Povídka Pod rouškou minulosti - 19. kapitola

1. září 2010 v 10:54 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
19.díl
Probuzení do osamělosti

,,Pomfreyová říkala, že by se měla teď někdy probudit." První věta, kterou jsem zaslechla. Kde to jsem? Velice pomalu se mi vracely vzpomínky. Nejspíš budu na ošetřovně, ten pach dezinfekce se nedá přecítit. Vše se mi před očima odehrálo jako zpomalený film.
Cítila jsem se hrozně otupělá, ale vyspalá. Netušila jsem, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale odpočinula jsem si a ani jednou se mi nezdál ten sen. Sen… Nebo skutečnost?
,,Ale neprobouzí se, jak vidíš," odsekl další hlas podrážděně.
,,Siriusi, klid," řekl povzbudivě James.
,,Klid? Ty říkáš klid?"
,,Ona to zvládne, Siriusi, je silná," odpověděl mu další. Lily. To je Lily! A řekla Siriusovi… Siriusi? To mi trochu nejde do hlavy. Co se tu dělo? Chtěla jsem ještě přemýšlet o událostech, co se staly, ale něco mi v tom zabránilo. Potom budu mít dost času.
,,Hrrgg," zachrčela jsem. Původně z toho mělo být ahoj, ale jaksi to nevyznělo.
,,Amy?" Cítila jsem, jak se nahrnuli blíž.
,,Vo-vodu," vymáčkla jsem ze sebe. Měla jsem děsnou žízeň. Rozlepila jsem oči a vděčně nahmátla sklenici vody. ,,Díky."
,,Jak ti je?" zeptal se mě Remus. Všichni čtyři seděli u mé postele a nyní mě pečlivě zkoumali.
,,Jako by mě někdo přetáhl palicí," zabrblala jsem. Úlevně si vydechli. ,,Jak dlouho jsem tady?"
,,Něco přes dva dny," oznámil mi James.
,,Dva dny?" vyletěla jsem z postele jako namydlenej blesk. Tedy spíš jen do sedu, neboť se mi zatočila hlava a já si zase lehla. Jistota je jistota.
,,V pohodě?" přeměřila si mě Lily tím svým pohledem na porcelánovou panenku.
,,Lepší už to být nemůže," opáčila jsem ironicky. Na chvíli jsem zavřela oči a pak je zase otevřela. Zrak mi padl na dvoje spojené ruce. Zmateně jsem zamrkala a pomalu, abych se náhodou nespletla, jsem ty dvě ruce přiřadila k osobách, sedících poblíž sebe.
,,E…" To byl jediný zvuk, který jsem ze sebe dostala. S pozvednutým obočím se na mě obrátili tři hlavy. ,,Vy spolu… spolu… to?"
,,Co přesně myslíš tím to?" zazubil se James. Konečně mu došlo, kam se dívám, ale rozhodně mi to nehodlal usnadňovat.
,,Chodíte," upřesnila jsem podrážděně. Přestože jsem skoro na smrtelný posteli, dokáže mě vytočit jako nikdo. No, i když, někdo takový by se našel. Pátravě jsem pohlédla na čtvrtého člena skupinky vedle mě. Sirius Black. Zaskočila mě ledovost, se kterou mi pohled oplácel. Zmateně jsem mu ho oplácela. Co jsem mu zase udělala? Proč se tak tváří? Někdo mi zamával rukou před obličejem.
,,Amy!" zahulákal zvesela James. ,,Přestaň vrhat zamilovaný pohledy na Siriuse a poslouchej, co ti kdo říká!"
Vztekle jsem se na něj otočila. Než jsem však stihla pěkně peprně odpovědět, přiřítila se madame Pomfreyová. ,,Pane Pottere! Co si to u všech všudy dovolujete! Tohle je ošetřovna, ne žádný sovinec. Ven! A vy, slečno Potterová, okamžitě si vezměte lektvar!" vřískala na celou ošetřovnu madame Pomfreyová a hnala se ke mně. Zůstala jsem doslova zírat, jak stíhá do mě cpát lektvar, vyhánět je z ošetřovny a ještě něco ječet. Spolkla jsem tu odpornou pachuť, která se mi usídlila na jazyce.
