Dum spiro, spero - 6. Rick (1/2)

27. září 2010 v 20:15 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 6. Rick (1/2)


Nazdar Faith!
Co by jsi řekla tomu, že by sme se sešli ve čtvrtek na Příčný? Vim, že jsem ti dlouho nepsala (promiň!) ale naši se narychlo sbalili v polovině července (den před mýma narozeninama) a vyjeli na měsíční dovolenou, která se kvůli spoustě průtahů prodloužila na měsíc a PŮL! Nedovolili mi vzít si s sebou Sonny protože jsme jeli do "tepla" (kde bylo dvacet stupňů a furt lilo) a schovat kouzly jsem ji ještě nemohla. Prostě smůla (a sestřička s ní nemá VŮBEC nic společnýho) a nic víc…

P. S.: Zjistila jsem, že ty zkoušky nenapíšu! Faith, jsem děsná problémová neučící se husa! Nic neumim! Co já na tý škole dělám!Musíš to napsat řediteli…

P. P. S.: Trochu mě mrzí, že jsi mi nenapsala… Ale určitě máš podobný důvod jako já…

P. P. P. S.: Zajímá mě, co to bylo za úraz. (Ten, jak jsi o něm psala ve svém posledním dopise.) A fakt se snášíte s Blackem??? Bože můj… Ty zrádkyně! (To je vtip!)

P. P. P. P. S.: Potter je idiot! Nevěřila bys, co mi poslal k narozkám! Myslela jsem, že horší než zamilovaná písnička v huláku neexistuje… Mýlila jsem se. Pět písniček, kytice lilií (on určitě ví, že je nenávidím!) a žádost o svazek manželský! Budu ti ho muset ukázat, víc přeplácanou věc jsem neviděla… A k tomu dopis. Jo, vyskytovali se občas světlý chvilky v soužití Potter-já, ale ty mizí! Chudáček Remus, jak to může s nima přežít…

Jo, tak se měj, a pokud mi neodepíšeš, čekám tě v deset ráno na Příčný! Papa, tvoje
Lily.

