Povídka Pod rouškou minulosti - 15. kapitola

1. září 2010 v 10:49 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
15.díl
Noční překvapení

,,Sakra, Tichošlápku, na co jsi myslel, když si jí ten hábit dával?" soptil James a netrpělivě přešlapoval v ložnici Pobertů.
,,A na co jsi myslel ty, když jsi ho dával Evansový?" oplatil mu Sirius a posadil se na posteli, na které předtím ležel.
,,Hele, Lily do toho netahej, jo?"
,,Jistě," odsekl hněvivě Sirius. ,,Já určitě můžu za to, že nám to měli včera vrátit."
,,Ty můžeš za to, že sis o to, když jste si tak důvěryhodně do půlnoci povídali, neřekl. Teď kvůli tobě nemůžeme nikam, ani do kuchyně!"
,,Máme přece plášť," rozhodil rukama Tichošlápek.
,,No ano, proč se stresovat, že? Jestli Amy ten plánek najde, tak tě zabiju!"
,,Takže tady vůbec nejde o kuchyni," konstatoval s úsměvem Black.
,,Nepovídej!"
,,Hele, vždyť Amy by o tom nikomu neřekla," upokojoval Jamese.
,,Ne, ale... párkrát mě prostě nachytala, jak jsem se "čistě shodou náhod" objevil u pár jejich okamžiků, kdy mě za to málem ukamenovala. Co by asi udělala s plánkem, který mě v tom vesele podporoval?" James neochotně připustil své sledovací metody.
,,Ty ji špehuješ!" vykřikl Sirius.
,,Nešpehuju, ale rozhodně jsem nesouhlasil s tím, jak chodila... třeba s tím klukem s Havraspáru! Byl o dva roky starší než ona!" obhajoval se.
,,Nemyslíš si, že je na ní, co bude dělat a kdy?" zastával se dotyčné Sirius.
,,Ještě není zodpovědná!"
,,Ne, je jí teprve sedmnáct," ušklíbl se.
James si ho přeměřil pohledem a sednul si k němu. ,,Kolik je vůbec hodin?" vyjel nakonec.
,,Nevím," pokrčil rameny. ,,Jdu se podívat, jestli nejsou s Evansovou ve společenský místnosti." S tím se zvedl a vypochodoval z pokoje. U krbu už bylo jen pár opozdilců, což znamenalo pozdní večerní hodinu. Ale ty dvě nikde. Popravdě, ani se nedivil. Včera šli spát až někdy kolem třetí ráno a další den se zase koulovali, takže přišli mokří a utahaní jako psi. Ušklíbl se. Výraz psi sedělo… až nevkusně přesně, alespoň tedy na něj.
Amy se pak někam vytratila a Evansová šla, ostatně jako vždy do knihovny. Že nemají Pobertův plánek, jejich pomůcku na každém kroku, zjistili až před chvílí, kdy si chtěli zajít pro něco k snědku do kuchyně. Ne, že by je v Bradavicích mučili hlady, ale přece jen mohl Brumbál počkat delší dobu než snědí vše, co jde. Zvlášť u Červíčka. Poslední dobou je nějaký zamlklý. Většinou, teda skoro vždycky, za nimi dolejzá a připitoměle se směje, třebas je to jen věta: Jak se máš. Teď ale ne, každou chvíli se někam vytrácí a skoro nemluví. Musí se ho na to zeptat, ale ne teď, má na práci důležitější věci. Třeba získat zpět nevědomky odcizený Pobertův plánek.
Usedl ke krbu a přemýšlel. V břiše mu zoufale zakručelo. Ach jo, pomyslel si. Najednou ho napadlo řešení…a velmi unikátní řešení! Rychlostí blesku vyrazil do ložnice. Remus se zrovna převlékal do pyžama a Petr už chrápal, James byl ve stejné poloze jako předtím.
,,Dvanácteráku, vím, jak to dostat zpátky!" šeptal utlumeně a skočil na postel těsně vedle Jamese.
,,Hm?" nadzvedl obočí.
,,Půjdeme k nim do ložnice a vezmeme si ho," pokrčil rameny Sirius. James ho sjel pohledem, který jasně naznačoval, že má strach o jeho zdraví.
