Dum spiro, spero - 3. Útěk

26. září 2010 v 22:42 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 3. Útěk


Neustále jsem musela myslet na toho odpornýho zmijozeláka, přiznávám, začínala jsem se bát. Ten týden nepřežiju.
Něco zaťukalo na okno. Aquila! Vylítla jsem jí otevřít a se smutným úsměvem pozorovala orlici, jak se ke mně blíží a trochu zkroušeně po mě pokukuje. No dobře, možná jsem si to vymýšlela, ale myslím, že mě má ráda. Nalila jsem jí vodu do její obří klece a otevřela dvířka - pokud se tak těm vratům dá říkat. Věděla jsem, že tam moc dlouho nevydrží, stejně ji mám pořád venku, ale teď je tady a já mám hned lepší náladu. Ursus mi leží u nohou. Znovu jsem s sebou flákla na postel a čučela jsem do stropu. Až tu bude brácha, nebudu se tak bát…

Ten týden jsem přežila jen díky zvířatům a Lily. To oni mě vždycky podpořili, když už jsem myslela, že si podříznu žíly. Ano, taky vtip. Ale bylo to dost krušný.
Lily mi často psala, ale naprosto obyčejné dopisy, které mi jenom připomínali to, že nic neví, a možná se na mě zlobí, že ji nepíšu...
Když jsem něco snědla, měla jsem z toho takový divný pocit, někdy jsem zvracela. Bylo mi blbě, musela jsem vypadat fakt hnusně. Při představě, co mě čeká za pár dnů, mi bylo zle... Každou chvíli jsem ležela a nedělala nic, než tupě zírala nad sebe, a když jsem to vzdala, tak jsem se dívala ven na tu naši - trochu větší - zahradu.
Ten den za mnou zase přišla Wehi. Tentokrát mě navlíkla do nějakejch tmavě fialovejch šatů trochu podobných těm minulým, jenže tyhle byly až úplně na zem. Dostala jsem botky, a kdo by řekl, že měly vysoké podpadky, měl by pravdu. Nechala mi rozpuštěné vlasy a na oči mi dala pouze řasenku. Na rty se mi pokusila naplácat krvavě rudou rtěnku, ale to jsem jí zakázala, tak jsem místo toho nafasovala normálnější barvu. Wehi to pak začarovala tak, aby to bylo voděodolný. Bezva. Tentokrát jsem nezuřila, ani jsem se neobdivovala. Prostě jsem naprosto bez nějakého pocitu vyrazila dolů do haly a s Ursusem jsem se přemístila. Nakázala jsem mu ochraňovat mě, ale tušila jsem, že já nejsem úplně ten první člověk, kterého viděl. Podle mě mu dává rozkazy otec, třeba to, aby mě poslouchal nebo aby mě nechal s ním o samotě.
Uvnitř to bylo úplně stejné jako předtím, až na to, že jsem si hned sedla. Zírala jsem před sebe a všechny jsem ignorovala.
"Faith?" ozval se nějaký hlas vedle mě. Já jsem s sebou vyděšeně trhla a podívala se na příchozího. Black, to mi tak chybělo.
"Co je?" vyštěkla jsem.
"Spíš co je tobě? Vypadáš strašně."
"Dík." Zamračila jsem se. "Nech mě." Hlas mi vibroval rozčílením.
"Faith, pojď." Ozval se nade mnou ledový hlas. Tak je to tady.
Znovu jsme spolu tančili, ale já se jen tak pasivně pohybovala a nechala ho, ať si dělá, co chce. Naklonil se k mému uchu a vyprávěl mi, co by mi mohl udělat; ale mě to najednou znělo spíš směsně - jako by se snažil mi vyhrožovat. Ale pak jsem prostě přestala vnímat, co říká a modlila se, aby byl konec.
Konečně vyzval i Narcissu Blackovou a já mohla nenápadně zmizet do parku. Brzo jsem si sundala boty a běžela jsem dál. Svalila jsem se na lavičku a zrychleně dýchala, takže jsem si ani nevšimla toho, že mě Black sledoval. Sednul si vedle mě. Položil mi ruku na rameno a já s sebou cukla. Nechtěla jsem - ale poslední dobou mi trochu ujížděly nervy.
"Faith, co se to děje? Co ti udělal?" vyzvídal. V hlavě mi proběhly Luciusovi výhružky... Nebudu se snažit ho dostat do problému.
"Nic, Blacku." Sjela jsem ho pohrdavým pohledem a odešla jsem. Zase k bráně, abych mohla zmizet. Najednou se na mě vyřítil ze tmy ten blonďák. Zakřičel něco o tom, že mě varoval a máhl hůlkou proti mě. Odhodilo mě to na nedaleký strom, před očima se mi zatmělo a jenom jsem cítila, jak mi po boku stéká krev. Bolest chyběla.

