Dum spiro, spero - 7. Opět doma!

27. září 2010 v 20:17 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 7. Opět doma!


Dneska ráno odjedu do Bradavic… Od té doby, co odjel Rick, jsem ještě nenašla odvahu přečíst jeho dopis. Bojím se, nevím jestli toho, co tam bude, nebo toho, co tam nebude. Třeba to bude jenom přátelský dopis na rozloučenou… Bylo kolem páté ráno a já nemohla dospat. Půl hodiny jsem zírala do stropu pak jsem se rozhoupala. Vzala jsem si na sebe černé džíny a černý svetr. Venku bylo dvanáct stupňů, poslední dobou bylo ráno chladno.
Tiše jsem vyklouzla z domu a prošla prázdnou ulicí až k té zídce. Nervózně jsem si prohrábla vlasy a konečně jsem rozbalila lístek.

Kdybych měl křídla letěl bych k nebi
Nebo alespoň daleko za řeky za hory..
Neviděl bych za sebe
Viděl bych jen tebe
Mam tě v mé mysli
Kde se odehrávají představy
Jak jsem s tebou a šťastný
Nejsem opuštěný
Držím tě v náruči
A já brečím
Je to pláč štěstí a já letím.

"Bože…" přitiskla jsem si lístek k sobě. Vlastně… nevím, co si myslet. Měl pravdu, ale ta pravda ho mučila. Musel od pravdy odjet.
Od takových úvah dál, to mi vážně nejde.
"Faith?" zašeptal blízko mě známý hlas.
"Didi?" oplatila jsem to maličko roztřesená.
"Co to je?"
"Nic…" zahučim.
"Tohle nic by poznal i slepej velbloud." Zazubila se na mě.
"Super." Zavrčela jsem. "Nechci o tom mluvit, prosím."
" Dobře." Zamyslela se. "Dneska odjíždíš... a já bych chtěla, abys věděla, že k nám můžeš kdykoliv zajít..."
"Určitě." Usmála jsem se. "Bude mi to tu chybět… Už jsem si zvykla." Přivřu oči. Slunce už svítí. "Musim jít. Nemám dobaleno." vysvětlila jsem. Zvedla jsem se a naposledy zamávala Didi.

"Fakt tam nechceš doprovodit?" ptal se mě už posté Florian.
"Ne. Ale díky za nabídku. Za chvíli mi to jede. A občas mi napiš!" poučila jsem ho. Povzdechl si a prohlásil něco v tom smyslu, že se pokusí, ale nejdřív se bude muset naučit psát.
"Měj se. A pozdravuj všechny." Pak jsem se přemístila.

Objevila jsem se v úzké uličce, pár set metrů od nádraží. Rychle jsem vyběhla i s kufry a Aquilou, abych stihla expres. Za pět minut jedenáct, za deset minut mi to jede. V pohodě… Jenže jak jsem tak běžela, tak na hodinkách byl stále stejný čas…
"A sakra!" zaklela jsem a donutila se ke sprintu. Vběhla jsem na nádraží a zběžně mrkla na hodiny. Za minutu… Rozběhla jsem se proti přepážce, nedbala na mudly a objevila jsem se na nástupišti devět a třičtvrtě. Vlak zrovna hvízdal a poslední lidi nastupovali. Držela jsem se za bok a celá uřícená (nemám ráda běh) jsem vlezla dovnitř. Teda… Musela jsem běžet, abych mohla naskočit, a pak jsem málem spadla, díky těžké kleci.
Celá udýchaná jsem se potácela od kupé ke kupé. Hledala jsem Lily. Samozřejmě, že byla úplně v posledním vagóně… A nebyla sama. Seděli s ní dvě další holky, a vypadalo to, že jsou v našem věku. Což není možné, protože jsme v Nebelvíru jediný sedmačky! (Trochu nepoměr, ale to nevadí... Nám rozhodně ne...)
"Ahoj…?"
"Jé! Nazdar Faith!" vyjekla Lily a vrhla se mi kolem krku.
"Ahoj," Usmály se na mě ty holky úplně stejně.
"Tohle je May, a tohle April." Představila mě.
"Já jsem April, protože jsem se narodila posledního dubna minutu před půlnocí." Představila se hnědovláska.
"A já May, prvního května minuta po půlnoci." Řekla úplně stejná holka.
"Jsme dvojčata." Prohlásily unisono.
"Faith." Vykuleně jsem si s nimi potřásla rukou.
"Nastupujeme, protože se rodiče dohodli, že soukromí učitelé, kteří jsou ve službách Ty-víš-koho, nejsou těmi pravými. Tak dostaneme obyčejné učitele, kteří jsou jenom možná v jeho službách." Zamrkala April. Vypadají docela mile. Až moc dobře…
"No… Podle toho, kdo nás bude učit na obranu." Naklonila jsem hlavu ke straně. "Ale třeba je Minie…" napadlo mě.
"McGonnagallová?" vyprskla Lily. "To spíš chodí s Brumbálem…"
"Hele, to není špatný nápad! Co když se spolu tajně schází v prázdných učebnách…"
"V noci…"
"A utíkají před Filchem!" vyjekla jsem. To je ono! "Tahle škola potřebuje skandál, děvčata." Přikývla jsem rozhodnutá ho rozpoutat.
Celou cestu jsme se bavili, zjistila jsem, že May a April jsou fakt super holky a že Lily rudne, jen když vyslovim Potterovo jméno. ("Potter, Potter, Potter... Že je pěknej, Lily?" To mě bavííí...)
Zařazování bylo nudné, klobouk zpíval úplně to samé, co minulej rok, Black s Potterem měli narážky na Brumbálův proslov a jídlo bylo - jak jinak - výborný. Jenže já jsem byla děsně ospalá, takže si cestu do věže pamatuju asi tak, jako že jsem pětkrát vrazila do brnění, třikrát jsem - samozřejmě omylem - stoupla na slečnu Norrisovou a sedmkrát vrazila do lidí. Pak jsem s sebou sekla do peřin a usnula během vteřiny. Bohužel v oblečení.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.