Povídka Pod rouškou minulosti - 16 kapitola

1. září 2010 v 10:50 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
16.díl
Předzvěsti

Probudila jsem se brzy ráno. I když jsem usnula hned, v noci jsem se neklidně převalovala a měla jsem pocit, jako bych na něco zapomněla. Na něco hodně důležitého. Za boha jsem si ale nemohla vzpomenout na co.
Vstala jsem a podrážděně na sebe navlékla hábit. Sníh zase roztál, ale jasná obloha a jinovatka všude na trávě a stromech jasně naznačovala, že je zima. Bylo pět hodin ráno. V tuhle hodiny jsem ještě nikdy nevstala. Zakroutila jsem hlavou a vydala se do Komnaty nejvyšší potřeby, ven jsem teď rozhodně nechtěla. Asi proto, že bych se proměnila v ledovou sochu dřív, než bych došla k jezeru.
Na chodbách nikdo nebyl. Slunce pomalu vycházelo, ale bradavický hrad se dál utápěl v šeru. Přestože jsem na sobě měla hábit a ještě mudlovské oblečení, začala mi být zima. Ne taková, že by prostě někde táhlo, ale zima, chlad, který prostupoval celým mým tělem. Vyučování začínalo v devět hodin, měla jsem fůru času. Nyní jsem to ale přijímala jen stěží. Neustálý pocit zapomnění byl stále silnější a silnější. Začala jsem tušit špatné zprávy.
Došla jsem až ke vchodu do komnaty, třikrát prošla kolem zdi, ale když se objevili dveře, nevěděla jsem, jestli vůbec chci vstoupit. Nervózně jsem přešlápla na místě. Kdyby se skutečně něco stalo, dali by mi vědět. Ale budili by nás kvůli tomu v pět hodin ráno? Určitě by počkali do osmi nebo do sedmi.
Vrhla jsem poslední pohled na dveře od komnaty a obrátila jsem se. Počkám v nebelvírské společenské místnosti. Hoří tam krb a nikdo tam v tuhle dobu nebude.
Prošla jsem portrétem na druhou stranu a usedla ke krbu, kde už plápolal oheň. Přemýšlela jsem. O tom, co se stalo v noci, o tom, co se se mnou vlastně celou poslední dobu děje. Připadala jsem si taková jiná, změněná okolnostmi poslední doby. Schopnosti, škola, přátelé, Sirius... všechno se to točilo kolem mě v kruhu a já neměla možnost žádnou štěrbinkou uniknout. Podepřela jsem si rukou hlavu a nepřítomně se zahleděla do ohně.
Musela jsem přiznat, že poslední dobou se mi onen už zmiňovaní Black vkrádá čím dál tím víc do snů a života. Sice asi ne záměrně, ale je tam, pořád tam je. Je tu vždy, když ho potřebuju, ale i když se straním společnosti, je tu se mnou. Všimla jsem si, že poslední dobou čím dál tím víc vyhledávám jeho přítomnost, že mě zvláštním způsobem uklidňuje, dodává mi potřebnou sílu.
Po tváři mi stekla slza, nechápala jsem proč a jediným pohybem ji setřela. Pak tu byla škola, učitelé nás pořád úkolovaly a nechtěli za žádnou cenu povolit. Ačkoliv už byl začátek prosince, nasazovali čím dál tím větší tempo, že jsem měla pocit, jako bych nic jiného, kromě učení nebylo důležité. Ale bylo, muselo být.
Rodiče mi psali minulý týden dopis, vyčetla jsem, že jsou unavení, prý z práce. Moc bych na to nesázela, protože oni si nikdy nestěžovali. Spíš myslím, že je úkoloval Brumbál. Už o prázdninách se zmiňovali o nějaké organizaci na odpor Voldemortovi. Po skončení školy jsem se k nim chtěla s Jamesem přidat, nebránili nám. Vytušili, že i kdyby nám to zakazovali třeba celý rok, stejně bychom si udělali svoje. Prostě už to tak bylo.