,,Možná ti něco uniklo, Siriusi, ale vždycky, když se na ty schody postaví nějaký kluk, změní se ve skluzavku," vysvětloval mu, jako malému dítěti, které se ptá, proč je nebe bílé a nedochází mu, že je modré.
,,To jo, ale jak myslíš, že si holky do pokoje tahaj všemožný kocoury a další chamrať? Vždycky, kdy by se podlahy dotknul třeba kocour a ne kočka, změnilo by se ve skluzavku, ale nezmění se… Co z toho vyplývá?" zeptal se vítězně a pozoroval, až jeho kamarádovi cvakne.
,,No, že… že tam mohou zvířata," zaradoval se James. ,,Jenže," posmutněl v zápětí, ,,jelen ty schody nevyšlape."
,,Nějak zapomínáš na mě," připomenul mu s úsměvem Sirius.
,,Fakt?"
,,No jo," přikývl Black.
,,Takže jdeme?"
,,Jdeme," přitakal a oba se naráz zvedli do stoje.
,,Kam jdete?" otázal se Remus, který si je po celou dobu jejich rozhovoru měřil zvídavým pohledem.
,,Pro Pobertů plánek," odpověděl Sirius.
,,A to je?"
,,K Amy a Lily," přidal se James a zašklebil se nad Remusovým povytaženým obočím.
,,Jak chcete," pokrčil rameny Remus a zalezl do postele. Jejich rozhovor neslyšel, jen viděl, jak o něčem zaujatě diskutují, ale možnost, že by objevili, po těch sedmi letech další tajnou chodbu se mu zdála krajně nemožná.
Vesele vypluli ze dveří, ve společence už jen vrhal stíny na zeď dohořívající oheň, nikdo už tam nebyl. Právě tohle se jim hodilo. Zamířili ke schodům.
,,Tak jdeme na to," vydechl James a přeměřil svou pozornost na Siriuse. Ten na chvíli nabyl soustředěného výrazu a za okamžik už před Jamesem stál černý huňatý pes.
,,Super, tak běž," pobídl ho. Pes opatrně položil tlapku na první schod, nic se nestalo. Přenesl váhu a vyhoupl se na druhý, zase nic. Za chvíli už byl nahoře, kde se přeměnil zase zpět. Nemyslel si, že by Brumbál zajistil i chodbu, kde byly dívčí ložnice. Opět se nespustil žádný ochranný systém.
,,Tichošlápku!" zvolal co nejtišeji James. ,,Vezmi mě sebou, chci vidět Evansovou."
Sirius Black protočil oči v sloup. ,,Accio," zamumlal a James přilétl těsně vedle něj. Do náruče ho rozhodně chytat nechtěl.
James se šťastně rozzářil a vrhl se k pokojům. Úplně vzadu měly pokoj dívky ze sedmého ročníky. Naskytl se však jeden problém, byly tam dva pokoje s nápisem: 7. ročník.
Oba se po sobě tázavě podívali a pak vykročili ke dveřím úplně vzadu u okna, byl poslední. Dveře se se skřípěním otevřely.
***
Zrovna jsem se vrátila z venku, James s Blackem a Remusem si opět začali hrát na malé děti a my jsme se k nimi vesele přidaly. Byli jsme tam snad tři hodiny, když jsme si konečně dali mír. Promoklí, jak slepice a zmrzlí na kost.
Jak jsem zalehla do postele, byla jsem tuhá. Počkat, předtím jsem se ještě převlíkla. Ono by bylo docela dost těžký zalomit, když na sobě máte něco jako skafandr z kamene.
Probudila jsem se v osm hodin, večerka je v deset, byly dvě hodiny času. Lily šla do knihovny. Zamířila jsem do Komnaty nejvyšší potřeby, mohla jsem si zatím nerušeně přečíst knihu o Nitrobraně a Nitrozpytu, našla jsem jí, když jsme se Severusem dělali to pojednání na obranu. Na první pohled mě zaujala. Třikrát jsem prošla kolem zdi a zjevily se dveře. Potichu jsem do nich vklouzla.
Místnost byla malá, s jedním křeslem, stolkem a krbem, v němž plápolal ohněm. Taky tam byla ta knížka. Nic víc jsem nepotřebovala, cvičit zatím nebudu. Bolí mě všechny kosti v těle od Blackových, ne zrovna ledabyle uplácaných, sněhových koulí a ještě ke všemu si cvičit Nitrobranu s neviditelným společníkem? Asi těžko.
