Dum spiro, spero - 2. Bezdůvodně

26. září 2010 v 22:41 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 2. Bezdůvodně


Celý den jsem musela strávit v pokoji. Zao mi nosila jídlo, které jsem sice chtěla vyhodit, ale pro jistotu jsem ho radši snědla. Čekala jsem, že přiletí Aquila, teď už jsem věděla, že tam musela dorazit, to by přece otec za mnou zašel.
O - ou, snad jsem to nezakřikla...Zaslechla jsem jemné klepání na dveře, po chvíli nic nedělání i bušení. Opatrně jsem zrušila kouzlo a dovnitř vpadla matka. Rozzuřeně se obírala od větviček. Musím uznat, že jí to seklo. To byl vtip.
"Ty sis myslela, že na to nepřijdeme? Ten pták nesl zprávu, kde sis stěžovala!" zaječela na mě. Takže na to přišli…
"Pardon." Omluvila jsem se.
"Děvče, ty si vážně koleduješ o kouzelnický výprask!" Cukla jsem sebou. Každé kouzelnické dítě to někdy zažilo - a rozhodně to nechce zopakovat. "Ty jsi neskutečně drzá a arogantní!" vyjekla. "Jak se můžeš takhle chovat k vlastním rodičům? Chtěli jsme ti darovat tohoto psa - a pořádně jsme si rozmysleli, jestli to máme udělat... Ale nejsme krutí, nemůžeme ho nechat být. Ještě jednou to uděláš a v životě neuvidíš tu tvoji Aquilu!" s tím se otočila a odešla. Z její tak trochu nevyrovnané řeči jsem pochopila, že to bylo vážnější, než jsem myslela.
"Ahoj." Zašeptala jsem. Doga zavrtěla ocasem. "Jakpak se jmenuješ?" Pes se k ní přisunul blíž. Vypadal mírumilovně, i když jsem musela uznat, že kdyby se teď "nesmál" a nevrtěl ocasem, asi bych se dost bála. Doga se konečně přiloudala přímo ke mně. Měla na sobě obojek a na něm bylo něco vyryto.
"Ahoj, Ursusi." Pozdravila jsem ho. Doga si jakoby rozpačitě poposedla. "Pojď." Vyzvala jsem ho. Ursus si vesele vyskočil na mou postel a šťouchl do mě čumákem. Nechápala jsem, jak to, že je tak přítulný. Mrkla jsem se na noční stolek. Byl tam znovu dopis. Rozbalila jsem ho a hned mi to bylo jasné. Ursus není normální pes, je speciálně vycvičen - rozhodně kouzly - aby prvního člověka, co uvidí, poslouchal na slovo. Dobře… "Tak co, méďo, máš mě rád?" a Ursus zaštěkal. "To myslím stačí." A usmála jsem se. Vydala jsem se ke skříni. No jistě, šaty byly celé černé kromě pár rudých pruhů. Měli korzet (ach ne…), ale vypadali celkem dobře. Do pokoje se přemístila nějaká skřítka.
"Dobrý den, já jsem Wehi." Nikdy jsem nepochopila, proč mají skřítkové tak hloupá jména.
Wehi bez dalšího slova přišla ke skříni a vytáhla šaty. Nejprve mě nacpala do korzetu, pak černá spodnička a nakonec šaty. Wehi odněkud vyčarovala šminky a začala mě, celou zblblou, malovat. Když s tím konečně skončila, tak mi upravila ruce a nohy a pustila se do vlasů. Bože, tak utažený drdol jsem v životě neměla, jenom pár pramenů mi nechala volně spadat na záda.
Nakonec mi dala dlouhé náušnice a stříbrné doplňky - náhrdelník s rubíny nebo granáty, jak to mám asi poznat... a náramek. Pak mě ještě narvala do bot na přímo obřím podpatku, ale kupodivu se mi líbily - a to bylo co říct. Až na ten podpatek. Pak mě dovedla k zrcadlu… Bože, to jsem ani nebyla já! Vypadala jsem (má skromnost asi dost upadá) skutečně skvěle. Ohromeně jsem se prohlédla.
"Madam, teď máte jít do haly." Oznámila mi Wehi. Já, stále trošku omámená jsem tedy vyšla z pokoje. Ursus šel se mnou. Dost mě to překvapilo, ale ještě větší překvapení mě čekalo v hale. Otec jen na Ursuse pokýval hlavou. Na můj vzhled neřekl nic, takže asi nenašel žádnou chybu. Odměřeně jsem se na něj zadívala a čekala jsem, co bude dál.
Beze slova ke mně přišel a uchopil mě za ruku.
Ocitla jsem se v dobře známé zahradě (nebo spíš parku) Malfoyů. Byla skutečně přepychová. Všude se natřásali pávi, dokonale upravené stromy, ani jedna spadlá větvička, zurčící fontánky, no prostě pohádka. Před námi stálo Malfoy Manor. Celé bílé a neskutečně rozlehlé. Větší než jakýkoliv zámek, co jsem kdy viděla. Následovala jsem matku a otce, kteří šli přede mnou. Vedle mě tlapkal Ursus.
