Dum spiro, spero - 22. Pařím, paříš, paříme

27. září 2010 v 23:38 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 22. Pařím, paříš, paříme


"Co to bylo?" vylítla sem okamžitě za Lily, která po políbení Jamese vyběhla ze stadionu. Dohnala jsem ji až u jezera, kde civěla do hladiny a vyděšená se zdržela vrby.
"Já nevim..." pípla.
"Ty nevíš? Políbila si kluka, kterýho nenávidíš, a ty nevíš?"
"Faith!!! Tomu nerozumíš..."
"Že ne?"
"Možná..." přiznala. "Ale... Je to těžký... Když jsme vyhráli, prostě jsem šla a... Udělala to. Jenže... Proč?" podívala se na mě. Tvářila se hrozně zoufale, rusé vlasy rozcuchané.
"Lily... Ach, Lily... Nemyslíš, že k němu... Můžeš něco cítit?" přiblížila jsem se k ní. (Jo, já vim, že k němu NĚCO cítí, ale Lily to neví, a představa, že to na ni jen tak vybalim mi přijde trochu drastická...)
Očekávala jsem důrazný nesouhlas - jako vždy -, ale ona jen sjela po kmeni dolů a dala si hlavu do dlaní.
"Já nevím... To je to nejhorší. Občas mám pocit, že něco ano. Je přece úplně v pohodě." ušklíbla se. "Ale pak začne vyvádět a já..." přišla jsem k ní. Sedla jsem si na bobek a chytila jsem jí. Stulila se mi do náruče.
"Nemyslíš, že se jenom předváděl? Že se tě celou tu dobu snažil získat?"
"Jak to mám vědět." zahuhlala.
"Není ti zima?" zeptala jsem se po chvilce mlčení.
"To je jedno..." mávla rukou.
"Není. Nechci, abys chodila po hradu s rudym nosem."
"To díky."
"Fakt, pojď do hradu, bude to v pohodě..."
"Když to právě nevim!" vymrštila se. Začala rázovat kolem vrby. "Je to blbost, ale já myslim... Sakra!"
"Neřeš to. Prostě si sedni a řekni si, co si o něm myslíš."
"Nesnášim ho!"
"Ale proč?"
"Je to nafoukanec!"
"Kterej kluk ne."
"Pořád mě uhání!"
"To by ti mělo lichotit!" Pak na chvilku ztichla.
"Provokuje Snapea!"
"Uznej, že si to trochu zaslouží."
"Chrmpfff!"
"No? A teď, kladná stránka." mlčela. Tak jsem začala místo ní.
"Je pěknej, a sportovec. Má tě rád, a je schopnej tě ochránit. Je to sympaťák."
"Jak pro koho."
"Přiznej si to - prostě to děláš jen ze zvyku! Vždyť se polepšil!"
"Ale..."
"No tak..."
"No... Nepůjdeme do hradu?"
"To je neskutečný!" ale vstala jsem a přidala jsem se k ní.
"Chci se opít."
"Cože?!?"
"Chci jít do komnaty a opít se."
"Dobře!" souhlasila jsem. (No jo, tohle je prostě nabídka, která se neodmítá.)
"Půjdeš do společenky, a vyzvedneš holky." začala spřádat plány Lily. "Ale o mě ani slovo!" varovala mě.
"O.K." zamumlala sem. "Víš, co by pro tebe člověk neudělal..."
"Seš skvělá!" objala mě. "Tak jo, zatim..." rozdělily jsme se - já jsem vlítla do společenky a ona honem za roh.
"May! April!" gestikulovala jsem na naše odrážečky. Lidi mě vtáhli dovnitř a polovina mě zlíbala (no jo, kluci... Pak jsem ale padla pod ruku nějaký holce... immediately zdrhati!) a já jsem se vůbec nemohla dostat k tupým - a hluchým - polenům uprostřed dění.
"No konečně - pojďte za mnou." vyzvala jsem je po šíleně dlouhý době. Sirius mě objal zezadu a položil mi hlavu na rameno. "Hele, sorry, tohle bude dámská jízda. Ty si di za Jamesem."
