Povídka Pod rouškou minulosti - 17. kapitola

1. září 2010 v 10:51 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
17.díl
Jako kámen

Když jí zahlédl, rozcuchanou a rozespalou, jak se zmateně plouží za McGonagallovou, pocítil ještě větší touhu jí obejmout. Vypadala hrozně zranitelně a křehce. Celý den ho ignorovala. Popravdě, moc se jí nedivil. Po tom, co spolu vedli podivný noční rozhovor, si ihned sehnal nějakou husu, která byla nejblíže.
Měl ji rád. Amy. To jméno pro něj znělo, jako by se položil do heboučké trávy, která ho hladila a dodávala mu pocit jistoty. Bál se, že by jí ublížil. James mu to tenkrát řekl, přestože byl Sirius jeho přítel, nepřál si, aby jí nějak zranil. Byla citlivá víc, než se zdála. Proto sbalil hned první blondýnu s mozkem velikosti mravence, aby Amy nedával naděje. Bylo to kruté, věděl to.
Ačkoliv ji miloval, nezasloužil si ji. A teď, když na ně jen kývla, v očích žádnou výčitku ani zhnusení, začal jí obdivovat ještě víc. Nic mu neřekla, chovala se k němu tak, jako k Jamesovi. Bodlo ho u srdce. Miloval ji a přesto jí nikdy nebude mít. V tuto chvíli si tím byl víc než jistý. Ničilo ho to.
Celou cestu ke kamennému chrliči, který měl odkrýt tak vchod k Brumbálovi, a tím vyřešit otázky, na které si snažil odpovědět. Proč jdeme k řediteli? Proč se MsGonagallová chová tak, jako se chová? Proč se tohle všechno děje? Ředitel měl jako vždy za heslo jídlo. Typické.
Usedli do křesel. Jestli měl už předtím tušení, že je něco špatně, nyní se to mnohokrát znásobilo. S tichou otázkou se zahleděl na Brumbála. Jeho tvář vypadala zmoženě, jako by se snažil vyhrát nějaký vnitřní boj, jenž ho stál moc energie. Pak začal mluvit.
Siriusovi význam slov došel hned a když Amy vyjekla, hrdlo se mu stáhlo ještě víc. Potterovi, jeho opravdová rodina, která ho obklopila láskou a vědomím toho, že je pro ně důležitý… byla pryč. Nenávratně.
Byl paralyzovaný. Nedokázal ze sebe dostat víc než tiché přidušení. Na okamžik se střetl s pohledem pomněnkových očí. Pevně stiskl zuby, ale tomu, aby mu po tváři stekla slzy nezabránil. Nechtěl dávat najevo svou bolest, ale nedokázal ji utišit. Bylo to, jako by mu zemřela půlka jeho já.
A pak si uvědomil ještě něco. Brumbál ho sem zavolal s Amy a Jamesem. Ti byli Potterovi, ne on. Uvědomil si, že ho už dávno přijali za člena své rodiny. Tolik jim toho chtěl po skončení studia říct, poděkovat jim, jak moc toho pro něj udělali, jak ho podrželi nad vodou. Teď už nebude mít příležitost. Už nikdy.
Tyhle dvě slova způsobila nepříčetnou bolest. Zalapal po dechu. Tohle nemůže být pravda. To se nemohlo stát. Ne!
Brumbál je nechal oddávat se svému smutku, ale později promluvil. Sirius věděl, že je to nezbytné… pohřeb, majetek a dalších milion věcí. Ale nyní mu Albus Brumbál připadal pouze jako rušivý element. Něco, co nechtěl poslouchat. A pak jim řekl, že chce mluvit s Amy osamotě. Zahlédl její nechápavý, bolestný pohled. Jen jediný okamžik mu stačil k tomu, aby zjistil, že ona je na tom nejhůř. Byla úplně mimo.
Tvář mu zkřivila bolestná grimasa. Odvrátil tvář a s Jamesem za sebou zabouchly dveře od pracovny. Mechanicky sešli schody. Jakmile se chrlič postavil zpět na své místo, James se bezmocně sesunul k zemi. Sirius slyšel, jak zašeptal: Proč? Nedokázal mu odpovědět. On, Sirius Black nenacházel slova, dnes už poněkolikáté.
Těch pár minut, které strávila v ředitelně mu připadala jako věčnost. Když se chrlič dal do pohybu, přešel k Jamesovi a vytáhl ho na nohy. Pochopil jeho gesto. Musejí Amy podpořit. Třebaže na tom jsou také špatně, ona je na tom ještě hůř. Tuto domněnku mu potvrdila hned, jak se objevila. Tváře a oči zarudlé od pláče. V očích nekonečnou bolest, smutek, utrpení a… pocit viny?
Nemohl se na to dívat. V duchu děkoval Jamesovi, který k ní přešel a objal ji. Nebránil touze se k nim připojit. James byl jako jeho sourozenec a Amy? Měl ji rád… strašně moc. Nevěděl jak, ale nakonec došli před portrét. Ucítil, jak se zhroutila a James ji zvedl do náruče. Viděl jejich bezmoc, sám jí pociťoval a v duchu proklínal. Buclatá dáma je pustila dovnitř.
