Povídka Pod rouškou minulosti - 20. kapitola

1. září 2010 v 10:55 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
20.díl
Tohle nejde

Zase se mi zdály sny. Můj zmatek v hlavě se ještě neutřídil, přestože rozhovor se Siriusem proběhl asi před třemi dny. Když jsme se pak potkali na snídani, bylo to, jako bychom si večer nic neřekli. Ne, že bych na něj byla naštvaná nebo on na mě, ale byla tu jakási bariéra. Neviditelná a nepřekročitelná.
Oba jsme tišili to, co se nám odehrávalo v srdci za větou: Tohle nejde. Alespoň u mě to tak bylo. Vždy, když se objevil, ač to bylo na chodbě deset metrů od mě nebo ve Velké síni, zmocňoval se mě pocit, který mi svíral útroby a bral dech, a já s tím nic nemohla dělat. Vlastně jsem ani nechtěla. Potichu jsem se trestala, patřilo mi to.
Probudila jsem se zpocená, politá studeným potem. Udivilo mě, že i když tak skvěle ovládám Nitrobranu, neubráním se nočním můrám. Přece jsem četla o tom, že bych se mohla teoreticky snadno bránit. Problém byl se slovem teoreticky. Ale nedá se nic dělat. Vlastně to beru jako trest, trest za mojí lhostejnost vůči Potterovým. Další z mnoha trestů…
Se zívnutím jsem se začala hrabat z postele. Pak jsem si všimla jedné postavy, sedící na druhé posteli.
,,Jé, Lily!" vyjekla jsem tiše. Stále mě zamračeně pozorovala.
,,Co je?" podivila jsem se.
,,Zase se ti něco zdálo," odpověděla pak tiše.
,,To nic, je to jen-"
,,Amy!" zasyčela na mě přes půl ložnice. Jindy bych se začala smát, ale momentálně to nějak nešlo. ,,Tohle se s tebou děje každou noc, už se na to nehodlám dívat!"
,,Ale to nic není, Lily, vážně, jen prostě… rodiče… vrací se to… pořád," dolovala jsem ze sebe. Nikdy bych nevěřila, jakou mě to bude stát námahu. Lily se zvedla a došla k mé posteli. Seděla jsem v ní, rozcuchaná, zmatená a dívala se do smaragdových očí, které mě tak moc chtěly pomoci, ale nevěděli jak.
,,Nemám to říct Jamesovi?" navrhla. Nevědomky jsem se usmála. Ti dva spolu poslední dobou trávili tolik času a ještě nikdy je neviděla hádat se. Teda, ne doopravdy. Většinou za to mohl Jamesům provokatérský systém a Lily, jež k němu mnohokrát smíchy ani nedošla, aby mu mohla vzít například ukradenou učebnici.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Tohle si vyřeším sama."
Pohlédla na mě starostlivým pohledem.
,,Zvládnu to," ujistila jsem ji.
,,Dobře, ale… dej na sebe pozor." Nechápavě jsem si ji přeměřila. Přece nejdu do války, ne? V Bradavicích se mi nemůže nic stát. Ani jí, Jamesovi, Siriusovi a lidem, na kterým mi tolik záleží.
,,Jasně," přitakala jsem. ,,Půjdu se trochu projít, stejně bych už nesula," informovala jsem ji a na důkaz tvrzení se natáhla pro věci a zaplula do koupelny.
Když jsem se vrátila, Lily už pokojně spala. Pořád bylo šero, ale já si na tuhle ranní hodinu zvykla. Pět hodin ráno. Nikdo po hradu nechodil. Mohla jsem nerušeně přemýšlet a někdy i zamířit do knihovny nebo Komnaty nejvyšší potřeby. Dnes se mi tak ale nechtělo. Lehkým krokem jsem procházela zákoutími Bradavic a šmejdila, kde se dalo.
Zastavila jsem se před jedním oknem. Upoutal mě ten pohled na krajinu v mlze a šeru. Nikdy jsem moc nebyla na krajinu, ale tohle mě donutilo se zastavit. Nedokázala jsem popsat ty pocity, které mi vířily hlavou a zvláštně mě uklidňovaly. Jen jsem věděla, že tu jsou.
Přešla jsem k oknu. Dotkla jsem se studeného parapetu a opřela se o něj. Po dlouhé době jsem se zase cítila klidná.
Stála jsem tam docela dlouho, než se mi za zády ozval nenáviděný hlas. ,,Sleduješ východ Jitřenky, Potterová?"