Další součástí začarovaného kruhu byly holky. Lily, Nela a Nataly. Čím dál míň jsem s nimi rozmlouvala a čím dál víc jsem se uchylovala k Pobertům. Možná, že s Lily na tom tak zle nejsem, ale s Nelou a Nataly jsem prohodila denně jen pár slov. Jindy, minulé roky, jsme si dokázali povídat hodiny a hodiny bez přestávky. Stále se jim odcizuji, cítím to a nikdo z nás nic nedělá. Necháváme tomu volný průběh a já si nejsem jistá, zda je to dobře.
V neposlední řadě mi starosti přikládaly schopnosti. Nevěděla jsem, co všechno ovládám. Děsilo mě to. Nahánělo mi hrůzu, že někomu třeba omylem ublížím. Nitrozpyt a Nitrobrana. Podvědomě cítím, jak každým dnem sílí. Kdybych nyní zvedla hradby do své mysli, nikdo by se tam nedostal. Nevím jak, ale věděla jsem to. Stejně tak, jako jsem vytušila, kdy mi někdo lhal. Docílila jsem tak velice zajímavých zjištění. Každý den mi lhal alespoň jeden člověk, a to i profesoři. Dokonce jsem narazila i na McGonagallovou, jak neříkala pravdu. V tu chvíli jsem měla chuť se rozesmát, ale vyhlídka na školní trest mě zkrotila.
Na tváři se mi usadil jemný úsměv. Nejzajímavější ovšem bylo, že jsem zatím žádnou lež nevycítila ze Siriuse Blacka. A že jsem si dávala pozor. Taky James se mnou jednal hodně fér a kdybych nepočítala ty Lilyiny "výpadky" ohledně bráchy, kterého prý "z duše nenávidí", byla by na tom stejně jako ti dva, ale co bych kamarádce neodpustila, že? Remus na tom byl taky celkem slušně, ale znáte to, jeho chlupatý problém mu přidělával potíže i po sedmi letech.
Kdyby tak mezi mé schopnosti patřilo i léčení, mohla bych ho toho prokletí jednou provždy zbavit. Netrpěl by věčnými měsíčními přeměnami ve zvíře a pocitem zhnusení ze sebe samotného, když omylem v lese něco sežral. To k němu by všichni měli cítit lítost. Ne k tomu, který byl třeba nemilosrdně seřván nebo měl z úkolu T, ale jeho.
,,Jé, ahoj Amy!" Vedle mě dopadlo rozčepýřený chomáč vlasů, James.
,,Ahoj," usmála jsem se. Překvapilo mě, jak moc umělé a přesto navenek přirozené, to bylo.
,,Hele," bylo mi jasné, že něco potřebuje, ,,Totiž, to, co se stalo včera..."
,,Co s tím?" nadzvedla jsem obočí zmateně. Trochu jsem nechápala, co po mně chce.
,,Řekneš to Evansový?" vybalil na mě.
,,Proč bych jí to měla říkat?"
,,No, víš, poslední dobou na mě není zrovna tak... jak bych to řekl... alergická a já bych si to nerad zkazil." Najednou ho děsně moc zajímal vzor na koberci.
,,To je jasný," přikývla jsem horlivě.
,,Tak dík," zářivě se usmál. ,,A chtěl jsem tě poprosit ještě o něco."
Teď už jsem byla zmatená dokonale. Za prvé jsem nechápala, proč by Lily měla změnit svůj vztah k horšímu, naopak, připadalo mi, že Lily Jamese neustále po očkem sleduje. A za druhé, vypadal, jakoby mi chtěl říct něco důležitého, ale nechával to na poslední chvíli. Jeho velmi špatný zvyk.
Vzpomněla jsem si na den asi před dvěma lety. Přišel ke mně do pokoje, načesaný a nastrojený. Začal mi vykládat další a další věci a zážitky a až později z něj vylezlo, že si vzal můj lístek do kina, tak ať se nikam nechystám. Nejspíš mu uniklo, že celou dobu, co byl u mě v pokoji jsem se převlékala a všemožně upravovala. Měla jsem neodolatelnou chuť ho zaškrtit a ty lístky z něj doslova vymlátit, ale mělo to cenu? Šla jsem tam s Lily. A i kdybych to z něj nakrásně dostala, objevil by se tam tak jako tak. Nechala jsem to osudu. Nutno podotknout, že se mnou pak celej den Lily nemluvila.