Neuvědomoval si, že v místnosti nikdo není. Automaticky pokládal nohy na schody až došli k chlapeckým ložnicím. Slyšel, jak zašeptala, že nechce být sama. Přijal to. Chápal ji. Nedokázal si představit, že by přišel do ložnice, kde by byli jeho společníci a ti začali hned vyzvídat. Složil by se. Chápal ji…
Docela obdivoval Jamese. Ten po celou dobu, co jí nesl ani jednou nedal najevo to, jak je těžká. Šel prostě dál, tvrdohlavě jako mezek. Sirius otevřel dveře do ložnice. Nikde nikdo. Vnímal to ovšem jen okrajově. Zajímaly ho jen dvě věci, spíše tedy lidé. James ji položil na nejbližší postel, byla Siriusova. Amy neprojevovala žádné známky života, byla pryč… ztracena v myšlenkách.
V hábitech si lehli k sobě. I Sirius nyní potřeboval oporu, silnou oporu a tu mu poskytli oba. Jak James, tak Amy, která mu stiskla ruku. Opětoval to. Zaznamenal její vzlyky, které se nejdřív snažila utlumit, ale pak jim nechala volný průběh. Sám byl naprosto zoufalý. Nevěděl, co dělat, jak jít dál.
Ucítil, jak se přetočila na bok a jednou rukou ho pevně objala. Pocítil jakousi provinilost z toho, že objímá jeho a ne Jamese, ale později tyto myšlenky zaplašil. Potřeboval mít někoho u sebe, cítil teplo lidského těla, cítit objetí, které není způsobeno jen nějakými husami, se kterými chodil, ale člověkem, který ho má rád. Jí…
Po několika minutách nastalo ticho. Amy přestala vzlykat, vždy sebou mimovolně škubla, nejspíš nějaký reflex. Nedokázal usnout. Cítil, jak do ložnice přišel Remus s Červíčkem. Zavřel oči, chtěl, aby si mysleli, že spí. Cítil na sobě jejich udivené pohledy, ale nijak to nekomentovali. Podle šustění poznal, že se převlékli a pak šli spát. Jen on nemohl najít cestu do říše snů.
Stále se vracel k dnešku. Vybavil si její obličej, když se u nich objevil na jejich narozeniny, jak mu paní Potterová, sedíc nad jejím tělem, uloženým v posteli po tom, co měla vidění vysvětluje, že potřebuje spánek. Její bolestné oči, když vyšla z Brumbálovi pracovny. Smích, kterým se s rodiči smáli jejich pobertovským kouskům. Teď se všechno změní… od základů.
Hlavou mu proudily její výrazy. Zmatené, radostné, provokativní, posměšné… Nedokázal si představit, jak se bude po probuzení chovat. Poprvé v životě jí viděl totálně zničenou. Zlomenou, jako haluz v zimě. Zhluboka se nadechl. Krásně voněla, cítil jí i přes tu slanou vůni slz.
Výjevy mu nedaly spát ještě dlouho a přestože se mu nakonec podařilo najít stezičku k spánku, nebyl klidný. Byl roztěkaný a plný neustálého a nepravidelného trhání sebou přitom, jak se v myšlenkách propadal do temnoty.
***
Po tváři mě pohladil sluneční paprsek. Pomalu jsem rozlepila oči. Nemohla jsem si vzpomenout, kde to jsem, co se stalo. Měla jsem o někoho opřenou hlavu, držela jsem se za ruku a tu druhou jsem měla vklíněnou někde pod tělem. Jednu ruku jsem také cítila v pase. Trochu jsem nadzvedla hlavu. Spatřila jsem důvěrně známou tvář, na které byly zaschlé potůčky slz. Sirius.
To jsem jeho včera objímala. To on mi oplácel stisk ruky. James mě držel za pas. Na okamžik jsem se cítila v bezpečí, ale ne před svými myšlenkami. Udeřili a zasáhly mě nepřipravenou. Před očima se mi odehrál celý včerejší den. Bolestně pomalu, minutu za minutou.
Jsou mrtví… zabili je, zabili mi rodiče. Do plic se mi nedostával kyslík. Musela jsem ven, na vzduch. Pomalu jsem ze sebe setřásla Jamesovu i Siriusovu ruku. Byla jsem u nich v ložnici.
Ani jsme se nesvlékli, když jsme přišli. Přitiskla jsem se zmačkaný hábit víc k tělu a vyklouzla dveřmi pryč. Moje kroky mířili neomylně… na školní pozemky. Měla jsem chuť běžet, běžet a za žádnou cenu se nezastavovat. Než jsem si to stihla uvědomit, moje nohy se dali do pohybu. Poháněla je bolest, která mě pohlcovala, smutek a zoufalství. Nabírala jsem zběsilého tempa až jsem se ocitla na druhé straně jezera.
Zhroutila jsem se na ojíněnou trávu. Proč mi tohle udělali? Proč mě tu nechali? Proč je zabili?
,,Proč!" zařvala jsem. Z očí mi zase začaly téct slzy, z úst mi vycházela pára. Zavřela jsem oči. ,,Proč?" zopakovala jsem už tišeji.
