Dum spiro, spero - 29. Těsně před zkouškami..

30. září 2010 v 14:13 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 29. Těsně před zkouškami..


Vánoční svátky proběhly nečekaně rychle. Nestačila jsem si ani užít pár dní bez vyučování, byl tu Nový rok, (Ehm... Neptejte se, co si pamatuju. Má paměť končí kolem jedenácté večer, začíná kolem dvanácté ráno ve... sprše se Sirim. No, zrovna oblečený sme nebyli...) a po této zkušenosti nám dali jeden jediný den na vzpamatování.

Achich, a pak to se mnou jelo z kopce. Brumbál mi vážně dával co do těla, já blbec sem ho poslechla a dělala jsem vše, co řekl... Rozumějte, ono vstávat v pět ráno, do sedmi cvičit... No, spíš od šesti, než se vyhrabu z postele a než se připravim... Potom vyučování, oběd s knížkama, vyučování, Brumbál, nitrobrana... Pak si dávám hodinu, dvě, tři... (no...:-)) oddech, nakonec se chvilku učim teorii a zalehnu do postele v jedenáct, někdy déle, s představou, že bych si asi měla procvičit nitrobranu, a ráno se probudim se zjištěnim, že nitrobrana se asi nekonala... (Nebo kdo ví, co dělám, když spim...:-D)
Prostě, během týdne jsem byla vyřízená. Nedokázala jsem to snést dál, tak jsem si zašla za Brumbálem o radu.
HÁDEJTE CO UDĚLAL?!? Nic!!!
Prostě mi podal velkou nádobu, řekl, že to je myslánka, a že mi pomůže si to vše uspořádat v hlavě a nejen tam, a se zdvořilym úsměvem mě vyhnal. Tsss!
No, myslánka je mi dost k ničemu, nějak k ní nemám důvěru... Kdokoliv si může mé vzpomínky a naděje, sny a podobný věci shlédnout jako v kině. To je moc... nebezpečný.
A tak jsem tajně zašla do Prasinek, a tam jsem si koupila nějaký povzbuzující prostředek. Jednou jsem se napila... Byl to humus. Až později mi došlo, že kdybych se nenechala odradit, jsem dost možná závislá...
Další tři dny jsem snášela peklo a modlila jsem se, aby začaly zkoušky.Chápete to? Půl roku se toho bojim jak čert kříže, a teď se na to těšim, jen abych nemusela být tak... Vytížená.
A pak nadešel den, kdy jsem dostala volno. 11. ledna... Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Bylo to děsivé, seděla jsem ve společence úplně sama, jen s knihou, a zoufale jsem se snažila naučit latinské názvy a jména kouzelných zvířat. Během jedné hodiny se začali trousit prváci s druhákama, a já jsem se zvedla.
Dobelhala jsem se do ložnice. (Bolelo mě celé tělo z nervozity, v břiše se mi svíjeli červíci, žaludek jsem měla jako na vodě a hlava mi třeštila.)
Tam jsem začala přecházet jako tygr v kleci kolem postelí, mumlala jsem si pro sebe nadávky na inteligenci jistých lidí a zvířat - bylo mi jedno, koho, prostě jsem musela nadávat - a nakonec jsem se sesula na zem. Tam jsem chvíli hlasitě dýchala a snažila jsem se uklidnit. Vzpomněla jsem si na nitrobranu, a taky na to, že jsem se z ní naučila maximálně teorii. Okamžitě jsem vylítla z podlahy a sedla jsem si na postel. Křečovitě jsem zavřela oči a začala jsem se "soustředit." Ono je těžké, soustředit se na klid a mír, když ho mám v těle tolik, co Křiklan krásy. Nebo Brumbál pochopení... Grrr!
No, tak asi takto jsem strávila tři hodiny v našem pokoji. Pak přišla Lily a dvojčata. Po mém úžasném výstupu - divila bych se, kdyby to neslyšeli zmijozeláci - se radši stáhly. Já jsem inteligentně usoudila, že takhle to nejde a vyrazila jsem ven z hradu. Před ním jsem se rozhlédla, a nepozorována jsem se přeměnila v kočku. Proběhla jsem se po pozemcích a spokojená sama se sebou jsem se o dvě hodiny později vrátila do hradu. To uvolnění, kdy mi vítr čechral srst, sníh pode mnou mě pouze chladil a mrazivý vzduch pálil v hrdle... To miluju.
Na hradě jsem zašla k domácím skřítkům a oni mi dali šunku. Tu jsem ukusovala cestou do koleje. Najednou jsem se snad vznášela, nebo co, zkoušky mi byli ukradený, prostě jsem si chvíli užívala.
Ve společence byl starý dobrý ruch, a já jsem se posadila do starého, dobrého křesla. Když jsem se kolem sebe rozhlédla, pomyslela jsem si, že kdyby mi někdo dal možnost tu být dalších sedm let, brala bych ji téměř za každou cenu... Kdyby tu se mnou mohli být Sirius, Lily, James... Jo! To mi připomíná, JAMES A LILY se dali dohromady! Ti dva odvěcí nepřátelé! Teda, z Lilyiny strany. Vážně, jsou spolu na každém rohu nalepeni na sebe. Po škole jdou sázky, jak dlouho spolu vydrží. Musím říct, že já jim věřim. James ji - myslím - skutečně miluje a Lily... ta je jím snad posedlá. Má zlatá Lily.
"Ahojky." zazubil se nade mnou oslnivej Úsměv. (No co...)
"Čau." zamumlala jsem.