"Je nahoře a není s nim žádná sranda..." povzdychl si Tichošlápek.
"Hele, padej za nim a nějak ho dej dohromady." nařídila jsem mu to. "A vy dvě - jdem!"
"Chjo..." přiloudaly se ke mně. "Co se děje?"
"Dámská jízda, děvčata - Lily se chtěla opít."
"Lily?" vykulila May oči. "Rozuměla jsem tomu dobře?"
"Hmmm..." přikývla jsem. "No tak!" tleskla jsem a prodrala jsem se k východu společenky. Holky šly za mnou.
"Hele, že se mi to zdálo na tom hřišti?" dohnala mě April.
"To jako myslíš Lily? No - myslim, že fakt ne."
"Tak to je hustý."
"Jo, kde jste byly včera? V posteli teda rozhodně ne..."
"Ehm... S klukama..." zčervenaly.
"Jakýma?" stále jsem se hnala svým tempem, ale ohlédla jsem se.
"Borisem a Robinem z Havraspáru..."
"Ten Boris - hnědý vlasy, vysokej, Robin - tmavý vlasy a taky ujde?"
"Jo..."
"Boris je pěknej podfukář, ale je s ním sranda... A Robina nijak extra neznám. A sme tady." zastavila jsem se před vchodem do Komnaty. Byla otevřená. Tak jsme tedy vešly - Lily tu z toho udělala menší bar - čtyři stoličky kolem pultíku, tichá hudba a všechno ve stříbrné a hnědé. Uprostřed toho seděla má nejlepší kamarádka s jakýmsi miniaturním pitím, ze kterého se vyklubal Absint - hodně hnusný pití, to vám povim. Ale později... No, později je jedno, co se pije, je hlavní, že se pije.
"Čau." pozdravila holky. Stále vypadala strašně, ale už ne tak zoufale. "Pojďte, stačí si pomyslet na to, co chcete a ono se to objeví..."
"Perfektní!" zaradovaly jsme se. Přede mnou se objevila stará dobrá vodka s džusem, před holkama mojito.
"No co, nám chutná!" bránily se.
"Hmmm..." přikývla jsem.
"Už jsem to vymyslela - zítra vezmu jed od Křiklana a otrávim ho - ne, otrávim sebe..."
"To není chytrý. Pokaždý někdo nosí protijed." zamítla jsem to. Dopila jsem svoje pití. Myšlenkou jsem si přivolala flašku ohnivý whiskey.
"Na to jdete nějak rychle, ne?" Zajímalo holky.
"Možná - ona má důvod, a já... Ze solidarity, víš..." nalila jsem si širokou skleničku a lokla jsem si. Silný... Trošku jsem si odkašlala a začala jsem poslouchat Lily, která si pro sebe mumlala různé způsoby, jak to vyřeší.
"Jdu za ním." vstala najednou, malinko se zakymácela a vyrazila.
"Ježíš, počkej..." natáhla jsem se po ní. Židlička to neustála a skácela se pode mnou. "Jaůůů!" vyjekla jsem. Pak jsem se rozchechtala.
"Si pako..." pomohly mi dvojčata nahoru.
"Dvojitý, prosím..."
"To jo."
"Héj, Lily!" vyskočila jsem za ní. Už totiž otevírala dveře. "Počkej, řekneš mu to zítra..."
"Co? Komu?" zjevně na svůj předchozí nápad úplně zapomněla. "Hele, kde je nějakej telefon..." vrhla se k pultu, kde se jeden objevil. Jenom náhodou...¨"Haló?" zvedla sluchátko. "Nefunguje..." zaúpěla.
"Lily, ty seš vážně opilá..." prohlásila jsem, když jsem ji viděla. "Víš, že v Telefonátech je nemožný používání Bradavic..." Holky se svalily na zem a tam měly nějakej záchvat nebo co... "Co?"
"Já chci jít..." sedla si Lily na zem.