Nikdo neodpověděl. Kolem bylo ticho. Jakoby všechny hlasy přírody zmrazil a proměnil je v led, který pokrýval vše kolem. Větve stromů, trávu, střechu Hagridovy hájenky, vše, na co jsem pohlédla.
Toužila jsem po tom, aby tohle všechno byl sen. Abych se proměnila z téhle noční můry a žila jako předtím. Nešlo to vrátit. Byla jsem uvězněná ve svém vlastním nitru. Třásla jsem se zimou. Hlavou mi proběhla stupidní myšlenka, že bych tu mohla zmrznout a zase se setkat s rodiči. Ne, na tohle jsem nemohla myslet.
,,Amy?" Zaslechla jsem své jméno.
,,Pane profesore Brumbále," vydechla jsem. Stál za mnou, v modrém zimním hábitu a s ustaraným výrazem.
,,Pojď," vyzval mě. Pořád jsem klečela na zemi. Vstala jsem. Za cestu do hradu nepromluvil ani slovo a pak jsme stanuli před chrličem. Heslo bylo stále stejné. Pokynul mi, abych se posadila.
,,Omlouvám se," vypadlo ze mě. Pohlédl na mě skrz půlměsíčkové brýle a usedl naproti mně. Připadala jsem si jako pod rentgenem, ale hradby Nitrobrany jsem nechala stažené dolů.
,,Nemáš se za co omlouvat," mávl rukou, ,,To já bych měl říci odpusť, neboť smrt tvých rodičů mě tak zarmoutila, že jsem již nedokázal uvažovat racionálně, Chtěl jsem ty záhady, které tě obklopují jednou provždy vyřešit. Byl jsem zbrklý a neuvědomoval si, že potřebuješ čas, aby sis to mohla urovnat v hlavě. To ty mi promiň."
,,Celý den jsem měla takový divný pocit. Jakoby bylo něco špatně, ale nedokázala jsem přijít na to, co. Byla jsem pomalá, kdybych to zjistila, nic by se jim nestalo."
,,Nic nemůže zabránit smrti, když si pro někoho přijde, Amy," řekl jemně.
Cítila jsem ukrutnou vinu. Měla jsem být rychlejší, měla jsem využít svou moc. Dokázala bych to, vím, že ano. Je to moje vina. ,,Ale já jsem tu moc měla," ohradila jsem se.
Zamyšleně mě pozoroval.
,,Já… poslední dobou se se mnou dějí divné věci. Vidím to, co bych vidět neměla. Vidím útržky ze života cizích lidí, zvládám Nitrobranu i Nitrozpyt, prostě už to nejsem já!" Včera ve mně vzbudil trpkost, ale dnes mi byl útěchou. Cítila jsem, že mi rozumí. Albus Brumbál.
,,Nemohu popřít, že jsem si nevšiml změn, které se s vámi udály, Amy," potvrdil. ,,Ale i tak, nemohla jste nic dělat."
Zabodla jsem oči do země, nemohla jsem se na něj dívat, jako by se nic nestalo.
,,Ukřivdil jsem vám. Poslední dobou jste poznala tolik nových věcí, tolik pravdy a zloby lidí kolem sebe, že je to až nemožné. Nevěřil jsem vám. Popravdě řečeno, měl jsem i takový strach, že byste to nemusela zvládnout."
,,Zvládnout?" zamračila jsem se.
,,Tenkrát, když jste omdlela, nebo jak to mám říct, navštívil jsem místnost s věštbami. Jak už víte, zjistil jsem, že tam jedna přibyla. Později, to už jste se probrala, jsem vypátral i osobu, která ji vyřkla. Myslel jsem si, že když jí nahlédnu do myšlenek, bude to pro dobro, ale jakmile jsem se jí jen dotkl, zjevil se nějaký muž. Nepředstavil se. Prý se znáte."
,,Ano," přikývla jsem po delší době zamyšleně, ,,To s ním jsem hovořila, když jsem byla v bezvědomí. Řekl mi pravdu, tedy alespoň pár nepatrných částí skládačky. Nabídl mi pomoc, jak zvládat svoje schopnosti…" Odmlčela jsem se. Uvědomila jsem si, že vlastně vůbec neřekl kdy a jak mě je naučí ovládat. Zase mi tu něco nezapadalo. Třeba se se mnou spojí až dokončím studium v Bradavicích. Docela by to dávalo smysl…
,,Řekl vám kdy?" položil mi otázku, nad kterou jsem nyní bloumala.
,,Ne…"
,,Hm…" Zahleděl se z okna. ,,Řekl mi, že nemám pátrat, ale nedá mi to a proto bych vám chtěl říct: Kdybyste cokoliv potřebovala, budu tady."
Poděkovala jsem. Cenila jsem si už toho, že nebude pátrat. A toho muže ze snu jsem oceňovala ještě víc. Připadala jsem si teď taková víc skrytá.
,,Musím vás upozornit na pár věcí. Všiml jsem si, že pak Malfoy vás v poslední době docela pronásleduje. Chtěl bych proto abyste si dávala pozor. Kdyby zjistil nějaké věci, nebylo by to pro vás zrovna dobré."
