Dum spiro, spero - 21. A je to tu

27. září 2010 v 23:29 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 21. A je to tu


V sobotu jsme měli hrát se Zmijozelem. Den předtím nás James nahnal do postelí už v devět, ale přísahám, že nikdo z nás nemohl spát. Já osobně jsem teda ležela na posteli a čučela jsem do stropu. V břiše se mi přímo svíjeli hadi, jak jsem byla nervózní, vždycky, když jsem si vzpomněla, co budu muset druhý den v deset hodin začít dělat, nadávala jsem si do... No, radši nic. Tři hodiny jsem tedy strávila v tomto stavu a pak jsem se rozhodla. Nějak se musím uklidnit, prostě musím. Vyštrachala jsem se z peřin a namířila jsem si to ke stolku. Tam jsem vytáhla papíry ze zásuvky (papíry, ne pergameny) drapsla jsem tužku a začala jsem malovat. Jasně, že nejsem na umění, zpívat neumim, jsem dřevo, a tak... Ale mě napadlo jenom tohle. Nevědomky jsem začala črtat měsíc, mraky, pak jsem začala s krajinou - byly z toho Bradavický pozemky (teda podle mě) - a nakonec jsem tam nakreslila vlkodlaka - to fakt nevim, jak mě napadlo... Nato, že jsem ho viděla jenom jednou, a to v učebnici, ke všemu jsem ten den měla něco na práci... mnohem důležitějšího než obrana, tak se mi povedl. Ehm...
Když jsem se podívala na hodiny, zjistila jsem, že mi to trvalo hodinu. Vstala jsem od stolu - na kreslení už jsem neměla nervy, když mi něco nejde, tak s tim vždycky seknu, - a bácla jsem sebou.
"Sakra, kdo sem dal ty věci!" zaječela jsem, dřív než jsem si stihla uvědomit, že je jedna ráno.
"Co, co?" vylítla Lily do sedu.
"Nic..." křečovitě jsem se usmála. "Zapomeň..."
"Kde jsou dvojčata?" rozhlédla se najednou.
"Nevim..." vstala jsem a přešla jsem k jejich postelím. "Tady ne..." poodhrnula jsem závěs.
"Tak jo..." usnula okamžitě Lily.
"Ježiši..." obrátila jsem oči v sloup. "Kde kčertu jsou?" Seběhla jsem dolů do společenky a sedla jsem si ke krbu. Okamžitě vzplál, a já jsem ucítila hřejivé teplo. Dívala jsem se do plamenů, poskakujících na ohořelém dřevě a přemýšlela jsem. (Ne, nedělám si legraci.)
Tichošlápek... Tu přezdívku má podle toho, v co se proměňuje. Asi. A tím pádem to znamená... Dvanácterák. Tak to je jasný. Jelen. Červíček - to snad neee... Fakt se proměnuje v červa?!? A Náměsíčník... Náměsíčník... Netopýr? Ne, to je Srabus. Vlk - ale to sotva... Co je při měsíci? Není fakt Ponocnej? To ne...
Najednou mi hlavou proběhl obrázek, co jsem nakreslila. Vlkodlak... Měsíc... Remus Lupin... Sakra.
Sakra, sakra, sakra!
REMUS JE VLKODLAK!!!
Bože.
To snad ne.
Spim. Je to jasný, je to jen sen. Remus nemůže být krvelačná šelma, která jednou za měsíc... Aha. To je důležitý, jednou za měsíc. Já jsem si říkala, kam pořád mizí. A proč má Remus ty škrábance...
Vlkodlak je nebezpečen pouze pro rasu lidskou, nižšímu životu neubližujíc.
Třetí ročník... To si pamatuju. Tak proto jsou kluci zvěromágové. Asi to chápu.
Tím přemýšlením jsem úplně zapomněla, že se holky ztratili, a že zítra hraju svůj první zápas. Prostě jsem to tam zalomila.
***
Ráno jsem ovšem tu možnost neměla - probudila jsem se v šest a od té doby jsem čuměla buď do krbu, do země, do blba, (na blba, když počítám Všeználka) opět do země, a pak... Jsem čuměla, jak rychle uběhla ta půl hodinka, kdy jsme se měli připravit.
Mimochodem, v tom svém čumění jsem zapomněla na dvojčata - teď tu jsou, musím zjistit, co dělaly. Jo, jsem drbna. A jsem na to hrdá.
"No tak lidi, vzpamatujte se." začal mdle James. Ten má co říkat.