"Haló, slečno…" mluvil na mě někdo v zeleném plášti. Ležela jsem na zemi. "Jak se cítíte?" Překvapeně jsem zamrkala; o co tu jde? Pomalu jsem si začala uvědomovat, co se stalo, ale proč teda ležím? Roztřeseně jsem se posadila, zjistila jsem, že jsem na tom stejném místě, kde se to stalo a nade mnou stojí nějaký muž. Sáhla jsem si na bok, kde bylo poměrně dost krve - stále nic nebolelo. Vyléčil to.
"Motá se mi hlava..." odpověděla jsem po pravdě. Kolem mě bylo celkem dost lidí, ale už se rozcházeli. Jasný, vzrušení bylo, dobrou noc a sladké sny.
"Ano, ztratila jste mnoho krve, ale nebojte se, po našem lektvaru si za pár dní nevzpomenete, že se něco stalo..." uklidňoval mě. V hlavě mi docela dost hučelo, před očima se mi míhali různé tvary a jeho slova se mi dost ztrácela, nechápala jsem, o čem to mluví, proč to mluví... "Lehněte si, nohy nahoru!" přikázal mi. Nohy nahoru? Ani omylem.
Zamrkala jsem. Najednou se mi zase vyjasnilo. Někdo ke mně přistoupil a zvedl mě do náruče. Byl to Black. Já jsem vážně chtěla protestovat, ale prostě jsem na to neměla sílu.
Přivřela jsem oči a opřela jsem si hlavu o jeho rameno, protože jsem zase měla pocit, že nedokážu vnímat okolí.

Pokládali mě na postel. Naprosto na všechno jsem si vzpomínala, asi kvůli tomu lekvaru, co do mě nalili. Byl odpornej. Otřásla jsem se. Měla jsem pocit, že před očima mám mlhu.
"Toto je nerušený spánek…" podával mi lékouzelník další lektvar. Vypila jsem ho a mlha mi před očima stále houstla a houstla, až se změnila v tmu.

Ležela jsem v nádherném teplíčku a jen tak si lebedila. Najednou se ke mně někdo přiřítil.
"Faith!" vyjekl.
"Alexi?" zašeptala jsem. Je tady... Konečně... Díky, Bože, Merline, Buddho nebo kdokoliv, co jste nahoře.
"Jasně… Prosim tě, co jsi dělala?" s tím jsem s sebou cukla. Otevřela jsem ústa a snažila jsem se mu odpovědět, ale nakonec jsem rezignovaně vydechla. On mě rozpačitě hladil do vlasech.
"Ty víš, že naši jsou smrtijedi?" zahuhňala jsem.
"Jo…" přikývl váhavě Alex.
"A ty?" váhavě jsem se zeptala.
"Ne."
"Já se bojím, že..." potřásla jsem hlavou. "Jak to, že jsi tady? Já myslela, že jsi měl přijet později..."
"Co bych pro tebe neudělal..." pohladil mě po zádech a mrkl na mě. Tomu jsem se maličko zasmála. "Chceš jídlo?"
"Ne, dík." Zavrtěla jsem hlavou. "Alexi, já tu nechci být..."
"Cože? Co to meleš?"
"Já nechci... Na žádnou oslavu... Žádnou..." mumlala jsem, dokud jsem neusnula. Měla jsem pocit, že odteď bude všechno jenom lepší.
Když jsem se probudila, tak jsem se cítila skutečně dokonale odpočatá. Nikdo u mě nebyl, což mi vyhovovalo. Vymotala jsem se z přikrývek a vyrazila jsem se umýt. Omyla jsem se, ale musela jsem dávat pozor na obvaz, která mi zakrýval ránu. Vůbec to nebolelo, možná trošku svědilo, ale nic víc. Najednou jsem byla plná optimismu. Mám tu bráchu, a jsem spokojená. Konečně spřízněná duše. Sedla jsem ke stolu a začala jsem psát Lily.

