Povídka Pod rouškou minulosti - 18. kapitola

1. září 2010 v 10:52 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
18.díl
Krev a slzy

Dva dny uběhly neskutečně rychle. Každou hodinu jsem byla čím dál tím víc nervóznější, pesimističtější a podrážděnější. Bylo půl osmé ráno. Zase jsem stávala před pátou. Budila jsem se automaticky a pak zahajovala procházky po školních pozemcích. I když mrzlo až praštilo a zem byla opět pokrytá sněhem, bylo mi tam nejkrásněji.
Šla jsem okolo jezera, pozorovala, jak zamrzá čím dál víc do středu. Když konečně zamrzl, objevilo se chapadlo obří olihně a led rozrazilo, aby se opět mohl utvořit a ona ho opět rozbít. Bylo to skvělé místo na přemýšlení. Občas mě doprovázel Remus, které měl zase před úplňkem a nemohl spát. Dokázala jsem si s ním povídat hodiny a hodiny. A to o celkem dost zbytečných věcech.
Kluci ještě spali. Nedokázala jsem to pochopit. Jak si mohli jen tak nerušeně spát? Pohlédla jsem na černý hábit, kalhoty a svetr. Nesnášela jsem šaty. Spali, takže jsem se klidně mohla převléknout. Svlékla jsem se z pyžama a úzkostně na sebe začala natahovat jednotlivé kusy oblečení. Šlo to těžko, jako bych si na sebe navlékala železné okovy. Konečně.
V rohu místnosti bylo zrcadlo. Přešla jsem k němu. Když jsem na sebe pohlédla, nebyla jsem to já. Žádný úsměv, žádný radostný lesk v očích. Nic, jen prázdnota. Vlasy jsem měla rozcuchané. Došla jsem k tašce a vytáhla hřeben. Pomalými tahy jsem se je snažila zkrotit. Nepomáhalo to. Ani jsem se nedivila, za poslední dny jsem si je neučesala ani jednou. S povzdechnutím jsem kartáč zase odložila.
Nemělo cenu se líčit, tušila jsem, že při pohledu na jejich rakve se neudržím. Zase jsem si stoupla před vybroušený kus skla. Kruhy pod očima, zchátralá tvář. Natáhla jsem ruku a dotkla se odrazu v zrcadle.
,,Kam ses poděla?" vyslovila jsem tiše. ,,Zmizela jsi…"
,,Pořád tam někde je," řekl hlas za mnou. Rychle jsem stáhla ruku a otočila se po původci hlasu. Stál za mnou. V pyžamu. Nejspíš se právě probudil, ale jeho oči a postřehy byly čilé.
,,Nevidím ji," zašeptala jsem a znovu se na sebe podívala. Přešel až ke mně.
,,Určitě tam je. Jen se schovává. Má strach-"
,,Siriusi," přerušila jsem ho tiše. ,,Nech toho."
,,Každý se bojí. Měl bych tě za blázna, kdybys neměla strach."
,,Nemám strach," odporovala jsem. Přetočil mě tváří k sobě.
,,Tím, že to v sobě budeš dusit si jen ublížíš."
Nasucho jsem polkla. ,,Nezvládnu to," namítla jsem a upřela pohled na podlahu.
,,Ale ano, zvládneš. Ještě jsem neviděl silnější dívku." Nepatrně se usmál. Jen nepatrně, ale usmál se.
,,Díky."
,,Kdybys měla za všechno děkovat, dočkali bychom se v tom za chvíli světového rekordu."
,,Hm… Měly bychom vzbudit Jamese. V devět máme být u Brumbála."
Přikývl. Obešla jsem ho a zamířila k Jamesovi, který pokojně chrupal. ,,Jamesi." Nic. ,,Jamesi," řekla jsem už rázněji. Pohnul prstem a zase nic. ,,Jamesi!" zatřásla jsem s ním.
,,Lily?" zamumlal.
,,Skoro," zavrčela jsem. ,,Musíš vstávat."