,,Ano, pane řediteli. Vynasnažím se." Tentokrát jsem vůbec netušila, čemu všemu budu vlastně z jeho strany čelit.
,,Tak dobře," pokýval hlavou. ,,Brzy také budeme muset vyřešit pohřeb a další věci. Budu se snažit zařídit vše, co bude potřeba." Znovu jsem poděkovala. Naznačil, že už je čas jít.
,,Pane řediteli?" otočila jsem se na něj těsně u dveří. Zvedl hlavu od pergamenu a tázavě se na mne zahleděl.
,,Totiž, myslíte, že je mohli zabít kvůli mně?" Ta otázka mě napadla už tisíckrát předtím.
,,Nevím," zachmuřil se. ,,Teď na to ale nemysli, Amy. Pokud vím, učitelé vás zrovna nešetří."
Mistrovský tah, zbavil se mě, aby mi nemusel odpovídat. Tímto mi ale vlastně dal nějakou odpověď, byla kladná. Bylo to kvůli mně. Šla jsem bradavickými chodbami, do nichž se pomalu dostávaly sluneční paprsky.
Zima… I to teplo, které vydávaly, mrzlo. Tvář mi ozářil jeden zbloudilý. Zastavila jsem se a zavřela oči. Naproti mně bylo okno. Jaké by to bylo z něj vyskočit? Roztáhnout neviditelná křídla, vrhnout se do náruče smrti a být volná? Nemuset se zabývat ničím jiným než sebou a svými blízkými.
Tichým krokem jsem přešla až těsně k oknu. Dolní rám byl namrzlý. Mráz kreslil jemnými křivkami obrazce. Jen on věděl, co znamenají. Zadívala jsem se na ten výjev důkladněji. Spatřila jsem tvář… z očí jí tekly slzy. Bylo to, jakoby vyrostla z chladu a ledu, jenž byl venku. Po tváři se mi opět skutálely slzy. Jedna dopadla na okenní parapet. Pohlédla jsem na ni. Začala pomalu klouzat až se jediným dopadem na podlahu roztříštila na milion kousků.
Když jsem se opět snažila najít tu tvář, nebyla tam. Místo ní sklo odráželo mou vlastní. Jak mi teď připadala cizí, prázdná. Další paprsek odrazil křišťál v mých očích. Poslední slza…
Stačil jediný pohyb a byly pryč. Jen zarudlé oči napovídali o tom, co se před chvílí dělo. Vyrazila jsem k ložnicím.
Vešla jsem dovnitř, holky ještě spaly. Dnes jsem nemusela do školy, ani James, ani Sirius. S tichostí jsem se převlékla do čistých věcí a znovu opustila pokoj. Nešla jsem do Velké síně, ale do kuchyně. Skřítkové mi ochotně přinesly vše, co jsem chtěla.
Z kuchyně začalo mizet jídlo, začínala snídaně. Honem jsem jim poděkovala a vyrazila do Komnaty nejvyšší potřeby. Najednou jsem si připadala plná energie. Energie, kterou jsem musela vybít. Nastudovala jsem už dost, začíná praxe.
Objevilo se vše, co jsem si přála. Vytáhla jsem hůlku. Kolem se začínal pohybovat jakýsi předmět ve tvaru koule, který na mě začal útočit kletbami. Odrazila jsem tři, čtvrtá mě zasáhla neomylně. Odletěla jsem o pár metrů dál. Rozzuřilo mě to. Nedokázala jsem se ubránit ani pitomému míčku a to jsem chtěla být bystrozor! Začala jsem využívat všech mých instinktů a reflexů. Hned to šlo lépe, ale budu muset ještě cvičit, pořádně cvičit.
Strávila jsem tam celé dopoledne a část odpoledne. Až zubožené zakručení v žaludku mi napovědělo, že už jsem zde byla víc času, než je zdrávo. Opustila jsem Komnatu nejvyšší potřeby. Pořád bylo vyučování. Nevěděla jsem, kde jsou kluci, ale nejspíš v pokoji.
Zamířila jsem tam. Seděli na posteli jako dvě hromádky neštěstí. Chtěla jsem se na ně povzbudivě usmát, ale na tváři se mi "vykouzlil" pouze škleb.
,,Kde jsi byla?" zašeptal James, když jsem si sedla mezi ně.
,,Za Brumbálem," odpověděla jsem stejně tiše. Přikývl. Nic víc, nic míň.
,,Co ti chtěl?" zeptal se Sirius.
,,Nemůžu o tom mluvit," zavrtěla jsem hlavou. Lhala jsem. Brumbál nic takového neříkal, ale co jsem jim měla říct? Že je to moje vina, že zemřeli?
,,Nemůžeš o tom mluvit?" zopakoval po mně James. ,,Amy, prober se! Táta s mámou umřeli a ty to nemůžeš říct?" Postupně zvyšoval hlas až na mě křičel.
,,Jamesi," mírnil ho Sirius.
,,Ne, Siriusi!" zamítl to rozhodně James. Vstal a podrážděně se na mě zadíval. ,,Sakra, Amy, uvědomuješ si to?"
,,Jamesi, já-" Zase mě přerušil.
