Dum spiro, spero - 32. A do..

30. září 2010 v 14:16 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 32. A do..


Každý den byl v něčem jiný, výjimečný. Ale kdybych tu měla popisovat všechno, co se stalo, byla bych tu věčnost, což zajisté chápete... A proto přejdu rovnou k praktické zkoušce, která byla... drsná.
Zavedli nás do nějaké místnosti... Spíš haly. Z dvou set nás bylo už jen kolem padesáti.
Ta hala... Něco tak velkého a plného něčeho, čemu jsem nerozumněla, jsem nikdy neviděla. Byla tam křesla... Něco jako u zubaře, strašidelná, ve kterých se napůl leží, napůl sedí. Ten stařík, se kterým jsme se tam dostali, se vyhoupl na jakési pódium a odkašlal si.
"Vítám vás zde, v místnosti, kde je vražda legální a mučení pouze nedoporučené. Vím, co si musíte říkat, ale je to pravda. Tyto speciálně upravená křesla vás dostanou do virtuálního světa, kde budete muset pouze jediné - přežít. Je to novinka, používáme je pouze dva roky. Mají své chyby, například občasné brnění končetin není nic výjimečného. Nebudete moci jíst, spát ani pít... Díky tomu vám budeme muset zavést do těl umělou výživu. Spánek však nenahradí nic, budete to muset přežít... Máte tři dny. Pokud ve "hře" usnete, je velká pravděpodobnost, že vás najdou. Bolest je jednou z velkých kladů této zkoušky. Je mentální, tedy vašemu tělu nic není, ale váš mozek si bude myslet, že ano. Zákázané kletby jsou pro tento případ povoleny, ale doporučujeme používat jen imperius. Cruciatus je zbytečný, pokud se nevyžíváte v bolesti cizích. A avada kedavra... Nemyslím, že ji někdo z vás zvládne, ale za použití se odečítají body, tím rozumějte, že ani v akci se smrtící kletby nepoužívá." Rozhlédla jsem se po ostatních... Hele, asi jsem se nezmínila, ale Bloncka vypadla. A hádejte, jak se jmenovala? Jak nám nechtěla říct to jméno... Je to Agáta Marionette Qoiutti. Ani nevim, co to je... Ale je to hrůza.
"Nyní si vyberte jakékoliv křeslo. Náš pomocný personál vám pomůže, já mezitím vysvětlím, jak to tu funguje..." bla blá... Mě nezajímá, jak to sestrojili etc. Prostě nějakej blbec měl nápad - a co jako? S Chloe a Darjou jsme si vybrali křesla u sebe. Někde v tom "davu" jsem zahlédla i Sergeje s jedním z jeho kámošů.
"Pravidla jsou tato: Za prvé, kohokoliv potkáte, musíte se s ním utkat. Porušení se přísně trestá. Za druhé - nemějte slitování. Za třetí - Když jste zraněni, jste přesně patnáct minut chráněni. Pak se vracíte zpět. Bolest, jak už jsem řekl, se vám bude zdát skutečná." najednou se ke mně někdo přiblížil a chytil mi levou ruku. Ta žena mi ji zavázala k jakémusi opěradlu, to samé udělala s druhou rukou a nohama. Pak otevřela nějaký kufřík a tam se zaleskly jehly.
Říkala jsem vám, jak nesnášim jehly? Ne? Tak to říkám teď!
Do prdele... AUUU!!! Málem jsem zavřeštěla nahlas.
"... Za čtvrté - pokud budete mít tak vážné potíže, že budete muset ukončit vaše zkoušky, na prsou budete mít malá přívěšek. Uvnitř něj je vaše fotografie, pod ní je malý spínač. Když ho zmáčknete, okamžitě se sem vrátíte a vaše zkoušky končí. To je vše. Nyní vám mohu pouze popřát, ať vám to rychle uplyne. Za deset minut budete všichni připraveni a objevíte se uprostřed lesa. Máte omezené hranice, když se přiblížíte k hranici, ucítíte to jako tlak na vaši hlavu, není to nic příjemného. Proti vám budou nejen vaši vrstevníci, ale i různá kouzelná stvoření. Pokud se stane, že před koncem třetího dne vás bude v "aréně" dvacet, zkoušky končí a vy se dostáváte dál." Přivřela jsem oči a představila si, jaké by to bylo, kdybych se tam skutečně dostala. Snažila jsem se ignorovat nepříjemný pocit jehel, které jsem měla zabodnuté v ruce.