,,Hm… Vždyť už jdu," protáhl se a malátně si razil cestu do koupelny. Sirius přešel ke kufru a začal z něj vytahovat černý společenský hábit. Vrhla jsem na něj jeden pohled. Taky se mu to příčilo. Poznala jsem to na něm, ačkoliv nedal nic najevo. Opustila jsem pokoj, aby se mohli převléknout. Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Alespoň to jsem si myslela. Chtěla jsem si sednout do křesla nejblíže u krbu, ale už tam někdo seděl.
,,Ahoj, Amy," pozdravila mě. Lily.
,,Ahoj." Sedla jsem si naproti ní.
,,Chtěla jsem se ti omluvit. Poslední dobou jsem vůči tobě nebyla zrovna chápavá a omlouvám se." Pozorovala mě ustaraným pohledem.
,,To nic. Já… nepouštěla jsem k sobě nikoho, kromě Jamese a Siriuse. Nechtěla jsem už nic cítit. Chtěla jsem se toho pocitu zbavit." Říkala jsem to čím dál tím tišeji až poslední slovo nebylo slyšet.
,,Kdy máte jít k Brumbálovi?"
,,V devět. Pohřeb je ve dvanáct."
Přikývla. ,,Drž se. Moc ti to sluší."
Hořce jsem se ušklíbla. ,,Děkuju, ale teď mě to zrovna nelichotí."
,,Já vím," odpověděla chápavě. ,,Moc ráda bych ti s něčím pomohla, ale nevím jak."
,,Pomáháš mi tím, že se mnou mluvíš. Že mi věříš…" Ozvalo se klapnutí dveří. Byla sobota a většina studentů ještě spala. Mohli to být jenom oni.
,,Už půjdu," řekla Lily. ,,Držte se, všichni," dodala a kývla na Jamese se Siriusem, kteří vkročili do místnosti. Odešla do ložnice.
,,Jdeme?" zeptal se James. Přikývli jsme. Brumbál nám nakázal, abychom si došli na snídani. Řekl to hlasem, co nepřipouští odpor. Určitě tam bude, vyšli jsme.
Ve Velké síni opravdu byl. A byl tam i celý učitelský sbor. Zmateně jsme se na ně podívali, protože k nám hned vyšli. Po jednom nám vyjadřovali upřímnou soustrast a pevné nervy. Z tváře se mi začala vytrácet všechna barva a ucítila jsem, jak mi po těle proudí chlad. Jestli to takhle půjde i na tom pohřbu, nezvládnu to. Nezvládnu to i tak. Konečně byl konec. Sedli jsme si ke stolu, před námi se objevilo jídlo.
Hned, jak jsem na něj pohlédla se mi zvedl žaludek, sevřený ledovou pěstí. Hrábla jsem po čaji, abych zapila trpkou chuť na jazyku. Moc to nepomohlo. Ti dva na tom byli podobně. James si jednou kousl topinky a okamžitě jí odložil. Sirius to raději ani nezkoušel. Jen jsme tam seděli a čekali, až nám dá ředitel znamení. To se dostavilo asi po pěti minutách.
Společně jsme odešli do jeho pracovny, odkud jsme se měli odletaxovat do Godrickova dolu.
,,V pořádku?" poptal se nás. Nikdo mu neodpověděl.
,,Půjdu poslední," oznámil a podal Jamesovi letax. Ten ho uchopil, vstoupil do krbu a s výkřikem: Godrickův důl, kostel sv. Grandea, zmizel. Pak šel Sirius a pak já. Točila jsem se v krbu jako káča. Rozhodně jsem nelitovala toho, že jsem nesnídala.
Objevila jsem se v prostorné hale kostela. Všude byly sochy, kresby a mozaiky. Kdybych nevěděla, co se tu má odehrát, byla bych uchvácena, ale nyní jsem to jen přejela stísněným pohledem a vydala se k Jamesovi a Siriusovi, kteří mířili k hloučku lidí.
Všechno uběhlo rychle. Ani jsem se nenadála a už tu byli všichni příbuzní. Pomalu jsme se začali přemisťovat ven k hřbitovu. My tři jsme šli v čele. Jejich místo bylo až úplně v rohu hřbitova. Brumbál započal svou řeč. Když skončil, objevili se dva kouzelníci s kapucemi na hlavách a tváří překrytou rouškou. Hůlkami před sebou udržovaly dvě dřevěné rakve.