,,Myslíš, že nevidím, co se s tebou poslední dobou děje? Jsi totálně mimo!" zařval.
Začala se ve mně vařit krev. ,,Jistě!" zasyčela jsem nebezpečně. ,,Jistě, že nic nechápu, jsem úplně mimo. Ale víš proč, Jamesi? Nevíš. Nevíš o mě vůbec nic!" Na důkaz svého rozpoložení jsem vstala. Jediný, kdo zatím nezasahoval byl Sirius.
,,Nic o tobě nevím, Amy? Jsi moje sestra! Vyrůstali jsme spolu a ty mi řekneš: Nic o mě nevíš?" vyštěkl.
Další střep se mi zaryl hluboko do srdce. Nemohla jsem o tom říct. Nešlo to. ,,Ano! Znáš pouze tu vrchní stránku a možná nějaké vrstvy pod ní, ale neznáš mě úplně! Nevíš, co teď cítím!"
,,A co? Cítíš vůbec něco?"
Tvář mi zkameněla. Tak tohle si o mně myslel. Že nejsem schopná cítit bolest, přátelství, lásku. Zůstala jsem na něj koukat. Nejspíš mu došlo, co právě řekl. Chtěl mě obejmout. Nedovolila jsem mu to.
,,Cítila jsem, Jamesi," zašeptala jsem. ,,Ale teď už nic, je ve mně prázdno! Nechci už mít ráda, už nechci cítit bolest! Už nechci!" zakřičela jsem na něj. Nedostávalo se mi dechu. Byla jsem vyčerpaná, vyždímaná. Rukou jsem se zachytila postele, která byla nejblíže a sedla si na ni. Bylo toho na mě moc. Myslela jsem, že mě James pochopí, ale nestalo se tak. Místo toho na mě začal řvát. Vyčítat mi to. Ale mohla jsem mu něco říct? On měl pravdu…
,,Omlouvám se," zašeptal.
,,Nemáš za co. Máš pravdu, je to moje vina," hlesla jsem. ,,Ale slibuju ti, že to tak nenechám. Slibuju ti, že najdu ty, kteří je zabili. Najdu je!" Chtěla jsem se pomstít. Pomstít se Smrtijedům. Voldemortovi. Lidem, co tohle všechno napáchali.
,,Pomsta nic nevyřeší," ozval se chraplavý hlas. Pohlédla jsem na Siriuse. Seděl ve stále stejné poloze a celou dobu nás sledoval. ,,Vážně bys chtěla zabít?" otázal se mě.
Došlo mi to. Potom bych totiž byla jako oni. Ničím bych se od těch stvůr nelišila, snad jen tím, že jsem šla do Nebelvíru. A teď jsem si připadala, jakože jsem nepatřím. Byla jsem přesvědčená o jedné věci: Kdyby znovu proběhlo zařazování, Moudrý klobouk by mě do Nebelvíru neposlal. Nezasloužila jsem si to.
,,Ne," řekla jsem v odpověď. Stále mě pozoroval, pak skoro neznatelně přikývl. Obdivovala jsem ho. To, jak si dovedl uchovat chladnou hlavu. Jak se skoro ve všech případech dokázal o sebe a o ostatní postarat. Byl pravý Nebelvír, ne jako já. Nezasloužím si ani jeho.
,,Budeme muset zařídit pohřeb. Brumbál říkal, že se pokusí zařídit další věci, ale tohle by prý chtěl nechat na nás," promluvila jsem po delší době. James si mezitím sedl zpátky k Siriusovi. Zůstala jsem tam, kde jsem byla.
,,Kdy to bude?" zeptal se.
,,Prý by to chtělo co nejdříve," řekla jsem a hlas se mi zase zadrhl.
,,Bude to za týden," oznámil.
Se Siriusem jsme přikývli. Nevěděla jsem, proč zrovna přesně za týden, ale bylo to docela jedno. Chtěla jsem to mít hlavně za sebou. Nedokázala jsem si ten den představit. Uvidím jejich tváře, svůj domov. Na okamžik jsem zavřela oči, abych nabyla klid.
,,Já… nechtěla bych tam moc lidí, Jamesi," vysoukala jsem ze sebe. Tentokrát přikývl on.
,,Siriusi?" otočil se na kamaráda. Musel se cítit hrozně odstrčený. Bavili jsme se o Potterových jako o rodičích, ale jeho to nebyli. Vlastně ani moje ne.
,,Nemám, co dodat."
,,Byli to i tvý rodiče. Mamka tě považovala za dalšího syna," připomněla jsem mu. Zvedl ke mně pohled, který celou dobu zabodával do země.
,,Děkuju." Zašeptal to tak potichu, že kdybych neviděla jeho tvář, pochybovala jsem o tom, co řekl.
,,Nemáš přeci za co děkovat," pousmál se James. Taky ten úsměv ze sebe musel tlačit, ale dosáhl toho. Na rozdíl ode mne.
,,Ale mám… Nahradili jste mi rodinu. Na to v životě nezapomenu," řekl vděčně.