Znuděně jsem se otočila od okna, ze kterého jsem nyní hleděla na bradavické pozemky. ,,Odkdy ty se zajímáš o astrologii, Malfoy," napodobila jsem dokonale jeho hlas. Došel ke mně na vzdálenost metru.
,,Od té doby, co vím, že se procházíš," odpověděl sladce. Chtělo se mi z něho zvracet, ale raději jsem to zadržela.
,,Mám to brát jako tvůj dlouho nevyjádřený cit?" zeptala jsem se ho posměšně.
,,Co třeba jako varování?" navrhl nenuceně. Překvapilo mě, jak moc krotil své emoce, patrně za tím bude něco víc, než je náhodné potkání.
,,Snad ne před tebou," vysmála jsem se mu.
,,To jistě ne," opáčil ledově. ,,Ale stále, i teď, po smrti tvých milovaných rodičů, jsou tu lidé, na nichž ti záleží, nemýlím-li se. Co kdyby náhodou-" Nestačil to doříct. Moje vnitřnosti se pod tlakem obracely a mozek jakoby přestal přemýšlet. Prudce jsem vytáhla hůlku a zamířila mu jí na krk.
,,Chceš mě zabít? Nedokážeš to!" uchechtl se, ale s podivným zábleskem v očích sledoval mojí hůlku.
,,Máš strach?" zašeptala jsem nebezpečně. Neodpověděl. ,,Budu to brát jako ano, Malfoy. A pokud vztáhneš ruku na někoho, koho znám, zabiju tě a je mi jedno, co se mnou pak bude, jasné?"
,,V životě bys tu formuli nevyslovila," pronesl hlasem plným opovržení.
,,Smrt člověka změní, Malfoy. Pamatuj si to." Otočila jsem se k němu zády a pomalu odcházela.
,,Vím, jak moc ti záleží na Potterovi, té mudlovské šmejdce a krvezrádci. Jak skvělá kombinace, snadno by se jim mohlo něco stát," řekl. Třebas jsem od něj byla docela daleko, slyšela jsem ho. Strnula jsem na místě, obrátila se a zase k němu pomalu přešla.
,,Mohla bys tomu ale zabránit," pokračoval v monologu, když si povšimla mého vykolejení. ,,Přidej se k nám…"
Měla jsem chuť se mu vysmát do obličeje a po chvíli zaváhání jsem to i udělala. Ustala jsem ale tak rychle, jak jsem začala a výhružně se na něj zadívala. ,,Tak hele. To, co by se stalo, kdybys jim zkřivil jen vlas jsme už probrali a k vám se v životě nepřidám, rozumíš? Pokud tě poslal ten Pán zla," Toto slovo jsem vyslovila s takovým odporem, že by na mě byl i Severus hrdý, ,,Tak mu zase vyřiď, že nechci." Podruhé jsem od něj odcházela.
,,Ještě uvidíme, Potterová," křikl za mnou. Nevnímala jsem ho. Nevnímala jsem už nic. Rychlým krokem, které později přešel do zběsilého běhu jsem zamířila do Komnaty nejvyšší potřeby.
Vtrhla jsem dovnitř jako velká voda a začala si to štrádovat po místnosti, jenž každou chvílí měnila podle mích myšlenek vybavení. Vůbec jsem se nepoznávala. Jak jsem vůbec mohla s Malfoyem mluvit tak klidně a ledově, jako bych snad patřila k nim? Chtěla jsem zabít. Moje smysly mě zradily a já chtěla všechno ukončit. Byla to vteřina, ale já na ní nikdy nezapomenu. Ten pocit se mi vryl do paměti jako ostrý kámen, hrozně malý na to, aby se dal vytáhnout.
Pak jsem si uvědomila ještě jednu věc… nikdy nebudu schopná zabít. I když bych stokrát chtěla, vždy mě něco zadrží. Přesně jako s tím Malfoyem. Tenkrát i dnes. Myšlenka, že se nechci stát vrahem. Že nechci mít na svých rukách krev. Nikdy. A přesto mě překvapilo moje chování. V tu chvíli jsem byla děsná mrcha, schopná všeho.
Ne! napomenula jsem se rázně v duchu. Už fantazíruju.
Zarazila jsem se na místě, vzpomněla jsem si na jednu část rozhovoru. Byla o nich. O těch, které jsem milovala. I o Siriusovi. V srdci mě bolestivě bodlo, ale nevšímala jsem si toho. Nyní mě myšlenka: Nejde to. Nic mezi námi nesmí být, naprosto ovládla. Měla jsem pravdu, ocitl by se v příliš velkém nebezpečí…
Komnata se změnila na jedinou místnost: napodobeninu tělocvičny. Vytáhla jsem hůlku a začala si procvičovat kouzla. Potřebovala jsem ze sebe dostat vztek a beznaděj. Každou chvíli se objevil nějaký tvor, kterého jsem měla kouzlem zničit. Překvapilo mě, jak moc mi to pomáhá. Asi o hodinu díle jsem měla zase, v rámci možností, čistou hlavu a vydala jsem se na snídani.