"A nyní... Ať se daří!" vykřikl najednou chlápek a já ucítila, jak se mi na hlavu položila nějaká bedna... No dobře, bedna ne, netušim, co to bylo, ale nebylo to vůbec příjemné. Chvíli to nějak hučelo a pak to oslnivě zablesklo.
*
Tichý šum, jaký vydávají pouze koruny stromů... Ptačí zpěv... Občasné křupnutí větvičky pod nějakým zvířetem...
Zatraceně, co se to děje? Otevřela jsem oči. Ležela jsem na boku v - jaké to překvapení - lese. Trochu mě cukalo v pravé noze... To asi jak říkal ten chlápek... Potřásla jsem hlavou. Jako by se mi do hlavy dostala vata.
Nakonec jsem se zvedla a opřela jsem se o strom. Pohlédla jsem nahoru, nad sebe. Skrze listnaté stromy mi na obličej dopadalo světlo. Znovu jsem zatřásla hlavou, ale to zvláštní hučení nepřestávalo.
Udělala jsem jeden roztřesený krok před sebe. Rukou jsem si rychle přejela po boku, kde jsem měla hůlku. Otočila jsem se zpět na místo, kde jsem se probudila. Nebylo na něm nic poznat.
Všechno bylo... hrozně zvláštní. Realistické, ale zároveň... příliš stejné. Třeba listy - každý byl stejný. Nebo... po zemi ležely rozházené staré listy a větvičky, ale malá zvířata nikde. A to hučení v hlavě a brnění nohy... Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, co mám dělat.
Dlouhou dobu jsem jenom zůstávala na místě. Teprve po půlhodině jsem byla schopná normálně myslet, na brnění nohy jsem si zvykla. Slunce už bylo více nakloněné k západu, takže se trochu setmělo.
Vytáhla jsem hůlku a rozhodla jsem se, že prostě musím někam jít. Je to pěkná blbost, kterej blbec by tady tři dny tvrdnul? Nic tu nebudu dělat, maximálně vypadnu. Je to BLBOST!
Dobře, musim se uklidnit. Je tohle normální? Třesu se a potichu nadávám. Asi jsem se zbláznila, ale nejsem schopná myslet na nic jiného, že to tu tři dny nevydržím. Najednou se ozval šelest a křupání větviček. Otočila jsem se za zvukem a ještě víc zvedla hůlku nad sebe. Z křoví se vynořil nějaký kluk. Když mě spatřil, ztuhnul. Upřímně, já taky. Chvíli jsme se měřili pohledy, pak ale vypálil kletbu. Začal s těžkým kalibrem, docela bolestivým. V tu chvíli jsem si nemohla vzpomenout na štít, tak jsem se jenom sehla. Dobře, už chápu, proč jsem musela každý ráno běhat. OK. Fajn. To mám jako útočit? Nic bolestivýho... Nic bolestivýho... Něco chytrýho...
Mezitim, co jsem přemýšlela, na mě stihl vypálit ještě asi pět kleteb. Dobře, chlapečku...
"Avis!" vykřikla jsem a ukázala hůlkou na kluka. Z ní se vyrojilo hejno malých ptáčků a začalo kroužit kolem něj. Co chvíli nějaký z nich zaútočil. Zjevně nevěděl, co proti nim. "Expelliarmus!" to nebylo těžké. Hůlka letěla ke mně a já ji se spokojeným výrazem ve tváři chytla. "Finite," mávla jsem na ptáčky. Taková rychlovka. "Sorry, kámo, ale měl by ses přenést," stále jsem mu mířila na prsa a ani jsem se nepřiblížila. Kývla jsem směrem k přívěsku, co měl na krku. On zavrtěl hlavou a najednou se vymrštil do stoje. Vrhl se na mě a chápal se po jeho hůlce.
