Dum spiro, spero - 30. Akademie

30. září 2010 v 14:14 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 30. Akademie


Kdo nezažil, nepochopí. Probudila jsem se s tím nádherným, hřejivým pocitem v hrudi, které člověk cítí, když je absolutně šťastný. A to jsem byla...
Otočila jsem se na bok. Sirius měl své šedé oči upřené na mě a jemně se usmíval. Zvedla jsem ruku a dotkla jsem se jeho tváře. Také jsem se pousmála a přivřela jsem oči.
"Kolik je?" šeptla jsem bez zájmu.
"Za pár minut sedm." ozvala se odpověď. Protáhla jsem se a pak...
Jsem ztuhla. Tak za prvé - jsem úplně nahá. Za druhé - blíží se zkoušky... Ne, neblíží. Dneska začínají! A za třetí - Ani nemám sbaleno! A ještě to vůbec neumim, ale to ví každej...
"Co je?" zeptal se starostlivě Sirius. Hmmm...
"Šmarjá!" vyletěla jsem z postele. Okamžitě mi došel první bod. Hmátla jsem po pokrývce a strhla ji na sebe. Rychle jsem se zabalila a rozhlédla jsem se. Komnata je skvělá. Vpravo byl šatník! Rychle jsem k němu došla, otevřela ho a rychle jsem prolítla obsah pohledem. Nic moc. Vzala jsem si nějaké podivné kalhoty, malé tričko a otočila jsem se k Siriusovi.
"Spěchám." vyhrkla jsem a zastavila jsem se. "Čemu se chechtáš?" vykřikla jsem popuzeně.
"Ale..." mávl rukou. A přitom se děsně smál. "Musela by ses vidět."
"Tsss!" zavrčela jsem. Pak jsem ale rychle vyšla z místnosti a rozeběhla jsem se. Hrad byl tichý, bylo brzy.
Když jsem zařvala na Buclatou Dámu heslo, vylítla nahoru do ložnice a vytáhla hůlku, uvědomila jsem si konečně, co se děje. Musela jsem se začít smát. (Už chápu Siriuse.)
Stála jsem uprostřed ložnice, oblečená do děsnejch hadrů, stresující se ze zkoušek, rozklepaná jak ratlík... Děs.
"Co se děje?" vykoukla April zpod závěsů.
"Nic." zahučela jsem. Pak jsem se rozhodla, že se nejdřív přestrojim. Vzala jsem si pohodlné zateplené kalhoty, triko a rolák.
"Kde jsi byla včera?" To se probudila i Lily.
"Nó..." pokrčila jsem rameny.
"Dělej..."
"Se Siriusem." odbyla jsem ji. Vytáhla jsem z nočního stolku kartáč a vytvořila jsem si obyčejný ohon.
"Copak?" To byla vzhůru i May.
"Co, co?" pokrčila jsem nechápavě rameny a kouzlem jsem si začala balit. Ponožky, džíny, tepláky, několik triček, svetr, mikinu, prostě to, co se dalo. Pár knížek, abych se ještě mohla doučit, hygienické potřeby. Pohlédla jsem na klícku na nočním stolku. Mladý fénix si probíral svých pár peříček a pozoroval mě.
"Pohlídejte mi ho, prosím." houkla jsem ještě. Lily už se hrabala z postele, mžourala na mě a nechápavě se ptala.
"Co?"
"Feu, ty...!" hodila jsem na ni polštář ze země.
"Já co?" bravurně chytá letící předmět a okamžitě obrací směr jeho letu ke mně. Já to nečekala a polštář do mě narazil plnou rychlostí.
"Ty..." zavrčela jsem. Rychle jsem si nahrabala spoustu polštářků (vzpomínáte na naše sešlosti? Je jich stále míň, ale polštářů stejně. Až na ty roztrhlý...) a začala jsem je házet směr Lily.
"Tsss!" Občas se nějakej trefil i k holkám. Sorry...
No, prostě vypuklá Třetí Polštářová. Na konci jsme všechny udýchaně ležely na zemi a bláznivě se chechtaly. Podívala jsem se na hodinky.