Snad poprvé za ty tři dny jsem jedla opravdu s chutí. Ostatní si toho všimli a vrhali na mě zvědavé pohledy.
,,Týden jsi nejedla?" Přisedl si ke mně James, ruku v ruce s Lily a pobaveně se šklebil.
,,Mam huad," bránila jsem s plnou pusou.
,,Jistě," přikývli oba.
,,Hele, ty jsi nenažranej každej den a když si někdy dám já, hned máš kecy," obořila jsem se na něj naoko pobouřeně.
,,Ó, tak promiň," ušklíbl se.
,,Hm… ale ať už se to neopakuje," zamumlala jsem. Pak přišli Remus se Siriusem. Oba se na chvíli zastavili a s otevřenou pusou sledovali moje počínání. Všimla jsem si toho až za nějakou dobu.
,,Co je?" obrátila jsem se na ně nechápavě. Tedy spíš jen na toho, se kterým jsem měla odvahu se střetnout očima, aniž by se mi přehrála část rozhovoru s Malfoyem. O Remusovi naštěstí nepadlo ani slovo, ale nemohla jsem si být jistá ničím.
,,Je ti dobře?" ujišťoval se Remus.
,,Nikdy mi nebylo líp," usmála jsem se, v ruce asi desátý toast. Oba se obrátili s bezmocným a nechápajícím na Jamese s Lily.
,,Tak za a)," začal přednášet James, ,,si sedněte." Počkal, dokud to neudělali. ,,Za b) zavřete pusu a za c) ptejte se," vyzval je a náramně si užíval, že ví něco víc než oni. Nějak mi to nepřipadalo, ale raději jsem to nechala být.
,,Co je s ní?" otázal se Remus a pořád mě po očku sledoval. Musela jsem se hodně krotit, aby se mi tváři neobjevil úšklebek.
,,Zdolává rekord v počtu snědených toastů," zašeptal v odpověď důvěrnicky James.
,,Kolik už jich má v sobě?" ptal se teď Sirius. Všimla jsem si, že se na mě ani jednou nepodíval. Ostatně jako celé ty tři dny. Opět ve mně začal hodlat červíček smutku. Honem jsem ho zaplašila do nejtemnějšího kouta vědomí.
,,Amy?" obrátil se na mě James s prosíkem o pomoc.
,,Desátej," odpověděla jsem a nadzvedla ruku s toastem.
,,Bude ti blbě," upozornila mě Lily.
,,Mám hlad a hodlám se najíst," drtila jsem skrz zuby (a jídlo).
,,To ti samozřejmě nikdo nebere," bránila se hned.
,,Tak vidíš," a brala jsem si už jedenáctý. Otřeseně na mě pohlédli. ,,Klid, tohle je na cestu," odfrkla jsem si, zvedla se od stolu a zamířila pryč. Už jsem déle nemohla snášet přítomnost toho člověka, prostě to nešlo. Nešlo to, jako spousta jiným věcí. Rozhodla jsem se, že do Komnaty nejvyšší potřeby zajdu ještě večer. Mohla bych zkusit vyčarovat Patrona. Když jsme je v šesťáku probírali, zaujalo mě to, ale zatím jsem nějak neměla čas si to zkusit.
Dalo by se říct, že hodiny jsem přímo přetrpěla. Nejenže mě McGonagallová pořád napomínala za nepozornost, ale ještě ke všemu mi uvalila školní trest. Na zítřejší večer. No bezva, už se nemůžu dočkat. Konečně ale vyučování skončilo, já se běžela navečeřet a hned potom k činnosti, kterou jsem si naplánovala.
Sebejistě jsem zamířila do sedmého patra a jednou prošla kolem zdi. Pak podruhé, ale když jsem chtěla projít potřetí, na konci chodby se někdo objevil. Ten, jehož jsem nechtěla vidět. Sirius. Vypadalo to, že si mě vůbec nevšiml, protože šel s hlavou skloněnou a zíral do země. Byl ale blízko, proto jsem zamítla možnost, že bych proklouzla do komnaty. Tak jsem tam stála jako tvrdé Y a čekala.
Všiml si mě až potom, co do mě málem narazil. Střetli jsme se očima. Uhnula jsem.
,,Ahoj," pozdravila jsem celá nesvá.