Zabořila jsem se do křesla o četla. Dozvěděla jsem se hodně věcí, mezi nimi taky jednu, co mě zrovna nepotěšila, a to byla jedna jediná věta. Jedna jediná. Schopnost přirozené Nitrobrany, tj. schopnosti ovládat Nitrobranu bez učení, uměli jen největší mágové všech dob, jedni z nich byli Godrick Nebelvír, Salazar Zmijozel, Albus Brumbál a lord Voldemort…
Tahle věta mě fakt nenadchla. Vědomí, že bych měla být proslulá činy jako Zmijozel nebo Voldemort, to si radši hodím mašlí. Ale třeba být jako Brumbál… to by mě nevadilo, i když… asi bych nedokázala tolik ovlivňovat lidi a navíc mít tolik povinností, zvlášť v téhle době. No, nic. Je půl jedenácté… dávno po večerce a navíc se mi zavírají oči. Co z toho vyplývá? Ano, chytrá hlava správně odvodila, že je čas jít do hajan.
Doslova jsem se proplížila chodbami, aby mě někdo nechytil a s únavou jsem zase zalehla. Nedokázala jsem pochopit, že někdo, kdo před chvílí prospal tak tři hodiny, je stejně ospalý. Holky o něčem zaujatě debatovali. Pak mě padl zrak na hábit, který jsem měla vrátit Blackovi. Neřekl si o něj, ale asi ho bude potřebovat. Z posledních sil jsem se zvedla, popadla hábit a vydala se do společenky. Předtím tam seděl, ale teď jako by se po něm zem slehla.
Pokrčila jsem rameny a vyběhla zase nahoru. Hábit jsem hodila na ty své, když z kapsy vypadl nějaký kus pergamenu. Vypadal zašle, byl zažloutlý a nic na něm nebylo napsáno. S pozdviženým obočím jsem ho vzala a hupla do postele. Na plánek jsem poklepala hůlkou. Začínal se objevovat nápis.
Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák se poroučejí Dvanácterákově sestře Amy Potterové.
Pan Náměsíčník říká: Amy! Okamžitě to vrať zpátky.
Pan Dvanácterák supí: Ségra, nepleť se do našich věcí.
Pan Tichošlápek doporučuje: Vrať to, než se ti něco stane.
Pan Červíček povídá: Nestrkej svůj dlouhý, odrzlý nos do cizích věcí.
Pohrdavě jsem si odfrkla. To jsou hračičky. Ti čtyři vážně nevědí, co roupama. Když říkám všichni čtyři, myslím všichni čtyři, bez vyjímky, kterou donedávna tvořil Remus. Zkoumala jsem to ještě dlouho, než jsem to konečně vzdala a s plánkem a hůlkou v ruce, v kalhotách a tričku, zalomila.
***
Otevřely dveře a nechaly oči, ať si zvyknou na tmu v místnosti. Po chvíli se dokázali docela orientovat, spatřili obrysy čtyř postelí, dveří do koupelny a nočních stolků. James se okamžitě vydal k posteli, ze které i ve tmě zářily její dlouhé ohnivé vlasy.
Sirius se ubránil protočení oči v sloup a šel hledat Amy. Spala u okna. Vlasy rozhozené ledabyle po polštáři, odrážely se v nich měsíční paprsky. Pokrývku staženou k bokům a s rukama přehozenýma přes břicho. Takhle vypadala nádherně. Na tváři měla jemný úsměv, ne ten ironický, který nasazovala skoro vždy, když jí urazil.
Plánek měla v pravé ruce, hůlka se válela vedle její hlavy. Maličko se pousmál. Pak mu ale úsměv zmrzl na rtech, on byl na levé straně postele a na té pravé byl James.
,,Jamesi," zašeptal. ,,Ten plánek…"
James ho zarazil nevrlým pohybem ruky a dál se věnoval pozorováním Lily. Sirius si povzdechl a naklonil se, aby ho mohl vytáhnout, ale Amy to asi nějak podvědomě ucítila, protože se v tu chvíli otočila a plánek s ní.
