Dum spiro, spero - 4. Pomoc

27. září 2010 v 20:13 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 4. Pomoc


"Sakra, sakra, sakra!" nadávala jsem. Byla jsem sama, naprosto sama. Začínala jsem se cítit jako idiot.
"Co teď?" úpěla jsem. K Lily nemůžu jít, jenom bych ji otravovala... Mohla bych do Bradavic, Brumbál by mě pochopil. Ne, to je kravina. No, zatím půjdu na Příčnou a uvidim, třeba se něco najde.
Příčná ulice byla překvapivě docela prázdná. Občas se někde mihla nějaká starší paní, která určitě sháněla krmivo pro svých pětadvacet koček, ale jinak nic moc. Vydala jsem se do Gringottonovi banky, abych vybrala nějaké peníze.
Skřet u vchodu mi posměšně otevřel dveře s hlubokou úklonou. Nijak mě vybavení banky nenadchlo. Zbytečně přepychové. Skřet s dlouhou jizvou přes holou hlavu mě dovedl k vozíku. Já jsem mu slušně vysvětlila, že tu počkám, aby mi přinesl tři váčky galonů. Dala jsem mu klíček a sedla si na pohovku. Chvíli jsem pozorovala ruch v bance. Nuda, nuda, nuda…
Skřet vyjel s vozíkem nahoru. Přiběhl ke mně a podal mi váčky a klíček. Já mu poděkovala a spěchala jsem pryč.
Rozhodla jsem se, že zajdu k madame Malkinové.
"Vítej, zlatíčko, nejsi tu nějak brzy?" přivítala mě s úsměvem. Nakrčila jsem nos, ale pak jsem odpověděla:
"Mám čas." Usmála jsem se zdvořile.
"Tak copak chceš?"
"Potřebovala bych asi pět černých hábitů, školních. Pak dva společenské." Vysvětlila jsem.
Pak jsem tam dlouho stála a plnila rozkazy madame, i když to bylo dost nezáživné, a pak jsem vyfasovala ty obyčejné. Madame mě zavedla dozadu a ukazovala mi různé látky. Nakonec mi slíbila, že zítra budou hotovy.
"Tak nashledanou." Rozloučila jsem se spěšně. Teď jsem zamířila k Florianovi Fortescuovi, začínajícímu majiteli zmrzlinářství, známému od vidění ze školy.
"Ahoj Faith, co si dáš?" pozdravil mě.
"Dej mi čokoládovou…" poprosila jsem ho. Florian se za chvíli vynořil z krámku s dvěma pohárama plnýma zmrzliny. "Co…"
"Staré kamarádce." Uchechtl se mile.
"Díky, seš skvělej."
"Cože jsi tady tak brzo?" naklonil se blíž ke mně.
"Víš... no... prostě jsem musela utéct... Těžko se to vysvětluje... Prostě se to v naší rodině tak trochu obrátilo, jestli chápeš," rozhodila jsem ruce.
"Aha… A kde chceš bydlet?"
"To nevím… Myslela jsem na Lily, ale to by nešlo, její rodiče by to asi nevzali."
"A nechceš jít ke mně? Mohla bys mi trochu pomáhat s krámem…" nabídl mi.
"No, bylo by to úžasný," rozzářila jsem se jako vánoční stromeček.
"Ale byt mám malej, takže budeš muset spát na gauči…" omlouval se Florian.
"To vůbec nevadí…" jak se všechno najednou zdá veselejší... "Ale moc sem si toho s sebou nevzala, takže budu muset vyrazit na nákupy." Oznámila jsem mu. Strávili jsme pár minut v klidu, než mu přišel další zákazník. Zvedla jsem se, s lítostí jsem se podívala na nedojedený pohár a odcházela jsem.
"V pět zavírám, tak tu buď." Zavolal ještě za mnou.
"Jasně!" křikla jsem přes rameno.