,,Čau," kývl hlavou. Z místa se však nehnul ani o píď. ,,Kam máš namířeno?"
,,Ehm… tak všelijak," neurčitě jsem mávnula rukou. ,,A ty?" Bože, to je rozhovor, pomyslela jsem si.
,,Jo… ehm… taky."
,,Fajn."
,,Fajn," zopakoval. V duchu jsem si nadávala do blbců a jemu do pitomců, protože se zase ani o kousek nehnul.
Ošil se. ,,Takže jdeš?" zeptal se pak.
,,Jo, jasně, jen si tu něco zařídím," přikývla jsem.
,,Ty jdeš… ehm… tam?" vykoktal.
,,Kam?" svraštila jsem obočí nechápavě.
,,Do Komnaty," odvětil.
,,No… jo."
,,Ehm… já taky."
Jó, hoši, tak tohle je situace. ,,Fajn, tak já tě nebudu rušit," usmála jsem se křečovitě a zamířila pryč. Cítila jsem na zádech jeho pohled, ale neotáčela jsem se. Prostě jsem jen šla dál. Patrona si asi budu muset nechat na někdy jindy. A zítra to nebude, to jsem díky McGonagallce věděla přesně.
Prošla jsem společenskou místností a zamířila do ložnice. Nejistě jsem se zastavila před ložnicemi Pobertů. Už jsem chtěla udělat krok a otevřít dveře, ale něco mě zarazilo. Zklamaně jsem svěsila ruku natahující se po klice a odešla k sobě. Vážně jsem se někdy chovala jako malá, ustrašená holka.
Zatáhla jsem závěsy kolem postele. Neumyla jsem se, nic. Prostě jsem si jen lehla a ležela, s očima nepřítomně upřenýma do stropu. Zavřela jsem oči. Viděla jsem tmu a potom obrazy. Míjely se, proplétaly, ale vždy tam byla jedna tvář. Viděla skoro celý jeho život.
Spatřila jsem matku, která pyšně drží malinké miminko a dává mu jméno Sirius… Chlapce, který se pere s bratrem, protože mu ukradl nějakou hračku… Jak sedí na rozviklané stoličce a šťastně se usměje, když Moudrý klobouk zvolá Nebelvír… Provokuje nějakou černovlasou dívku, ve které jsem poznala sebe, protože se mu líbí… Rozmlouvá s Jamesem o Lily… Viděla jsem sebe a jeho, jak se objímají na hřbitově… a pak jen tma a chlad.
Prudce jsem otevřela oči a zrychleně oddychovala. Tohle se nemělo stát. Vkrádá se mi i do snů, do vidění, do života. Takhle to dál nejde. Krucinál! Odkryla jsem přikrývku a chmátla po knize. Její obsah jsem ale nevnímala. Písmenka se mi rozmazávala a já se zase nechala unášet myšlenkami. Jsem hloupá, hloupá holka…
***
,,Á, slečna Potterová," ušklíbl se na mě šeredně Filch. Pokynul mi, abych ho následovala. Vyšli jsme ven, vedl mě k Hagridovu srubu. Docela jsem si oddechla, alespoň nebudu muset trávit trest s Filchem a tou koulí chlupů a kostí, která si říká paní Norrisová.
,,Amy," zvolal Hagrid, když Filch zaklepal, a rozrazil dveře svého srubu, aby se ke mně mohl vrhnout a pořádně mě přidusit v objetí.
,,Hagride!" nasadila jsem umělý úsměv a skrytě lapala po dechu.
,,Jsem tak rád, že tě vidím, Amy. Už dlouho ses tu neukázala," rozmlouval se mnou a absolutně ignoroval školníka, který celý výjev sledoval s odporem a pohrdáním.
,,Pokus´d už jsi se vyklábosil, Hagride, mohli byste začít se školním trestem," zaskřípal zuby a odporoučel se do hradu.
,,Nechápu, proč je pořád tak nevrlej," zabručel si pro sebe Hagrid a pak přesměroval svůj pohled na mě.
,,Nechápeš?" poznamenala jsem sarkasticky a zašklebila se.
,,Nech si toho, jo?" uťal mě, ale pod vousy se mu stejně zarýsoval úsměv.
,,Samolitr," horlivě jsem kývla. Zakroutil hlavou, ale raději to nekomentoval.
,,Takže, dneska budeme dávat žrádlo testrálům do krmítek. Zrychtoval jsem jim je tam, aby se jich ochočilo víc a taky…" Tenhle úsměv jsem znala.