Zlatíčko moje zrzavý! Já na ni úplně zapomněla! Teda, ne úplně, jen sem si na ni vzpomněla vždycky při něčem důležitym a pak sem na ni přestala myslet.
Dneska je středa, a já jsem v řiti. Naprosto nestíháme, každém den se k nám hrnou davy lidí, já nechápu, jak to mohl Flo stíhat beze mě! (ach, jak skromná jsem…) Flo tvrdí, že máme náhodou spoustu času. (možná, že jsem maličko s davama přeháněla.)
Večer, pohoda, klídek, s Sabby, Darrenem a Rickem jsme se dohodli, že nikam nepůjdem, jenom budeme kecat. Je jasný, že se mockrát v životě nepotkáme… Darren totiž odjíždí v půli listopadu na nějakou americkou školu, kde není nějaký přesný zaměření, prostě se dva roky učíš nový kouzla… Prej tam maj hezký holky a hospody.
Sabby sice uvidim tenhle rok ve škole, ale potom odjíždím (snad) na bystrozorskou a ona chce na lékouzelnici.
A Rick odjede neznámo kam na tři roky aby ho vzali na ministerstvo na oddělení záhad. Má rád tajemství a tmu, takže práce šitá na míru.
Seděli jsme na zídce na začátku ulice a pozorovali jakoby ospalé lidi, ploužící se mezi budovami.
"Je to divný. V Bradavicích jsme se normálně míjeli a teď jsme skoro nejlepší přátelé." V očích Darrena se promítala celá ulice.
"Jenom?" neodpustila si Sabby. Darren si ji přitáhl k sobě a dal ji ruku na ramena.
"Co si o mně myslíš?" poškádlil ji. "Pokusim se v Americe držet… Pokud za mnou budeš jezdit…"
"A ty?" pohladila ho po tváři blondýnka. V tu chvíli vypadala jako malé dítě, které mluví se svým starším bratrem. Po minutce ten dojem zkazil polibek, který by nikdo neoznačil za bratrský. Rick něco zavrčel. Ale poprvé za tu dlouhou dobu, ty dva měsíce, si ho Darren nevšiml.
"Bude se mi stýskat." Šeptla jsem tiše.
"To mně taky." Poznamenal hořce Rick. Sabby vykoukla z jejich obětí.
"To nám všem." Vážně řekla. "Ale my se budem vídávat dál." Mrkla na mě. "A Blacka zničíme!"
"A Pottera…" vyplázla jsem jazyk. "... přenecháme Lily. Mimochodem, zítra přijede." Sabby mi slíbila, že se s Lily seznámí a že spolu potopíme Poberty. Myslím, že jí to brzo přejde, ale nebudu ji brát vítr z plachet. Teda tak nějak se to říká, ne?
"A vyprovodíte nás k vlaku?" zaprosila roztomile. Naklonila hlavu k rameni a vykulila nevinně oči.
"Samozřejmě, že… ne." Darren se díval přes světlé Sabbyny vlasy na nějakého umouněného chlápka, co se kradl ulicí. Nějaký podomný obchodníček, co nabízí amulety proti smrtijedům a temným tvorům.
"Hej!" bouchla ho do hrudi dívka.
"No…" pousmál se šibalsky. "Za jistou odměnu…" zvedl obočí. Sabby se laškovně usmála.
"A to třeba jakoupak?"
"Tajemství." Položil ji ukazováček na rty. "A to se může říct jenom někde, kde nejsou jiný lidi." S každým slovem se přibližoval k jejím rtům a ztišoval hlas.
Brzo po tom jsme s Rickem zůstali sami. Do noci jsme si povídali, a vždycky, když přišlo nějaké téma, které se mi nelíbilo, tak jsem si trochu odsedla. Ricka to trochu zklamalo, ale musel se s tím smířit. (Za tu dobu, co jsem u Floriana, jsme se znovu několikrát dali dohromaly a rozešli. Rick se mě ani neptal na důvod, jen tak smutně přikývl…)
Sem mrcha. Nedokážu si dát říct, prostě ho nenechám. Nevím proč, nemiluju ho, ale tři roky svádění různejch kluků mě naučilo, jak se "správně" chovat. Nebudu to okecávat, v jedenáct jsem toho nechala a zase jsem s ním začala flirtovat. U Merlina, já se neudržím!
"Faith…" zašeptal Satánek.
"Víš, že se zase do čtyř dnů rozejdem." Skousla jsem si horní ret.
"Ne-e... Tak do dvou. Ale já jsem ochoten to podstoupit." Přikývl odhodlaně. Moc dobře jsem věděla, že pro něj jsou i ty dva dny štěstí. (nechápu to, zase tak moc úžasná nejsem… Nooo... možná trochu... Ne, dělám si srandu...) Zvláštní na té noci bylo, že když jsem šla o půl druhé spát, nestalo se mezi náma nic jiného, než že jsme se drželi za ruku.
Příčná má svůj půvab i v noci. Kouzelné víly volně poletují a mírně osvětlují starou ulici s domy ve viktoriánském stylu. Z každého okna padá na zem nějaká rostlina. (teď tu chvilku přerušim… u nás - u mě a Floriána - nepadá z okna nic. Všechny kytky uschly.)
Rozhodně to tam nevypadá jako v roce 1977 uprostřed Londýna.

Nebudu to tu rozmazávat. Vám je do toho houby. V tu noc - a jsem si tím jistá - jsem Ricka poprvé a naposledy milovala. Ne když jsme se líbali, ne když jsme dělali něco jiného, ale když mě tam tak držel za ruku a jen mlčel.


Druhý den ráno - ve čtvrtek - jsem vstala sama dobrovolně a první. Děsně jsem se těšila na Lily. V koupelně jsem strávila asi hodinu. Osprchovala jsem se, trochu jsem se upravila, oblékla jsem se do čistě bílého trika s obrysem anděla na prsou a (venku už nebylo tak hezky, jako dřív, foukalo tam a byla zima) a černých džínů s širokými zvonovými nohavicemi. Už nalíčená jsem s vítězným úšklebkem odešla z místnůstky, do které se už deset minut dobýval zoufalý Florian. Prošla jsem okolo něj jako královna (ne! Carevna!) a zamávala mu. Pak jsem s sebou hodila na postel. Neměla jsem hlad (fakt ne!) a tak jsem si jenom hrála s prázdnými květináči. Pár kouzly jsem je oživila a vybarvila. Teď po parapetu cupitali malincí květináčkové veselých barev. Nakonec jsem jim vyčarovala očička, aby nespadli dolů. Má nálada se rapidně a vteřinu od vteřiny zlepšovala, až když šel Florian odemknout krám, vylétla jsem ven a chechtala se. Lidi se po nás ohlíželi, a tak jsem nechtěla chudinkovi Floriankovi kazit kšefty a zmlkla jsem. Stejně si všichni myslí, že jsem jeho pomatená sestřenice nebo tak nějak. Hlasitě jsem pozdravila pár těch lidí, co znám a spokojeně jsem se protáhla. Vešla jsem dovnitř a začala makat…

