Dum spiro, spero - 20. Odhaleni

27. září 2010 v 23:08 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 20. Odhaleni


V osm jsem nervózně postávala u hlavní brány. Vedle mě dupal Sirius a vrčel. Chodil stále dokola a opakoval, jakej že to je idiot, ten Všeználek.
"Siriusi, už jde!" sykla jsem na něj. Přestal s přecházením, ale pořád si pro sebe něco mumlal.
"Jdeme." kývl na mě profesor. Jo, je to jasný, du do lesa. "Zjistil jsem - a byl jsem požádán ředitelem - že se k vám mám chovat přísně. Proto mi půjdete chytnout pár kůrolezů. Profesor na kouzelné tvory mě o to poprosil. A navíc," teď se ošklivě usmál. "Bych potřeboval pár žíní z jednorožce. Pěknou noc." popřál mi ironicky a nechal mě stát (i se Siriusem) na kraji lesa.
"Super." zaúpěla jsem.
"Hele, to je v pohodě - ty žíně si přivolej a já najdu kůrolezy. Dobře?" pohladil mě Sirius po vlasech.
"To nepůjde, kouzelné tvory - i jejich žíně, si nemůžeš přivolat, víš?" letmo jsem mu dala pusu na tvář a odešla jsem do lesa. "Najdi kůrolezy, já se poohlédnu po žíních, jo?" houkla jsem.
"A nebudeš se bát?"
"To fakt ne-e." vyprskla jsem smíchy. Udělala jsem pár dalších kroků, a když jsem si byla jistá, že mě nevidí, přeměnila jsem se. Zašla jsem dál do lesa a svýma vylepšenýma očima jsem se rozhlížela po třpytu. Brzo jsem na jedné stezce zahlédla to, co jsem potřebovala. Pár lesklých, dlouhých pramenů z ohonu jednorožce. Přeměnila jsem se zpět na člověka a vzala jsem je do dlaně. Byly nádherně jemné, jako hedvábí. Kousla jsem se do rtu, pokušení bylo veliké. Těch přibližně šest žíní jsem si dala do kapsy a pousmála jsem se. Tímhle způsobem jsem nasbírala asi padesát dalších, které jsem ale dala do tašky přes rameno. Asi po hodině jsem se vrátila (stále v kočičí podobě) a lehla jsem si na měkkou trávu asi padesát metrů od kraje. Po pár minutách jsem zaslechla temné vrčení. Okamžitě jsem vylítla na všechny čtyři a naježila jsem hřbet. Proti mne stál velký černý pes, mnohem větší než Ursus. Zaprskala jsem, ale pes si jen flegmaticky lehl na zem. Znervózněla jsem, tohle nebylo moc normální. Ale co, jsem v zapovězeném lese, tady žije zvířat...
Taky jsem se zklidnila a znovu jsem si lehla. A pak jsem se - já blbec - přeměnila zpět. Pes na mě zůstal nevěřícně zírat, jak jsem se protáhla a zavřela oči, tak se mi ztratil z dohledu. Překvapeně jsem se rozhlédla a spatřila jsem Siriuse, jak se unaveně opírá o strom, s hůlkou v jedné ruce a s pištící taškou v pravé.
"Tak, oba máme své tajemství venku."
"Taky myslím." vypravila jsem ze sebe, když mi došlo, že pes asi není pes...
"Jak to? A kdy?"
"Ve čtvrtém ročníku. V prvním jsme se s... Rozhodla jsem se, že je to zajímavý."
"Nekryj Lily, v čem jedeš ty, v tom i ona." zamumlal Sirius.
"Hm... Tak si nás odhalil. A co vy?"
"My?" hrál překvapeného.
"Nekryj ty tři, v čem jedeš ty, v tom i oni." rozesmála jsem se.
"No jo..." pokrčil rameny Sirius. "Ve druháku nás napadlo to samý, a v pátym jsme se konečně přeměnili."
"Aspoň před sebou nemáme tajemství, ne?"
"Asi ne..." zaváhal.
"Cože?"
"Máme, ale takový ty prkotiny, chápeš, ne?"
"Ty mi lžeš."
"Nelžu!"
"Lžeš."
"Nelžu!!!"
"Nepovídej."
"Povídám."
"Slyším."
"Tak proč chceš, abych nepovídal?"
"To si neodporuje."
"Možná..."
"Co možná?"
"Nic."
"Ale něco přece jo."
"NIC!!!!!!"
"Siriusííí..."
"Ano?"
"Prosííím..."
"NE!!!"
"A pak kdo si tu odporuje..."
"Ty!"
"Jo, přesně - ty!"
"Nech toho."
"Si to teda nech, no."
"Vidíš!"
"Ne, nevidim, je tma."
"Nepovídej."
"Povídám."
"Tak nepovídej."
"Dobře. Nechám ti poslední slovo."
"Děkuju pěkně."
"Není zač."
"Poslední slovo!!!"
"Jo, dobře."
"Prosím, odteď nic neříkej."
"Rozumim."
"Seš děsná."
"Vim."
"Mlč!"
"Pro tebe všechno."
"Faith, jsi děsná holka!!!"
"To si už říkal."
"Jo."
"No vidíš."
"Merline..."
"Ne, tak daleko ještě nejsem - jmenuju se Faith, pamatuješ?"
"Jo."
"To je dobře."
"Mlč..."
"Už mlčim."
"Hele, pamatuješ? Po-sled-ní slo-vo!!!!!!!!!"
"Mno..."
"Jdem do hradu." vstal a nechal mě za zády.
"Tak jo." vyskočila jsem na nohy.
"Laskavě už přestaň kecat blbosti. Seš puberťák."
"Prosím, už adolescent."
"Ne..."
"Ale jo." rozzářila jsem se jako Vánoční stromeček.
"NE!"
"JO!"
"NE!"
"Ehm... O co tu jde?"
"To kdybych věděl."
"Tak radši mlčíme, jo?"
"Uhm..." zahuhlal nevěřícně Sirius.
"Fakt! Čestný skautský!"
"Až na to, že nejsi skaut..."
"Taky fakt."
"Teď - až dořeknu, co jsem chtěl, budeme oba dva mlčet. Rozumíš? Jenom kývni." to bude těžká zkouška. Nakonec jsem s ublíženým výrazem přikývla.
Mlčet jsem vydržela, dokud jsme nedošli k bráně.
"Mě to nebaví."
"Mlč!!!"
"Já už nechci, tohle není žádná sranda..."
"Bože..."
"Ani Merlin, ani Bůh. Pracuju na tom."
"Seš postrach."
"Teď jsi mě urazil." otočila jsem se k němu zády. Ale jít jako krab mi vydrželo asi pět vteřin. "Už s tebou mluvim!"
"To si mě fakt potěšila."
"Já vim, to umim."
"Chrmpfff."
"Umíráš?" zeptala jsem se se zájmem.
"Ne, ale teď mu to odevzdej, a jdem domů." to už jsme totiž stáli před Všeználkovým kabinetem.
"AHEM."
"Domů, tím myslím ložnici."
"Jééé! A můžu k tobě?"
"Jen to ne. Dneska se chci vyspat."
"A proč ne se mnou?"
"Radši s olibří olihní."
"Héééj!!!" bouchla jsem ho do prsou.

Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.