,,Snaž se do půlnoci neusnout," zaslechla jsem čísi hlas těsně u ucha. Byla jsem tak dezorientovaná lektvarem a Pomfreyovou, že jsem ani nepostřehla, kdo to byla a už jsem na ošetřovně osaměla.
Konečně jsem měla svůj vytoužený klid na přemýšlení. Nyní, když se mi to vyplnilo, jsem však ucítila podivný pocit stísněnosti. Jen čtyři bílé stěny a já. Snažila jsem se to nevnímat. Na nočním stolku jsem neměla kromě lektvarů a čaje absolutně nic.
Zklamaně jsem si povzdychla a upřela pohled do stropu. Matně se mi začínal vybavovat sen, kvůli němuž jsem tady. Rozhovor se Smrtí. Se sebou samou. Já jsem Smrt.
Ne, bránil se hned můj vnitřní hlas, ty to být nemůžeš. Ona sama ti to říkala.
Jenomže ona sama mohla lhát. Byla jsem to přeci já.
Přemýšlela jsem o smyslu našeho rozhovoru. Něco mi ve skrytu duše naznačovala. Ale co? Chtěla, aby mi nebylo jedno, zda umřu nebo ne. Nechtěla, abych se vzdávala. Ale na co mi to bude? Stojí snad přede mnou další zkouška? Nabylo toho snad už trochu moc?
Tyhle myšlenky se mi zmateně honily hlavou a pak přišli další. Mia Marriedová. Voldemort říkal, že to byla neoficiální Smrtijedka. Ale já přeci četla, o tom, že to byla bytrozorka. Určitě si toho někdo musel všimnout. A navíc tu byl další detail. Přece by se nevyspala se Smrtijedem?
Ihned jsem se v duchu okřikla. Kvůli tomu, že to možná a zdůrazňuji možná, byla Smrtijedka s ním taky nemusela spát. Začínáš být pesimista a absolutní blázen. Mohla pro Voldemorta přece pracovat jenom jako, mohla donášet informace ministerstvu. Mohla žít poklidný život s nějakým hodným a klidným kouzelníkem, kterého milovala. Teď zase začínám být moc velkej optimista. Z tehletěch snů už jsem přeci dávno vyrostla. Nic takovýho neexistuje. Můžu být šťastná, můžu milovat, ale vždy se narazí na překážku.
Nikdy bych nevěřila, že budu mít v hlavě takový guláš. Tohle přece není normální. Ať je to sen, ať se mi to všechno zdá. Nezdálo. Musela jsem za měsíc dospět. Rychle dospět. A přesto jsem si stále připadala jako malá, pětiletá holčička, co je zmatená z toho, že na nebi létají letadla.
Možná si říkáte: Měla měsíc na to dospět, tohle musí zvládnout každý. Ale co když vás někdo postaví před hotovou věc? Myslíte si, že to dokážete? Že se za pár dní dokážete zbavit života, kterým jste žili sedmnáct let? Přesně zavedený způsob života, na nějž jste si bezpodmínečně zvykli a kterým byste chtěli žít i dál, ale nejde to.
Pamatuji si na dobu, kdy jsem chtěla být dospělá, na to, kdy jsem rodiče obviňovala za to, že mi nerozumí. Nedovedou se vžít do mé pozice. A teď jsem měla být v jejich pozici já. Odkázali mi sice byt, ale absolutně jsem neměla představu. Přijmou mě na bytrozorku? Co když ne? A jak se dál bude rozvíjet to, co ve mně dřímá. Moc, kterou jsem pocítila tehdy, když měl Malfoy kecy o rodině. Co když jí nezvládnu a stane se ze mě nějaká zrůda? Bylo tu až neskutečně moc když a kdyby.