Ze zamyšlení mě probudil hlas. Hlas, který jsem nenáviděla ze všech hlasů nejvíc.
"Ale ale, kočičko, jakože se neválíš doma na postýlce?" zapředl mi do ucha Malfoy.
"Nech mě bejt." Snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas. Asi se mi to moc nepodařilo.
"A co za to?" byla to nechutná parodie na včerejšek a Sabby s Darrenem.
"Malfoyi, říkám ti, neotravuj mě!" vykřikla jsem. Florian se přiblížil a Malfoy se na něj opovržlivě zadíval.
"Tak to je tvůj pán teď?" uchechtl se zlomyslně. Pak se bez jediného slova otočil a odešel. Dnes už nepřijde, jsem si jistá. Ale potom…?


V záplavě spolužáků a různých lidí jsem zahlédla kštici hustých vlasů měděné barvy. Nakonec jsem poznala bezpečně, že je to Lily. Omluvila jsem se Florianovi a rozběhla jsem se za ní.
"Hej! Lily! Liluško! Telátko!" volala jsem. Okamžitě se otočila a šťastně poskočila. Předtím se tvářila hodně otráveně a možná i naštvaně. Když jsem běžela za ní, zjistila jsem důvod. Za ní se objevil Potter, naprosto nadšený a ještě dál zbytek Pobertů. Petr se tvářil - prostě jako Petr, jako by Potter byl bůh, Remus toho boha maličko pobaveně pozoroval, ale víc se tvářil nezúčastněně, a Black… no, směsice - znuděný, maličko povzbuzoval přítele, a hlavně pozoroval holky kolem. Ale teď jsem padla Lily do náruče a výraz jakéhokoliv člověka mi byl ukradený.
"Faith!" nadšeně zaječela Lily. "Konečně! Myslela jsem, že už umřu. Ti idioti sou příšerný. Kam půjdem?"
"No, v tom je trošku problém." Ošila jsem se nervózně.
"Co?"
"Víš… Já pracuju u Floriana." Zazubila jsem se.
"Jak to? Ví o tom rodiče? A neříkala si, že má přijet brácha? Já myslela, že by jsi ho samou radostí sežrala a…" v tom se zarazila, asi uviděla můj výraz. "Faith?" Alex… rodiče… smrtijedi… útěk… cruciatus… večírky… Malfoy… vyděšeně jsem se podívala na Lily.
"Později." Zakňučela jsem. později… podivný, určitě nemám chuť ji to říkat… později, nebo-li nikdy, Lily…
"Tak jo." Oddechla jsem si, citlivější osobu neznám, (i když je to tele) takže jsem trochu tušila, že to dopadne takhle.
"Ale nějak to musíme vyřešit." Přikývla jsem, a znovu jsem nasadila ďábelské tempo ve zlepšování nálady. Pro tentokrát jsem nepotřebovala květináče, stačil mi pohled na trojici lidí sedící u stolu v jedné restauraci.
"Já skočim k Florianovi, počkej tu."
Flo mi dovolil zůstat s Liluškou až do tří, potom jsem se měla vrátit, abych mu pomohla s posledním návalem.
"Můžu!" mávala jsem na zrzku, která něco řvala na Pottera, který stál skrčený před ní, jako by ho seřvávala máma. Lily okamžitě všeho nechala a s úsměvem se zeptala Remuse, jestli neví, kolik je. Tak jsme se dozvěděli, že je půl jedenáctý.
"Pottere, dej mi pokoj!" zaječela naposledy a spokojeně se obrátila ke mně.
"Kam?" koukám, že Lily ztrácí citlivost. Nad nebelvírským chytačem by se smiloval i kámen. Bohužel pro něj já nejsem kámen.
"Do restauračky! Mám tam kámoše."


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.