Dum spiro, spero - 27. Vánoce

30. září 2010 v 14:11 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 27. Vánoce


"Vstávej! Vstávej! Vánoce!" křepčila vedle postele Lily. Jako každý ráno po Vánoční večeři.
Nadzvedla jsem se na loktech a když jsem uviděla tu hromadu, zavýskla jsem a okamžitě jsem se na ní vrhla. Lily ale hvízdla tak, až mi zalehlo v uších a podala mi její dárek. Já jsem vyhrabala ten ode mě, a po odpočítání jsme je najednou otevřely. To je takový náš zvyk...
"Jé..." vydechla, když rozbalila můj dárek. Bylo to fotoalbum plné všech naších fotek. Dost dlouho jsem si lámala hlavu, co jí dát, ale nic jiného mě nenapadlo. "To je..." podívala se na mě, v koutcích očí se jí třpytili slzy. Já jsem byla taky naměkko, když jsem si uvědomila, že tohle jsou poslední Vánoce na půdě Bradavic...
Její dárek byl naprosto úžasný. Byla to jednoduchá kůže, na které visel nějaký kámen, průhledný a namodralý.
"Akvamarín." pousmála se. "Říká se, že v sobě dokáže zachytit kouzelníkovu sílu, a pak mu ji může vydat.
"Děkuju." pousmála jsem se. Pak jsme se vrhli na další dárky.
První byla sada na koště, pro jeho čistotu a zdraví dřeva. James, to bylo jasné. Pousmála jsem se a rozbalila jsem další. Byla to malinká kytička, u ní byl lístek, na kterém bylo:
Tato rostlina udržuje stálou pohodu v místnosti, ve které stojí a jasný úsudek svého majitele. Dokáže vyrůst i o metr, ale doporučuje se malá.
A+M
"Ježíš!" vykřikla najednou Lily. Měla před sebou velkou plastovou krabici. Nadzvedla jsem se a koukla do ní - a tam spala malinká kočička!
"Ta je... Boží!" fakt, byla nádherná. Rezato-bílá. Prostě úžasná. Spinkala, a vypadala přitom tak sladce...
"To jo." přikývla rozzářená Lily. "Vždycky jsem chtěla mít kočku." poznamenala a vzala ji jemně do náruče. Podrbala ji pod bradičkou a kočička pomalinku otevřela oči. Měly úplně stejnou barvu, jaké mají ty Lilyiny, matně zelenou. "Ta je sladká..." zopakovala můj názor. Jaksi přestala vybalovat a jenom si s ní chvíli hrála.
"Od koho ji máš?" napadlo mě.
"Eee... počkej." zamumlala a otevřela ještě jednou krabici. Vytáhla lístek a přečetla si ho. Při tom stihla vyměnit asi sto výrazů, například nechápavý, překvapený, rozzlobený, znovu nechápavý, rozzuřený, nevěřícný, pak něco, co by se dalo nazvat rozzářený, a nakonec zasněný.
"No?"
"Eh..." otočila se na mě. "Já musim jít." omluvila se a jako vítr zmizela z místnosti. Já, jako správný šmírák, jsem ji po pár sekundách následovala. Uviděla jsem jenom, jak ji mizí poslední záhyb županu na schodišti ke klučíčím ložnicím.
Za pár vteřin mi docvaklo, od koho to je. James je zlatíčko... (Vidíte to? Já se snad budu rozplývat i nad Petrem...)
Chvíli jsem se opírala o rám dveří a tupě jsem hleděla na staré křeslo. Zaslechla jsem dupot nohou, zvedla jsem hlavu a... tam Lily, táhnoucí za sebou Jamese s úplně dokonalym výrazem. Myslim, že už to, když ho Lily chytla za ruku, bylo na něj blaho. Trhla jsem sebou a vylítla nahoru pro můj dárek Siriusovi. Vzala jsem ohňostroj a druhý dáreček. Vzala jsem do ruky hůlku a jemně jsem zaříkávala malé zrcátko. Za pár minut neodráželo místnost, nýbrž mělo namodralou barvu. Věděla jsem, že tam kromě mě a Siriho nikdo nic nespatří, a tak jsem tam vkládala obrazy z mé paměti dle libosti. Něco mě napadlo, ale mohlo by to být... nebezpečné.
"Ukaž tomu, koho myslím, pravdu a zahal se do roucha krve..." byly to slátaniny, ale tyhle kouzelný blbůstky fungovaly jenom na rozkazy, kterým moc lidí nerozumí. Pokračovala jsem v kouzlu, a když jsem dořekla poslední slovo ("kosa") svalila jsem se na postel. Unaveně jsem přivřela oči a asi jsem na chvilku usnula.
Někdo ťukal na okno. Protřela jsem si unaveně oči a vstala jsem.
"Aquilo?" byl tam můj orel, a na nožičce měl přivázaný dopis. Rozbalila jsem ho, vypadly tři listy. "Díky zlatíčko, já tady momentálně nic nemám..." pousmála jsem se. Orlice zamávala křídly a odletěla.
Pomalu jsem rozevřela první pergamen.
Byla na něm pečeť, růže s obrovskými trny kolem dlouhého meče.
Vážený uchazeči/uchazečko,
s potěšením Vám oznamujeme, že jste byl/a předběžně přijata do zkoušek, konajících se na naší škole. Dne 12. ledna se dostavte s ředitelem Vaší školy/Vaším zákonným zástupcem na místo, známé pouze jemu/jí. Věříme, že uspějete.
Výbor YABNŘ (Youngova Akademie Bystrozorů Nejvyššího Řádu)
Překvapeně jsem zamrkala. Jak mě mohli přijmout, když jsem o tom nic nevěděla?
Otevřela jsem druhý.
Průběh zkoušek:
1., 2., 3., 4., 5., 6., 7.,8., 9., 10. - teorie + praxe
11., 12., 13., 14. den samostatné zkoušky
po každém dni se vyloučí několik studentů, kteří nedosáhli limitu
samostatné zkoušky jsou dny, kdy nikdo nesmí nikoho potkat, aniž by se ho nepokusil zneškodnit, či aby nebyl zneškodněn
rozhovor, ignorace či jiné formy obyčejného kontaktu přísně trestány
"Tak to nechápu." zavrčela jsem. Co to sakra má být?
Třetí list byl silně zapečetěn, byla na něm poznámka Pouze do rukou Albuse Brumbála a pod tím NEPRODLENĚ.
Znuděně jsem vstala z postele, kam jsem si předtím sedla a sbalila jsem všechny tři listy. Jdu za Brumbálem...

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.