Dum spiro, spero - 24. Nemoc

30. září 2010 v 14:06 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 24. Nemoc


Rozlepila jsem oči.. Necítila jsem se ani náhodou osvěžená, spíš mi bylo hůř, než když jsem usínala. Chtělo se mi spát, zase usnout, ale nemohla jsem. Dýchala jsem pusou, protože nos jsem měla naprosto ucpaný. Unaveně jsem pomžikávala očima a tupě jsem zírala na strhané palety v místnosti. Vedle mě tiše oddechoval Sirius a já ho nechtěla budit. Heh, nechtěla, ale co... Začalo mě lechtat v krku a kýchla jsem. To dřevo jen zachrápalo a spal dál. Pak jsem musela maličko zakašlat, a nakonec to jelo - to nebyl kašel, to byla cirkulárka. Kroutila jsem se tam a každý pohyb ve mě vyvolal další vlnu kašle. Tohle ho už probudilo.
"Je ti dobře?" Ježíš, Siriusi, nic mi není, VŮBEC nic!
"Hádej..." zahuhňala jsem mezi záchvaty kašle.
"Já toho Filche zabiju." prohlásil tiše a rychle se zvedl. Ani jsem se neobtěžovala se otočit k němu, co že to dělá, pouze jsem ležela. Postupně mě začaly bolet snad všechny svaly v těle a začalo mi být vedro.
"Budeme muset jít přes Prasinky - vlastně, přes les."
"Šmarjá..." zachraptěla jsem jako starej opilec. "Já polezu tim tunelem, fakt!" Neee, do lesa mě dneska nikdo nedostane! A vlastně, proč chodit pryč? Kašel přestal být tak urputný, pouze jsem si párkrát musela odkašlat.
"Můžeš se přeměnit?" klekl si vedle mě.
"Jak to mám vědět..." zkusila jsem to, ale nedokázala jsem se ani trošku soustředit. "Ee..."
"To je bezvadný." zavrčel. "Zkusíme mobilicorpus."
"Au..." představila jsem si, jak v tý úzký chodbičce letim jak blbec, a narážim na stěny...
"Nebo Les?"
"Mobilicorpus!" vyjekla jsem.
"Vidíš." ušklíbl se.
"Jdem." pokusila jsem se zvednout. Ale jen co jsem si sedla, zamotala se mi hlava a asi půl minuty jsem zírala naprosto zblble do jednoho bodu ve tmě. Pak se mi vidění postupně pročistilo.
"V pohodě?" dřepl si přede mě.
"Hmmm...." neurčitě jsem kývla. Chtěla jsem se postavit, ale překvapivě jsem padla na postel.
"Takhle to nepůjde." mrkala jsem, abych rozehnala tmu.
"Mobilicorpus!" zaslechla jsem. Pak jsem se vznesla, ale žádnej úžasnej pocit to nebyl, to fakt ne.
"Ty blbče!" zařvala jsem, ale přeskočil mi unavený a ochraptělý hlas.
"Jdeme." uchechtl se potěšeně. On se nemá vůbec smát! Musí mě dostat na zem, a to honem!
"Já chci dolů!" ječela jsem.
"Ne, to nechceš." No, přiznávám - momentálně to zase tak děsný nebylo - ale co potom? Potom nastává - nacpala jsem se do padacích dveří a jak na mě neviděl, okamžitě jsem sletěla na zem.
"AÚÚÚÚ!!!" Zařvala jsem.
"Co se stalo?" naklonil se dolů.
"Ty si vůůůl..." skučela jsem, a držela jsem si kotník, který se povážlivě zvětšoval.
"Jé, promiň..." okamžitě se mi začal omlouvat.
"Vole, vole, vole..." šeptala jsem si pro sebe.
"To bude v poho..." seskočil na zem vedle mě.
"Vole, vole, vole." přestala jsem šeptat, pouze jsem se snažila neusnout. Jako na potvoru, když ležim, spát nemůžu, když... Ležim, ale v dost nepřirozený poloze kdesi na hlíně, tak bych okamžitě spala.
"Mobilicorpus." idiot. Je to prostě úplnej IDIOT! Ani jsem už nemohla řvát. Pokaždý, když mi hlava zavadila o strop, zabolelo mě děsně v noze. To je propojení, co? BOŽE! IDIOT, IDIOT!!! Vůl, magor, šílenec, sadista, násilník jeden přidrzlej, blbej!
Trochu jsem se zabavila tim, že jsem vymýšlela, co všechno je, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Ta chodba byla snad nekonečná, nebo co!
"Už tam jsme." oznámil po roce, dvou, třech letech...
"Konečně." prohlásila jsem. Jo, kašel mě přešel, ale začala mě bolet hlava, jako střep.
"Pozor." varoval mě, a pak mě celkem opatrně vynesl na povrch zemský. Byla tma, ale na východě byla světlejší obloha, s tim, že je listopad, by mohlo být šest, sedm...
"Finite incantatem." snesl mě na zem. Potom ke mně přešel a chytil mě do náruče. Zlato... (Všímáte si těch změn?)
"Siruskůůů..." usmála jsem se a natáhla jsem ruku. Bylo to šílené, jako bych v tom těle nebyla já, jako bych pozorovala někoho, ne sebe. Mlela jsem nesmysly a Sirius pouze přidal do kroku, a začal si mě starostlivě prohlížet. "Báááf!" rozesmála jsem se, ale trochu jsem přitom plakala, jak mě bolela noha. Moje tělo na mě řvalo, ať usnu, nebo ať omdlim, ale já jsem si ho nevšímala a rozchechtaně jsem mu něco vyprávěla. (Siriusovi, ne tělu... teda, asi...)
"Už tam skoro jsme." zaslechla jsem. A pak nějak otevřel bránu a hlučně jsme vyšli ty stovky schodů. Ani se moc nezadýchal. A pak - já nevím jak, jao bych byla na pár minut mimo - sem uslyšela nějaké vzrušené hlasy a když jsem pootevřela oči, byla jsem na ošetřovně.
"Celou dobu mlela blbosti..." zaslechla jsem. Chtěla jsem něco říct, ale za prvé jsem zapomněla co, a za druhé jsem nemohla, prostě nemohla otevřít pusu.
"Kde jste byli?" mlčení. Zatloukat, zatloukat, zatloukat... Bílá bílá bílá, komu by se nelíbíla... Bílé není nikdy dost...
***
"Proč se pořád neprobouzí?"
"Pomfreyka říkala, že je to normální, a stejně že tu bude pár dní ležet..."
"Proč jsem se s ní hádala?"
"To není tvoje chyba..."
"Debilní shoda náhod..."
"Jé, čau, lidi..." zamumlala jsem a pootevřela jsem oči. Seděli kolem mě všichni, a to všichni, jako Lily, James, Sirius, Remus, Petr, May a April.
"Faith!" vrhla se na mě přílivová vlna v podobě zrzky.
"Nazdar Lily..." unaveně jsem zavřela oči. Už zase se mi chtělo spát...
"Tak co, jak se má teta?" poznamenal Sirius.
"Cože?" nechápavě jsem si protřela oči.
"Říkala si, že máš tetu, která žije sama jenom s kozou a slepicema..."
"To teda nemám..." protestovala jsem. "A kdy bych to měla říkat?"
"Asi tak před čtyřma hodinama..."
"Blbost. Dobrou." položila jsem se najednou na polštář a spokojená jsem zavřela oči. Hlasy se mísily jeden s druhým a já nedokázala rozpoznat, o čem to mluví...

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.