Dum spiro, spero - 6. Rick (2/2)

27. září 2010 v 20:16 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 6. Rick (2/2)


Tak sme si to narázovali do Naplněného Klobouku. Je to tam vzdušné, všude sklo a nebo pastelové barvy. Moc naplněný nebyl.
"Faith!" mávla na nás (mě, Lily, Remuse, Petra a možná i na někoho dalšího…) Sabby, která si nás všimla první.
"Čaute děcka!" pozdravila sem a vklouzla k Rickovi. "Tohle je Lily, Remus, Petr." Představila jsem. "A tohle Rick, Sabby a Darren."
"A támhleti jsou kdo?" ukázala zvědavě Sabby na jisté dva jedince. Jeden z nich na ni svůdně mrkl.
"Kdo?" dělala jsem nechápavou.
"Jo aha." Došlo jim to. Nejsou tak blbí. Rick mi dal pusu na tvář. Překvapilo mě, že se Black zatvářil… trochu divně. Ale ne! Nemám se na něj dívat!
"Tak se posaďte!" vyzvali sedící stojící. Na Marinu, servírku, jsem křikla objednávku (jo, jsem milá a ochotná a chápavá, ale jenom když je to bezpodmínečně nutný...) a chytila jsem Ricka za ruku. Lily na mě civěla jak na svatej obrázek.
"Tak co břicho?" promluvil jako první Black. Zabít málo! Zaúpěla jsem v duchu.
"Nevím o čem mluvíš…"
"Tak teda jo." Přikývl Black nepřesvědčivě.
"Co se stalo?" říkala jsem někdy, že Lily je citlivá? Rušim!
"Nic." Vyhrkla jsem. Na něj jsem se zapitvořila, a gestem jsem si podřízla krk. On se rozpačitě zazubil. "Idiote," Sjela jsem ho pohledem.
Pak se rozjela zábava. Partička z Hells vyprávěla naše zážitky z onoho baru, ostatní jen hltali. Pak se přejelo na téma škola a průsery v ní. Tam se nejvíc bavili Poberti a Darren, nejmíň Lily a překvapivě i Rick. On se totiž nebavil vůbec. Stále mě držel za ruku, stále se usmíval, ale něco tam bylo špatně…
"Půjdeme ven?" zeptal se mě tiše. Vstala jsem a s omluvou jsme odešli. Sabby ještě prohlásila:
"Až se rozejdete, dejte vědět!" a pak jsme stáli na ulici.
"Ricku…" začala jsem.
"Máš s ním něco?" chvíli jsem nepochopila o co jde.
"S kým?"
"S tím hezounkem." Zavrčel. Vyprskla jsem smíchy.
"Tak proto…" on se ale moc neusmíval. "Jo, promiň… Ne! Nemám nic s tim odpornym ksichtem… Je to ten největší sukničkář na škole… Myslíš, že bych se s ním zahazovala?" chytnu jeho ruku. Něco v ní má.
"Omlouvám se za to, že jsem tě podezíral…" vykoktal ze sebe. Ještě něco chtěl. Na to jsem ho znala dobře. "Faith… Ještě dneska odjíždím na školu…" vysoukal ze sebe.
"Cože?!?" vyjekla jsem. "Proč jsi mi to neřekl?"
"Nechtěl jsem tobě i sobě ubližovat…" zamrkal. Jako by mu něco spadlo do oka…
"A kdy?" nechápu to… nechápu.
"Já… večer… v šest…"
"Ricku." To bylo jediný slovo, co jsem ze sebe dostala. "A kdy… vrátíš se?" napadla mě hrozná myšlenka. Ale on mlčel… Nepopřel to! On mlčí!!!
"Faith… Miluju tě… a ty mě ne…" podíval se na mě. "Jen bych tě pronásledoval, vadil bych ti, překážel ti ve všem, a ty by jsi byla schopná si mě vzít, ale já to nechci…" snažil se mi něco vysvětlit, ale já věděla jedno jediné. Rick odjíždí.
"Ví to…" kníkla jsem. "Zbytek?"
"Ne." Chytil mě do náruče. Nebo jsem mu do ní spíš spadla…
"Faith, pojď zpět." Jemně mě pustil. Najednou jsem měla oči plné slz.
"Ne. Pojď se mnou… Rozloučit se…"
"Máš tu přátele!" nenechal se přesvědčit.
"Co chceš ze všeho nejvíc?" upřeně jsem se na něj podívala. Sevřel oči, jakoby mě nechtěl vidět.
"Ty…" chtěl něco říct.
"Pojď… Lily to vysvětlím." Položila jsem mu ruce na ramena a zadívala jsem se mu do očí. "Absolutní rozchod? Nemyslím, že to půjde…" chtěla jsem tak STRAŠNĚ moc brečet, že jsem se mu schovala do náruče. "Ricku…" zašeptala jsem.
"Faith, musíme toho nechat. Vrátíme se a…" už nic, nic, nic! Nechci ho trápit. Nic nebude. Žádný falešný naděje. Dneska to spolu zvládnem.
"Tak jo. Měl by jsi vědět, že já… Já jsem tě včera - dnes - já jsem tě skutečně…" nedokážu to říct! Nedokážu! On váhavě přikývl.
"Faith, včera jsem chtěl něco jiného… Včera jsem myslel, že tam nepojedu… Ale v noci jsem se definitivně rozhodl. Odjedu, nechci ti přidělávat starosti." Je dost nesobeckej… Až moc.
"Pojď se vrátit dovnitř." Řekla jsem to já, ne on. Chápu ho. Svým způsobem.
Když jsme se vrátili, tak se stále bavili o tom, o čem předtím než jsme odešli. Kašlala jsem na to. Lily si všimla, že se mnou něco není v pořádku, ale taktně to přešla mlčením.
"Hej, Noirová, co si myslíš o zahraničních školách?" zahalekal na mě Potter.
"Že jsou na houby." A podívala jsem se na Ricka. Ten se zachmuřeně koukal do svého koktejlu, kterého se ani nedotkl. "A zbytečný…"
"Nechtěla jsi jet náhodou na bystrozorskou?"
"Jo chtěla." Odsekla jsem. A došlo mi, že s rodiči jako smrtijedy se na ni možná nedostanu. Já chci pryč… Proč sakra já musim dostávat lidi mě blízký do problémů? Kašlu na všecko! Ať si škola trhne nohou! Vím, co chci udělat. Nikdo mi v tom nezabrání! Ani Lily!
"Musím jít." Vstala jsem chvatně. "Do tří se vrátim. A řekni jim to." Dodala jsem nakonec směrem k Rickovi.