,,Hagride, na to ani nemysli, nemůžeš si z nich udělat ochočení zvířátka!" O testrálech už jsem něco četla. Nosí smrt. Napadla mě optimistická myšlenka, že bychom si mohli rozumět.
,,No jo," zabručel, ,,Stejně mám radši nějaký zvířata víc od rány."
,,Třeba sedmihlavý saně, což?" ironie z mého hlasu přímo odkapávala.
,,Hm… ale třeba takovej drak," zapřemýšlel Hagrid. Protočila jsem oči v sloup.
,,Radši jdeme, jo?" navrhla jsem. Popadla pytel masa, který byl opřený u jeho srubu a vyčkala, až si vezme ten svůj, nejspíš desetkrát větší než já a s desetkrát větším množstvím masa. Přehodil si ho přes rameno a ukázal podél lesa. ,,Tudy."
A tak jsme se vydali na cestu. Museli jsme trochu víc do lesa. To nebyl problém. Hagridova "krmítka" měla velikost chatrče, a jemu se to zdálo málo! Prej: ,,Neměl bych je zvětšit, aby se najedli, jak hrdlo ráčí?"
Moje slova s touhle větou došla. Abych se mu to pokusila vymluvit, no tak na to jsem fakticky neměla nervy. Když jsme dali maso do několika prvních krmítek, nikoho jsem nezahlédla, ale potom… ze tmy se vynořil podivuhodný tvor. Zůstala jsem stát a jen posvátně koukala. Vypadal jako kůň, ale měl v sobě něco hadovitého. Na bližší pohled jsem zjistila, že to je prakticky kostra potažená lesklou, černou kůží, pod níž se jasně rýsuje každá kost. Na zádech měl kožnatá, obrovská křídla.
Všiml si mě. Naklonil hlavu, podobnou dračí na stranu a pak se ke mně vydal. Neměla jsem sílu křičet, ani jít pryč. Ten tvor ve mně vzbuzoval zvláštní pocity. Byl skoro u mě. Cukla jsem sebou, když mi z ruky sebral kus syrového masa a začal je žvýkat. Ruka se mi samovolně zvedla a dotkla se jeho hlavy. Byla hebká na dotek.
Upřel na mě čistě bílé oči bez zorniček. Díval se na mne s podivným výrazem. Když zporcoval to, co si vzal, postoupil krůček ke mně. A pak další. Neodvažovala jsem se dýchat, snad abych neporušila tu chvíli. Cítila jsem na tváři jeho dech. Ještě jednou jsem ho pohladila. Obklopoval mě klid a pohoda. S ním jsem mohla přemýšlet o čemkoliv a přesto mi to nedělalo potíže.
,,Amy!" zaburácel za mnou Hagridův hlas. Testrál uskočil a odběhl stranou.
,,Hagride!" vyjekla jsem a honem stáhla napřaženou ruku dolů.
,,Děláš, jako bys ho v životě neviděla," poznamenal.
,,Taky ne, jen jsem o nich četla," odpověděla jsem.
Zadumaně na mě koukal. ,,Táhnou přece bradavický kočáry, Amy," řekl pak.
,,To je blbost, nikdo je netáhne," zavrtěla jsem hlavou rozhodně, otočila se ke krmítku a začala tam dávat další maso. Testrál už nebyl nikde vidět.
,,Ne, není, Amy, táhnout je už od tý doby, co tu jsem šafářem!" Má ruka se zarazila v polovině cesty.
,,To přece není možný, předtím jsem je neviděla a-" Už jsem si vzpomněla, co jsem o nich četla. Nejenže prý nosí smrt, ale vidí je jen ti, kdo viděli někoho umírat. To znamená, že ty sny… ,, Jsou skutečné," dořekla jsem už nahlas.
,,Jsi v pořádku?" optal se mě.
,,Jasně," odsouhlasila jsem to prudce.
,,Hm… Zbývají poslední čtyři," pověděl nezúčastněně. Duchem nepřítomna jsem přikývla. Zase budu mít o čem přemýšlet, ale vlastně mě to ani neudivilo. Proč by se mi zdála pořád jedna a ta samá noční můra? A předtím jsem už také viděla pár věcí z předchozího života druhých lidí, prostě se s tím budu muset smířit. Ano, smíření. Poslední dobou je to asi jediná věc, kterou dělám. Smiřuji se.
Chodili jsme lesem ještě tak hodinu, než jsme se konečně ocitli o jeho srubu. Za tu dobu jsem už žádného testrála nepotkala. Položila jsem prázdný pytel od masa tam, kam Hagrid a obrátila se k odchodu.
,,Tak dobrou noc, Hagride," rozloučila jsem se.
