Dum spiro, spero - 33. Že by..?

30. září 2010 v 14:16 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 33. Že by..?


JÁ CHCI SPÁT!!!
Už dlouho jsem seděla u stromu a zírala před sebe. Před nějakou dobou začalo svítat, a já jsem nespala celejch pětadvacet hodin! Asi, nevim kolik je teď.
To je taky tragédie. Vůbec netušim, kolik je hodin. Je to děsný!
Ale mám čas na přemýšlení. Fakt že jo, já taky občas přemýšlim. No... snažim se.
Chcete vědět, na co jsem přišla? (No, radši nic neříkejte...)
Tak... Za prvý, sem cvok. Ale to víte taky...
Za druhý - přemýšlela sem nad tim hezkym Němcem, jak sem se do něj zavěsila. Mňam!
Za třetí... Asi mě nebudete mít rádi, ale musim se rozejít se Siriusem.
Prostě musim. Nejde to jinak... Dva roky se prakticky neuvidíme. Zkazila bych mu nejlepší léta života, anebo by mě podváděl. Nechci ani jedno, ani druhý... A... já nevím... mám pocit, že v našem vztahu něco... chybí. Je fajn, že spolu spíme, že se pošťuchujeme, že večer společně usínáme... Ale něco, to něco... tam není. A to je veliká chyba.
Z melancholie mě probudil hlas.
"Mě to nebaví! Ať to jde celý do prdele, sere mě to, je to..." pokračovala dál. Na tom hlase mi bylo cosi povědomého... "Každej debil tady je úplnej vůl! Absolutní blbci citlivosti debila enormně flirtujicích g... Do prdele, ani abecední nadávku nevymyslim!" Jo jo. Darja.
Šmarjá! Chápete, co musim udělat? Je jasný, že ji slyšim... A tim pádem ji musim porazit! Sakra... Právě vylezla z houští.
"Ahoj," zazubila jsem se velice, ale velice unaveně. Vytáhla jsem hůlku a vstala jsem. "Já..." zavrtěla jsem hlavou. Co mám asi tak říct? Sorry holka? Nebo ještě líp: Mě to bolí víc než tebe? Ježiš... Merline, co mám dělat?
"Do prdele, to mi tak chybělo!" vyštěkla Darja.
"Nápodobně. Hele, asi..."
"Expelliarmus!" zasyčela vztekle.
"Protego! ... to bude obtížný..." dobře, asi jen z mý strany. Darje je to úplně jedno.
"Furnunculus!" odrazila jsem kouzlo a povzdechla jsem si.
"Serpensortia! Impedimenta, Levicorpus, Konjuktivitus, Everte statum, Reducto!" chvíli jsem počkala, než začala s prvním štítem a vyslala další "salvu". "Pouta na tebe, mdloby na tebe, Ignitui!" a znovu jsem vytvořila hada. Pak jsem zaregistrovala, jak se proti mě žene několik kouzel. "Vascendio! Protego patronus!"
Dobře. Darja si chce hrát?
Vyslala jsem před sebe vodní stěnu. Vyčerpala jedny z posledních zásob, o kterým jsem věděla, že je mám.
"Ne!" vykřikla, ale bylo pozdě. Ještě na mě vylétlo nějaké kouzlo. Nevšimla jsem si ho, ale bolesti ano. Muselo to být něco ze skutečně černé magie. Překvapeně jsem se podívala na triko, pomalu se zabarvující krví. Jako by mě něco bodlo, hrozně to bolelo.
Dopadla jsem na kolena a zkroutila jsem se do klubíčka. Najednou jsem si uvědomila, že nemám čas, musím ji poslat "domů". Opatrně jsem vstala a přešla ke zhroucené postavě. Otevřela jsem přívěšek a stiskla jsem fotku. Pak jsem musela zkolabovat.
*
Ležela jsem jak dlouhá, tak široká, v nějaké bílé chodbě. Rychle jsem si vzpomněla, kde přesně jsem. Tady jsem se tenkrát setkala s Alexem...
"Sestřičko, musíš být statečná..." zaslechla jsem šepot. "Pomsti mou smrt, prosím, Faith..."
"Alexi?" zamumlala jsem. "Nemůžu... Bolí to, hrozně to bolí..." uvědomila jsem si, že mám ruku přitisknutou k tričku, ale krev nikde.
"Nebolí... neboj se, jsem s tebou. Musíš jít dál... Děláš správná rozhodnutí, jen to nyní nemůžeš docenit..."
"Cože?" pomalu jsem se posadila. "Já... mám toho dost!"
"Faith... Nezklam mě, prosím tě..." zaslechla jsem ještě poslední slova.
*
Znovu jsem ležela v lese. Byla jsem totálně unavená, měla jsem chuť s tím skutečně seknout... Stále to bolelo. Tričko bylo opět od krve, ale už netekla.