***
Další den už jsme ale školy ušetřeni nebyli. Nikdo z nás. Do ložnice holek jsem nešla, nevěděla jsem proč, ale nechtěla jsem z žádnou z nich mluvit. Možná trochu s Lily, ale po tom, co jsem jí letmo zahlédla, rozesmátou a šťastnou, jsem od toho upustila. Tohle já jsem nemohla. Chtěla jsem se smát, ale prostě to teď nešlo. Chvíli to potrvá.
Remus přišel do pokoje hned po vyučování. Byl skvělý, neptal se na nic osobního, dokud jsme mu to nechtěli sami říct. O Petrovi se tohle ale říct nedalo. Snažil se na nás vyzvědět co nejvíc. Nechápala jsem, jestli je vážně tak tupohlavý a s city jako pařez nebo jestli to dělá proto, že mě moc nemusí, ale byla jsem ráda, když ho James okřikl, aby vypadnul a nechal nás na pokoji.
Opět jsem přespala u Pobertů v ložnici, s Jamesem v posteli. Poslední dobou jsem si navykla vstávat brzy. Opět jsem se potichu vytratila do holčičích ložnic, vzala si potřebné věci na vyučování a nový hábit.
Když jsem přišla do Velké síně, byl tam jenom Brumbál a pár mladších studentů. Nikdo, koho by jsem znala. Ředitel na mne povzbudivě mrknul. Oplatila jsem mu to kývnutím hlavy.
Snídani jsem do sebe naházela jak nejrychleji to šlo, ale i to bylo dost času na to, aby přišlo pár lidí, kteří mě hned poznali. Věděla jsem, že jim nebudu moci unikat věčně, ale když ke mně hned zamířili, odvaha byla ten tam.
,,Amy! Tolik mě to mrzí!" zařvala na celou síň nějaká blondýnka. Byla mi povědomá, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. ,,Slyšela jsem, že Sirius u vás často pobýval. Musí být chudák celý špatný…" Už mi docvaklo, odkud jsem ji znala. Byla to ta blondýna, se kterou přišel Sirius předevčírem.
,,To jistě, měla bys ho jít hned utěšovat, od tebe o to jistě stojí," spražila jsem ji a vrátila se ke snídani.
,,Neměla bys být taková, musí ho to hrozně mrzet," zanaříkala a stála mi za zády. Jedna z věcí, které jsem nenáviděla: koukání přes rameno.
,,Byla to i moje rodina!"zavrčela jsem podrážděně a ze všech sil se držela, abych nevybuchla.
Blondýnka ohrnula nos a s mumláním o tom, jak jsem k Siriuskovi bezcitná si to odkvačila pryč. A tohle, to byl jenom začátek. Pak přišla Nela s Nataly. Jak mě spatřili, přiřítili se jak velká voda, začaly mě objímat a litovat. Nevím, co bylo horší, jestli oni nebo ta blondýna.
Rychle jsem dojedla a vyšla ze síně, provázena nevraživými, posměšnými a lítostivými pohledy. Bylo mi špatně. Chovali se, jako bych umřela já. Došla jsem před dveře učebny obrany proti černé magii. James se Siriusem už tam postávali.
,,To bylo strašný," vydechla jsem zhnuseně.
,,Pár lidí jsme potkali cestou, dívají se na nás jak na boží umučený," odfrkl si Sirius.
,,Taky toho patřičně využívají jeho fanynky, je to odporný," přidal se James. Jen jsem přikývla. Chvíli jsme si povídali. Pak přišel rušivý element.
,,Vidím, že naši sirotci už zase fungují," protáhl posměšně Malfoy. Nereagovali jsme a dál se bavili. ,,A zdá se, že zahájili program ignorace."
,,Nebo si spíš chtějí hrát na chudinky, aby je všichni litovali," přidal se Rudolphus Lestrange.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak James zatnul pěsti, ale nikdo z nás nepromluvil.
,,Ztratili jste řeč?" zasmála se krutě Belatrix. ,,Nedivím se vám. Nemůžete na ně ani být hrdí, určitě řvali jak zvířata, když je mučili. A jako zvířata i zemřeli!"
Prudce jsem se otočila a začala ji popalovat očima. Zvedla se ve mně vlna odporu, zloby, vzteku. Pocítila jsem v sobě nenadálou energii. Chtěla ven, vyřítit se na ní. Už už jsem chtěla, aby šla ven, když jsem uslyšela hlas. Varoval mě, ať to nedělám. Zabila bych. Pomalu jsem nechala svůj novou moc poklesnout pod hladinu mého vědění.
Viděla jsem, jak Belatrix na okamžik zalapala po dechu. Jedním rychlým pohybem jsem vytáhla hůlku a švihla jí. Letěla vzduchem a zarazila se až o stěnu pět metrů od ní.
,,Tohle už nikdy nezkoušej," zasyčela jsem na ní zlostně. Pohledem jsem přejela všechny zmijozelské. Zastavila jsem se u Luciuse Malfoye. Díval se na mě vítězně. Vlna zděšení se ke mně přiřítila jako tsunami a zaplavila celé mé logické myšlení. Jestli se o tom dozví Voldemort, budou další mrtví. Další mrtví mojí vinou.
Věděla jsem, že to byl on. To Malfoy mu řekl, co umím a Pán zla toho využil. Rodiče byla jen výzva. Jedna část skládačky opět zapadla na své místo. Postřehl záblesk v mých očích. Posměšně a zlomyslně se uchechtl.
