Dum spiro, spero - 31. Důležitá setkání

30. září 2010 v 14:15 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 31. Důležitá setkání


Ten první den jsme se prostě jenom toulali po celé škole a vstřebávali tu atmosféru. Poměrně jsme se spřátelily s Chloe a Darjou, ale Blondýna (stále odmítá říct, jak se jmenuje) je děsná. Jenom se učí a nic jinýho. Chloe je skvělá, ale hodně komplikovaná. Tmavovláska s bílou pletí a strašně tmavýma očima... Darja je prostě normální bruneta s oříškovýma očima, ale v tom je její krása.
Na snídani si k nám přisedli čtyři kluci a představili se. Nejvíc se mi líbil takovej skoro-cikán, tmavý vlasy a tmavá pleť, až na to, že mi ty sympatie okamžitě ochladil chováním - drzej a takovej ten každou-dostanu-do-postele. Jmenoval se... Joshua. Američan, jako Darja.
Pak sme se přesunuli kamsi do další budovy a posadili nás do čekárny. No, tak nějak to vypadalo... Pak přišla Amélie a posadila se proti nám.
"Ahoj, dneska to máte fakt lehký, prostě budete ukazovat, co umíte před porotou. Něco mezi obranou a přeměňováním. Budete tam chodit po jednom, jak se domluvíte. Pak budete mít volno, můžete dělat cokoliv, po obědě vás někam posadíme a něco si napíšete..." mávla rukou. "Trivialitky."
"Ha ha..." ušklíbla jsem se.
"Tak, kdo půjde první?" rozhlédla se Amélie. Nikdo se nehlásil, a tak jsem si povzdechla a zvedla ruku. "Výborně, pojď za mnou," vyzvala mě. POPRAVA!!!
Zavedla mě do nějaký místnosti, kde seděli tři lidi s - jak jinak - kamennými výrazy.
"Zůstaň stát..." řekla Amélie a posadila se na volnou židli, trochu dál od těch tří.
"Jméno?" zahučela nezřetelně jediná žena.
"Faith Noirová," pípla jsem nervózně.
"Tak, slečno Noirová, zkuste například přeměnit tuto židli na potkana.
A doprdele.
Já se na to vykašlu, jak to mám asi vědět? Já sem přeměňovala maximálně nějakej pohárek na potkana, ale...
"Modificus," zkusila jsem. Židle se rapidně zmenšila - to je dobře, ale tak moc ne-e! - postupně se vytvarovala do jakési koule s ocasem a pak z toho... ehm, no, potkan to nebyl, ale myší by se to dalo nazvat. Ty jo, já bych udělala kariéru ve výzkumu nových tvorů! Tedy, pokud ta myš není impotentní a jestli to je vůbec holka nebo kluk... No.
"Dobrá," odfrkla si žena.
"Mohla byste vyčarovat patrona?" Chi chi, to beru!
"Expecto patronum!" z hůlky mi vylétl patron ve tvaru malé kočičky - už zase, jo... A lehl si na zem.
"Ano, nyní prosím zkuste vytvořit vodní vír, ale snažte se nás ušetřit..."
A takhle to pokračovalo. Nebylo to nejhorší, z tolika otázek - teda úkolů - sem jich zvládla docela dost. Časem sem přestala být tak toporná a celá mimo a začala jsem přemýšlet o tom, co dělám, takže to šlo ještě líp.
Pak mě Amélie vyvedla ven a řekla mi, ať si dělám co chci. Tak sem si sedla na zem a čekala, kdo vyjde. Byla to děsná nuda a nebavilo mě to, asi za patnáct minut se vynořila Blondýna a odešla. Fůj, ta je vážně odporná...
Začala jsem točit palci, pak jsem si vzpomněla, že to dělá Brumbál a okamžitě toho nechala.
Vyšla Chloe.
"Ty jo, tak to sem asi zvrzala," ušklíbla se nespokojeně.
"Nápodobně. Co tady sakra můžem dělat?"
"Já fakt nevim. Amélie je hodně... málo sdílná," zasmála jsem se a přikývla jsem.
"To teda," rozhlédla jsem se a zachytila pohled nějakých kluků, sedících na lavičkách asi sto metrů od nás. Spíš tu taky skládají zkoušky, protože by se jinak nesmáli, ne?
"Jdeme!" zvedla jsem se a táhla Chloe za sebou.
"Co to děláš?" vzepřela se mi.
"No co máme dělat jinýho než hledat pěkný kluky?" protočila jsem oči.
"Já na tohle nějak nejsem..." zavrtěla pomalu hlavou.
"Nešil, pojď," zaškemrala jsem.
"No jo..." povzdechla si.
"Ahoj!" zamávala jsem na ně.
"Privjét," usmál se na mě nějaký vysoký kluk. "Kak vas zavůt?"
"Ee," usmála jsem se nervózně. "Anglicky umíš?"
"A-a! Ty iz Anglíi?"