Rychle jsem vyšla směrem k východu. Přemístila jsem se na ministerstvo. Tam jsem vše, co jsem potřebovala, vyřídila. Prozatím nepotřebujete vědět co… Dvouhodinové povolení. Nic víc než dvě hodiny. Okamžitě jsem se přemístila k svému cíli.

Azkaban, kouzelnické vězení. Mohutné, černé stěny se zdvihají jakoby z ničeho. Jakoby by byli součástí skály, na které stáli. Kolem něj se povalovali cáry šedé mlhy, nad ním byla ocelově modrá obloha, ani jeden jediný paprsek slunečního světla. Nejhorší na něm nejsou ty stěny, nejsou to ty kvílivé zvuky, jak naříká i kámen, nic takového. Ten chlad, bezmoc, žádná naděje, chlad, chlad, chlad… Nadechla jsem se a vykročila k obrovské kované bráně, na které se leskla krev, byla to ona, prýštila z bolestí stažené tváře z oceli… Přede mě se postavilo rovnou deset mlčenlivých strážných s děsivými výrazy. Nepochybovala jsem, že jsou stejně šílení jako ti, které hlídali. Ale já jim jen podala "vstupenku" a čekala jsem. Spoustou kouzel ji prověřovali, ale chybu zjevně nenašli, takže mě čtyři obstoupili a zavedli mě dovnitř. Byla tam ještě větší zima než venku, stěny byly obrostlé mechem, špinavé a na několika místech černé skvrny. Kolem mě proplul mozkomor. Něco mě před jeho vlivem chránilo, ale ne dost. Jako z dáli jsem slyšela výkřiky a prosby, hrubé hlasy, všechno se mi míchalo dohromady, skutečnost, přítomnost, se vzpomínkami…
"Tady." Otevřel mříže jedné cely strážný. Tam, vzadu, na pryčně, ležel nějaký muž. Stále měl rysy mého bratra, ale už se ztráceli.
"Bráško!" vzlykla jsem. Vrhla jsem se k postavě. Pohladila jsem ho po tváři, byla jako led. Otevřel oči, najednou, až jsem vykřikla. Trhanými pohyby se posadil a nechápavě se na mě podíval.
"Iluze." Zachraptěl.
"Ne! Nejsem iluze! Alexi, jsem to já, Faith!" sedla jsem si vedle něj. Chytila jsem ho do náruče a kolébala jako malé děcko.
"To není pravda, to není možný…"stiskl zuby Alex.
"Bráško…" a pak… zhroutil se na mě. Plakal, vzlykal, tiskl se ke mně, byla jsem jeho jediná spojnice se světem lidí, spojnice, kterou postrádal dva měsíce, možná pro něj dvě století…
"Faith… Já to tu nevydržím…" držel se mě jako klíště. Pohladila jsem ho po vlasech. Byli vlhké a mastné, ale byli to bráškovi vlasy, takže to byli ty nejkrásnější vlasy na světě. "Neopustíš mě, že ne?" neodjedu, nepojedu, žádná škola… Citové vydíraní… málem jsem se usmála.
"Jistě že ne…"
"Ale… Jeď do školy! Faith, věřím ti, vím, že ty ji zvládneš… Kvůli mně… Řekni, že odjedeš!" vzhlédl.
"Alexi, nenechám tě tu."
"Musíš. Faith, kvůli mně! Budeš nejlepší a nejspravedlivější bystrozorka v dějinách!"
"Nemůžu." Vzlykla jsem.
"Buď silná. Nenech se zastavit zlem. Braň se, líp než já!"
"Alexi!" sevřela jsem zuby. "Jsi sám…"
"Nebudu. Brzo nebudu." Ujistil mě a poprvé se pousmál. Klidně, smířený se vším… A já pochopila jeho poznámku, tak nenuceně pronesenou.
"Alexi, to zvládneš!"
"Možná." Připustil. "Ale v jakym stavu?" a pak ukázal na nějaké lano v rohu cely. "Víš na co to je?" Nevím! Nechci to vědět! "Nepoužiju ho, přísahám na Bradavice, na tebe, na dobro. Ale… Zblázním se. A ty musíš pryč." Do žil mi každé jeho slovo vlívalo energii, v hlavě se mi objevovali nějaké okamžiky cizího… Alexova života…
"Co to…" nedořekla jsem. Kolem nás světélkovala jasně oranžová barva, Alex mi jako v transu přitiskl ukazováčky na čelo a jemně se mě dotýkal.
"Alexi…" zašeptala jsem. V mysli jsem měla cizí slova, a najednou jsem věděla, co dělá, ale jedna má část také věděla, proč. Byla to Alexova část. A já splnila jeho poslední přání. Podvolila jsem se té síle.
Nevím, jak jsem vyšla ven. Tušila jsem, že teď bych dokázala dostat Alexe ven, ale také mi něco říkalo, že nesmím.
Bylo třičtvrtě na tři. Unavená, ale zároveň probuzená a čilá jsem se přemístila do Příčný. Žádný problém, přemisťování byl najednou dokonale lehký a příjemný zážitek. V hlavě jsem měla jasno.
"Ahoj Faith!" přivítal mě Florian.
"Čau." Mávla jsem. Najednou mi bylo teplo. Uvázala jsem si zástěru a začala jsem obsluhovat děti i dospělé…