Pohlédla jsem na ně. Jako by do mě udeřil blesk. Začaly se mi podlamovat nohy. Sirius mě chytl za ruku. Kdyby to neudělal, asi bych se svezla dolů. Teď mělo přijít to nejhorší. Jako jejich nejbližší příbuzní a největší dědici jsme měli pomocí hůlek očarovat jejich rakve láskou a lítostí a pak je umístit do vykopané jámy. Prastará magie. Nikdy jsme to nedělala. Brumbál nám to krok po kroku vysvětlil, ale nyní jsme měla v hlavě úplně vymeteno.
Ti, co udržovali rakve ve vzduchu nám pokynuli. Netušila jsem jak, ale moje nohy se dali do pohybu. Obstoupili jsme dvě dřevěné truhly a namířili na ně hůlkami. V mysli jsem našla ty nejlepší vzpomínky na ně a nechala se jimi naplnit. Pak se kolem mě začala obtáčet bílá stuha magie. Koutkem oka jsem zahlédla, že to samé se stalo s klukama. Kývli jsme na sebe.
Rakve pomalým pohybem sestupovaly do jámy. Sledovala jsem, jak se mi pomalu ztrácely až zmizeli úplně. Hůlky poklesly. Malá holčička v černém kabátu nám rozdala stejně černé růže. Přijala jsem ji. Ruka pevně obepnula trny. Cítila jsem, jak se mi zařízly do ruky a z rány vytékala krev. Probudilo to ve mně pocit vědomí.
Opět jsem plakala. Na růži v mé ruce dopadaly slané krůpěje slz. Krev a slzy… Jediným pohybem jsem jí hodila do otvoru v zemi. Oba byli umístěny do stejného výkopu. Poslední růže, která dopadla byla Siriusova. Hned, jak se tak stalo, hrob se zahrnul hlínou a na ní se vytvořil kamenný náhrobek.
Petr Potter (3 .3. 1965-14. 12. 2006)
a
Penelope Potterová (15. 10. 1966-14. 12. 2006)
Smrt je jen další cesta životem, proto nezoufejte. Na cestě se objeví všichni, rozdíl je jen v čase…

Pak nastalo podávání rukou, vyjadřování dalších a dalších soustrastí. Sdělovali nám jejich bolest a lítost. Nikoho nezajímalo, jak se asi cítíme my. Lhostejnost. Přišli jen ze slušnosti, říkal hlas v mé hlavě. Zaplašila jsem ho. Taky tu jsem a měla jsem je ráda. Oni je taky museli mít.
Všichni se pomalu rozloučili a začali se rozcházet. Konečně zmizel i ten poslední příbuzný. Sesunula jsem se na lavičku u hřbitovní zdi. Už jsem nemohla dál. Poslední rozloučení, už je nikdy neuvidím. Docházelo mi to pomalu a o to to bylo horší. James si ke mně přisedl. Ve tváři měl nepřítomný pohled. Sirius stál opodál a Brumbál byl stále ještě u jejich hrobu.
Chtěla jsem obejmout. Cítit teplo lidského těla. Zvedla jsem se a přešla k Siriusovi. Bez jediného slova si mě přitáhl. Přitiskla jsem se k němu. Potřebovala jsem s někým být. A chtěla jsem být s ním.
Začalo sněžit. Sněhové vločky dopadaly na mou hlavu a usazovaly se v nepoddajných vlasech. Všude bylo posvátné ticho. Ani vrána nezakrákala.
Klid… Lidé jsou zalezlí doma u svých krbů. Netuší, že tady venku právě tři děti ztratily rodinu. Lhostejnost… Nenáviděla jsem lidi. Nenáviděla jsem sama sebe. Nenáviděla jsem život.
,,Už budeme muset jít," upozornil nás jemně Brumbál, který se zčista jasna objevil za námi. V očích mu společně se smutkem hrály i jakési vševědoucí jiskřičky, což bylo v danou chvíli docela podivné.