"Kam?"
"Tam." seděla pořád stejně.
"Mysli, Lily... Müsli!" zvolala jsem. Na pultě se objevila tyčinka.
"Sakra..." pak mě něco napadlo. "Šunku!" a přede mnou se objevila na plátky nakrájená, výborná šunčička... "Ha!" vrhla jsem se na ní.
No, dokážete si představit, že téma James bylo tabu... Přibližně do tří, kdy jsme totálně mimo seděly na zemi a vykládaly jsme si o svých prvních láskách.
"Jmenoval se Mark. Sladkej, byl o dva roky starší než já a tenkrát to byl úspěch - všichni mi ho záviděli. No, pak jsme se přestěhovali a já už ho nikdy neviděla... Studoval tenkrát na... Vlastně ani nevim, něco s brejlema. No... Řeknu vám, lepší začátek do milostnýho života jsem si nemohla přát..." dokončila April.
"Já jí ho strašně záviděla... Jedno z období, kdy jsme se prostě nesnesly. No, tak jsem si sehnala jednoho kluka, Stephana, ale moc dlouho nám to nevydrželo - asi pět týdnů."
"Jo, ty si to pamatuješ na dny, co?"
"Hej!"
"Hmmm... Já jsem znala jednoho kluka od nás z ulice, Nathan. Strašně hezkej, ale samotář. Dlouho sme spolu chodili, ale nic nebylo... Pak ještě Victor, ale tam taky nic..." povzdychla si Lily.
"Počkej - to jako nic?" lekla jsem se.
"Hmmm..." přitakala nešťastně.
"Tak to se napraví. No nic, o tom třeba jindy - hrajem na pravdu!" přivolala jsem si flašku a očarovala jsem ji kouzlem pravdy (funguje jenom na takový ty kravinky... Jako veritasérum se vážně použít nedá... Bohužel...). "Začínám!" kouzlem jsem ji roztočila. Padla na April. Zamyslela jsem se a pak jsem vypálila jednu otázku. "Líbí se ti Sirius?" Hmmm... Sem žárlivá mrcha.
"Jo." přiznala se otevřeně. "Ale Robin je lepší." láhev se zeleně rozsvítila. "Tak - May... Máš přede mnou nějaké tajemství?"
"Mno - třeba i jo..." usmála se. "Faith: Miluješ Siriuse?"
"Jo..." přikývla jsem. Láhev jsem roztočila - padla na Lily. Jo, na tohle čekám věčnost... "Tááák... Lily, miluješ Jamese?"
"Ne!" po chvilce zaváhání odpověděla. Ale copak se to děje..
"Nepovídej..." rozchechtala jsem se při pohledu na zářivě rudou flašku.
"Je mi lhostejnej..." pokrčila rameny. "No jo, tak dobře!" naštvala se, když uviděla rudou. "Jo."
"Konečně." uchechtla jsem se.
"Tak jo." ďábelsky se uculila. Flaška padla na mě... "Jsi schopná podvést Siriuse?"
"Ne." odpověděla jsem. Ale láhev neudělala nic. "Ach jo... Když to já fakt nevím!" vykřikla jsem - a byla zelená.
Od toho večera - vlastně rána - bych nedokázala myslet na nic jinýho - Že bych mohla podvést svého kluka... Kdybych ale skoro všechno nezapomněla, a nevracelo se mi to jako útržky - hodně pomíchaný a nebezpečně šílený. Přesto si Lilyinu odpověď pamatuju. Kdo ví proč? Třeba proto, že právě sedím ve společence, koukám na tu dvojici, která sedí u křesla a přemýšlím... Lily a James, dva lidé, kteří se nesnášeli... Se teď milují až za hrob. (Ale spolu chodit zřejmě nemůžou! To je taková kravina...) Svět je vážně podivný... Vážně... Ale už musím k Brumbálovi. Je listopad a já mám za dva měsíce příjimačky. Nesmím tu sedět a nic nedělat. Musím se učit...


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.