Dum spiro, spero - 23. Člověk se mění

30. září 2010 v 14:04 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 23. Člověk se mění


"Co se furt učíš?" zaslechla jsem podrážděnou otázku od Lily. Překvapeně jsem vzhlédla. Byly jsme ve společence, mohlo být kolem jedenácti večer, a kromě nás tu byla jen skupinka páťáků, kteří v rohu hráli tchoříčky.
"Cože?" vyjekla jsem. Lily - TA Lily - mi právě vytkla, že se moc učím. No... Když já to neumím!!!!!!!
"Hele, Faith, neměla by ses z toho tak nervovat." klidně se usmála.
"Za dva měsíce! Debilních šedesát dní! Chápeš to, kurva? Za šedesát dní se mi zbortí všechny moje sny od třeťáku!" vylítla jsem z křesla.
"Hej!" zamračila se. "Sakra, seš nadrcená snad na všechny předměty, už dva týdny tě nikdo nepředběhl, ale tobě to nestačí!"
"Ne, nestačí! Tohle je škola, kam nepřijímají ty nejlepší z tý naší školy! Tohle... Prostě, já musím umět všechno! Jinak se tam nedostanu! A já to neumím!" řvala sem jak šílená. Lily se to řekne... Ona má přijímačky v březnu nebo v dubnu.
"Hysterčíš! Zbytečně hysterčíš! Mysli, prosim tě, Faith, vzpamatuj se! Neexistuje jenom ta tvá děsná škola! Je to stupidní!" Stály jsme proti sobě se založenýma rukama na hrudi, obě dvě rozhodnuty tohle vyhrát. Páťáci se pochechtávali.
"Chcípněte!" zařvala sem na ně maličko přeskakujícím hlasem. Dvě z nich chtěly něco říct, ale já sem ještě něco zasyčela a oni se sklidili.
"Ježíš, chováš se děsně!" vyčetla mi.
"Nech mě, kurva, bejt! Jdi si kamkoliv! Já nepotřebuju, abys mi pořád pomáhala!"
"Faith..." překvapeně zalapala po dechu.
"Nech mě! Jdi pryč! Táhněte všichni! Zmizte!" vylítla jsem ze společenky a rozbrečela jsem se. Mířila jsem do Komnaty, opít se k smrti a já nevim co jsem chtěla. Naštěstí jsem do někoho vrazila, vlastně do Siriuse.
"Zmiz." vyprskla jsem, a nedívala jsem se na svou oběť.
"Co se ti stalo?" chytil mě za hábit (vlastně za lem hábitu) Sirius.
"Mě? Nic!" chtěla jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to. Se slzami vzteku jsem mu vlepila facku. "Pusť!"
"Faith!" překvapeně mu vylétla ruka k tváři. "Počkej!" tentokrát mě chytl do náruče. Čím víc jsem se vzpouzela, tím pevněji mě držel. Najednou jsem si vzpomněla na jistou situaci, kdy jsem na všechny křičela, ať mě nechají - na prázdniny... A to mě zastavilo. Oproti tomu jsou nějaké přijímačky nic. Přestala jsem sebou házet a trochu jsem se uklidnila.
"Siriusiii..." zakňučela jsem zoufale. "Já to nezvládnu! Pohádala jsem se... S... Lily." vzlykla jsem. "Jenom kvůli těm šílenejm přijímačkám, který stejnak neudělám!"
"To bude dobrý..." hladil mě po zádech a stále mi šeptal do ucha ty tři slova.
"Dobrý?" vyjela jsem.
"Samozřejmě. Ty je zvládneš..."
"A jak to můžeš tvrdit tak přesvědčeně?"
"Protože tě znám..." pousmál se láskyplně. Maličko jsem začala roztávat a přitiskla jsem se k němu.
"Ty?" ušklíbla jsem se pobaveně.
"Já?"
"Ale ne..." mávla jsem rukou.
"Je tu ještě někdo třetí?"
"Kde?"
"Tady."
"Mezi náma je někdo třetí?"
"Cože?"
"Je?"
"Jak jsi na to přišla?"
"Teď jsi to řekl!"
"Já? Já ne!"
"Já sem tě slyšela!"
"Neslyšela!"
"Cože? Takže, nejenže je mezi náma někdo třetí, ale i sem hluchá?"
"Prosim?"
"Není zač."
"He?"
"No..."
"Ne!"
"Ale jo!"
"To snad ne!"
"Já myslim... Že jo."
"Ty myslíš?"
"No ne!"
"Ne?"
"Ale jo!"
"Tak proč říkáš ne?"
"Já jsem neřekla, že myslim!"
"No vidíš!"
"Co vidim???"
"Takže ty nevidíš?"
"No..."
"Ne."
"Ach jo." pozdechla jsem si. Musím uznat, že mě to maličko povzbudilo, ale jenom maličko. "Takže nakonec jsme se dopracovali k tomu, že je mezi námi někdo třetí, že neslyšim, nemyslim, a ještěěě... Jo! Nevidim!"
"A cítíš aspoň něco?"
"Tady? Jejda, necítim. Ale vidim! Norrisovou!" ukázala jsem mu přes rameno, kde skutečně prskala ta debilní kočka.
"Zdrháme!" rozesmál se Sirius, chytil mě za ruku a odtáhl mě z tý chodby, do další, a do další, a do další... No, nakonec jsme se nějakým zázrakem ocitli před bránou, za námi supěl Filch, a před námi... No, to už sem říkala, před námi zamčená brána.
"Jak se k nám dostal?" pípla jsem.
"Jak to mám vědět?" rozhlédl se divoce Sirius.
"Přeměníme se!" nařídila jsem mu, a v tom jsem uslyšela Filchovi kroky, jak běží asi o sto metrů dál.
"Dělej!"