Maličko jsem se odtáhla od Siriuse, ale jen tak, jak to bylo nezbytně nutné. Vrhl na mě povzbuzující pohled a pak se obrátil na Jamese, stále sedícího na lavičce. Šel k němu, dal mu ruku na rameno.
,,Pojď." James přikývl. Vstal. Vypadal zuboženě, jakoby právě ztratil smysl života. Podruhé jsem se ocitla v náruči, tentokrát jeho. Cítila jsem, jak mi jeho slzy zmáčejí oblečení. Neřešila jsem to. Potřeboval s někým být, přesně jako před krátkou dobou já.
Společně jsme prošli branou. Brumbál nám ukázal nějaký starý medailónek. Přenášedlo. Chytli jsme se ho přesně tehdy, když začaly hodiny odbíjet druhou. Vůbec jsem nepostřehla, že jsme tam byli tak dlouho. Objevili jsme se v jeho pracovně. S přáním hezkého zbytku dne se rozloučil. Hezký zbytek dne… ironie života.
Když se odklopil portrét a nám se otevřel vchod do společenské místnosti, byli jsme jako dřív. Na nikom nebylo poznat, co se odehrálo. Zarudlé oči zanikly ve tváři ošlehané mrazem a výrazy jsme měli naprosto kamenné. Dnes se šlo do Prasinek, takže ve společenské místnosti nikdo kromě Lily, která na nás čekala usazená v křesle u krbu, nebyl. Jak nás spatřila, hbitě vyskočila a vrhla se k nám.
Naznačila hlavou, jak se cítíme. Pokrčila jsem rameny.
,,Pojďte si sednout," vyzvala nás. Rozvážně jsme každý usedli na pohovku. Jamese jsem nenápadně postrčila vedle Lily. Jindy by byl štěstím bez sebe, ale nyní to vypadalo, že si to vůbec neuvědomuje. Dlouho jsme na sebe jen tak hleděli. Oheň v krbu praskal a každý z nás byl pohroužen do vlastních myšlenek.
Pomalu jsem pozorovala tvář každého z nich. Lily neustále sledovala Jamese. Momentálně jí bylo asi úplně fuk, že na něj vrhá oči plné lásky a porozumění. Přes nechuť smát se mi zacukaly koutky. Nevěřícně jsem sledovala, jak ho chytla za ruku. Teda, ta dělá pokroky, problesklo mi hlavou.
Pohlédla jsem na Siriuse. Sledoval to se zdviženým obočím. Očima jsem mu naznačila, že je čas jít. Pochopil celkem rychle. Tiše jsme se vypařili do ložnice Pobertů. Úlevně jsem vydechla a vysvlékla se z hábitu. A svetru.
,,Tak se Lily konečně odhodlala," nadhodil Sirius. Už byl také jen v mudlovském oblečení.
,,Hm… Tohle bych do ní neřekla a to jí znám sedm let." Přešla jsem k posteli a sedla si vedle něj.
,,Jamesovi to pomůže. Jeho vzala jejich smrt nejvíc."
Přikývla jsem. ,,Kam potom půjdeme? Co budeme dělat?"
,,Jamesovi odkázali dům a tobě byt," připomněl.
,,Takhle jsem to nemyslela," zavrtěla jsem hlavou, ,,Víš, vždycky tady byli, mohla jsem se spolehnout na jejich radu, porozumění…"
,,Vždycky tady budou, v tvé hlavě, v srdci," řekl. Zkoumavě jsem se na něj zahleděla. Tohle nebyl ten Sirius Black, který mi lezl tolik let na nervy. Ten, jenž si ze mě dělal každou chvíli legraci a pošťuchoval mě. Nyní byl dospělý, rozumný. Změnil se.
,,Co je?" všiml si mého pohledu.
,,Nic," vypálila jsem rychle.
,,Aha," zakřenil se.
,,Hele, nech si toho, jo?" Zvedla jsem se, popadla svoje školní věci a chystala se zajít do koupelny.
,,Můžeš zůstat tady," ozvalo se.
,,Jdeš pryč?"
,,Ne…"
,,Tak to si radši zalezu do tý koupelny, když dovolíš."
,,Ráno ti to zrovna nevadilo a to jsi toho na sobě měla ještě míň," pronesl s úsměvem.