Ahoj Lily,
Jak se máš? Já jsem měla menší úraz, už je to v pořádku. Dostala jsem k narozeninám psa, Ursuse. Mám ho docela ráda. Představ si, že je Black docela snesitelnej! Ale zato tu jsou jiní. Znáš to. Už se tak strašně těšim do Bradavic...
Carpe diem!
Faith

Pak jsem to překontrolovala, jestli to nenaštve rodiče a odeslala to. Aquila byla sice venku, ale přilétla na hvízdnutí.
"Doruč to jenom Lily, jo?" a s tím orlice vylétla. Smutně jsem ji pozorovala. Kdybych mohla jako ona… I když je pravda, že teoreticky bych mohla.
Zašklebila jsem se při pomyšlení na můj největší životní úspěch - zvěromagii. Ještě to nebylo úplně dokonalé, ale už jsem to zvládala, i když - Lily to šlo líp.
Měnila jsem se do takové větší kočky se špičatýma ušima - do caracala, takové miniatury rysa. Lilyna byla to jediné, co se k ní hodilo - laň.
Teď jsem asi nemohla, ale potom uvidíme... Na nočním stolku se s lehkým pufnutím objevil dopis. Přišla jsem k němu, byl celý z černého papíru. S vytřeštěnýma očima jsem ho otevřela.

S politováním ti oznamuji, že Alexander byl odveden ministerskými bystrozory, za zradu a nařčení z smrtijedství vlastní rodiče. Bude odsouzen ke třem letům v Azkabanu. Je nám to velice líto, ale nic s tím nemůžeme udělat, jak určitě chápeš.

"Alexi!" vykřikla jsem. Že nemůžu utéct? A proč ne! Ty hajzlové... Jsem plnoletá. Můžu si dělat, co chci. S tím jsem si vzala hůlku a sbalila jsem si několik kusů oblečení. Pak jsem si vyčarovala ty mudlovské papíry, co používají. Ty jejich peníze není těžké překopírovat a tak jsem si to nechala na později. Všechno jsem to zmenšila a narvala do krabičky od zápalek. Pak jsem se převlékla a tiše vyklouzla z pokoje. Přeměnila jsem se (po vyčerpávajícím úsilí) na kočku a měkce, ale rychle doběhla k pootevřeným dveřím. Vyklouzla jsem ven a najednou se odněkud vynořil Ursus a začal mě pronásledovat. Já jsem utíkala, jak nejrychleji jsem mohla, ale bylo mi to houby platný, Ursus měl asi desetkrát delší nohy. Matka mě zmerčila a vyslala nějaké kouzlo. Narazilo do mě ze strany a dokonale mě vyvedlo z rovnováhy, ale já rychle utíkala dál. Moje jediné štěstí bylo, že nevěděli, že to jsem já. Ursus mě už nepronásledoval, a já unaveně padla. Přeměnila jsem se a zjistila, že s tím bokem to není nijak zlé, jenom jsem tam měla rozsáhlou modřinu. Přemístila jsem se do Londýna a našla si nějaký hotel. Nebyl zrovna s pěti hvězdičkami, ale byla tam postel a koupelna, což mi zatím bohatě stačilo. Hodila jsem s sebou na postel a začala přemýšlet nad tím, co udělám teď.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.