,,To snad ne," sykl Sirius. Ne, že by nikdy nesahal na holku. To on sahal, a mockrát, ale ne na dívku ráže, jako je Amy. Kdyby zjistila, že tu byli, nejspíš by nepřežili ani minutu. Sebral odvahu a začal pomalu šátrat tam, kde tušil její ruku s plánkem. Ohromovala ho, proč ten kus papíru nepustila jako její hůlku, ale pořád ho svírala v ruce, tohle mu snad dělá naschvál. Konečně ho nahmatal a pomalu vytáhl. Stál na jedné noze, v podivné pozici.
,,Je tak hezká," povzdychl si tiše James. Teď už se Sirius protočení očí neubránil. Mohl si to však nechat na potom, neboť i tenhle malý rušitel stačil na to, aby ztratil rovnováhu a plnou vahou spadl na Amy, která polekaně vystřelila z postele, spíše se, abych to upřesnila, snažila se vystřelit z postele, nebýt jejího závaží. Polekaně vyjekla.
***
Po dlouhé době se mi zdál krásný sen. Žádné bezesné noci, žádné noční můry. Prostě jen nádherný sen. Ale jak jsem správně tušila, vždy mi ho někdo v tom nejlepším překazí, a tak tomu bylo i teď. Ucítila jsem náraz na mém břiše. S trhnutím jsem se probudila a chystala se zvednout, jenže to jaksi taxi, nešlo. Polekaně jsem vyjekla. Netušila jsem, kdo to je a navíc byla tma, takže jsem ani neviděla rysy. Až když se začal sbírat.
,,Blacku!" zavrčela jsem a rozhlédla se rozespale po pokoji. Uviděla jsem další osobu, jak se sklání nad postelí Lily, kterou to, stejně jako Nelu s Nataly, nevzbudilo. Mít vysoce výkonný mozek osobu identifikoval na Jamese. Ale co tady kruci dělají? Dotyčný si sice snažil zvednou, ale když na mě spadl podruhý, evidentně to vzdal.
,,Mohl bys ze mě slízt?"
,,Ne," ozvala se odpověď. Cítila jsem, jak mi ležel hlavou na břiše a odmítal se pohnout.
,,Co tady děláš?" zahájila jsem debatu, neboť jsem usoudila, že ho z postele zatím nedostanu.
,,Jdeme si pro plánek," zamával rukou ve vzduchu, v ní měl ten kus pergamenu.
,,Hm, velmi úžasná předmět," podotkla jsem ironicky. ,,Jak jste se sem dostali? Schodiště se přece mění…"
,,Každý má svá tajemství," řekl. Tušila jsem, že se ušklíbl. Podrážděně jsem se ho pokusila vystrnadit. Dosáhla jsem ovšem jen toho, že se svalil vedle mě na postel.
,,Vypadni," zamračila jsem se.
,,Nechce se mi," odvětil a pohlédl na Jamese. ,,A jemu taky ne."
,,Mě srdečně nezajímá, co se ti chce nebo nechce." Přetočila jsem se na bok, abych se podívala na Jamese, který si právě sedal k Lily. Ta se ani nehnula. To tak zařezaně chrápe nebo dělá, že spí? Z přemýšlení mě vytrhla ruka, která se mi obtočila kolem pasu.
,,Blacku, nech těch sprosťáren a ošahávání!" popadla jsem jeho ruku a sundala ji ze sebe.
,,Ale mě se to líbí," poznamenal a dal jí zpátky tam, odkud jsem mu ji sundala.
,,Ale mě ne!" odsekla jsem.
,,Nezdá se mi, že by sis teď mohla poroučet," zašeptal až moc blízko u mého ucha.
,,U Merlina Blacku!" odsunula jsem se. ,,Běž otravovat někoho jinýho!"
,,Promiň, ale Nelu s Nataly jsem už měl a Evansová je momentálně zadaná."
,,To si děláš legraci! Jasně, Amy jen není na tvém seznamu, takže se to snažíš do konce roku napravit! Jsi nechutnej!"
,,Takhle to není," řekl tak tiše, že jsem si jen domýšlela, zda to řekl, či ne.
,,A jak to teda je?" zeptala jsem se a natočila se čelem k němu. Díval se na mě. V té tmě jsem viděla jeho zčernalé oči, jak se lesknou a stále se upírají na mě.
