Dum spiro, spero - 35. Sukničkář

30. září 2010 v 14:20 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 35. Sukničkář


Tak... jsem doma, děti! Můj skvělý a jedinečný domov, skvící se v zimním slunci, sovy, poletující kolem "jejich" věže, nostalgické, melancholicky se lesknoucí jezero, poklidná vrba Mlátička, dým linoucí se z Hagridovi chaloupky,... Ale kuš.
Ne a ne a ne... Bradavice nejsou ani náhodou idilický. Tady zuří sněhová bouře! Nevidim ani na krok a všude kolem mě je taková bílá vata, co studí a studí... Šmarjá, to nechápu! Jaktože v akademii bylo teplíčko?!? Já chci zpátky!
Probojovala jsem se až k hlavní bráně, na kterou jsem co nejzuřivěji zabušila. Když mi po dvou minutách došlo, že Filch je vlastně hluchej, Norrisová slepá, takže netrefí ke dveřím a ostatní skoro určitě kdesi po hradě (a určitě si užívaj mnohem víc než já, i když si to zasloužej mnohem míň), naštvaně jsem kopla do starého dřeva.
"Kurva, do prdele, kristepane!" zaječela jsem tak, že to muselo být slyšet až v Londýně na Trafalgaru. "Já se z toho pominu, dostanu se na tu debilní školu a takhle pitomě tu umrznu!"
Ha. Nádech, výdech. Nohavice mých džín mě stahují až do Austrálie k protinožcům. Abych si sebou vzala ceduli KLOKANI ODE MĚ! Klokani jsou fakt děsný zvířata.
Je mi zima! Chci spát! Ty jo, takový úderný hesla...
"Uííí! Tak už mi někdo kurva otevřete, vy debilové!" zařvala sem na lesy. (Vzhledem k tomu, že fakt nevim, jestli se Zapovězenej les neodstěhoval někam, kde se dá žít, protože jsem ho neviděla, tak třeba jenom na louky. Na fakt hodně zamrzlý louky.)
"Do prdele! Feu!" zavolala jsem si nakonec fénixe. Jak spásný nápad... Já ho miluju... "Zlatíčko moje červěňoučký, plamínku v temnotách, co chceš za to, že mě dostaneš z týhle děsný vánice?" zazubila jsem se (pokud to jde s naprosto zmrzlou mimikou) na udiveného fénixe. "Já tě fakt miluju, brouku!" chytla jsem se tý přerostlý labutě a zmizela jsem v záplavě plamenů.
"Teplo, teplíčko!" zvolala jsem úplně nejdřív. Pak jsem se rozhlídla kolem sebe, abych zjistila, kde jsem. "Ty seš génius, Feu, miláčku..."
Hádejte kam mě přemístil? No? Do kuchyně!
"Skřítkové z mechu a skřítkové z lesa..." zatrylkovala jsem. "Mám hlad, zlatíčka!" Ty jo, buď sem zfetovaná houbičkama nebo... Takhle šťastná jsem nebyla... Ehm, asi od tý doby, co jsem se dala se Siriusem dohromady... Ne, ani tehdy sem nebyla takhle happy. Jůůů! "Téda!" vykřikla jsem štěstím, když mé nadprůměrně blbé mysli došlo, že ta stříbrná řeka, co se ke mně vine jsou táci plný jídla.
*
Já tý skřítečky, trpaslíčky, atd. atd. zbožňuju! A teď už bych fakt chtěla spát...
*
Poloprázdným hradem jsem se doštrachala až k Nebelvírské společence. Na tu růžovou potvoru jsem udělala oči a ona mě pustila bez hesla dál... Pocítila jsem škodolibé uspokojení, když hned za mnou zastavila vylekanýho prváka rozkazem, aby zmizel.
Uvnitř byl snad celej Nebelvír. Když jsem vešla dovnitř, nic se nestalo... Pohledem jsem vyhledala Lily. Hádejte kde byla? Rozvalená na Jamesovi na nejlepší pozici přímo u krbu. Požitkářka jedna... To ji nechám vyžrat. Já jsem tam venku mrzla a ona se tady ocucávala s Mr Chlupatá Hlava.
Ale byla sem moc unavená na to, abych se tam doplazila. Když jsem si uvědomila, že nevím, jde je Sirius, znovu jsem se rozhlédla.
A ztuhla jsem.
Úplně v rohu, skryt před zraky obyčejných lidí, byl nalepej na zdi. Mezi nima (zdí a Jím) byla uzounká škvíra a v ní byla... nějaká malá kráva z pátýho ročníku.
Ten... ten... Dlouho jsem zírala na ty dva, jak po sobě lezou. Vytřeštěně jsem zaregistrovala, jak jí jednou rukou vjíždí pod kalhoty a druhou má na jejím boku.