"No, sorry zlato, ale já-ti-nerozumim!" zasmála jsem se.
"Tak jo, já jsem," ukázala jsem na sebe,"Faith," ukázala jsem na Chloe, která stála jako solnej sloup na místě,"Chloe."
"Privjét, Faith i Chloe!" ukázal na místo vedle nich a poklepal na něj. Tak jsem se posadila. Bylo jich tam asi deset, docela dost. "Já Sergej," poklepal si na hruď. "Éta Saša," postupně mi představil všechny.
"A co tu děláte?" zamávala jsem rukou kolem sebe.
"Ech, já ně razslýšu..." pokýval hlavou.
"Fajn, to je jedno..."
Byla to hrozná sranda, vůbec, ale vůbec jsme si nerozumněli. Prostě jsme mluvili oba dva o něčem, až teda se pak všichni začali smát tomu, co říkal Sergej, což mě přivedlo na myšlenku, že se mi smějou.
"Hele, co to máš na hlavě?" ukázala jsem na dlouhou jizvu. Sergej se zamračil a zavrtěl hlavou. "Ty se mnou nemluvíš?" vykulila jsem oči. "Sakra, že si spadnul ve vaně a stydíš se to říct!"
"Ty charóšaja děvúška..."
"Budu si myslet, žes mi složil poklonu, Seržo," uchechtla jsem se. Ostatní mu taky tak říkali, tak proč ne já?
"Paká, Faith, da svidánija i ty, Chloe," zvedli se.
"Páčko, lidi! A zvlášť ty, Seržo!" zavolala jsem za nima.
"Proč si vůbec nemluvila?" otočila jsem se na Chloe.
"Já ti říkala, že tohle je... pitomý," zavrtěla hlavou.
"Ach jo," povzdechla jsem si. "Kolik je?"
Odpoledne si pro nás zase přišla Amélie.
"Teď budete mít zkoušky z teorie, není to těžké, ale je toho hodně. Večer si pár z vás rozhodně sbalí." ušklíbla se. Husa, je celá divná...
Odvedla nás zas někam a řekla, ať píšem. Kolem se pořád střídali nějaký lidi a dívali se, asi jestli neopisujem. Zase blbci... Prostě nuda, šeď.
Zato večer byl nervák. Posadili nás do něčeho, co vypadalo jako docela velká posluchárna a přišel nějakej šedovlasej stařík.
"Vítám vás v naší Akademii. Doufám, že jste si první den náležitě užili. Bohužel, nyní vás několik lidí opustí, což vy sami dobře víte. Takže já budu číst jména těch, kteří neuspěli první den. Aaron, Rich." vytřeštila jsem oči. Do prdele, oni to budou ČÍST?!? To bude trapas... Všichni jsme vrhli pohled na zničeného kluka, který vstal. "Jděte dále dveřmi..." Zatraceně, zatraceně! Během těch několika jmen jsme všichni seděli na místě, ani jsme se nehnuli a jediným zvukem byl hlas toho chlápka.
Když domluvil, ozval se úlevný povzdech z přibližně sto devadesáti úst. Takovej menší ruskej sbor. Ruskej. To mi připomíná Sergeje. Zmínila jsem se o tom, že je vážně pěknej? Má takový kaštanový vlasy na ježka, milej úsměv a celkově je takovej... vyspělej. Moc hezky vyspělej, mimochodem. Ale... No nevím, mám pocit, že zamilovat se do něj by byla kravina. Ale je pěknej. No jo no...
"Na co prosimtě myslíš?" šťouchla do mě Chloe.
"Ty si nevypadla?" vykulila jsem oči.
"Tsss!" založila si ruce v bok.
"No fakt," zvedla jsem ruce v obraně. "Mě to zajímá..."
"Kačeno!" vrazila mi pohlavek.
"Huso!"
"Ženská jedna..."
"Chloe!" zasmála jsem se.
"Ty jo, teď jsem totálně uražená a nemluvim s tebou." odvrátila se ode mě.
"Tak já si budu muset najít jiný kamarády..." demonstrativně jsem se zavěsila do nějakýho procházejícího kluka. "Čau, tebe neznám..."
"Was?" zasmál se.
"Jé, němec..." zazubila jsem se. "Sorry,..." Chloe se naprosto nezadržitelně chechtala. "Ty mu rozumíš, že jo? Zeptej se ho, jak se jmenuje..." Něco zadrmolila a zvedla obočí.
"Alessander," uklonil se obřadně. Do prdele... Zvážněla jsem a vyvlíkla jsem se z jeho náručí. Beze slova omluvy jsem vyletěla ven a utíkala jsem až tam, kde nebylo vidět z toho místa. Alex... Alex je půl roku mrtvý a já tu... šaškuju. Jestli ho chci pomstít, musím se snažit. Je to... Ode mě hnusný, celkově... A ten kluk... Sakra, proč jsou všichni tak pitomě hezký? Já se na to vykašlu... A nejhorší je, že je Alexovi i tak nějak podobnej.
Tak. První den je za mnou. Co bude dál?

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.