,,Dobrou, Amy," zavolal za mnou a zamával mi. Zvedla jsem ruku na pozdrav a odcházela po pozemcích pryč.
Stanula jsem před portrétem a ten se po vyslovení hesla odklopil. Ve společenské místnosti nikdo nebyl, muselo být pozdě. Došourala jsem se do dívčích ložnic, umyla se a zalezla do postele. Až teď jsem si začínala uvědomovat, že mě ten trest docela zmohl. Skoro jsem necítila nohy. No, pár kilometrů jsem přece ušla. A tak jsem poprvé za několik dní prožila noc bez nočních můr a výjevů.
***
,,Amy, vstávej," uslyšela jsem skoro až hysterický jekot Lily.
,,Dej mi pokoj," odvětila jsem nabručeně a zahrabala se ještě víc do peřin.
,,Dělej, nebo tě z tý postele osobně vytáhnu!" zařvala zase Lily.
,,Nedostaneš mě z ní ani heverem," odporuju. Chvíli bylo ticho. Už jsem myslela, že to vzdala, když…
,,Black je tady!"
Tak tohle bylo moc i na mě. Vystřelila jsem z postele jako namydlenej blesk a zaplula do koupelny. Za dveřmi jsem uslyšela její neutišitelný smích. Nechala jsem se napálit, já káča. Protočila jsem oči a naštvaně začala s ranní hygienou. Tohle bude den D, pomyslela jsem si ironicky.
Z koupelny jsem vyšla asi tak za půl hodiny, kdy jsem se snažila zkrotit černé vlasy a rozdýchat Lilyin nápad s Blackem. Jen tak pro informaci, ty vlasy vypadaly ještě hůř než obvykle a ani jsem se nenalíčila, takže se mi pod očima rýsovaly bílé kruhy.
Netušila jsem, proč mě to s Blackem tak vykolejilo, že jsem utekla do koupelny a ani jsem to nehodlala řešit. Došla bych totiž k závěru, který byl pro mě zakázaný.
,,Ty seš dobrá!" uvítala mě Lily smíchem, při němž se za břicho popadala. Myslela jsem že se za tu půl hodinu zklidnila, ale jaksi ne-e. Vrhla jsem na ní jediný pohled a vyšla z ložnice. Celá rudá smíchy mě následovala.
,,Přece by se tam nikdy nedostali, Amy," smála se vesele dál. Měla jsem sto chutí jí říct, že už tam byli, ale pak jsem si to rozmyslela. Nebudu Jamesovi po tom, co jí konečně získal ničit skóre, není-liž pravda?
,,Haha, moc vtipný."
,,Co to s tebou zase je?" zvážněla.
,,Co by se mnou bylo?" opáčila jsem, sedla ke stolu a zahryzla se do snídaně. Slyšela jsem, jak se nadechla a v duchu jsem mohla děkovat všem svatým, že se tam objevili Poberti.
,,Zdar, ségra. Ahoj, Lily," pozdravil brácha a sedl si k rusovlásce naproti mně. Ostatní něco zamumlali a posadili se kolem nás.
,,No nazdar," odpověděla jsem skrz chleba a dál se věnovala snídani.
,,He, dneska vypadáš vážně… hezky, Amy," řekl James a vyprskl smíchy. S pohledem vyjadřujícím, co si o něm myslím jsem nadzvedla obočí.
,,Jako by tě přejel parní válec, ségra.," informoval mě. ,,Takhle o tebe žádnej kluk nezakopne." Nemyslel to zle, prostě jen byl šťastnej s Lily a takhle rýpal často, ale v tenhle okamžik mě to prostě dostalo. Vztekle jsem praštila chlebem o talíř a vydala se pryč.
,,Snad jsem toho tolik neřek, ne?" slyšela jsem Jamese, jak se ptá čtyř lidí kolem sebe. Co odpověděli už jsem neslyšela. V ložnici jsem si vzala všechny učebnice, naskládala je do tašky a vydala se na první hodinu. Přeměňování.
Oni dorazili mezi posledníma, takže jsem nic nemusela vysvětlovat, ale to že si Lily sedla k Jamesovi mě dvakrát neuklidnilo. Věděla jsem, kdo na mě zbyde. Rychle jsem se porozhlédla. Pohled mi ulpěl na Remusovi. Seděl s Červíčkem a momentálně poslouchal nějaký jeho stupidní výklady, které pouštěl jedním uchem ven a druhým dovnitř.