"Ježiš, já už musim!" vyhrkla jsem.
"Co?"
"Za čtvrt hodiny je devět!" objasnila jsem ji situaci... Teda, vypadá dost vykuleně.
"No jo!" plácla se do čela.
"Ty si na to zapomněla!" nevěřícně jsem si ji prohlédla.
"Ale né..." pousmála se. "To je tim, že sem před chvilkou spala."
To ti tak sežeru.
"Okej." zvedla jsem tašku a poodešla jsem ke dveřím.
"Tak... Ať je všechny převálcuješ..." pousmála se Lily a přešla ke mně. Objala mě a šeptla mi. "Já vím, že to zvládneš. Ty zvládneš cokoliv, co chceš."
"Díky." zvolna jsem se otočila. Pak jsem ještě poděkovala holkám a opustila jsem naši ložnici.
Dolů, pod hrad, jsem dorazila přesně včas. Brumbál právě přicházel...
Když mě bral za ruku, aby se se mnou mohl přemístit, uvědomila jsem si, že se nikdo nepřišel rozloučit.
S prásknutím jsme se objevili na zelené louce. Do nosu mě okamžitě uhodila vůně květin. Proboha, je snad leden nebo ne?!? Rozhlédla jsem se kolem sebe a úžasem zalapala po dechu. Stála jsem před branou, mnohem mohutnější a na první pohled mladší než tou bradavickou. Byly na ní vytesány nějaké sochy zvířat, shlížely na nás ze své výšky trochu pohrdavě.
Za branou se odvíjela cesta, dlážděná kočičími hlavami. Brumbál přišel blíž a dotkl se něčeho, co jsem neviděla. Cesta byla volná, brána se najednou naprosto rozplynula.
"Dál to pokračuje asi kilometr. Když někomu řekneš, kam jdeš, jistě ti pomohou," usmál se na mě.
"Počkat, to jako nepůjdete se mnou?" vyhrkla jsem. "Proboha, to ne!"
"To musíš zvládnout, není to těžké... Hodně štěstí." otočil se Brumbál a normálně se přemístil! DEMENT!!!
Ne, dobře. Musim se uklidnit. Nahodila jsem úsměv číslo pět - všechno-znám-všechno-vím.
Rozhlédla jsem se. Musim uznat, že je to dost děsivý - támhle les, tam taky a překvapivě po pravý ruce mám co - les!
Rozešla jsem se a trochu nervózně svírala hůlku. Do prdele... Začala jsem chápat, proč mě opustil. TOHLE jsou zkoušky.
Najednou se cesta vnořila do lesa a změnila povrch na něco, co vypadalo jako lesní půda... Na něco, co bylo lesní půdou. Zatraceně, já a můj orientační smysl... Otočila jsem se zpět, ale něco mi řeklo, že tam bych se vracet neměla. Zvedla jsem hůlku nad hlavu a rozsvítila drobným Lumos.
Opatrně jsem našlapovala po jehličí a teprve teď jsem si uvědomila, že mi je zima. Roztřásla jsem se a kouzlem jsem si ohřála vzduch kolem sebe. Najednou něco luplo. Otočila jsem hlavu tím směrem a ztuhla jsem. Blížila se ke mně nějaká potvora, co vypadala jako obří pavouk... Akromantule!
Tiše jsem vydechla. Nebyla skutečná, to jsem brzy poznala, ale došlo mi, že kdyby se mě jenom dotkla, vypadnu.
"Petrifikus totalus!" vykřikla jsem. Mířila jsem jí na oči. "Flamare!" ohnivá střela ji srazila bokem. Švihla jsem hůlkou a odklidila ji.
Roztřeseně jsem se vydala dál. Kdykoliv mě něco vyrušilo, schovala jsem se a čekala, co se z toho vyvine. Les se postupně prosvětloval, až jsem konečně vyšla na jeho konec. Přede mnou stály nějaké budovy, které vypadaly jako obyčejná škola. Dvoupatrové objekty byly součástí obrovského areálu, muselo tam být nejméně deset budov. Pod nohama se mi složila cesta a vydláždila se až k nohám nějakého asi čtyřicetiletého muže. Došla jsem k němu.