Vyšla jsem z Děravého Kotle a zamířila si to k nejbližšímu butiku. Tam jsem si nahrabala pár pěknejch věcí a pak jsem upalovala zase dál. Nakonec jsem měla skutečně moc kusů oblečení, a tak, obtěžkaná spoustou tašek, jsem vyrazila zpět. Bylo to docela v pohodě, začínala jsem si konečně užívat. Když jsem se vyčerpaná svalila ke stolku u cukrárny, tak mi Flo ochotně přinesl další, tentokrát ovocný pohár.
"Nemůžeš mi pořád něco dávat," povzdechla jsem si. Když se na mě se zdviženým obočím podíval, založil si ruce a začal klepat špičkou nohy na zem, pokrčila jsem rameny. "Díky." Pokračoval s obsluhou několika lidí, kteří se mu mezitím vyrojili v cukrárně. Když se objevil vedle mě, byl pohár prázdný. "Kolik je?"
"Půl pátý."
"Jo, super, hned přijdu." Mávla jsem na něj a vysvětlila, že ještě potřebuju pár věcí. Nakonec jsem v pět přitáhla nové hodinky, šachy a pár věcí od Taškáře.
"Tak jo, kde bydlíš?" vyznělo to pěkně hloupě.
"Nahoře." Zazubil se Florian. "Pojď za mnou." Začal se omlouvat. "Víš, já tam mám děsnej bordel, chápeš, jsem tam jenom ráno a večer."
"Prosim tě, Flo, to si myslíš, že ti zdrhnu, když uvidim, že nejsi zrovna pořádnej?" ušklíbla jsem se.
Otevřel dveře a malinko ustoupil. Uvnitř byl malý obýváček, ve kterém nic nechybělo, kuchyň, koupelna a ložnice. Měl všechny dveře dokořán, asi spěchal.
"Tady je to…" vydechla jsem úžasem.
"Děsný? Ošklivý? Smradlavý?" začal zkoušet Florian.
"Ne. Nádherný…" obývák byl celý v teplých odstínech, ložnice byla trošku rozházená, ale zato útulná. Florianovi havraspárské tendence se tu vyblbly. Nenašla jsem ani jedinou věc, která by nebyla modrá nebo stříbrná. Koupelna byla oranžovo-žluto-zelená, a kuchyňka (dost nepoužívaná) v různých odstínech oranžové a žluté. "U Merlina, Flo, ty se nezdáš! To je malej ráj." Zašeptala jsem okouzleně. Žádna smutná barva tu nebyla. Ložnice byla tak šikovně vybavená, že i ty studené barvy byli příjemné. Na okýnko s květináčem plným kytiček, které každou chvíli měnili svou barvu, zaťukala…
"Aquilo!" vykřikla jsem šťastně. Otevřela jsem jí dvířka a ustaraně se obrátila na Floriana.
"Nevadí, když ji tu budu mít?"
"Ne, víš, já chodím s Dianou, prodavačkou v Mžourově, takže jsem si zvířata musel chtě - nechtě oblíbit."
"To ti gratuluju!" rozzářila jsem se. "Jaká je?" to jsem neměla dělat, Flo o ní začal básnit tak, že při šermování rukama shodil pár věcí na zem. Nakonec se uprostřed věty zeptal:
"Nemáš hlad?"
"Cože?" už dlouhou dobu jsem ho neposlouchala, takže jsem vůbec nevěděla, o čem to mluví.
"Jestli," vyslovil pečlivě, "nemáš hlad."
"Ani ne…" zamračila jsem se na něj. "Myslím, že ty dva poháry mi vystačí do začátku školního roku. Spíš bych chtěla jít spát."
"Není problém!" zvolal a párkrát mávl hůlkou, takže se gauč rozložil na dvojlůžko a přede mnou se objevilo moje pyžamo.
"Díky, seš skvělej." Usmála jsem se na něj. Pak jsem se zachumlala do deky a během minuty usnula.
Vzbudila jsem se s trochu nepříjemným pocitem, že mě někdo pozoruje.
"Co je?" otočila jsem se na stranu a spatřila jsem Floriána.
"Trochu jsi mluvila ze spaní," zamumlal. "Takže Alexe odvedli?"
Chtěla jsem mu odpovědět, byl to jeho spolužák. Chvíli jsem bojovala s napětím, pak jsem jenom přikývla.