Přešla jsem k nim. ,,Ehm, Petře?" oslovila jsem ho co možná nejmileji. U něj to šlo docela těžko. Zvedl ke mně ty jeho očka, zalitá tukem. ,,Nechtěl by sis sednout se Siriusem? Potřebovala bych s Remusem něco probrat." Dělal, že přemýšlí, pak zvedl ten svůj zadek a odpotácel se k Siriusově lavici. Úlevně jsem si vydechla a zaplula vedle Remuse.
,,Tak co jsi chtěla?" zajímal se. No pánové a dámy, tohle jsem maličko nedomyslela.
,,No, víš… Remusi, víš… teda… ehm… totiž…" koktala jsem a v hlavě vymýšlela nějakou příhodnou výmluvu.
,,Nechceš sedět se Siriusem?" zeptal se mě potichu a očima zavadil o lavici dva metry před námi. Nepodíval se na mě.
,,No… ehm… ne. Nechci," přiznala jsem. Přikývl a víc se v tom nepitval, za což jsem mu byla neskonale vděčná. Takhle probíhal celý den. Já jsem se vždy přichomejtla k Remusovi a Petr musel jít k Siriusovi. Ten se na mě občas podíval s otázkou v očích, ale dělala jsem že si toho nevšímám. Jako bych ho neviděla a v hlavě jsem si pořád přehrávala jen jednu větu: Je to tak nejlepší.
,,Amy?" oslovil mě Remus po vyučování.
,,Hm?" zvedla jsem k němu hlavu.
,,Mohl bych si s tebou promluvit?" Rozvážně jsem přikývla. Měla jsem čekat otázky, měl na ně plné právo. Šourala jsem se za ním do prázdné učebny a vymýšlela si různé nesmysly, jak bych se mohla ospravedlnit. Jeden horší než druhý. Zavřel dveře. Připadala jsem si jako v pasti. Muška uvězněná v pavučině...
,,Tak.. ehm… o co jde?" zeptala jsem se ve snaze získat čas. Rentgenoval mě pohledem modrých očí. Svoje černé jsem sklopila. To mu nejspíš stačilo na to, aby začal.
,,Co jste si se Siriusem udělali?" optal se mě.
,,My se Siriusem?... Nic." Zarytě jsem hleděla do země. Povzdechl se a opřel se o lavici.
,,Tak proč před ním pořád utíkáš?"
,,Já před ním neutíkám!" odporovala jsem hned.
,,Ne?" protáhl. ,,Jak mi teda vysvětlíš to, že s ním nechceš sedět ani o hodině? Nikdy předtím ti to zas tak nevadilo. Nepočítám-li samozřejmě výjimky , kdy jste ne sebe štěkali jako psi." Při tomto konstatování jsem se musela pousmát. Tehdy jsme byli přátelé, prostě přátelé. Nikdy by mě nenapadlo se do něj zamilovat, a přesto se to stalo a já nevím jak ven.
,,Amy?" vytrhl mě z přemýšlení.
,,No… prostě s ním nechci už nic mít."
,,Smím vědět proč?"
,,Má blbý kecy," vyhrkla jsem dřív než jsem se stihla zastavit. Stupidní odpověď, která všechno prozradila. Pravdou bylo, že poslední dobou se ke mně Sirius choval snad nejlépe za posledních sedm let.
,,Víš, Amy, já jsem ti důvěřoval. Proto jsem se ti svěřil s Lisou, o níž jsem neřekl ani Pobertům a když mi teď lžeš přímo do očí, myslím, že jsem udělal chybu," pronesl zklamaně. Dvě věty zasáhly svůj cíl. Když se otočil, nevěděla jsem jak dál. Jeho jsem ztratit nechtěla, jeho už ne.
,,Já jsem se do něj zamilovala," řekla jsem potichu když byl skoro u dveří. Nechal ruku na klice a pak se na mě otočil. Sledovala jsem každý jeho pohyb, jako bych se snad bála, že se mi vysměje nebo ublíží. Ode dveří mě pozoroval.
Oči se mi zase zalily slzami. Několikrát jsem zamrkala, ale ani to nezadrželo kapku, která se mi skoulela po tváři. Pomalu ke mně přešel.
,,Ale on do tebe taky, Amy," podotknul potichu. Najednou mnou začaly otřásat vzlyky. Plné beznaděje, hořkosti, zklamání. Ocitla jsem se v jeho náručí a ani jsem nevěděla jak. Prostě jsem se k němu jen tiskla a zatínala nehty do hábitu, která měl na sobě. Všechno tohle bylo jako z nějakého filmu. Jenomže teď většinou následoval happyend a to jsme my dva se Siriusem postrádali. Nešlo to.
Odtáhla jsem se od něj. ,,Jenže já nemůžu, Remusi," řekla jsem pak zkroušeně.
