Dum spiro, spero - 34. O ničem

30. září 2010 v 14:17 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 34. O ničem


Otevřela jsem oči. První dojem byl, že mě konečně nic nebolí. Pak druhý... A to, že bych chtěla spát.
Nade mnou se skláněla nějaká žena a snažila se mi pomoct se posadit. Byla jsem tak hrozně unavená, že jsem se nechala táhnout jak hadrová panenka.
"Musíš jít tam, kde jsi ubytovaná," řekla nevýrazně a podala mi nějakej lekvar. "To ti pomůže, nikdo tu netouží po tom, aby ses zhroutila."
"Díky," zašeptala jsem roztřeseně a lokla jsem si fialové tekutiny. Během minuty jsem se cítila mnohem líp, vstala jsem a rozhlédla sem se kolem sebe. Nemusim vysvětlovat, jak mě potěšilo, když jsem zjistila, že vedle mě vstává Chloe.
"Tak co?" zahučela.
"Děs. Dám cokoliv za postel..." zakňučela jsem. Ona pouze přikývla. "Asi půjdeme ven na vzduch, ne?" zvedla jsem obočí.
"Třeba... Řekni mi, a půjdu s tebou i do pekla... Když tam budou mít postele."
"To beru," zazubila jsem se. Společně jsme vyšly před tu halu, ve které jsme musely přetrpět tu odpornost. Sluníčko zářilo, ptáčci zpívali a vše naživo... Ou jé.
"To je krása..." vydechla Chloe, jakoby mi četla myšlenky.
"Tak. A jsme tu..." zasmála jsem se. "Tady budem bydlet..."
"To je fakt skvělý," usmála se na mě Chloe. "Což mi připomíná, že tu budeme i spát, že jo?"
"Jo," přikývla jsem se zasněným výrazem. "Postel..."
"Neslintej mi tu, prosim tě..."
"Ha, Sergeji!" mávla jsem na Rusa, který právě vyšel ven. "Tak ty seš můj budoucí spolužák, jo?"
"Faith," usmál se na mě.
"Darja tu není..." povzdechla si Chloe.
"No..." odmlčela jsem se. "Já jsem ji porazila..."
"Aha," hlesla Chloe.
"Jinak to nešlo..."
"Tak, vy dvě, vy ste ode mě, že jo?" Amélii né...
"Jo," přikývla Chloe.
"Tak pojďte, zavedu vás do areálu, tedy pokud si to nechcete zopakovat...?"
"Ani náhodou!"
*
Nemohlo to trvat víc než vteřinu, a už mě zase někdo budil. Otevřela jsem milostivě jedno oko a velmi zdvořile jsem zahučela:
"Vypadni, imbecile..."
"To sem já... Spíš už děsně dlouho..." zatřásla se mnou Chloe.
"Nééé...!" přitáhla jsem si deku blíž k tělu.
"No tak... Přemístíme se a zase půjdem spát, ne?" drcla do mě znova.
"Ty..." zavrčela jsem.
"Já. No tak, hejbni zadkem!"
"Jak milé," zašklebila jsem se na ni, ale už jsem se začala vyhrabávat z postele. "Kolik je?"
"Dvě odpoledne," zkontrolovala to pohledem na hodinky. "Já už chci domů!" protáhla se a zazívala. "Do postýlky mojí milovaný..."
"Do Bradavic!" zvolala jsem už celkem probuzená.
"No, sbal si ty věci," mávla rukou k hromádce velice, ale velice špinavého prádla. Nějak jsem to narvala do jednoho zavazadla, na sebe vzala úplně poslední čistý věci. A pak jsem zjistila, že sem si - jak totální debil - nesbalila triko, který používám jako pyžamo. Tedy jsem musela zvětšit ten pitomej kufr, otevřít ho, narvat tam triko a ještě ho zase zavřít. Fajn...
"Domů, domů, domů..." lítala po pokoji Chloe a šťastně si něco prozpěvovala jejím vlastním jazykem.
"Domů, domů, domů!" napodobila jsem ji a dodala: "A pak zase sem..." rozzářeně na mě pohlédla a přikývla.
"To je ten nejkrásnější pocit, co znám..."
Sešli jsme (po řádném juchání a po objímačce) dolů, před ten náš azyl. Na lavičce seděla Amélie a zasněně pozorovala nějaký dva kluky, který právě stříleli do terčů z obyčejných pistolí. Občas něco vykřikla, většinou to byly nadávky ("Dávej pozor, kam střílíš, slepoune!").