Tak jsme se přeměnili, a jen co jsme na sebe pohlédli, zaslechli jsme i jeho sípavý dech. Sirius něco štěkl, a já jsem z toho pochopila, jako že mám zdrhat. (To byla fakt geniální dedukce, vzhledem k situaci, ve které jsme se nacházeli...) Ale to už před náma stál Filch, s široce rozpřaženýma rukama, a naháněl nás do kouta. Sakra, nevim, jak to udělal, ale brána se rozlétla a něco nás vyhodilo ven. Já jsem jenom zavřeštěla a dopadla jsem na všechny čtyři, ale Sirius jako pes na tom byl hůř.
"Mám to ale smůlu." zamračil se po chvíli. Seděli jsme - již ve své obyčejné podobě před školou v tureckém sedu a vedli jsme filozofické debaty, které nám měli vydržet na celou noc.
"Mě je zima." prohlásila jsem po chvíli inteligentně.
"Hm... Jak to? Vždyť sedíme na trávě, je listopad, noc, a ke všemu... Kurva, vono začlo sněžit!" zařval najednou.
"Ježíš." otřásla jsem se. "Jdem k Hagridovi." vstala jsem rozhodně.
"Hej, neblbni!" chytil mě za ruku. "Sice by nás neprásknul, ale nějak by se prokecl... Znáš ho!"
"Třeba ne... Ale mrznout tady vážně neplánuju." ušklíbla jsem se a vytrhla jsem mu z jeho spáru svoji ruku. "Jdeš?" otočila jsem se.
"Mám lepší nápad." řekl pomalu. "Neboj, pojď za mnou." vstal.
"Kam mě to táhneš?" Mno, možná, ale jenom možná, jsem se trošku bála.
"Bábovko!" vykřikl ten blbeček.
"Nech si toho. Jenom se mi nelíbí, když mě někdo, kdo je nesvéprávnej, vleče někam... Ani nevim kam!"
"To je tajemství..." zastavil se před Vrbou Mlátičkou.
"Tam spát nechci." vykulila jsem vyděšeně oči. On se jenom zasmál a odněkud vytáhl klacek, se kterým se natáhl ke kmenu Vrby a šťouchl do ní.
"Neboj, teď se nemůže pohybovat." "uklidnil" mě.
"A jak to víš?" ale to už byl Sirius pod Mlátičkou a já jsem doopravdy nechtěla zůstat sama venku v noci... No tak sem ho následovala - pod kořeny vrby byl nějaký otvor.
"Co to je?" nevědomky jsem začala šeptat.
"Tajná chodba." odpověděl Sirius.
"Tajná chodba?" zopakovala jsem trochu překvapeně. "Tady je tajná chodba, o který nevim???" zavrčela jsem naštvaně. Takhle mi snižovat sebevědomí... To je od něj vážně ošklivý.
"Bohudík." poznamenal.
"Hej, jak to myslíš?" vykřikla jsem. Všimla jsem si, že lezeme nízkou chodbou, po jejích stěnách stéká voda, a občas je na zdech tu a tam hluboký škrábanec. "Jsi si jistý, že tu nic nežije?" vypískla jsem vyděšeně.
"Věř mi." uchechtl se.
"Siriusi, já dál nechci!"
"Neboj, už sme skoro tam..."
"Kde?"
"V Chroptící Chýši." No konečně mi odpověděl... Cože?
"Co? Do Chýše? To je nejstrašidelnější barák v Anglii!"začala sem couvat.
"Hele, vážně, věř mi." zvýšil maličko hlas.
"Proč? Je to Chroptící chyše! A říkáš mi, neboj se?"
"Tamto jsou jenom pověry..."
"A ty zvuky?" nepřestávala sem pištět.
"Hele, já ti to vysvětlim později. Stejně už sme tady." a najednou se mi ztratil z dohledu.
"Hej!" vykřikla jsem.
"Neboooj..." zavolal na mě zeshora.
"Víš jak sem se lekla?" ale už sem se usmívala, když mě vytahoval nahoru. Rozhlédla jsem se po Chýši. Všude potrhané kusy nábytku tak, až jsem se začala bát, že sem chodí Protiva. Najednou mi to všechno docvaklo. Sirius - mění se ve psa - Remus - vlkodlak - tady to Sirius zná... Tady to i Remus zná... Možná až moc dobře... Takže to znamená, že tady je rušno každý úplněk.
"Siriusi... Tady... Jste vy všichni jednou za měsíc, viď?" pípla jsem.
"Cože?" nevěřícně se otočil od právě zapáleného krbu. Ten byl taky zdevastovaný, ale stále tam mohlo hořet dřevo...
"Že Remus je vlkodlak." zopakovala jsem klidně.
"Jak jsi na tohle přišla?"
"Není to zrovna těžký..." začala jsem, a vyjmenovala jsem tolik důvodů, až sem z toho začala chraptět - a nebo z toho, že sem byla úplně mrtvá a unavená, a bylo tu horko...
"Je ti dobře?" zvedl Sirius oči od stolu, který se právě rozhodl prozkoumat. Šlo mu to dobře.
"Hmmm..." pokývala jsem hlavou. Ale, upřímně, mám takový pocit, že mi to nevěřil.
"Lehni si tady..." opravil v rychlosti gauč a já jsem si tam skutečně poslušně lehla. V krbu plápolaly plameny a já jsem byla tááák ospalá... Sirius si sedl vedle mě a zaujatě si hrál s mými vlasy.... A já jsem si to nechala líbit, i když to obyčejně nesnášim... Člověk se mění... A nemusím tím myslet jen něco takového...

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.