Nechávala jsem se unášet myšlenkami, výmysly a kdo ví, čím ještě. Ani jsem nepostřehla, že se mi začínají klížit oči a po chvíli jsem spala jako špalek. Probrala jsem, až když jsem ucítila ruku na tváři. Poplašeně jsem se posadila.
,,Amy?" ozvalo se nejistě u mého ucha, ale nic jsem neviděla.
,,Siriusi?" hlesla jsem. Byla tma, ale díky tomu, že jsem spala, moje oči se v ní dokázaly rychle zorientovat. Jediným pohybem si stáhl neviditelný plášť, jenž ho celou dobu zakrýval. Nejdříve se objevila hlava a v dalším zlomku sekundy i tělo.
Místnost byla osvětlena pouze svíčkou u vchodu na chodbu.
,,Co tady děláš?" zeptala jsem se ho potichounku.
Zrozpačitěl. Hned to však skryl a sedl si ke mně na postel. ,,Víš, Amy. Nemohl jsem si nevšimnout jistých věcí," začal. Už nyní jsem vycítila těžký a náročný rozhovor.
,,Jakých?" Marně jsem se snažila, aby se mi hlas nezachvěl. Aby nebyla vidět stísněnost v něm.
,,Tys… když James běžel pro Brumbála a McGonagallovou… mluvila jsi. Měla jsi hroznou horečku, ale říkalas to bez pochybnosti, jako by to byla samozřejmost." Neustále mě pozoroval. Snad hledal nějaké znamení, co by jeho slova vyvrátila. Ničeho se ode mne ale nedočkal. Cítila jsem, jak se mi z tváře ztratila barva. Nebyla jsem mu schopná odpovědět. Co bych mu vlastně říkala? Máš pravdu Siriusi, jen doufám, že jsi neslyšel i to, že Mia byla moje matka a taky Smrtijedka? Tak to fakt asi ne.
,,Co jsem říkala?" otázala jsem se pak. Musela jsem věděl, co všechno se dozvěděl.
,,Mluvila jsi o Smrtijedech a paní Potterrové a taky…" hlas mu vypověděl službu. Všimla jsem si, že jeho oči, stále se na mě upírajíc, začaly mít podivný lesk.
,,Ale co přesně jsem říkala?" naléhala jsem. ,,No tak, Siriusi, musím to vědět!" Už jsem seděla. Hlava mě po lektvaru přestala bolet, ale byla jsem zvláštně otupělá.
,,Amy, já to nevím přesně," rozhodil rukama. ,,Říkala jsi něco, abychom si dávali pozor a pak jsi ze sebe vyrážela slova jako Smrtijedi, matka, bystrozorové a Voldemort." Poslední slovo zašeptal. Mlčela jsem. ,,Co se to s tebou poslední dobu děje? Všechno se točí okolo něj. Pořád jsi ve střehu, jako by ses něčeho bála." Jeho hlas zněl téměř zoufale. Takhle jsem ho snad nikdy neviděla.
,,Já… nemůžu ti to říct," vydechla jsem nakonec.
,,Nemůžeš?" Po úzkosti nebyla ani stopa. Jen led a chlad.
,,Já bych moc ráda, Siriusi, věř mi, ale tohle se týká jenom mě!"
,,A kvůli tobě taky umírají nevinní lidé?" zeptal se sebejistě a postavil se. Bylo to, jako by se mi do srdce zabodlo tisíce jehel. Zrovna on…
,,Siriusi, prosím…"
,,Takže je to pravda?" dorážel na mě. Dál jsem na něj beze slova hleděla. ,,Amy… takhle to dál nejde. Pořád se kolem tebe něco točí, něco děje!" Ani se nenamáhal ztlumit hlas.
,,Ale já za to nemůžu," pokusila jsem se o poslední možnost.
,,Nemůžeš?" zopakoval pohrdavě.
,,Tohle nemůžeš myslet váž-" Přerušilo mě bouchnutí dveří od ošetřovny. Než jsem se stihla vzpamatovat, Sirius zmizel a vešla madame Pomfreyová.
,,Slečno Potterová, jste v pořádku?" Měřila se mi podezřívajícím pohledem.
