, kteří s tebou budou všude, kam se vrtneš. Já… potřebuju čas, abych…. Abych se vzpamatovala a pak to někomu řekla. Chápeš?" zašeptala jsem a s obavami sledovala, co řekne.
,,Myslíš, že mě vadí, když se nebudeš podobat těm předtím? Miluju tě kvůli tomu, že jsi taková jaká jsi," usmál se. ,,A navíc, pokud se budeme scházet tady co nejčastěji, nemám potřebu to vytrubovat do světa. Máš tolik času, kolik jen budeš chtít."
,,Moc děkuju, Siriusi," pousmála jsem se šťastně. Proč? Byla jsem šťastná. Vlastně jsem byla ta nejšťastnější osoba na světě. Znovu jsem se našla. Byla jsem to já. Dokázal mě vyvést z bludiště temnoty. Zachránil mě...
Znovu mě políbil. Jako bychom si dávali nějaký slib věrnosti. Jen já a on. S žádným klukem jsem se necítila takhle. Se Siriusem mě obklopoval klid, svoboda a jistota. Byl můj anděl. Ten, který mi ukázal světlo v temnotách…
***
Dalšího dne jsem byla naplněná takovým elánem, že to i mě samotné připadalo přehnané. Do Společenské místnosti a vůbec do ložnice jsme se vrátili pozdě. Za tu chvíli jsem se změnila. Jak už jsem řekla: Našla jsem se. Opět jsem byla tou sedmnáctiletou holkou, která neměla strach z žádných nočních můr, jen z problémů s pubertou. Smrt rodičů mě stále zraňovala, ale nyní tu byl někdo, kdo všechny ztráty a smutek rozprášil.
Jak moc jsem byla hloupá, když jsem to nechtěla nikomu říct. Včera v noci jsme si povídali hodně dlouho. Vyprávěli jsme si své pocity, dělili se o smutek, naději a lásku. Až tehdy jsem si uvědomila, že kdybych řekla dříve, jak moc mě jejich smrt a vlastně všechno mrzí a zraňuje, byla bych volná. Takhle jsem to v sobě dusila a bála se každé vteřiny ze života. Teď už ne. Radovala jsem se. Cítila svobodu. Jsem svobodná. Znovu mi narostla křídla…
Probudily mne sluneční paprsky. Protáhla jsem se jako kočka a zaplula do koupelny.
,,Vítej zpátky," usmála jsem se na svůj odraz, který už zase vypadal tak, jak má. Vyčistila jsem si zuby, vlasy spletla do copů a radostně vyšla ven.
,,Čavec, Lily!" pozdravila jsem kamarádku, která se právě hrabala z postele a zírala na věci, co se děly kolem. Nejspíš nemohla uvěřit tomu, jak se chovám. Nemohla jsem jí to zazlívat. Poslední dobou jsem byla naprosto jiná. Poznamenaná smrtí.
,,Amy?" nadzvedla obočí.
,,Jo, jdeme na snídani?" zeptala jsem se jí zvesela.
,,Jasně," zabručela, vyhrabala se z peřin a vlezla tam, odkud jsem předtím vyšla. S úsměvem jsem se svalila na postel, rozhodila ruce a nohy do všech stran a zasněně zírala do prázdna. Pak jsem si uvědomila, že jsem pořád v pyžamu. Vstala jsem a oblékla si hábit, popadla učebnice a začala přecházet po místnosti, čímž jsem si krátila dobu, za kterou měla přijít Lily. Ta se vynořila hned v zápětí.
,,Tak jdeme?" vyhrkla jsem a už už otevírala dveře od pokoje.
,,Počkej," zarazila mne. ,,Čím to, že jsi jak vyměněná? Ne teda, že by mě to vadilo, ale nemá to něco společného s určitou osobou?" Spiklenecky na mě mrkla.
,,Vůbec nevím, o čem mluvíš," oplatila jsem jí a vyšla ven. Lily mě následovala se stejně přiblblým úsměvem, jaký brázdil tvář i mně.
,,Ahoj, Remusi!" zvolala jsem na chlapce u krbu. Překvapeně se otočil.
,,Ahoj, Amy," usmál se mile. Změřil si mě od hlavy až k patě a pak se zašklebil ještě jednou, tentokrát však vševědoucím úsměvem.
,,Taky jdeš na snídani?" optala se Lily.
,,Jasně, jen musím počkat na ty loudali."
,,V tom případě čekáme s tebou," řekla Lily a usadila se v křesle. Napodobila jsem ji.
,,Nekoukej se na mě tak," vyjela jsem na Remuse, který si mě zase měřil pohledem.