Spletla jsem se… vůbec nedospěl. Už to byl zase ten starý Black. Děkovala jsem Merlinovi, že tu není zrcadlo, neboť jsem musela být rudá až někde. ,,Ehm… tys to… ehm to?"
,,Ehm co?" rozhodně mi to nehodlal zlehčovat.
,,Ehm nic," odsekla jsem a zaplula do koupelny, abych se převlékla. Když jsem z tý postele vylízala, dala bych ruku do ohně za to, že spal. To je trapas. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že by mi chtěl třeba trochu pomoct zapomenout. Alespoň na chvíli.
Když jsem vyšla z koupelny, už tam nebyl. Vydechla jsem si. Byli tři. Do Prasinek bych to už nestihla a stejně se mi tam nechtělo. Vyšla jsem z hradu, věnovat se svému novému zvyku. Venku jsem byla už ráno, ale co, lepší než být pořád zavřená na hradě.
Pod nohama mi křupal sníh. Od té doby, co jsme se vrátili nepřestalo sněžit. Obcházela jsem kolem jezera a nechávala se unášet tokem myšlenek.
Když jsem byla předminulý týden v Prasinkách, už jsem jim koupila dárky. Mamce červenou šálu s rukavicemi a taťkovi nový plášť. Na mysli mi vytanul obraz Penelope Potterové, jak nadává, že já někdo potrhal šálu a že si musí koupit novou. Zatřásla jsem hlavou, abych vzpomínku zaplašila.
Do obličeje mi narážely sněhové vločky, hnané nemilosrdným větrem. Vrhla jsem poslední pohled na Zapovězený les, obrátila jsem se o 180 stupňů a vyrazila zpět. Cestou jsem zahlédla pár opozdilců, kteří se vraceli kvapným krokem z Prasinek s batohy narvanými k prasknutí. Byl čas večeře.
S rozvahou jsem vešla do Velké síně. Čekala jsem ode všech soucitné pohledy, ale nikdo než pár zvědavých očích se na mě nepodívalo. Nikdo o tom nevěděl. Úlevně jsem si vydechla a zamířila k Lily, Jamesovi a Siriusovi. Podivila jsem se nad tím, že tam s nimi Lily je. Vždy dělala hrozné scény, jen když se James ocitl jen na pár metrů od ní. A teď? Něco mi říkalo, že to nebude trvat ani týden a James s ní bude chodit. Přála jsem mu to. Alespoň chvíli přestane myslet na jejich smrt. Musí žít dál.
Všimla jsem si Brumbálova pátravého pohledu, který k nám občas zabloudil. Snažila jsem ho ignorovat, ale moc to nešlo. I přes mé valy Nitrobrany jsem se cítila jako pod rentgenem, který viděl totálně všechno. Nakonec jsem to vzdala, odložila jídlo a odcházela pryč. K Pobertům do ložnice. Byla jsem utahaná a potřebovala jsem spát. Dneska toho bylo moc, pro nás všechny
Ani jsem nevnímala zákoutí, jimiž jsem prošla. Zamumlala jsem heslo Buclaté dámě a vešla do společenské místnosti. Všichni byli na večeři. Nerušeně jsem prošla místností, vystoupala po schodech. V ložnici nikdo nebyl. Zaplula jsem do koupelny.
Teplá voda mi stékala po těle a máčela vlasy. Byla jsem tu hodně dlouho, ale neslyšela jsem, že by někdo z nich přišel. Vypnula jsem vodu, ještě chvíli stála v koupelně, pak se osušila a natáhla na sebe pyžamo. Jamesova postel byla tam, kde ta moje. Hupla jsem na ní, zatáhla závěsy, aby mě kluci nerušili. Pak už jsem se jen zachumlala do teploučkých peřinek. Dech se mi zklidnil za několik minut a smutek a starosti vystřídal klidný spánek. Zatím klidný…
***
Stála na louce, všude kolem ní byly černé růže. Jejich trny a jed v nich by dokázaly zabít. Nehleděla na to a udělala krok. Růže začaly ustupovat. Rozeběhla se za nimi. Šla si pro smrt, ale ta jí z neznámého důvodu odmítala. Běžela za nimi neúnavně dlouho a když už si konečně myslela, že má růži jen na natažení ruky, černý květ prostě zmizel. Vyčerpaně se svezla do trávy.