"James a Lily..."
"Jsou zase spolu." zavrčela jsem.
"Jo." přikývl. "A co ty?" zasmál se a obejmul mě kolem ramen. Ale já jsem se... nedokázala opřít. Stále jsem ztuhle seděla a zírala do ohně. Protřela jsem si oči a smutně jsem se na něj podívala. Nechtěla jsem si stěžovat, chtěla jsem někoho... Mého prince na bílém koni. Sirius to splňoval, a moc dobře věděl, co se od něj očekává. Vzal mě do náruče a zvedl mě. Heh, musim říct, naprosto neromanticky, že sem ho musela obdivovat... (No, zase tak lehká, jako školní taška nejsem, chápete???)
Joj, bylo to vážně úžasný. Donesl mě před Buclatou Dámu a tam mě položil na zem. Otevřel ji a pustil mě napřed. Přitom udělal tu krásnou úklonu, která se vidí většinou jen v amerických slaďácích, a když jsem prošla a chtěla jsem pokračovat dál, znovu mě vzal do náruče. Já jsem se poslušně nechala nést... Kdo by nenechal, taky...
Cítila jsem, že napíná svaly, ale stále mě pevně držel. Opřela jsem se mu o rameno a vdechovala jsem jeho vůni. Pak se zastavil. Otočila jsem se - stáli jsme před dveřmi do komnaty nejvyšší potřeby. Ty se samy od sebe otevřely, Sirius vstoupil...
Byla to nádhera. Pokoj byl zařízen naprosto přepychově... Připomínalo mi to Jižní státy Evropy. Stěny byly vymalovány jemně růžovou, a jako že ji nemám ráda - teď byla skvělá. Postel měla kovové příčky a baldachýn nad sebou, sametové povlečení se lesklo v záři slunce. V pokoji bylo i okno, komnata se překonala. Venku byla iluze pláže a moře, křik racků a šumění vln narážejících na zem se skloubilo s jemnou hudbou, co vydával gramofon u zdi. Na zemi byla spousta okvětních plátků růží, červené, ale i bílé a světlounce žluté. Slunce právě zapadalo, moře bylo plné oranžové a rudé, pokoj byl plný svící... Sirius mě postavil na zem. Chvíli jsme tam jen tak stáli, ale pak jsem se k němu otočila a zašeptala jsem:
"Děkuju."
"A to není vše." pousmál se. Já jsem náhle zamrkala. Svěží větříček se kolem mě prohnal, setinu vteřiny jsem měla zvláštní pocit, a pak... Prohlédla jsem se. Místo mikiny a džín jsem na sobě měla jen dlouhou košilku, která, upřímně, nezakrývala skoro nic. Sirius mě pohladil po vlasech a přivinul si mě k sobě. Tiše jsem vzdechla. V mysli mi vytanula myšlenka, kterou jsem okamžitě zahnala - zkoušky? K čemu zkoušky, když tu jsme my dva... Nějak jsme se dostali k posteli. On mě tam opatrně položil a já jsem se krátce zasmála. Naklonila jsem se k němu a dotkla jsem se svými rty jeho, hned poté jsem se od něj vzdálila a pobaveně jsem ho pozorovala. Chvěl se vzrušením a touhou, ale dnes... Dnes se bude řídit podle mě. Jemně jsem se ho dotkla ukazováčkem na tváři, a nehtem jsem mu přejela až ke krku. Mučivě pomalu jsem rozepínala knoflíčky jeho košile, pěkně po jednom, i když jsem sama chtěla zrychlit. Pak jsme se posadili, já jsem mu stáhla košili a on mě mezitím hladově pozoroval. Ušklíbla jsem se. Opřela jsem se do něj a položila ho opět na záda. Sedla jsem si obkročmo na jeho boky a sklonila jsem se nad ním. Políbila jsem ho, dlouze a rozvášněně. On položil ruce na mé boky a já jsem se znovu pousmála. Hladil mě po celém těle, ale pak, jakoby to nevydržel, se pokusil sundat mi košili. Drze jsem ho zastavila, a začala jsem sama se svlékáním. Sice ne mým, ale tohle stálo za to. Chvíli jsem zápolila s jeho opaskem, který se nechtěl dát rozepnout, pak jsem to nevydržela, mávla jsem rukou a džíny i pásek rychle zmizeli.
*
Nechci ublížit vašemu zájmu, ale dál si to musíte domyslet. Moc se vám omlouvám, následující hodina patřila pouze nám...
*
Ležela jsem vedle něj, ruku jsem měla na jeho hrudníku tiše jsem naslouchala rytmu jeho srdce a šťastně jsem se usmívala. Usnul. Položila jsem hlavu vedle té jeho a dlouze jsem ho pozorovala. Jeho aristokratický výraz, jedinou památku na jeho rodinu, zavřené oči, jemně se chvějící víčka, dokonale vykrojené rty, ostrou bradu... Byl skutečně krásný. V tuto chvíli jsem si nedokázala uvědomit, jak moc mě jeho krása poblouznila. Nebo ne? Spíše jeho charisma, které viděl každý na sto metrů, to, které mu položilo všechny dívky k nohám... i mě.
Pak jsem zavřela oči, stulila jsem se do klubíčka a ukolébaná pravidelným tlukotem srdce jsem se ponořila do říše snů.
Je to zvláštní, ale co kdyby Sirius nebyl tak krásný? Co kdyby to byl průměrný kluk... Zamilovala bych se do něj? Snad ano, ale on je takový, jaký je, a já ho miluju... Jen... Na jak dlouho?

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.