"Mdloby na tebe!" nějakým zázrakem se vyhnul. "Tak prostě vypadni!" mávla jsem hůlkou od sebe. Fakt mě naštval. A on normálně odletěl o několik metrů dozadu. "Mdloby na tebe," znovu jsem poslala kouzlo, abych se ho zbavila. Přišla jsem k němu a otevřela jsem přívěsek. Byla v něm jeho fotka. Tak jsem ji zmáčkla. A málem jsem přepadla dopředu, když zmizel.
Trochu otřeseně jsem vstala. Právě jsem někoho poslala domů... Třeba taky toužil po něčem, jako já... Posmutněle jsem se ohlédla po místě, kde zmizel. Nesmím se s tím zdržovat.
S hůlkou v ruce jsem se vydala dál. Šla jsem už asi hodinu, začaly mě bolet nohy, ale věděla jsem, že když se zastavim, začnu myslet na to, jak je to zbytečný a že mám skončit. A já končit nechci!
Po uplynutí výše psané doby... dobře, po uplynutí přibližně hodiny jsem narazila na obludu. Vypadalo to jako obrovská housenka a bylo to vážně odporný.
"Ježíš, to je humus..." zašeptala jsem tiše. "Ty obří dementský monstrum, héj!" zařvala jsem vztekle. Je mi jasný, že ji musim zničit. "Fajn." pípla jsem, když se vztyčila nade mnou. "Fůj!" něco na mě vyprskla, vypadalo to jako velmi hustej sliz. "Evanesco," mávla jsem hůlkou před sebou. "Bombarda!" vykřikla jsem rozzuřeně. To zvíře bylo tak odporný a ještě je všemu mi úplně zničilo oblečení. No kdo by ho nezabil?
Poté, co jsem zabila tu obludu, na mě dlouho nic nezaútočilo. Vlastně, už byla tma, když jsem pocítila podivný pocit. Takový chlad a beznaděj, smrt a nenávist... Přímo jsem cítila, jak to všude lítá, jak to na mě sedá a pak se přede mnou zjevila vysoká postava v plášti.
"Nech mě, ty svině…"
"Ne, nech mě! Nech, prosím!"
Stiskla jsem zuby a silou vůle jsem se nutila zůstat potichu. V ruce jsem svírala nepotřebnou hůlku, snažila jsem se začít pohybovat. Pak se nade mě naklonil a slizkou rukou mě vzal za bradu. Jako v transu jsem pozorovala, jak si odhrnuje kapuci...
"Do prdele," zašeptala jsem. Pevně jsem zaryla nehty do hůlky a snažila jsem se vzpomenout na něco hezkého. Vůbec to nešlo...
"Ne, nech mě! Nech, prosím!"
"Ne..." vzlykla jsem najednou. Lily, Sirius, James, Remus,... opakovala jsem si jména a sevřela jsem oči, abych ho nemusela vidět. "Ex... Expecto patronum!" z hůlky mi vyšla jakási hmota, co ani vzdáleně nepřipomínala kočku. Ale mozkomora to nějak zasáhl a na krátko ucouvl, čímž mi konečně nahrál. "Expecto patronum!" tentokrát mi z hůlky vyběhla obrovská kočka a vrhla se na toho slizounka. Oddychla jsem si. Ani jsem nevěděla, že na mě působí takhle silně...
Zbytek noci jsem na nikoho díkybohu nenarazila. Když jsem vzhlédla, uviděla jsem téměř dokonalé měsíční kolo. To mi nálady nepřidalo, vzhledem k tomu, že úplněk se rovná krvelačný potvory alias Remus, že?
Takže příští noc bude krize.
Pokud mě do té doby něco nesežere.
Fakt skvělý.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.