,,Nemůžeš zemřít," ozval se hluboký hlas za ní. Polekaně se otočila a spatřila postavu zahalenou v černém hábitu, s kapucí na hlavě.
,,Proč ne?" zeptala se zoufale.
,,Nepřišel tvůj čas…"
,,Jak to můžeš vědět?" odsekla a pak sebou nepatrně cukla. Všimla si, že postava před ní nestojí nohama na zemi, ale vznáší se několik centimetrů nad zemí.
,,Vím to," odpověděla.
Dívka se bojovně zvedla a postavila se naproti černé postavě. ,,Kdo jsi?"
,,Ty to nevíš?" Byla to otázka plná opovržení.
,,Smrt," splynulo dívce ze rtů.
Přikývla.
,,Nenávidím tě."
,,Nejsi první ani poslední…"
,,Vzala jsi mi rodiče-"
,,Přišel jejich čas," odvětila klidným hlasem.
,,O tom nemáš právo rozhodovat!" vykřikla.
,,Ne?" Její hlas nabyl na ledovosti.
Nevšímala si toho. ,,Ne!"
,,Máš pravdu. Zabil je někdo jiný, než já. Já je jenom odvedla na rozcestí." Tahle odpověď dívku zaskočila.
,,Kdo je zabil?"
Neodpověděla.
,,Ukaž mi svou tvář!" vyštěkla a pohodila černými vlasy, které jí přepadly přes rameno.
,,Vážně to chceš vědět?" otázala se opět s pohrdáním.
,,Ano."
Chvíli se nic nedělo, pak se daly do pohybu ruce. Lehkým pohybem přešli až ke kápi a odkryly ji. Dívka vyděšeně uskočila. ,,Ne!" vykřikla.
,,Chtěla jsi to vědět," pronesla zlomyslně smrt.
,,Tohle není, nemůže být… to ne…"
,,Myslíš, že to nemůže být pravda?"
,,Je to jen sen."
,,Nu ano," pokrčila rameny Smrt. ,,Ale jak se probudíš?" naklonila se k ní blíž. Jejich obličeje byly jen několik centimetrů od sebe.
,,Umřu?" zeptala se.
Smrt zakroutila hlavou. ,,Stále jsi nic nepochopila, Amy."
,,Ale já už se tam nechci vrátit," namítla tiše. Nevěděla, kde se v ní ta nechuť jít zpátky bere, ale byla tam. A silnější než kdy dřív.
,,Tohle není na tobě."
,,Ale vždyť máš…"
,,Tohle nic neznamená. Je to jen iluze. Nikdo nemůže vidět mou pravou tvář," řekla Smrt.
,,Takže, když odvádíš lidi na… rozcestí, vidí vždy tohle?" mávla rukou k jejímu obličeji.
,,Všichni ne."
,,Co vidí?" zeptala se zvědavě.
,,To nepatří tobě."
,,Jsem špatná?" Tahle otázka Smrt zaskočila. Na tohle se jí ještě nikdo nezeptal.
,,Co myslíš?" odpověděla otázkou.
,,Nevím. Zemřeli kvůli mně…"
,,Ale v budoucnosti kvůli tobě zase bude mnoho lidí žít," přerušila ji. ,,Stále chceš ještě zemřít?"
,,Je naděje?"
,,Vždy je tu naděje…" Kdyby Smrt mohla, usmála by se. Ale ona to neuměla. Necítila. Jen konala, co musela.
,,Pak nechci," řekla pevně dívka.
,,Pochopila jsi," přikývla moudře. ,,Můžeš jít." Mávla rukou a Amy zahalil mlžný opar. Smrt ještě chvíli stála na místě. Pak si přetáhla kápi přes hlavu. Zakryla svůj obličej. Zakryla její obličej. Ona byla smrt. Má teď svou práci…
Myslela si, že se alespoň jednou probudí beze snu. Spletla se. Jakmile jí zahalily mlhy. Byla tam. Doma. U nich.