,,Jasně," ušklíbl se. V tom se z poschodí ozval dusot nohou a za chvíli do místnosti vlítli James se Siriusem, celý vysmátí.
,,Zdarec, holky!" vzkřikl James a dal Lily na tvář pusu. Vypadali tak spokojeně, že jsem se musela usmát i já. Jen Remus si po Jamesově prohlášení maličko odkašlal.
,,A pánové," doplnil ho Sirius a mrkl na mě. Oplatila jsem mu to. Pak už jsme společně kráčely na snídani. Remus se na lavičce usídlil přesně vedle mě.
,,Takže to dopadlo tak, jak si myslím?" zašeptal mi, zatímco si mazal toast marmeládou.
,,Jak myslíš, že to dopadlo?" popíchla jsem ho.
,,Chodíte spolu?" vyzvídal. Musela jsem se zasmát.
,,Mhm," zabručela jsem na souhlas.
,,Amy, to je úžasný!" popadl mě kolem ramen a objal mne. Všimla jsem si Siriusova pátravého pohledu. Naznačila jsem mu, že o tom Remus už ví. Přikývl a dál se věnoval snídani, s koutky lehce otočenými vzhůru.
,,A co Lisa?" ohlédla jsem se k Havraspárskému stolu, kde seděla pohledná dívka.
,,No, máme spolu domluvený Prasinky," řekl.
,,To je úžasný!" vykřikla jsem nadšeně, jako předtím on. James s Lily nás ustaraně pozorovali.
,,Jste v pořádku?"
,,Jasně, Jamesi," přitakala jsem a hladově se zakousla do toastu. Protočil oči a začal se věnovat Lily. Den je krásný… den je krásný… s tebou… s tebou…
***
,,Co to mělo u tý snídaně znamenat?" zamračil se na mě Sirius ten den večer, kdy jsme spolu seděli na pohovce v Komnatě nejvyšší potřeby.
,,No, víš, jak jste tuhle přišli do tý učebny a já si s Remusem povídala?" začala jsem ho uvádět do obrazu.
,,Jasně, něco z toho jsem slyšel a pak i ty Removi náznaky, nemohl jsem si nevšimnout, že jste si povídali o nás dvou," odpověděl.
,,Tak se mi svěřoval i on a prostě jsme si navzájem vyměnily zjištění."
,,Zjištění?" dloubl do mě a vzápětí objal kolem ramen.
,,Znáš to… Remus je hrozná drbna," zasmála jsem se.
,,Neskutečný," pronesl potom do ticha.
,,Co je neskutečný?" dělala jsem hloupou.
,,Ty a nedělej, že to nevíš!" Přitiskl si mě k sobě ještě víc. Zase jsem se musela smát.
,,Nesměj se," řekl. ,,A vůbec, pojď zkoušet. Měl jsem tě naučit se stát zvěromágem, tak šup," popohnal mě.
,,Áááá!" zaúpěla jsem, vstala a postavila se doprostřed místnosti. Opět jsem myslela na zvíře. Moje nitro nyní ale zaplavovaly i další pocity. Ale nepřitěžovaly mi, naopak. Začala jsem si představovat konkrétnější zvíře. Přece jsem věděla, že to bude pes. Zaměřila jsem se na to.
Najednou jsem ucítila podivný pocit. Jako bych se scvrkávala, necítila jsem určité části těla a potom, jako by mi zase některé přibyly. Byl to divný zážitek. Ne to, co jsem zažila když se mi proměňovala jen ruka.
Když už se nic nedělo, odvážila jsem se otevřít oči. Viděla jsem jen Siriusova kolena, pohlédla jsem mu do tváře. Vypadal… divně. Prostě jsem se na něj nedívala vlastníma očima, ale očima někoho jiného. Začala jsem prozkoumávat svoje tělo. Čtyři tlapy, srst, ocas… Momentíček! Ocas?! Chtěla jsem se otočit tak, abych si ho prohlédla lépe, ale jak jsem udělala krok, podlomily se mi nohy. Upřela jsem na Siriuse vystrašený pohled.
Pozoroval moji reakci, na tváři obdivný a trochu i překvapený úsměv. ,,To bude dobrý," uklidňoval mě, rozplácnutou na zemi. ,,Je to první přeměna, tvoje tělo si na to musí zvyknout. Teď pomysli zase na to, že chceš být člověkem, půjde to líp, než předtím. Věř mi."
Opět jsem se začala soustředit a za chvíli jsem před ním stála zase ve své podobě. Musím uznat, že to šlo vážně líp.
,,Páni!" otevřela jsem pusu a vyjeveně pozorovala zem. Pak jsem se vzpamatovala a vesele zařvala: ,, Dokázala jsem to! Jó!" A vrhla se mu kolem krku, div jsem ho chudáka neumačkala.