,,O co?" vyrazila jsem ze sebe přiškrceně, očekávaje to nejhorší.
,,Neřvi na Siriuse, nemůže za to." Tak tohle mě vážení dostalo! Neměla jsem nejmenší chuť na něj řvát nebo mu to dokonce vyčítat, bylo mi jasný, že největší zážitek z toho měl James, který byl celou dobu u Lily.
,,Proč bych na něj měla řvát?"
,,No, on za to nemůže a navíc je dneska takovej divnej a tak, víš?" vysvětloval a docela dost divně mě u toho pozoroval.
,,Co je?" zabručela jsem podrážděně. ,,Nic jsem mu neudělala, to by z toho pokoje jinak neodešel, víš?" Začal mě štvát ten jeho výraz typu: Vím víc než ty.
,,Nic, jen na něj prosím neřvi, ju?"
,,Ju," zavrčela jsem. Choval se jako můj otec, tohle mu budu muset zatrhnout, a to dost razantně, vážení. Vstal a odkráčel na snídani, teda alespoň myslím, že na snídani.
,,Kolik je hodin?" zvolala jsem na něj, když procházel portrétem.
,,Osm!" ozvala se odpověď a já měla možnost vyslechnout, jak Buclatá dáma říká něco o čím dál tím víc křičící mládeži a nevychovaných způsobech. Vyběhla jsem nahoru do ložnice, popadla knížky do knihovny a odešla do Velké síně.
Bylo tam už docela dost lidí. Jak jsem do ní vešla, ten pocit nejistoty a zapomnění opět vzrostl. Opět a byl stále silnější.
,,Amy!" slyšela jsem, jak na ně zavolal Remus. Zajímavé, vůbec jsem ho neviděla, že by kolem mě a Jamese prošel. Ono jsem vlastně nikoho neviděla. Proto byla nejspíš polovina nebelvírského stolu obsazena. S úšklebkem jsem se vydala k Removi.
,,Co se ksiftíš?" zvedl obočí a přestal se tláskat topinkou.
,,Nic," mávla jsem rukou a zasedla těsně vedle.
,,Nic? Tohle není tvoje obvyklá odpověď."
,,Tak si zvykej," zasmála jsem se. Něco ve mě se ale vůbec nesmálo, brečelo to a já nemohla nic dělat, jen čekat, až se dozvím příčinu toho všeho.
,,Hm..." Ještě jednou na mě zadumaně pohlédl.
,,Hele, přestaň mě studovat nebo-" Nedokončila jsem to. Ve dveřích se objevil James s Blackem. Ten s sebou zase táhl nějakou svou fanynku, která teď vrhla významný pohled k hloučku šestého ročníku. Nevěřícně jsem na ně zírala celou dobu, kdy šli ke kolejnímu stolu.
,,Amy!" zamával mi rukou před obličejem Remus.
,,Ehm... hehm...Co?" Vážně inteligentní odpověď, pomyslela jsem si vzápětí.
,,Vůbec neposloucháš," napomenul mě a po očku sledoval Siriuse. Nutno podotknout, že stejně nenápadně jako já.
,,To si dělá legraci," procedila jsem mezi zuby. To, že jsem promluvila jsem si uvědomila až když se na mě nechápavě zadíval. Naštěstí to nijak nekomentoval.
Bezmocně jsem pozorovala, jak si ta káča sedla přímo vedle mě a James k ní. Ten hňup dělal, že mě nevidí. Vážně statečné. Vzdorovitě jsem pohodila hlavou, odložila topinku a vstala. Zvedla jsem knížku tak rozzuřeně, že "omylem" zasáhla tu husu a odcházela.