,,Tohle byl teprve začátek, Amy. Zkouška…"
Strnula jsem na místě. Věděla jsem o čem mluví.
,,Zkus jen jedinou věc, která by mohla někomu ublížit a slibuji ti, že to, co jsem chtěla před chvíli udělat udělám, Malfoy. Už nebude nikdo, kdo by mu to mohl donést."
,,Ještě uvidíme," řekl výhružně. Stáhli se pryč.
Měl pravdu. Tohle je začátek. Ale já se jen tak nenechám. Budu bojovat, i kdyby mě to stálo život. To slibuju… James se Siriusem na mě mluvili. Nerozuměla jsem jim. Bylo to, jakoby mluvili cizí řečí.
,,Já, potřebuju být chvíli sama," zašeptala jsem nakonec. Pochopili. Museli mít tolik otázek, ale nevyslovili ani jednu. Začali se bavit mezi sebou a dělali mi tiché společníky. Byla jsem jim vděčná. O to víc se ještě prohloubil můj cit a obdiv k nim.
Pak přišla další zkouška. Lily. ,,Amy!" Znenadání se objevila vedle mne.
,,Hm… Lily," zamumlala jsem. Myslela jsem, že je to James nebo Sirius.
,,Jak ti je?" zeptala se tiše, že nás nikdo nemohl slyšet.
,,Jak by mi mohlo být?" odpověděla jsem ji otázkou přiškrceně a zvedla k ní černé oči.
,,Brzy to přestane bolet," řekla přátelsky. ,,Můžu pro tebe něco udělat?"
,,Ne… Já musím." Moje odpovědi byli v otázkách a nesmyslné, pro ni absolutně nesrozumitelné.
,,Amy?" Odmlčela se, dokud jsem jí nezačala opět vnímat. ,,Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost."
,,Myslíš, abych se třeba nepodřezala?" optala jsem se jí přímo a s dostatečnou dávkou chladu, aby jí to zarazilo. Přikývla.
,,Tak pitomá nejsem," odsekla jsem.
,,Nemyslela jsem to zle," namítla potichu.
,,Já vím, Lily, ale potřebuju čas. Hodně času."
,,Kolik budeš chtít," zamumlala. ,,Kde jsi byla celou tu dobu?" Změnila téma. Kdyby to bylo na jakékoliv jiné, poděkovala bych jí. Teď ale ne.
,,U Jamese a Siriuse."
,,Ty jsi spala u nich v posteli?" zahleděla se na mě krajně nevěřícně. Jindy bych se nad její otázkou zasmála, ale teď mi připadala hrozně hloupá. Kde bych asi jinak spala? Na zemi?
,,Hm…"
,,Amy, ale to se nesmí." Stoupla si do svého postoje, kdy někomu kázala.
,,Brumbál o tom ví," ohradila jsem se, jak jinak než nepravdivě.
,,Aha." Její pohled vypovídal za vše. Nevěřila mi, ale já se tomu nepodivovala. Z víru otázek, kterými mě pak zasypávala mě dostal až profesor Ambreilli, který nás vpustil do třídy.
Protočila jsem oči a zasedla do své lavice. Poblíž Malfoye, ale naštěstí i kluků. Kdyby mě před měsícem někdo řekl, že jejich společnost bude ta jediná, kterou budu snášet bez jakýchkoli námitek, poslala bych ho k Mungovi. Za měsíc se ale stane spousta věcí. A bohužel ne vždy jen dobrých.
***
,,Potterovi a Black!" rozlehlo se společenskou místností.
Škola už si zvykla na naší odtažitost a nechávala nás na pokoji. Občas jsme měli menší střety, ale o našich rodičích nebo o mých schopnostech nepadlo jediné slovo. Malfoy buď nechal větu nedokončenou nebo v nich ukrýval dvojí význam. Dělala jsem, že to neslyším a pokračovala v životě dál. Co se stalo, stalo se.
S Lily jsme se pohádali a Nela s Nataly se na mě dívali odtažitě. U Pobertů mi bylo nejlíp. Byl tam sice Petr, který mě teď doslova nesnášel. (Nutno říct, že tyhle antipatie byly víc než vzájemné.) Ale převažovali ti lidé, kterým jsem věřila.
Často jsem se uzavírala do sebe. Nitrobrana sílila každým dnem, neboť jsem ji každým dnem začala užívat více. Schovávala jsem se za neproniknutelnou mlhou, za nic neříkajícím výrazem. Utlumovala jsem svoje city na minimum a to zvláště v noci.
Noční můry. Pronásledovaly mě každou noc od doby, co jsem se střetla s Luciusem Malfoyem a Belatrix. Vystupovali v nich. Mísili se s obrazy Potterových, Mii Marriedové, Jamese, Siriuse, Lily. Míchali se jako v obrovském vodným víru.
Vzbouzela jsem se rozklepaná jako ratlík, politá studeným potem. James se mě první noci snažil probudit. Nikdy se mu to nepovedlo a tak mě nechával, dokud jsem se neprobudila sama. Pak nastalo kázání o tom, že bych si měla zajít na ošetřovnu pro lektvar na bezesný spánek. Že se na ty kruhy pod očima nebude nečinně dívat a tak dále.