Se zadržovaným smíchem mi pogratuloval. Nejspíš za to mohl můj přiblblý úsměv, jenž se mi usadil na tváři hned, co jsem ho pustila.
,,V co jsem se proměnila?" ptala jsem se nadšeně.
Stále se ještě tlemil, ale odpověděl. ,,Pes."
,,To by blbej neřek," zakroužila jsem očima.
,,Mohla to bejt třeba kočka," zasmál se.
,,Vtipný. Víš, jaká rasa psa?" vyzvídala jsem.
,,Hm…" protáhl.
,,Nenapínej mě!" strčila jsem do něj naoko uraženě.
,,Husky," odvětil po chvíli, kterou záměrně protahoval.
,,Fí ha," ujelo mi.
,,To jo, jsi velká jak tele," zasmál se.
,,To není pravda!" odporovala jsem mu. ,,A vůbec, teď mi ukaž, v co se měníš ty. Slíbil jsi to."
,,Jo?" Ta jeho ironie mi leze na nervy. Než jsem stihla něco říct, už mě na zem povalily dvě obrovské tlapy, jež mi nyní spočívaly na hrudi a nade mnou se tyčil obrovský černý, chlupatý a uslintaný pes.
Trochu jsem znejistěla. Pak, kdo je tady velkej. Musí být tak o polovinu větší než předtím já. Pak mi došlo ještě něco. Odněkud jsem do znala.
,,Ty!" vřískla jsem, jakmile mi to došlo. ,,Ty ses po mě válel o prázdninách!" Shodila jsem ho ze sebe a bezmyšlenkovitě po něm hodila první věc, co jsem měla po ruce. Pěkně velkou bichličku o… Zvěromágství?
Nejspíš pochopil a vycítil nebezpečí, protože se vrhnul za křeslo opodál, bohužel pro něj, ne moc rychle. Klid na přeměnu jsem mu však nehodlala dopřát. Švihla jsem po něm další knížku. Udeřila ho do hlavy, přesně když se zvedal na nohy, už ve své lidské podobě.
,,Ty seš takovej nevypočitatelnej… prasák! Úchylák! Tohle-ti-nedaruju!" syčela jsem na něj a házela další a další věci.
,,Dovol! Kvůli tomu, že na tebe skočí zvíře ho snad nemusíš hned ukamenovat," drtil skrz zuby a přesto s úsměvem uhýbal všemu, co jsem po něm házela.
,,Škoda, že jsem to neudělala a jen tak mimochodem, byl jsi to ty a ne zvíře. Na to bych v životě ruku nevztáhla" odsekla jsem. To, jak jsem předtím přemýšlela, že bych ho něčím přetáhla jsem raději zamlčela.
,,Prosím?" zatvářil se nebezpečně.
,,Slyšel jsi!" vystrčila jsem vzdorovitě bradu, ale přitom jsem se smíchy málem držela na nohou.
,,To chce pomstu," zamumlal si pro sebe a začal se přibližovat. Úsměv mi zmrz na rtech.
,,Hele, to není nutný," snažila jsem se ho zkrotit.
,,Pozdě." Tohle pro mě nevypadalo dobře. Dál jsem couvala a ouha… zeď.
,,Problém?" ucedil ironicky, když jsem do ní narazila a poplašeně se rozhlédla.
,,Nikoliv, chlapče, nikoliv," pokývala jsem hlavou a snažila se vymyslet únikovou cestu.
,,To je fajn," souhlasil se mnou, chytnul mě kolem pasu a strhl s sebou na sedačku.
,,To se ti povedlo," poznamenala jsem. Nemohla jsem se totiž ani hnout a on ležel na mě, což se mi ani za mák nelíbilo.
,,Že jo!" zasmál se a pak mě přitiskl své rty na mé. Tohle ať si nezvyká, nemám ve zvyku mlčet. Stejně jsem si ho ale ještě přitáhla a s vervou mu polibky oplácela.
,,To ale neznamená, že jsem ti odpustila," zašeptala jsem mezi nádechem. Odpovědí mi však bylo pouze další políbení.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 


Komentáře

1 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 5. června 2011 v 21:16 | Reagovat

Chceš vyhrát Minibike, R/C model Ferrari, originální hru COD:Black Ops nebo MP4 přehrávač ? Koukni se na http://raketka.cz/soutez-c.-1 a zůčastni se letní soutěže raketka.cz

2 hry-online-zdarma-superhry hry-online-zdarma-superhry | Web | 28. srpna 2011 v 3:43 | Reagovat

Chceš vyhrát super telefon Nokia E7? Podívej se na http://raketka.cz/soutez-o-telefon-nokia-e7 a hlasuj(zabere to max 1 minutku) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.