,,Takže říkáš přešlej, jo?" zasyčela jsem Jamesovi do ucha až sebou škubnul a nerušeně pokračovala v jízdě, jakoby se nic nestalo. Tušila jsem jejich zmatené pohledy, ale bylo mi to srdečně jedno. Nechápala jsem, co mě tak vytočilo, jestli to, že mě v noci něco naznačil a pak si prostě přivede nějakou puťku nebo to, že mi na něm začínalo záležet.
Doslova jsem vrazila vypůjčenou knížku do regálu a odkráčela na kolej. Cestou jsem nikoho nepotkala a byla jsem vděčná. Kdyby mi teď někdo zavdal záminku, a to sebemenší, dost nemilosrdně ho seřvu. Potřebovala jsem to dostat na povrch, všechno. Potřebovala jsem to někomu říct, ale v celým hradě byli jen dva lidé, kterým bych se odvážila. Na jednoho jsem byla momentálně nepříčetně naštvaná a ten druhý někam zmizel.
Zase sama, ozval se protivný hlásek v mé hlavě. Zase opuštěná...
***
Celý den se nic nedělo, vůbec nic. Dohánělo mě to k šílenství. O hodinách jsem sotva vnímala, o čem profesoři vykládali a kouzla se mi nedařila. Taky jsem cítila lež jiných lidí víc, než normálně a občas se tam vloudila i nějaká silná myšlenka. Bylo to k zbláznění.
Zaklapla jsem učebnici. Poslední hodina. Konečně. Všichni studenti se vydali do Velké síně na svačinu. Šla jsem do ložnice, neměla jsem hlad.
V ní taky nikdo nebyl, vyhovovalo mi to. Zatáhla jsem závěsy a lehla si, myšlenky nechajíc volně plynout. Nevím, kdy jsem usnula, ale nic mě neprobudilo. Ani holky, které přišli do ložnice, ani to, že odešli, ani cokoliv jiného.
,,Slečno Potterová!" K činnosti mě donutil až přísný hlas, který se ozval těsně u mého ucha. Škubla jsem sebou takovou silou, že ten člověk polekaně uskočil. Až nyní jsem si všimla, že ten někdo je… McGonagallová? Ještě jednou jsem zavřela oči a zamrkala. Když jsem je otevřela, stále tam byla.
,,Ehm… dobrý den, paní profesorko," vymáčkla jsem ze sebe. V pokoji kromě ní a mě nikdo nebyl. To, že bylo asi devět hodin večer nijak nekomentovala. Zase jsem dostala pocit, že je něco špatně. Takhle se na mě v životě nekoukala.
,,Děje se něco?"
,,Pojďte prosím se mnou," vyzvala mě. Oblékla jsem si plášť, popadla hůlku a vyšla na chodbu. Ve společenské místnosti kupodivu nikdo nebyl. Všimla si mého pátravého pohledu.
,,Profesor Brumbál jim chtěl něco říct," vysvětlila.
,,A já to prošvihla!" vyjekla jsem a chtěla valit do Velké síně. Zastavila mě její ruka. Soucitný pohled… něco se děje. Scházely jsme ze schodů. U portrétu Buclaté dámy jsem spatřila Jamese s Blackem. Tvářili se zadumaně. Kývla jsem jim na pozdrav. Jejich odpověď byla stejná.
,,Co se děje, paní profesorko?" otázal se James.
,,Pojďte za mnou, prosím. Pan profesor Brumbál s vámi chce mluvit." Připadalo mi, že jí dělá strašné potíže mluvení. V tichosti jsme došli až ke kamennému chrliči.
,,Heslo?"
,,Čokoládové žabky," odpověděla neutrálním tónem McGonagallová. Chrlič odskočil a nám se otevřel vstup do ředitelny. Zaťukala.
,,Pojďte dál," uslyšeli jsme ustaraný hlas. Otevřela dveře a popostrčila nás dovnitř, pak neslyšně zavřela.
,,Nejspíš chcete vědět, proč jsem si vás zavolal," pronesl do hrobového ticha Brumbál. Na nikoho z nás se nepodíval, jen si pročítal nějaký list papíru.