Nechtěla jsem mu způsobovat starosti, ale když šlo o moje soukromé sny, které mě vždy strašně vyděsili, ve svém rozhodnutí jsem neustupovala. Začala jsem být unavená, mnohokrát jsem o hodině usnula a zasloužila si tak školní trest. Jediný způsob, kterým jsem to řešila byla opět Nitrobrana.
A teď jsem seděla v křesle u krbu, přemýšlela a ignorovala kluka, co stál přede mnou.
,,Hej!" zvýšil hlas.
Zvedla jsem hlavu. ,,Co se stalo?"
,,Profesor Brumbál by s vámi rád mluvil," sdělil mi podrážděně. Odhadovala jsem ho tak na čtvrtý ročník.
,,Děkuju," odvětila jsem omluvně. Nejspíš se jednalo o pohřeb. Srdce vynechalo jeden úder. Zaklapla jsem rozečtenou knížku, vstala a vyběhla do patra, brající schody po dvou.
,,Máme jít za Brumbálem," řekla jsem, když se na mě nechápavě zadívali. Chodila jsem za nimi často, takže je nijak nevykolejilo, že tu jsem. Bylo jim jen divné, proč stojím ve dveřích a nejdu dál. Ihned se zvedli a šli jsme.
Nikdo nepromluvil. Připomnělo mi to večer, kdy si pro mne přišla McGonagallová, aby nás dovedla do ředitelny, kde nám Brumbál řekl tu otřesnou zprávu. Konečně jsme mohly zaklepat a vejít. Tělem se mi začal šířit pocit bezpečí, hned však ustoupil do pozadí a nahradila ho stísněnost.
,,Jak jsem říkal, už jsem zařídil všechna možná opatření a papírování, zbývá už jen jediné," začal, když jsme usedli naproti němu. ,,Slyšel jsem, že se chcete se svými blízkými rozloučil pozítří."
,,Ano, pane," přikývl James.
,,Zamluvil jsem vše potřebné. Jen se vás chci zeptat, jestli budete chtít zvát všechny příbuzné a přítele."
,,Ne," tentokrát jsem odpověděla já. ,,Chceme malý pohřeb, jen s nejbližšími a taky…"
,,Taky bychom je rádi pochovali v Godrikově dole. Dlužíme jim to," dořekl Sirius. Byli jsme sehraní. Dokonale.
Brumbálovi v očích zaplály jiskřičky. ,,Dobře. Dnes ministerstvo poslalo škole závěť. S členy rady jsme se dohodli, že to s vámi vyřídím já." Z pod stolu vytáhl kožené desky, otevřel je a začetl se do nich. Po pauze promluvil nahlas.
,,Jamesovi Potterovi, našemu synovi, odkazujeme rodinný dům v Londýně. Věříme, že mu připomene všechny radosti, které s námi prožil a přejeme mu mnoho úspěchů v životě.
Amy Marii Potterové, naší dceři, ponecháváme byt v centru Londýna, ulice Fidelova, číslo 55. Užívej ho se vzpomínkou na nás. Bylo to naše první bydliště. Doufáme, že pro tebe bude pohodlný a je poblíž ministerstva, kde chceš pracovat jako bystrozor.
Siriusi Blackovi odkazujeme mudlovskou motorku, upravenou pro jeho potřeby. Doufáme, že se ti bude jednou hodit. Známe tvé záliby v mudlovských věcech. Užívej jí, jak dar od těch, kteří tě brali jako druhého syna…" Brumbál se odmlčel a přejel nás dobrotivým pohledem. ,,Pak je tu ještě několik jmen," usmál se. ,,Jde pouze o nepodstatné věci."
Sborově jsme přikývli. Netušila jsem, že Potterovi měli předtím byt, nikdy nám o něm neřekli a teď mi ho odkázali. Přestože nejsem jejich dcera ani jejich příbuzná. Červík výčitek začal hlodat.
Ale měla jsem je ráda, odsekla jsem pak. Byli to moji jediní rodiče. Láskou jim tohle všechno sice oplatit nemohu, ale milovala jsem je. Hrozně moc. A teď jsou pryč. Nenávratně. Zamrkala jsem, aby slza, co se drala na povrch zmizela.
,,Na den pohřbu budete uvolněni ze školy. Vše zařídím, nemějte strach."
Vděčně jsme mu poděkovali. Pak se řešili drobné formality. Do postele jsme se dostali až o půlnoci. Už jsem nedělala rozdíl mezi svojí a Jamesovou postelí. Většinu věcí jsem si sem přestěhovala, takže jakmile jsme přišli, zabrala jsem jim koupelnu a pak vlezla k bráchovi do postele. Později jsem ucítila, jak si lehl vedle a začal nahmatávat mojí ruku. Byl to takový náš několikadenní zvyk. Ačkoliv postel byla malá, vešli jsme se na ní docela bezproblémově. Cítila jsem něčí přítomnost a to mně uklidňovalo. Nikdy však ne natolik, abych zaplašila pravidelné noční můry.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.