O půlhodiny později se k nám přesunula partička.
"Faith!" zavolala na mě Sabby.
"Co?"
"Jen… jsme tady!" odhrnula si neposedný pramen vlasů z obličeje.
"Vidím." Zašklebila jsem se. Odvázala jsem si zástěru a hodila ji po Florianovi. "Promiň, ale musim."
"Jen si běž…" brblal si pro sebe Flo. "Jo, nech mě tu samotného…" potřásla jsem hlavou a zmizela ven. Ještě jsem přes rameno zavolala: "Máš Didi, ne?" a zmizela jsem.
Vlítla jsem mezi osm lidí.
"Kam jsi tak spěchala?"
"Nikam." Odbyla jsem s úsměvem Blacka. Všichni se na mě vytřeštěně podívali. Já na NĚJ promluvila?!? "A je ti do toho velký nic."
"Si milá." Ušklíbl se.
"Lily, v kolik odjíždíš?"
"Chceš se mě snad zbavit?" zamračila se.
"Už se na to těšim." Pokývala jsem vážně hlavou.
"Hele, kam si to šla? Fakt? Měla bys tam chodit častěji…" poznamenal Black. Naježila jsem se a otočila se. Mrazivě jsem pronesla:
"Tam, kde jsem byla, by si umřel po pěti dnech. A nekecej mi do mejch věcí. Nevíš, co jsem mohla dělat." Pak jsem se znovu otočila k Lily a jakoby nic jsem prohodila: "Ještě nemám koupený učebnice. Jdeš se mnou?" a pak jsem ještě prohodila k Rickovi, Darrenovi a Sabby. "A vy jste taky zvaní. A Remuse už ani nezvu, ten tam jde automaticky, že?" významně jsem se podívala na jmenovaného.
"Faith… Já se musim jít rozloučit s rodinou." Hlesl tiše Rick. Nadechla jsem se - nadávala jsem si, v tom dnešním zmatku jsem zapomněla na nejdůležitější věc - a požádala ostatní, ať jdou napřed.
"Běž." Řekla jsem klidně. Bolelo to, svým způsobem mi to rvalo srdce. "Je to pro nás oba to lepší. A… rozloučíme se teď, jo?"
"Dobře." S tim se ke mně sklonil a vzal mě do náruče. Jediný pár slz… a přesto to bylo víc než miliony. "Tohle je pro tebe." A podal mi zmuchlaný papírek. Beze slova se otočil a odcházel. Ani jednou se neohlédl.
"Sbohem." Šeptla jsem tiše. Přitiskla jsem si papír k srdci. Pak jsem vklouzla mezi lidi a naposledy se podívala za Rickem. Nebyl tam. A už nikdy nebude.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.