,,Ano," přikývla jsem. Zase odešla. Rozhlédla jsem se po pokoji. ,,Siriusi?" ptala jsem se do ticha. Nic se neozvalo. Zkusila jsem to ještě jednou, hlasitěji. Opět nic.
Po tváři se mi skutálela slza. Už jsem zase brečela. Tentokrát kvůli němu. Kvůli tomu, který mě spíš z toho vždy dostával. Lehla jsem si a přikryla se až po bradu přikrývkou. Vzlyky dusila do polštáře. Vážně jsem tak nesnesitelná? Už i pro něj? Tolik jsem mu to chtěla říct, ale nemohla jsem. Ani jemu ne. Nikomu…
***
Ještě den jsem strávila na ošetřovně. Jediní, kdo za mnou přišli byl Remus a Lily. James se Siriusem se neobjevili ani jednou. Nemohla jsem jim to zazlívat, ale byla jsem zklamaná. Nešťastná.
Lily i Remus se mě snažili rozptýlit, viděla jsem jim to na očích. Všemožně mě povzbuzovali. Lily mi dokonce řekla, jak to, že chodí s Jamesem. Remus se jen potutelně usmíval a když přišla řada na něj a děvčata, vymluvil se na úkoly. Prostě chlapy…
Za tu dobu, co jsem obývala postel na ošetřovně se u mě také vystřídalo nespočetně moc pocitů. Pomalu jsem se začala smiřovat s jejich smrtí. Stále to ne sebemenší dotyk bolelo, ale dokázala jsem to přežít. Vztek, vina a zlost přešla ve smíření.
Netušila jsem, že by se mi to někdy mohlo podařit, ale bylo to tak. Brala jsem to jako součást svého nového života. Nová začátek, nové poznatky, nové cíle.
Pak mě Pomfreyová pustila na kolej. Využila jsem večeře a přenesla si všechny věci z Pobertovic ložnice do holčičí. Asi už nebylo nejvhodnější se schovávat u Jamese v posteli. Další krok. Pomalu jsem otevřela dveře do pokoje, který jsem obydlovala tolik let. Najednou mi přišel cizí, jako bych tu byla vetřelec.
S povzdechem jsem začala skládat věci do skříňky u mé postele. Stále byla prázdná, závěsy zatažené. Připadala mi strašně velká. Měla jsem pocit, že když si do ní lehnu, utopím se. Moc jsem si zvykla na něčí přítomnost. S tím je ale už konec. Nasadila jsem kamenný výraz a odešla na večeři.
Skoro nikdo tam už nebyl. Na stolech zůstaly zbytky. Nevadilo mi to. Neměla jsem hlad. Napila jsem se dýňové šťávy a po krátkém zauvažování si ukousla kus topinky. Obezřetně jsem rozkousávala jídlo, jako by v něm byl jed. Přitom jsem nenápadně brousila pohledem po Velké síni.
Všichni mě přišli poněkud cizí. Neznámí. Až teď mi došlo, s kolika lidmi jsem se vlastně celou tu dobu bavila. Poberti a dívky, které se mnou obývaly ložnici. U Havraspárského stolu jsem zahlédla pár známých tváří. Chodili se mnou do ročníku a já je ani neznala jménem. Jsem sobecká, nevšímavá.
Tyto poznatky se mě zmocnily a už nepustily. Nedávno jsem si stěžovala, že jsou lidé vůči nám lhostejní, ale že já jsem lhostejná vůči nim se stejnou mírou, toho už ne. Zachmuřeně jsem přelétla stůl Zmijozelu. Další lidé, které jsem znala. Můj dosavadní svět se vlastně tvořil jen z přátel a nepřátel. Dobra a zla. Světla a tmy.
Nebylo nic mezi. Nebyl žádný Havraspár, ani Mrzimor. Nebylo šero. Jak jsem to jen mohla těch sedm let přehlížet? Pořád jsem se na svět koukala dvěma barvami: černou a bílou. Jak to, že spolu Havraspár s Mrzimorem dokáží vycházet tak hladce? Dvě naprosto odlišné koleje. A my, Nebelvír se Zmijozelem, nedokážeme nic.