"To projedem, to projedem..." opakovala Elizabeth - druhá střelkyně.
"Ale, no tak, hlavu vzhůru! Sou to jenom prožraný Zmijozeláci!" povzbudivě zvolala na smrt bledá May.
Ozvalo se písknutí.
"Tak jo, jdem." zavelel James a najednou se mu fanaticky rozsvítily oči a vyrazil vpřed.
Přivítal nás ohromný hukot tří čtvrtin školy a pískání jedné čtvrtiny.
"Kapitáni, podejte si ruce." zavelela madame Hoochová. Skoro ji nebylo slyšet.
James přešel k Saleskimu, a rozdrtil mu ruku železným stiskem. Ale houby.
Odcházel od něj s nalomenou rukou. Ale houby.
Podal mu malíček, kterej si pak utřel o hábit. To taky ne.
NORMÁLNĚ!!! Oni si spolu podali ruce a nic se nestalo!!!
Co je to se světem.
"Na písknutí. Raz. Dva. TŘI!!!" Zahvízdala madame. Samozřejmě že na píštalku.
Vzlétla jsem nahoru. Byl vypuštěn camrál, který hned převzala Chimeriová, střelkyně Zmijozelu. Vrhla se dopředu, ale jedna z holek ji pustila Potlouk přímo do obličeje, takže se musela uhnout a tím upustila camrál. Vrhla jsem se pod ni a drapsla jsem ho. Rozhlédla jsem se kolem. Řítil se na mě Salemski s napřaženou rukou. Ale asi pět metrů ode mě se vznášel Hugo, tak jsem mu camrál hodila. Chvíli jsem počkala, než Salemski změnil směr. Rozhlédla jsem se. Přes řev diváků jsem neslyšela komentátora. James kroužil okolo našich kruhů a něco vysvětloval brankáři. Ale Hugo se řítil k Zmijozelským kruhům. Vrhla jsem se za ním. On přihrál Liz, která... Ztratila potlouk, protože se do ni trefil potlouk vyslaný Mahlerovou.
Madame Hoochová zuřivě hvízdla pauzu. Sletěla jsem k Liz.
"V pohodě?"
"Půjde to..." přikývla, ale křečovitě se držela za břicho.
"Trestné střílení pro Nebelvír!!!" vyjekla madame. Hugo se ujal míče. Brzo jsme vedli 10:0.
Od té chvíle se nám vedlo skvěle. Do patnácté minuty byl stav 50:20. James ještě ani jednou nezahlédl zlatonku. Já jsem dala dva góly. (A Hugo tři... Liz jenom přihrávala...)
"Ale co to, Green se vrhá dopředu! Asi uviděl něco, co Potter přehlédl..." uslyšela jsem. Měla jsem v tu chvíli camrál, ale okamžitě jsem se otočila. Green natahoval ruku nad něco třpytivého, a James byl asi metr za ním.
"Přidéééj!!!" zahulákala jsem. Půl metru... To nezvládne, Green to má taky půl metru! Chytil ji, nebo ne? NE!!! Ruka mu musela zklouznout, a pak... James zvedl nad hlavu třepotavou zlatou kuličku. Stadion vybuchl. Rozlétla jsem se za naším kapitánem a vlétla jsem mu do náruče. Strhla jsem ho až k divákům na tribunách, těsně před nimi jsme se zastavili (to už nás bylo pět) a krouživým pohybem jsme se dostali na zem, kde k nám slétl zbytek.
"Tý jo!!!" zahulákal Hugo. (Mno... Tý jo nehulákal, ale pro dnešek nebudu sprostá...)
Chvíli jsme jen tak vzrušeně mleli, ale pak se k nám dostali ostatní. Všechno se ztratilo v šumu a ruchu spolužáků, kteří kolem nás dělali vítězný taneček. Najednou mě bouřlivě objal Sirius.
"Bylas skvělá!" políbil mě.
"Díky..." Pak mi ale došla řeč... Viděla jsem Lily, jak běží směrem k nám, ale pak se zastaví u Jamese a vlítne mu - jako Sirius mě - do náruče. No a potom... To samé jako Sirius... To nevydejchám.
Sakra.
To se mi jenom zdá.
Asi ne.
Je to sen.
A do prrr.... kenný ohrady.
Šmarjá...
Kriste pane.
Merline.
Lily Evansová... právě přede všema... POLÍBILA JAMESE POTTERA!!!
Jdu se zahrabat.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.