"Dobrý den, já jsem tu..." začala jsem nervózně.
"Já vím, přijímací řízení," přikývl. "Jméno?"
"Faith Noirová," kníkla jsem.
"Jděte támhle, jak je tam ta tabule. Je tam rozpis, najděte se a pak se podívejte na plánek. On vám ukáže kam."
"Tak proč jste chtěl vědět, jak se jmenuju?" ušklíbla jsem se, ale když mi na krku přistál nůž, ztuhla jsem.
"Co tě to zajímá, ty zelenáči?" zasyčel muž.
"Eee..." zazubila jsem se opět a prstem jsem odsunula nůž. Byla jsem si jistá, že mi nemůže nic udělat. "Tak nashle."
Debil.
Došla jsem k oné nástěnce. Byla to obrovská tabule plná nesrozumitelného textu. Chvíli jsem na to zírala s výrazem naprostého blbce, ale pak jsem si všimla, kde jsou umístěná jména. Když jsem se po deseti minutách našla, tak jsem byla na papíru, na kterém byla vytisknuta písmena 12B5. Otočila jsem se na plánek a všimla si jisté nápadnosti s Pobertovým Plánkem.
"Kam se potřebujete dostat?" cukla jsem sebou.
"Ech, 12B5," zopakovala jsem údaj z toho papíru. Na plánku jsem uviděla 3D model komplexu.
"Jděte rovně," plánek mi ukazoval kudy. "Pak zahněte sem a dojdete k menší budově. Tam vás nasměruje studentka stojící u vchodu."
"Hele, ty seš dobrej," ušklíbla jsem se na plánek a šla tam, kam mi řekl.
U vchodu stála vysoká dívka, asi o dva roky starší než já. Na tváři měla kamenný výraz a v ruce hůlku.
"12B5," řekla jsem rovnou.
"Musíš jít do druhého patra, číslo B5," řekla tiše s výrazným přízvukem a zmlkla. Zakroutila jsem hlavou a šla dál.
"Jděte dovnitř," nastrčila mě nějaká babča dál. Udiveně jsem zakroutila hlavou a usmála se. Tady žijou individua, proboha...
Ta místnost byla asi pro třicet lidí, ale bylo nás tam asi deset. Vypadalo to jako v normální třídě. Sedla sem si na lavici a unaveně protřela spánky - ten les byl únavnej.
Asi po půl hodině se pořád nic nedělo a já začala vnímat. Kolem mě už bylo trochu víc lidí, všichni vypadali docela dobře. No, až na toho kluka, kterej jakoby právě vylezl ze žumpy...
"Uklidněte se," vešla dovnitř úplně obyčejná, asi pětadvacetiletá dívka. Měla krátké, černé vlasy, sluneční brýle a černé oblečení. "Jmenuji se Amélie, od této chvíle vás budu provázet celými příjimacími zkouškami. Ti, co odejdou dřív díky absolutní hlouposti - jejich -, mají smůlu a nebudou mít z téhle doby nic jiného, než pár odřenin, ti, co tu zůstanou - mimochodem to je deset procent - budou navštěvovat tuto školu ještě další dva roky. Bohužel, všichni se se mnou setkáte dál, jsem totiž profesorka předmětu, který vás naučí zacházet s mudlovskými zbraněmi. No, k věci: Je vás tu dvacet, tedy teoreticky se od vás dostanou dál jenom dva. To je docela dobrý, ne?" ušklíbla se a pokračovala. Nikdo ani nedýchal, až na mě, protože bych se asi udusila. "Budete bydlet po čtyřech v pokojích, které vám byly přiděleny. Každé ráno vstanete v sedm, ne dřív, ne později, umyjete se a půjdete se nasnídat. Potom následují konečné zkoušky, oběd, nějaká aktivita, písemné zkoušky, večeře a jakýsi volný čas, který můžete strávit tím, že se budete ptát stávajících studentů, to je asi nejobvyklejší činnost. Spát si choďte v kolik chcete, je to jen na vás. Je tu mnoho národnostních skupin, prosím, nevyhledávejte spory, nevyplatilo by se to. Když si nebudete rozumnět, máte ruce a nohy. Když ani potom ne, máte ledatak smůlu. Vy jste ve skupině těch, co alespoň rozumí anglicky, takže se spolu klidně bavte. To je prozatím vše." ukončila vyčerpávající řeč Amélie. "Otázky?"