,,Proč ne?" nechápal.
,,Ublížila bych mu a to já nechci."
,,Na tvém místě bych se bál právě opaku, to on střídal holky jako ponožky," odvětil.
,,Nechápeš to. Zlomila bych mu srdce, vím to. Ne on mě, ale já jemu," protestovala jsem.
,,Amy, víš, jak blbě tohle zní? Proč bys mu ubližovala?"
Na tohle jsem neměla odpověď, ani kdybych chtěla. Proč bych mu ublížila? Protože všichni, jenž mám ráda začínají padat do rukou Smrtijedů? Že mi Malfoy vyhrožuje, že Siriuse zničí? Tohle mu mám říct? Nikdy by mi neuvěřil. A i kdyby ano, trval by na svém rozhodnutí, natolik ho znám. Pak by se to dozvěděl i Sirius. Šel by do toho, vím to. On se jich nebojí, ale já ano. Ztratit ještě jeho, Jamese nebo Lily a Remuse, to už bych nezvládla.
,,Všem kolem mě hrozí nebezpečí…"
,,Proč si to vsugerováváš? To vůbec není pravda," hájil mě přes sebou samotnou.
,,Je, Remusi. Nedovolím, aby se mu něco stalo," trvala jsem si tvrdohlavě na svém.
,,Tímhle mu ublížíš ještě víc, víš to?"
,,Ale alespoň neumře," namítla jsem tiše.
,,Sirius? Ten už byl tolikrát tak blízko smrti, že ty bys ho nemohla ohrozit ani v nejmenším," usmál se.
,,Ale tohle není legrace, Remusi!" vyjela jsem na něj. ,,Postě si ho nebudu všímat a přejde mě to."
,,Jistě, odmiluješ se raz dva!" obořil se na mě tentokrát on zvýšeným hlasem. Byla jsem bezradná. Rukou jsem si vjela do vlasů a opřela se na lavici vedle něj. Zavládlo ticho.
,,Nechceš to s ním alespoň zkusit?" zeptal se pak. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Tohle by nemělo cenu, když-"
Dveře se rozrazily a dovnitř vtrhl James se Siriusem. ,,Tak co, Moony, jdeme na to? Filchova kočka už-" Teď se zase zarazili oni. Vykolejeně na nás zírali s pusou dokořán. Dovedla jsem si ten pohled představit. Holka a kluk vedle sebe. Já mám rudý oči od slz a Removi v hlavě rotují tisíce koleček, díky nimž chce vyřešit situaci, o které jsme se předtím bavili.
Otočila jsem se od nich, kvapně si setřela slzy na tváří a s omluvením se vypařila pryč. Spatřila jsem ještě Remuse, jak se pátravě dívá po Siriusovi, následně se za mnou zaklaply dveře.
No, tak tohle bylo suprový. Doufám alespoň, že až budou deset hodin vyzvídat, co jsme tam dělali a proč jsem zase brečela, neřekne jim to. Jestli jsem v tom měla mišmaš teď, tak potom by to bylo něco, co by nepřebrala ani Popelka, ani ti její ptáci. Zcela automaticky jsem zamířila do Komnaty nejvyšší potřeby.
Bylo tam pohodlné křeslo, hromada knih a krb. Skvělé místo na přemýšlení. Chmátla jsem po první knize a začetla se do ní. Jak se stát zvěromágem. Zaujalo mě to. Až bych dokončila studium, mohla bych se stát registrovaným zvěromágem. To by bylo bezva.
Konečně jsem dokázala najít aktivitu, při níž jsem alespoň na chvíli zapomněla. Snad jediná věc, která mě někdy odvedla od nepříjemných myšlenek. Ano, bohužel někdy. Snad desetkrát se mi stalo, že jsem nevnímala třeba pět stránek a potom jsem si je musela přečíst znovu. Lepší však něco, než-li nic.
Četla jsem přes tři hodiny, když jsem konečně usoudila, že bych se mohla vrátit. Byla půlnoc. Filch a jeho kočka mě netrápili. Proti problémům, které jsem řešila předtím byli jen maličkostí.
Zvedla jsem se a odešla. Ráno jsem sem měla v plánu jít zase. Došla jsem k portrétu, který mě vpustil dovnitř. Udivilo mne, že na křeslech nikdo nesedí, a vůbec celá společenská místnost je vylidněná. Hodilo se mi to. Jako myška jsem vyběhla do pokoje, umyla se, přetáhla si přes hlavu noční košili a zalehla do postele. Opět místo, kde mě nemohlo nic hmotného rušit. Byla jsem tu jen já, postel... a moje sny...

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.