Zahleděla jsem se na chlapce s hákovitým nosem. Neměl by být ve Zmijozelu. On ne. A přesto tam byl. Proč? Kvůli mně zemřeli dva úžasní lidé a jsem v Nebelvíru. Proč? Otázky bez odpovědí. Bez konce…
Zachytil můj pohled. Oplácel ho bez jediné emoce, s maskou na tváři. Pak jakoby se uvolnil a ke mně dolehla jediná myšlenka: Dávej na sebe pozor. Na okamžik jsem zahlédla jeho tvář uvolněnou, s emocemi, které celou dobu skrýval. Hned však zmizela. Rychle jsem přeběhla síň, jestli se na nás někdo nedívá. Přikývla jsem a s děkovným, letmým úsměvem se zvedla. Cítila jsem jeho pohled, jak mě doprovází celou cestu. Neotáčela jsem se.
Ještě více mě utvrdil v myšlence, že se nevzdám. Můj nový začátek. Ať už Voldemort chystá cokoliv, nevzdám se bez boje. Nikdy. Pevně rozhodnutá jsem se odebrala zpátky do společenské místnosti. Sedělo tam pár lidí. Lily byla pravděpodobně někde s Jamesem, u krbu seděl Remus. Zamyslela jsem se, zda jít do ložnice nebo k němu. Druhá možnost zvítězila.
,,Ahoj, Amy," přivítal mě s učebnicí na klíně.
,,Ahoj. Na co myslíš?" Neunikl mi jeho nepřítomný pohled do ohně, ačkoliv se pevně snažil dívat do knížky. Sedla jsem si naproti němu.
,,Ale na nic," odvětil.
,,Proto jsi rudej jako rak?" zeptala jsem se pobaveně a sledovala, jak jeho tvář nabývá na stále silnějším odstínu růžové.
,,Hele, nech si toho, jo?" snažil se mě odpálkovat.
,,Že by v tom byla nějaká dívka?" naznačila jsem nevině. Podivila jsem se nad tím, jak postupně rudne. Tohle se mi u Remuse ještě v životě nestalo.
,,Takže jo?" dorážela jsem na něj.
,,Ne," odsekl nepřesvědčivě.
,,Jasně," pokývala jsem hlavou ironicky. Zaujatě mě pozoroval.
,,Lisa McDonaldová," vysypal ze sebe po delším tichu. Trvalo mi, než jsem ty informace zpracovala.
,,Aha…" protáhla jsem s úsměvem od ucha k uchu. Sice jsem ji naznala, ale když se do ní zamiloval Remus, určitě bude fajn.
,,Co je?" vypálil na mě.
,,Jak dlouho se ti líbí?" oplatila jsem mu otázkou. To je příšerný, ten kluk je ještě horší než nějaká prvačka. Můj vnitřní hlas mi samozřejmě nezapomenul připomenout, že mu to někoho připomíná. Kysela jsem se ušklíbla.
,,Hele, to, že je z Havraspáru neznamená, že je něco míň," vyložil si špatně můj úšklebek.
,,Já proti ní nic nemám," odporovala jsem hned. ,,Je fajn, že sis někoho našel."
Trochu si odkašlal.
,,Remusi?" vydechla jsem šokovaně. ,,Ona o tom neví?"
,,No… ehm… totiž…"
,,Tak to mi vysvětli," vyzvala jsem ho a opřela se do křesla.
,,No do každého se asi nezamiluje vlkodlak," odpověděl na svou obranu.
,,Jo, a každý taky nemá to štěstí, aby narazil na tak skvělýho člověka, jako ty."
,,Amy,… to je…"
,,Překrásné, Remusi," doplnila jsem ho s úsměvem.
,,Nejde to," vyvrátil moje snahy přesvědčivě.
,,A proč by to asi tak nešlo?" zvýšila jsem hlas. Bleskově se ke mně naklonil a zakryl mi pusu.