,,Jsi prostě jiná," zašeptal.
Překvapeně jsem zamrkala. Jak to myslel, jiná? ,,Ehm… co?" vyrazila jsem ze sebe vážně smysluplnou odpověď.
,,Nic," zakroutil hlavou, v rámci možností, které mu poskytovala postel a hlava položená na polštáři.
Zase něco, čím mě překvapil. Jindy tak sebejistý Sirius Black, který ti vše zopakuje třeba desetkrát, se teď najednou nemá k odpovědi. ,,Něco jsi říkal." Rozhodla jsem se to z něj vypáčit.
,,Zkrat," zachraptěl.
,,Aha." Nastala chvíle ticha. ,,Vypadá to, že James Lily vážně miluje, co?" Trochu se nadzvedl, aby je viděl.
,,To jo, musel jsem ho sem tahat jenom kvůli ní," odvětil Sirius pobaveně.
,,To jo, proč by ho měla zajímat vlastní sestra, že?" zašklebila jsem se kysele. Znovu ten pohled. Tak dost! Napomenula jsem se ostře v duchu.
Slyšela jsem Lily, jak se zavrtěla a James polekaně ustoupil. ,,Už bychom asi měli jít, co říkáš, Tichošlápku?" obrátil se na Siriuse. Ve tmě jsem si představila jeho výraz, když ujistil, že tam Black není.
,,Tady," zavrčela jsem.
,,He… Amy?" zeptal se tlumeně.
,,V celé své kráse," ironicky jsem se usmála.
,,A Sirius?"
,,Zázrakem přežil," ozvala se pobavená odpověď vedle mě.
,,Co tam děláš?" podivil se brácha a přešel k mojí posteli.
,,Leží, co jinýho," vyjela jsem na bráchu místo Blacka. Oba na mě upřeli překvapené pohledy.
,,Hele, nečumte tak na mě a koukejte se spakovat, nehodlám být celou noc vzhůru."
,,Ty nás ani neseřveš?" otázal se inteligentně brácha.
,,Jistě, vzbudím kvůli vám celý hrad," ušklíbla jsem se. ,,Přišli jste si pro plánek a ten máte, ne?"
,,Ty jsi zjistila, jak se to otevírá?" zarazil se James a začal se blížit ke dveřím.
Chtěla jsem říct ano, ale pak jsem se slitovala. ,,Ne, zatím," odpověděla jsem. ,,Ale odvedu si představit, k čemu jsi ho využíval."
,,Eh… vážně? Řekl bych, že tolik toho snad nevíš…"
Soucitně jsem se na něj podívala. ,,To, že ty si nedokážeš domyslet pár faktů neznamená, že si je nedokážu domyslet já. Navíc tvá verva do toho, abyste si ten plánek vzali co nejdřív byla tak velká, že to nemohlo počkat ani do rána."
,,Zlobíš se?"
,,Ne, to budu až ráno," nadzvedla jsem se na loktech.
,,Fajn," usmál se uvolněně. ,,Dobrou."
,,Dobrou," odpověděla jsem a ulehla zpátky do postele. Slyšela jsem, jak se za nimi zavřely dveře a pokoj se ponořil do ticha. Najednou mě začalo mrzet, že odešli, oba. Nekompromisně jsem zatřásla hlavou a zavřela oči.
Do mysli mě volně vplouvaly obrazy, myšlenky. Jako zmatený roj mi poletovaly v hlavě. Marně jsem se je snažila usměrnit, prostě to nešlo. Lámala jsem si hlavu s Blackem. Ano, nevidíte špatně. Já Amy Potterová přemýšlím o Siriusovi Blackovi. Nedokážu si prostě zařadit tu jeho větu. Jako by mě tím chtěl něco říct… Nebuď naivní, Amy! Upozornil mě opět můj vnitřní hlas. Dala jsem mu za pravdu. Myšlenky na něj jsem uvěznila do toho nejtemnějšího zákoutí mé mysli a pak už mi konečně bylo umožněno dospat probuzenou noc. Netušila jsem, že na hradě je jedna osoba, která tohle štěstí neměla a až do rána, neschopna usnout, si nadávala do pitomců za to, že řekla jednu jedinou větu…

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.