Když se nikdo neměl k odpovědi, mluvil dál. ,,Nejdřív se posaďte," pokynul nám a vyčaroval tři křesla.
,,Totiž, nevím jak začít…" Už tahle jeho věta mě upoutala. Nikdy se nestalo, že by nevěděl, jak začít. Ten pocit. Svíral mi všechny útroby a pokojně čekal, až bude moci vyjít na povrch. Zvedl se mi žaludek.
,,Dnes odpoledne našla jedna mudlovská žena dům Potterových v troskách. Zavolala polici a ta informovala bystrozory. Dům byl prozkoumán a ačkoliv se nad ním nenašlo Znamení zla, byli tam Smrtijedi-"
,,Co mamka s tátou?" vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. Už teď jsem věděla, co chce říct, byl to jen způsob, jak to oddálit, jak se to nedozvědět.
,,Byli nalezeni mrtví," řekl tichým hlasem Brumbál. ,,Je mi to moc líto."
Ztuhla jsem na místě. Už předtím jsem tušila, co chce říct, ale když to vyslovil… nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet, nemohla jsem nic. Strnule jsem zírala do pomněnkových očí, které mě pozorovaly a snažily se mi dát sílu. Nechtěla jsem ji. Odvrátila jsem pohled a do očí se mi nahrnuly slzy. Nevnímala jsem nic okolo sebe. Po tvářích mi tekly proudy slz a já se je nesnažila zastavit.
Přerývaně jsem se nadechla. Neuvědomila jsem si, že jsem do teď zadržovala dech. Vedle mě seděl James, koutkem oka jsem zahlédla, jak i jemu se po tvářích kutálí slzy, ale když jsem chtěla natáhnout ruku, abych mu je setřela, nemohla jsem. Tělo mě neposlouchalo, dělalo si, co chtělo. Jakoby mě zmrazila neviditelná pouta. Něco uvnitř mě začalo strašně křičet, chtěla jsem taky, ale z úst mi nevyšel ani hlásek, nic.
Brumbál začal opět mluvit. Nevnímala jsem ho, nevnímala jsem nic. Utápěla jsem se ve vzpomínkách na ty báječné lidi, kteří mě vychovávali. Moji rodiče. Moji skuteční rodiče. Dali mi lásku, rozum, pochopení, teplo matčina objetí. A teď… teď je to všechno pryč… odešlo to. Opět jsem chtěla vykřiknout, chtěla jsem zařvat: Ne! To není pravda! Lžete!
Nelhal, dopadlo to na mě s tak drtivou silou, jakou jsem si v životě nedokázala představit. Na povrch se draly vzlyky, srdceryvné vzlyky, které jsem se v sobě snažila udusit. Nešlo to. Cítila jsem, jak mě James chytil za ruku. Křečovitě jsem ji sevřela, ale nepomáhalo to. Nic nepomáhalo. Byla jsem jako studna, která byla plná pocitů, ale ty se pak potopily a zbyl jen chlad a prázdnota. Nekonečná prázdnota duše.
Neviditelné střepy si razili cestu do mého srdce, aby ho mohly roztrhat na kusy. Zničit ho. Překvapilo mě, jak po tom jedna moje stránka touží. Jakou pociťuji touhu se zbavit všech citů, jež mě tížily. Chtěla jsem být chladná jako kámen, necítit nic. Nechtěla jsem cítit bolest, utrpení, smutek, vztek, bezmoc. Bezmoc… jak jen jsem to slovo nenáviděla. Pouze jediné slovo a dokáže napáchat tolik utrpení.
Ve snaze se osvobodit jsem se zaposlouchala do Brumbálovi řeči. ,,…Jak je to pro vás těžké. Ztratili jste někoho, koho jste z duše milovali, ale musíte jít dál. Musíte bojovat za spravedlnost…" Spravedlnost. Bojovat. Ta slova mi najednou přišla tak cizí. Tak prázdná.