Vzhlédla jsem k němu a otřela jsem si slzy. "Určitě bude v pohodě," usmála jsem se nuceně. Flo mě opustil a šel spát. Když jsem se podívala na hodiny, zjistila jsem, že jsou tři ráno. Najednou jsem byla děsně ospalá a tak jsem s sebou flákla na postel. Do rána jsem se ani jednou neprobudila.
"Vstávej, Faith!" ovanul mě vánek z otevřeného okna.
"Nech mě ještě spát…" broukla jsem a nevšímala si Florianova snažení. To se mi vymstilo, brzo jsem byla promáčená skrz naskrz.
"Floriane, ty blbečku!" zaprskala jsem.
"Sakra, za čtvrt hodiny mám otvírat!" vrhl zděšený pohled na hodiny.
"To je super." Zamumlala jsem.
"Tady někdo zapomněl, že slíbil pomoc, ne?" zašklebil se.
"Ne!" bránila jsem se, ale nebyla to pravda. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy. No, nakonec jsem se taky zvedla, hodila na sebe volné zelené triko a k tomu jsem si vzala tříčtvrťáky. Florian mi podal croissant a já ho v rychlosti snědla, pak jsem vypila čaj a vylítla dolů. Florian běžel hned za mnou. Krám jsme otevřeli přesně v osm hodin a dvě minuty. Přišla jsem na to, že Florian taky prodává různý pečivo, který sám peče.
"To víš, myslela sis, že se uživim z prodeje zmrzliny?" křikl na mě ve spěchu. Spousta lidí si tam zřejmě kupovala snídani, protože jsme měli narváno. Já jsem jen balila pochoutky a vybírala peníze. Florian stále pekl - s pomocí kouzel je to samozřejmě mnohem rychlejší, ale pořád to trvá nějakou chvíli. Najednou nápor ustal.
"Fuj." Opřela jsem se o pult. Ale Flo nevypadal ani trochu vyčerpaně. Začal mě poučovat o věcech, o kterých sem neměla ani páru. Za hodinu jsme obsloužili ještě asi deset kouzelníků a pak se asi úplně zapomnělo na cukrárnu, protože do polední pauzy přišla jen jedna žena.
"Na oběd chodim k Dianě, pojď taky." Táhl mě Flo do Mžourova.


"Ahoj Dio, jak se máš?" políbil ji na tvář.
"Nuda. Nikdo nechodí." Vysvětlila Diana. "Hele, ty proutníku, ty mě podvádíš?" ukázala na mě. Byla to hezká holka, dost sympatická, nakrátko ostříhaná bruneta.
"Ahoj." Podala jsem ji nervózně ruku. "Já jsem Faith Noirová, těší mě."
"Faith utekla z domu." Pohotově oznámil Florian. Když jsem se na něj rozzuřeně podívala, jen pokrčil rameny. "No co."
"Mě taky těší, Diana McCartonová." Potřásla mi rukou. "Můžeš mi říkat Didi."
"Čau Didi." Zašklebila jsem se.
"Jen se neškleb, počkej, dokud neuvidíš oběd." Když viděla můj nechápavý ksicht, dodala. "Neumim totiž vařit."
"To není pravda!" protestoval Florian.
"Jasný, tobě je jedno, co jíš, viď?" uchichtla se Didi. Chvilku se uvolněně hádali, ale pak mě zavedli do prvního patra. Didi skutečně nebyla nejlepší kuchařkou, ale docela to šlo. Na to, že udělala špagety, to sice bylo trochu moc… mazlavý a krátký, ale zase to mělo dobrou omáčku.
Po obědě jsme si ještě chvilku povídali. Pak jsme šli otevřít obchod a znova se nám tam nahrnulo lidí... Během dne jsme se nezastavili.
V pět jsme zavřeli a já se z posledních sil vybelhala nahoru. Tam jsem se vploužila do sprchy a po ní jsem zalezla na gauč. Asi do sedmi jsme si s Florianem povídali a poslouchali kouzelnické stanice. Během pauzy následující hádku o tom, jestli jsou horší Kotlíky Lásky nebo V ten magický den, jsem usnula.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.