Dum spiro, spero - 25. O ničem

30. září 2010 v 14:07 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 25. O ničem


OŠETŘOVNA BY SE MĚLA ZRUŠIT!
Jo, jasně. Já tady tvrdnu už dva dny a nikdo mi nechce přinýst ani jednu učebnici! A Pomfreyka mě furt hlídá, vypadá jako sup. Štve mě to. Strašně moooc!
"Lilýýý!!!!" skučela jsem zoufale. "Jenom jednu, jedinou..."
"Ne a ne." založila si ruce na hruď.
"Siriusků..."
"Tohle ti jenom prospěje."
"Jimmy..."
"Už kvůli tomu oslovení - Ne!"
"Reme?"
"No..."
"Nedělej to!" zaslechla jsem čtyřhlasý sbor (Péťa se přidal - jak jinak - k Siriusovi.)
"Promiň, Faith." omluvně se usmál ten podrazák.
"Když já tu nemám co dělat..." fňukla jsem.
"Haha."
"Fakt!"
"A co ty knížky kolem tebe?"
"Ale ty už sem přečetla dávno..."
"Do oddělení s omezeným přístupem nás nepustili, víš." zavrčela Lily.
"No ták, máte plášť, ne?" Helemese, konečně někdo přichází - rudý hábit, dlouhé vlasy a vousy (barva: bílá) a půlměsíčkové brýle - ne, Santa to není.
"Pane profesore!" vykřikla jsem šťastně. Konečně mi někdo přinese obyčejné učebnice...
"Ach, slečna Noirová..." podíval se na mě, a - odpřísáhnout to nemůžu - mrkl na mě.
"Že mi přinesete učebnice... A citronovou zmrzlinu!" vzpomněla jsem si.
"To první vám slíbit nemůžu, ale pokud chcete, mám tu jednu italskou..."
"Jej..." pousmála jsem se. Když už ne učebnice, utopim se ve zmrzlině. Sáhl si do rukávu a vytáhl pohár plný té nejlepší zmrzky na světě. Rozhlédla jsem se po ostatních, a musím říct, že se dost divili. No jo, s Albim sme došli fakt daleko:-D
"Děkujůůů!" vyjekla jsem, a okamžitě jsem si sáhla pro hůlku, přeměnila jsem - ani náhodou to nebylo naschvál - Lilyinu čelenku na lžičku, a dloubla jsem do citronovky. "Chcete taky?" zvedla jsem hlavu.
"Ne, díky." se ozvalo čtyřikrát, zato Péťovo "Já bych si dal," mě ani v nejmenším nepřekvapilo.
"Pane řediteli!" vběhla do ošetřovny Pomfreyka. "Tato dívka je po nemoci, nemůže si brát zmrzlinu!"
"To snad né." zaúpěla jsem a v rychlosti jsem do sebe začala cpát, co se dalo.
"Můžu?" nabídl se galantně Péťa. Mohla jsem jen smutně pozorovat, jak moje zmrzlina mizí v jeho puse.
"A šunka by nebyla?" zahučela jsem.
"Bohužel..."
"A co takhle... já nevim, cokoliv jinýho než tamto jídlo."
"Bohužel..."
"A něco jinýho než bohužel asi říct neumíte."
"Bohužel..." on se tady drze baví!
"Jinak, co hodiny?" jo, hodiny. To tak, tohle je půl dne.
"Příští týden si probereme odrážecí štíty."
"Super..." my se neučíme snad nic jinýho, než štíty! Samý štíty, štíty, štíty... Odrážecí, pohlcovací, zmírňovací. ŠTÍTY!!!
"Ale potěším vás, když řeknu, že se naše hodiny budou opakovat každou sobotu?"
"Skvěle."
"No dobrá." smiloval se Brumbál. Mávl hůlkou a na mou postel spadlo něco obrovskýho, těžkýho a hranatýho."
"Děkujůůů!" rozzářila jsem se.
***
Ta bichle je fakt skvělá. Je v ní úplně všechno, na co si člověk vzpomene!
***
A je fakt velká. Čtu ji už dva dny a nejsem ani v půlce.
***
Tohle je prostě nej knížka na světě!
***
Dočetla jsem ji. Nudim se.
***
Konečně jsem v pokoji! Myslela jsem, že se na ošetřovně zblázním nudou. Ta nuda - a nuda - a nuda, byla vážně - ubíjející!
Celej den jako správnej cvok mě Lily držela v posteli. Štve mě. Vážně hrozně moc. Pořád mi vnucuje lektvary, a ona je ke všemu zná každý pod tim jejich pravym jménem! Šílenec.
NUDAAA!!!!

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.