,,Také vás uvolňuji ze zítřejšího vyučování. Záležitosti kolem jejich smrti budete muset také vyřešit. Přijďte, kdy budete chtít. Madame Pomfreyová slíbila, že vám dá uklidňující lektvary, stačí za ní jen dojít. Vím, že se vám budou nyní tyto slova zdát zbytečná, ale brzy to přestane bolet. Nikdy ne úplně, ale postupem času se smíříte." Říkal to laskavě, ale já na něj měla chuť zařvat, ať sklapne, že tomu nerozumí. Zvedli jsme se k odchodu.
,,Amy?" oslovil mě. ,,Mohla bys tu prosím ještě chvíli zůstat?" Upřela jsem bolestný pohled na Jamese a Siriuse. Oba měli zarudlé oči plné bolesti. Tvář mi zkřivila jakási grimasa a obrátila jsem se zpět k řediteli.
,,Můžete počkat u chrliče," nabídl Brumbál, když nejistě přešlápli. Dveře se zavřely a on se obrátil na mě. ,,Posaď se prosím na chvíli."
Udělala jsem, co říkal. Nezmohla jsem se na žádný odpor.
,,Vím, že je to teď nevhodné, ale musím se tě zeptat," začal. ,,Nevíš, proč by to někdo udělal? Potterovi nebyli problematická rodina, se všemi vycházeli."
,,Chcete říct, že za to můžu já?" usykla jsem zlomeně. Zdi mé Nitrobrany se mimovolně zvedly.
,,Ne, to jsem říct nechtěl," odpověděl s klidem Brumbál, ,,Jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli nevíš, proč by útočili zrovna na vaší rodinu."
,,Kvůli tý vaší společnosti, která je proti Voldemortovi?" odsekla jsem ironicky. Chovala jsem se jako pitomec, ale v ten okamžik jsem se prostě nedokázala udržet.
Pohlédl na mě s bolestí v očích. ,,Takže o ničem nevíš?" Jeho výraz napovídal o tom, že si myslí své.
Zavrtěla jsem hlavou. Povzdechl si.
,,Víš, Amy, kdybys mi něco chtěla říct, budu tady. Ano?"
Další přikývnutí. Něco tušil, věděla jsem to, ale nehodlala jsem se mu svěřovat. Jistá část mě mu přestala důvěřovat. Zemřeli lidé, co mě vychovávali a on se mě zaobaleně zeptá, jestli za to náhodou nemůžu.
,,Potom můžeš jít," propustil mě. Zvedla jsem se a prošla dveřmi od ředitelny. Pomalu, až mechanicky jsem sešla schody. Čekali před chrličem, přesně, jak navrhl Brumbál.
,,Amy," zašeptal James a objal mě. Až do teď jsem si neuvědomovala, že po celý dialog s Brumbálem mi ustavičně tekly slzy. Ucítila jsem další objetí. Sirius. Přitiskla jsem se k těm dvěma ještě víc. Cítila jsem, jak jsme se pohnuli a jak James zašeptal něco o tom, abychom šli do ložnice. Cestou jsme nikoho nepotkali. Před portrétem se mi podlomily nohy, už jsem nemohla dál. Něčí ruce mě zvedly a nesly. Vnímala jsem to jen okrajově, stejně jako to, že jsme prošli vylidněnou společenskou místností.
,,Nechci být sama," zamumlala jsem. Vzali mě k sobě. Cítila jsem, jak mě položili na postel a každý si lehl z jedné strany. Propletli ruce s mými a ještě víc se přitiskli. Vzlyky se opět draly na povrch. Nezastavovala jsem je. Objala jsem nejbližšího člověka, ani nevím, kdo to byl, ale bylo mi to jedno.
Stále jsem měla zavřené oči. Zpod víček mi vytékaly slzy na polštář a zanechávaly na něm mokré fleky. Nevšímala jsem si toho.Teď ne. Hlavou mi chaoticky prolétaly myšlenky. Zesílila jsem stisk ruky, zatnula zuby. Někdo sevření opětoval. Za chvíli už jsem se unášela v neklidném spánku, u kterého volně kanuly dolů jedna slza za druhou a ani pocit bezpečí, který mě naplňoval, když jsem byla s těmi, co mi byli nejbližší, to nezastavil.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.