Potřásla jsem hlavou. Co to proboha dělá? Proč si toho Lily nevšimla? Rozzuřeně jsem se nadechla a udělala pár prvních váhavých kroků k němu. Štěstí bylo za horama a zjevně na výměnném pobytu s... nasraností, velmi slušně řečeno.
"Ty..." zasyčela jsem asi pět kroků od toho oblizovače. On sebou trhl a vyděšeně se na mě podíval. "Ty..." zakroutila jsem hlavou a snažila jsem se vymyslet co nejlepší urážku. Pár lidí kolem nás zmlklo. A když ztichli oni, okamžitě je následovali i ostatní. Asi dvacet vteřin poté už v společence nikdo ani nedutal. "Ty demente! Jak sis to mohl dovolit? Co..." zalykala jsem se vzteky. Spánek jsem opět musela odsunout, byla tu scéna. "Sukničkáři jeden! Idiote namyšlenej, imbecile bez mozku!" nadechla jsem se a chtěla jsem opět začít.
"To..." zachrčel tiše. "Já ti to vysvětlim, jenom pojď ven prosím tě!"
"Tak to ani náhodou," vyprskla jsem. "Ty si myslíš, že když přijdu a uvidím tě v objetí s..." sjela jsem pohledem ustrašenou holčičku. "S touhle nevyvinutou courou, který není víc než deset, že to nechám jen tak ležet?"
"To se dá hned vysvětlit, Faith..." zamumlal.
"Jo? A jak?" ušklíbla jsem se a zvýšeným hlasem jsem začala odříkávat: "To byla náhodička, já ji tu jenom doučuju, nic se nestalo, blááá blááá?" vyštěkla jsem. Ucítila jsem, jak mi sklouzla slza po tváři a v mém tónu jsem zaslechla hysterii. Okamžitě jsem se pokusila uklidnit. Ještě abych se tu rozbrečela, tak to ani náhodou!
"No tak, uklidni se..." přistoupil ke mně. Co si to vůbec dovoluje? Udělala jsem krok zpět.
"Ani na mě nešáhneš, ty... ty..." rychle jsem se nadechla a stiskla jsem si pěsti. "Jsi odpad, Blacku." otočila jsem se a s pokusem o důstojný odchod jsem pomaličku vykročila k dívčím ložnicím.
"Tak to počkej!" vykřikl za mnou. Protočila jsem oči a otočila jsem se.
"Máš nějakej... problém?"
"Neříkej mi Blacku," vytáhl hůlku.
"Ale ale, pánovi se nelíbí vlastní jméno? Tak to má asi smůlu." ruka mi sjela k boku, kde jsem měla za džínama hůlku. "Protože jinak mu už asi neřeknu."
"Ty huso!" vykřikl. Zuřila jsem, před očima jsem měla úplně rudo. "Expelliarmus!"
"Protego!" vyštěkla jsem. "Co si myslíš?" zasyčela jsem chladně. "Co si sakra o sobě myslíš, ty svině?" švihla jsem hůlkou a vyslala na něj neverbálně Pouta. Byla jsem stále unavená, složitá kouzla jsem nemohla vytvářet, takže jsem bojovala pouze díky překvapení. "Snad ne to, že ti padnu kolem krku? Díky Bohu, že brzo vypadnu!"
"Faith," zaslechla jsem klidný hlas mezi lidma. "Faith, uklidni se... To se dá vyřešit i jinak, než bojem..." otočila jsem se na Lily a pevně jsem sevřela čelisti. Přivřela jsem oči. Tolik se mi chtělo spát, ale adrenalin, který mi koloval v žilách, mi to nedovolil. Přetrhnu ho jako hada, zrádce jednoho...
"Arania Exzuma!" zaslechla jsem kouzlo a otočila jsem se, abych ho mohla vykrýt.
"Protego. Furnunculus. Imobilis. Impedimenta. Revertis Fartis. Rictumsempra. Wadiwasi!" bylo by to tak lehké, kdybych nebyla unavená ze čtrnácti dnů nepřetržitého kouzlení. Zapotácela jsem se a málem jsem spadla. Před očima jsem měla mžitky. Párkrát jsem zamrkala. Když se mi zrak konečně zlepšil, zjistila jsem, že pár lidí tleská, pár jich stojí kolem ležícího Siriuse (hodně holek), pár se vrátilo k jejich zábavě, ale hodně jich se na mě dívalo takovým tím pohledem Hele-žárlivá-hysterka.
Proč mě to tak rozzuřilo? Chtěla jsem se s ním rozejít... Tak proč?
Udělala jsem pár kroků k vchodu do našich ložnic. Chci spát...
Ty schody vymyslel někdo, komu chybí mozek. Každej byl jako míle po poušti. Než jsem se dohrabala nahoru, trvalo mi to nejméně pět minut. Pak jsem konečně uviděla mou postel, hodila jsem batoh na zem a vrhla se do ní. Během dvou vteřin jsem spala.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.