"Jaký bude systém zkoušek?" zeptala se klidně nějaká brunetka.
"Každé ráno bude určitá část z vás vyřazena a půjde si balit kufry. Lovila bych to z hlavy, čísla si nepamatuju." mávla rukou Amélie.
"Není to hloupej způsob?" zahučel ten ušpiněný kluk.
"Ne, aspoň nebudeme mít práci s opravami zkoušek hlupáků." odbyla ho.
"A proč jsme museli jít tím lesem?" zamumlala vzadu zrzka.
"Taková první zkouška, každého z vás jsme sledovali a postupně získávali informace o tom, co vám jde."
"Každýho?"
"Na co tu máme studenty, ne?"
"Jaktože je tu tolik budov, když tu vlastně studuje čtyřicet lidí?" zvedla jsem ruku i já.
"Nejsme tu sami, ještě tu je zaklínačská škola a výcvikové středisko bystrozorů, co touží po vyšším vzdělání." Přikývla jsem a ušklíbla jsem se.
"Sou hezký?" položila jsem nadmíru důležitou otázku. No co, že mám Siriuse.
"To je čistě na tobě," usmála se. "Následujte mě."
Prohlídla jsem si všechny, co se mnou šli. Jednoznačně převažovaly holky, bylo tu asi pět kluků, povětšinou vážně moc pěknejch... Třeba támhleten tmavovlasej kluk je k sežrání, náhodou. Holky vypadaly dost podobně - pěkný postavy, u hodně z nich až MOC pěkný.
Amélie nás ubytovala v další budově, jak jsem zjistila, přicházely tam všechny skupiny kolem nás, tolik cizích jazyků najednou jsem fakt nikdy neslyšela...
Pokoj jsem dostala s třema holkama - blondýnou a dvěma brunetama. Byla to taková ubytovna, nic moc, čtyři postele, koupelna se záchodem a jinak nic. Ale bylo to čistý, to se taky počítá.
V tichosti jsme se posadily na postele a nervózně po sobě pokukovaly.
"Ahoj," nakonec protrhla ticho jedna. "Já sem Darja."
"Čau..." zamumlala ta blondýna.
"Faith, těší mě," NE! Netěší, co když mě některá z nich předběhne?
"Chloe," zahučela další. Měla takový podivný irský přízvuk, ten, co mu vůbec není rozumnět.
"Ehm, odkud ste?" začala sem váhavě. "Já z Anglie, Bradavický ústav pro duševně choré..."
"Z Ameriky, Jižní Karolíny, Akademie kouzelnického umění..." ušklíbla se Darja.
"Já sem z Irska, ale do školy jezdím do Německa, kde se narodil táta," prohodila Chloe. Trefila sem se!
Ta čtvrtá zamumlala cosi, co znělo jako: "Sm z Flordy, Škola blááá blééé..." Podívala jsem se se zdviženym obočím na Chloe a usmála jsem se. Ta vyprskla smíchy a přikývla. Blondýna vytáhla učebnici a začala se učit.
"Hele, co budem dělat teď?" zeptala jsem se. Normálně, já jsem se nedokázala učit, strávila sem tim věčnost, tak proč si to teď kazit zjišťováním, co všechno neumim a co se nestihnu doučit?
"No, je... skoro poledne, já mám hlad!" vyletěla z postele Darja.
"No jo, jenže kam na jídlo?" zvedla jsem znovu obočí.
"Kam půjdou ostatní, ne?" vstala i Chloe.
"Fajn, jdeme!" zavelela jsem.
Nakonec to nebude tak zlý, jak sem si myslela. A asi mám i kamarádky...

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.