,,Remusi, nech toho, není to přeci nic zakázanýho!"
,,Pro mě ano."
,,Nebuď pesimista!" zamračila jsem se.
,,Hlavně, že ty jsi optimista, že?" ozvalo se za námi posměšně.
,,Někdo holt bejt musí," obrátila jsem se zlostně na Siriuse Blacka. Nehodlala jsem mu dát najevo, že mě to, jak se chová zraňuje.
,,Samozřejmě," protáhl a usedl si k mé neskonalé radosti k nám. Zmocnil se mě pocit úzkosti.
,,A co vy dva?" nadhodil Remus téma.
,,Cože?" vyhrkli jsme unismo a následovaly dva podrážděné pohledy.
,,Co vy dva," zopakoval a nyní se s přehledem bavil on. Vrhla jsem na něj varovný pohled, který okázale ignoroval. Nejspíš se mi chtěl pomstít.
,,Nic," odsekl Sirius.
,,Tak fajn," přikývl.
,,Ale?" Sirius nejspíš vycítil, že Remus si myslí své.
,,Vypadalo to mezi vámi-"
,,Jak?" ucedila jsem koutkem úst.
,,Že by vám to spolu…" Radši nechal větu nedokončenou. ,,No tak fajn, mládeži, já jdu spát," vykroutil se a zamířil do ložnice. Chtěla jsem ho následovat, ale zadržel mě Siriusův hlas.
,,Amy?" Zůstala jsem stát. Ani jsem se nad něj nepodívala. ,,Můžeš se na mě dívat, když s tebou mluvím?" zavrčel podrážděně.
Rezignovaně jsem na něj přetočila zrak. ,,Co je?"
,,Posaď se," vyzval mě.
,,A ty jsi snad něco jako můj kapitán?" uzemnila jsem ho ledově.
,,Ne, klidně si stůj."
Nastala další minuta rozpačitého ticha, kterou pak prolomil. ,,Já… tenkrát na ošetřovně."
Zarazila jsem ho zvednutou rukou. ,,Nic se nestalo," utvrdila jsem ho.
,,Ne, já jsem myslel…" Opět jsem ho nenechala domluvit.
,,V pohodě, měl jsi pravdu," přikývla jsem a dala si záležet na tom, aby zněl absolutně nezúčastněně.
Vztekle vstal. Byl kousek ode mne. Instinktivně jsem ucouvla. Nekomentoval to.
,,Ne, přehnal jsem to," zavrtěl hlavou. Překvapeně jsem na něj pohlédla.
,,V něčem jsi ale měl pravdu," přiznala jsem tiše.
,,Ne, neměl, prostě jsem měl strach, co se s tebou stalo a pak ještě Potterovi…" Neodpověděla jsem. ,,Tak řekni něco," naléhal a chytl mě za paže.
,,Já… tys měl vlastně pravdu," dostávala jsem ze sebe namáhavě.
,,Jak to myslíš?" zamračil se.
,,Jak jsi říkal, že to bylo kvůli mně, bylo. Oni umřeli kvůli mně." Zavrtala jsem pohled do země.
,,Nechceš mi to říct celý?" naklonil hlavu na stranu. ,,Jo, nemůžeš, já vím," řekl pak.
,,Jednou ti to všechno vysvětlím, slibuju," upřela jsem na něj zoufalý pohled. Jeho oči potemněly, ale neřekl nic. Uvědomil si, že mě pořád drží za ruce, stáhl je dolů. Nechtěla jsem, aby to udělal, ale tohle taky nešlo. Ani spolu nechodíme, nic.
,,Asi půjdu spát," vymáčkla jsem ze sebe. Přikývl. Vyběhla jsem po schodech, brala je po dvou. Zase jsem měla v hlavě zmatek, ale bude to muset počkat. Na moje city přijde čas později. Teď ne. Není čas...




P. S.: Fotila jsem to večer a brácha to navíc zmačkal, takže to neberte jako nějaké super dílo, prostě jsem vám jen chtěla přiblížit, jak Amy vidím já...

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.