Seděli u krbu a povídali si. Dům se začal otřásat. Polekaně vyskočili a vytáhly hůlky. Dveře se rozrazily, dovnitř vstoupilo několik postav v maskách. Smrtijedi. Ale pak přišel ještě někdo. Mladý muž s ohnivýma očima.
,,Potterovi," pronesl ledovým hlasem. ,,Potřebuji od vás službu."
Viděla, jak se pan Potter zamračil. ,,Co chcete?"
,,Amy," oznámil.
Paní Potterová se přerývaně nadechla. ,,Nikdy!"
,,Raději pro ní zemřete?"
Podívali se po sobě. Stačil jediný okamžik, v jejich očích se mihlo porozumění. ,,Ano," odpověděli naráz.
,,Tak riskujete a ona není vaše dcera," protáhl. Doslova se vyžíval v jejich zmatených výrazech. ,,Myslíte si, že lžu?" pokračoval v monologu. ,,Dobrá… Crucio!"
Paní Potterová se začala bezmocně svíjet v bolestech. Její manžel chtěl zasáhnout. Zastihla ho stejná kletba. Amy, která stála v koutě jen přihlížela. Tenhle sen se jí zdá už tolikrát. Tolikrát se zkoušela pohnout, pomoci jim. Nemohla. Nemohla ani odvrátit tvář. Jen stála a přihlížela.
Po chvíli mučení ustalo. ,,Než umřete, chcete vědět, kdo jsou její rodiče?" otázal se Voldemort slavnostním tónem. Amy čekala, že nyní jen zahlédne zelený paprsek a pak se probudí. Nebylo tomu tak. Přivřela oči do úzkých štěrbinek.
Manželé leželi bezbranně na podlaze.
,,Tak dobrá," ušklíbl se Voldemort. ,,Její matka, odporná krvezrádkyně, bystrozorka Mia Marriedová. Dochází vám to?" Viděl záblesk poznání. Četli o ní v novinách. ,,A víte taky, že byla Smrtijedka? Sice ne oficiálně, ale..." Tvář mu zkřivil pocit zadostiučinění.
Bylo vidět, jak dlouho si tohle oznámení šetřil. Potterovi zatnuly zuby. V Amy by se krve nedořezal. Matka… Smrtijedka! Ne…
,,A ještě jedna perlička na konec. Jméno jejího otce uslyšíte těsně před smrtí," pozvedl hůlku. ,,Je to…" Dál už Amy neslyšela. Byla vtažena do povědomého víru, který jí vedl k probuzení.

Prudce jsem se vymrštila do sedu. Cítila jsem, jak mi po zdech stékají drobné krůpěje studeného potu. Někdo se mnou třásl. Bylo mi zle, točila se mi hlava. Malátnost. Zmatení, zděšení. Tohle všechno jsem cítila. Moje matka byla Smrtijedka!
Uslyšela jsem výkřiky. Zaposlouchala jsem se do nich. ,,Jamesi! Jen hoří, běž pro McGonagallovou. Honem!" Sirius. Poznala jsem ho. Donutil mě si lehnout. Chtělo se mi zvracet.
,,Siriusi… Smrtijedi… moje matka," zamumlala jsem. Musela jsem to někomu říct. Varovat je. Před čím vlastně? Před sebou?
,,Nemluv. Bude to dobrý, uvidíš." Začala jsem se ztrácet ve tmě. Měla jsem otevřené oči, ale neviděla jsem. Zaplavila mě panika. Dveře se jedním prudkým nárazem otevřely. Zaslechla jsem něčí hlasy a pak ruku na čele. Byla teplá. Něco v tom dotyku mě uklidňovalo. Začínala jsem se vracet do reality.
,,Albusi, má strašnou horečku," drmolil nějaký ženský hlas. Ruka se stáhla zpět. Tma. Zase tu byla. Ucítila jsem trhnutí, jak mě někdo zdvihl. Pak už nebylo nic, jen tma…

P. S. : Kdyby někdo nerozuměl, co přesně Amy viděla ve snu v podobě Smrti, byla to ona samotná.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.