"Ehm, ehm," odkašlala jsem si. Aniž by se na nás otočila, ledovým hlasem začala tiše mluvit:
"Tak tohle jste zvládly." konstatovala jenom. "Lesem se ven před bránu dostanete naprosto bez nějakého ohrožení, od nynějška sem můžete kdykoliv přijít, přemístit se před bránu - v areálu to nejde - či odejít. Dopisy o dalším postupu k vám přijdou do měsíce... Mimochodem, abyste to tu našly, jsme na území Maďarska, v pro mudly nepřístupných místech. Pro kouzelníky to je jedno z nejhůře dostupných míst. Ochrana tohoto místa je... naprosto neproniknutelná." dokončil Studenej Čumák řeč. Nemám ji ráda, to teda ani náhodou!
"Fajn. Takže můžem jít?" zabručela Chloe. Asi z ní taky není nějak nadšená.
"Můžete, ale vaši spolužáci jsou támhle," mávla rukou za další budovu. "třeba je budete zajímat... Je tam i jeden z této skupiny. Tady můžete být až do zítřejšího rána, to uplyne čtrnáct dní."
"Díky, nashle," zamumlala jsem naštvaně. To to nemohla říct dřív, husa?
"Nechceš už jít?" podívala se na mě Chloe s trochu ostýchavým pohledem. "Já..."
"Nekaž to, stejně se s nima musíme seznámit..."
"To jo..." přikývla Chloe s odevzdaným výrazem.
No a tak jsme šly. Když jsme obešly ten rozpláclej barák, uviděly jsme tam skupinku asi patnácti lidí, kteří se společně snažili bavit. Seděli na zemi, většina v tureckém sedu a občas se zasmáli.
"Čau," usmála jsem se. Po kakofonii zvuků (Pozdrav v přibližně deseti jazycích) jsme se s Chloe posadily na právě uvolněné místo.
"Charašó, Faith!" usmál se na mě Sergej, který jako jeden z mála prostě ležel.
"Dík, i když netušim, co říkáš," zasmála jsem se. "Já jsem Faith." představila jsem se pro ostatní.
"Čau, já sem Chloe," na to, že se jí nikam nechtělo, působila docela sebejistě.
"Je m´appelle Lea," zavrněla bronzová kráska, vystrkující své vnady kam jen mohla. Na první pohled mi přišla jako děsná kráva. Francouzská.
"Ich bin Aless," mrkl na mě onen Němec, jak jsem mu padla do náručí. Pak ještě něco zamumlal a zasmál se.
"Říká, že doufá, že tentokrát neutečeš," přeložila mi to Chloe.
"Díky," zašklebila jsem se na něj. "Řekni mu, že jestli má nějaký chutě, tak ať si je strčí kam chce, ale hlavně ať mě neprovokuje, jo?"
"No tak to ani náhodou!" rozesmála se Chloe.
"Já bych mu to řek´," přisunul se k nám Joshua, ten skoro-cikán.
"Až na to, že tvůj enormní mozeček pravděpodobně neumí nic jinýho, než svádět holky." odsekla jsem. Podívala jsem se na Sergeje; právě se bavil s vysokou a strašně hubenou holkou s vlasama po pás. Vypadala maximálně na patnáct. Vedle něj se trochu znuděně rozhlížel jeho kamarád. Ty jo, že já si ho doteď nevšimla! Proboha, tady každej, až na mě, vypadá jak model, co právě sestoupil z mola. Moc pěknej, má takovej... uhrančivej pohled...
Čím dál tím víc jsem si začala uvědomovat, že Siriuse prostě musím nechat jít dál. Sirius je minulost, od nynějška...
To prostě nejde! Nejsem schopná se vzdát kluka, o kterým jsem si takovou dlouhou dobu myslela, že ho miluju... Nedokážu to!
Na druhou stranu, pokud ho mám vážně ráda, tak musím.
Nakonec jsme odešli vážně brzo... Vlastně, když jsme si nerozumněli, tak to bylo logické. Prostě nastala ta chvíle trapného ticha a postupný odchod všech zúčastněných...
Slíbila jsem si, že se musím naučit rusky... No, aspoň pár slovíček bych mohla... A německy... a... prostě jsem si slíbila, že se něco naučím od každého jazyka. Protože s tím, že umím francouzsky fakt neuspěju... Vzhledem k tomu, že jedinej, kdo je francouzského původu ve mě vážně nevzbuzuje sympatie.
Stále nemůžu uvěřit, že jsem se tam dostala. To je prostě... úžasný... fantastický! Kdyby se mi nechtělo tak spát (jo, už zase), určitě bych se cestou k hlavní bráně roztančila.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.