Ach jo... to je jako mezi dvěma mlýnskýma kamenama. Chápete to? Druhý den jsem hrozně unavená, chci konečně pryč, mám toho dost. No a co se nestane? Zjeví se mi můj mrvej brácha. Fakt skvělý. Nejradši bych řvala.
Nějak to přežít musim. Bolí mě všechno, každá částečka těla.
A brácha chce, abych zabila rodiče? Protože, kdo jinej by to udělal. Tak přesně tohle se mi nelíbí.
Jako bych byla nějaká figurka na šachách! Jako bych nemohla udělat to, co chci. Jako bych... Do prdele s tim.
Je mi jasný, že bráchu poslechnout musim.
A sem hrozně sprostá.
Jenže... Nemám na vybranou.
A tak jsem se zvedla s nepříliš příjemným rozhodnutím, že jdu dál. Že musím splnit úkol. Že...
Ale ne. Musela sem být mimo vážně dlouho. Podle čeho že tak usuzuju? Nooo... Ten vlkodlak, co stojí přede mnou je docela pádnej důkaz.
"To je tak šílený!" protočila jsem oči. "Actis ex Igni!" bojí se vlkodlaci ohně?
Tak ne. Nebo nějak extra ne. Nebo mám před sebou magora, kterej se nebojí ničeho.
Ou, to jsou vyhlídky.
Pardon, ale proč se nemůžu přeměnit? Zkusila jsem to, ale asi to v tý virtuální realitě nějak nefunguje nebo co.
"Mdloby na tebe!" ty jo. Málem jsem se nevyhnula odražený kletbě. "Pouta na tebe! Impedimenta!" No. Jak bych to řekla...? Nemůžu se hýbat. Zasáhlo mě moje poslední kouzlo.
"Hodnej vlček!" zaševelila jsem mile. "Víš, že vypadáš vážně sexy?" Na mou poněkud osobní otázku odpověděl popuzeným vrčením. "Tak vážně... děsivě. Jseš úplnej mistr... Hodnej vlk, nemusíš se tak durdit... No snad jsem toho tolik neřekla!" Uf! Najednou jsem se uvolnila a mohla jsem se pohybovat. Co platí na vlkodlaky? Co nemá rád Remus? Zeleninu. Né, to asi né. Tak ukecanost. No fajn. Do prdele, já sem blbá! No jasně, že stříbro! Znám nějakou stříbrnou kletbu? He he. Tak takhle to skončí?
Dobrá. Hele, a co takhle něco přeměnit? To by možná mohlo jít.
Tý vole! Mě se to povedlo!
Ehm. Budu krotit své nadšení. OK. Úúú... Jééé!
"Zmiz ty potvoro!" máchla jsem před sebou větvičkou ze stříbra. Já vim, že to hned vyprchá, ale mám čas si vzpomenout na něco, co by mi pomohlo. Třeba... "Mdloby na tebe!" tentokrát nebyl připraven a kletba ho trefila přímo do břicha. Když se svalil na zem, spoutala jsem ho a vytvořila kolem něj jakousi klec.
No a pak jsem odešla.
Celou noc jsem strávila podobnýma akcema. Byla jsem úplně mrtvá z toho všeho - bolelo mě břicho, hlava, nohy, ruce...
Ale svítání jsem se dočkala. Třetí den započal. Hele, to zní dobře... Třetího dne... No, nestalo se nic. Upřímně, celej den jsem se courala po lese a toužila po Bradavicích. CELEJ DEN! Ani usnout sem nemohla. Chápete to?
No a navečer, těsně před svítáním, jsem potkala dalšího člověka. Když jsem ho uviděla, zasténala jsem. Proč jenom ty, co znám? Sergej.
"Čau zlato," mrkla jsem na něj. "Tak se do toho dáme, co?" vytáhla jsem hůlku. On už ji měl v ruce, ale galantně počkal, až se dámě uráčí, že?
Vyslala jsem první kouzlo. Nebylo to nic jinýho, než expelliarmus. Jsem moc slabá na cokoliv neverbálního. Tohle je jedno z mála kouzel, kterých se momentálně nebojim.
"Protego. Serpensortia!" vyslal na mě fakt hnusnýho hada. Ještě, že mě ten blbec, co ho máme na Obranu, naučil to protizaklínadlo...
"Vipera Ivanesca!" mávla jsem hůlkou. Pak jsem zaregistrovala, jak na mě letí nejméně deset kouzel. Na cokoliv silnějšího, než co jsem právě předvedla, jsem neměla sílu. Pouze díky štěstí jsem se vyhla prvním třem. No a pak...
Pak se zatočil celý svět. Snažila jsem se nějak probudit, ale pak mi došlo, o co jde. Vracím se!
Bože.
JÁ TO ZVLÁDLA!!!
Nemožné se stalo možným, debil na trůně aneb co se stane dál?
Asi půjdu spát.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.