Uvnitř to bylo stejně zbytečně velkolepé. Švédské stoly v každé místnosti, spousta lidí a každý na mě zíral s otevřenou pusou. Naštvaně jsem se lepila rodičům na paty. Všude mě představovali a já jen zdvořile potřásala rukou. Už jsem potkala snad všechny zmijozeláky, a ještě ne Blacka. Tiše jsem zuřila. No konečně… Taky nevypadal nijak zvlášť nadšeně.
"Ah, Winifrede, Gadie, rád vás znovu vidím…" podlézal jim nechutně otec. "Toto je má žena Hersitha, dcera Faith." Představil nás (pamatuji si, že nás představoval už nejméně třikrát, stejně si nás nepamatují) Blackům.
"Oh, Robert, že?" napjala všechny svaly k úsměvu Gadia Blacková, matka Blacka. "Tady je Regulus, můj mladší syn, Bellatrix, neteř - a Narcissa, Bellatrixina sestra. A toto je můj starší syn, Sirius." ukázala na něj. Já jsem si s odporem prohlížela Bellu. Tuhletu holku nenávidím asi stejně, jako nenávidí Poberti Snapea či Malfoye. Zašklebila jsem se a snažila se, aby to vypadalo jako úsměv. Je o pár let starší, nikdy jsme se pořádně nesetkaly, ale... To nešlo. Ten její zhnusený pohled, který na mě vrhala...
"Velmi mě těší." Zavrčela jsem. Po chvíli jsem se mohla od skupinky odpoutat a sednout si. Občas jsem si uzobla nějaký ten kousek čokoládového dortu, ale po nějaký době jsem toho nechala a zírala před sebe. Mumlala jsem si pro sebe různé smrti, co bych mohla na někom vyzkoušet. Někdo mě vytrhl ze zasnění.
"Faith, nezatancuješ si?" zeptal se mě Black.
"Jo, jasně, a ty mě ztrapníš přede všema." Vzpomněla jsem si na Vánoční ples v Bradavicích, kdy se pokusil stáhnout mi hábit. Nevyšlo mu to, ale od tý doby si radši dávám pozor. Šaty přeci jen hábit nejsou.
"Ne…" vykulil oči jako neviňátko. "Prosím…" viděla jsem, že jeho rodiče vidí, že přede mnou stojí (a vidí mě, jak je vidím), tak jsem teda vstala a odešli jsme spolu na parket. Zrovna hráli něco hodně pomalého, takže mi dal ruce kolem pasu, já jemu kolem krku a začali jsme se motat po parketu. Musím uznat, že Black je pěknej, ale odmítám se k němu tisknout. On ten názor asi nesdílí. Vytrvale si mě přitahoval k sobě. Když už to vypadalo hodně kuriozně, (a pro mě hodně bolestivě, protože mě úplně všechno bolelo) neboli že jsem měla svoje boky přitisknuté na jeho, ale hlava byla od něj co nejdál, tak skončili. Já jsem mu s úlevou vyklouzla a ignorovala jsem hlásek, co na mě řval, ať se vrátim, jinak bude hůř.
Cestou mě však odchytil jeho bratr a začalo to nanovo, akorát že on ještě neuměl pořádně tancovat. V podpatcích mě už děsně bolely nohy. Vždycky, když skončila písnička, tak jsem musela tancovat s někým dalším.
Ursus na mě chudák vždycky zíral z místa, kde jsem mu přikázala, ať zůstane a smutně kňučel. Tiše jsem zuřila. Merline, ples končí až za dvě hodiny! A pro mě si přišel Lucius Malfoy.
Tanec s ním byl tím nejodpornějším, co mohlo být. Už jsem neprotestovala, když si mě přitáhl blíž a hnusně mi funěl do ucha. Ne, že bych se úplně podvolila, ale začínala jsem být unavená. Lucius (ano, nabídl mi tykání) mě najednou odtáhl do nějakého pokoje. Tam se nebezpečně usmál a zuřivě mě políbil.
"Pusť mě, pitomče!" zaječela jsem. Zjevně mu to bylo úplně jedno. Kouzlem se mě pokusil spoutat, ale měla jsem trošku štěstí - minul. Vrhla jsem se ke dveřím a zjišťovala jsem, že brečím, aniž bych věděla, kdy jsem začala. Dveře byly zamčeny, a Lucius se zasmál. Přistoupil ke mně blíž a jedním prstem mi zvedl bradu. A pak odstoupil.
"Ohňostroj!" trhla jsem s sebou.
"Mlč!" přikázal mi. Já jen přidušeně vzlykala. Pak mě vrazil facku a já se schoulila do klubíčka. "Nikomu o tom neřekneš, jasný?" výhružně se na mě podíval. Když jsem přikývla, úplně normálně odešel z místnosti. Já jsem si roztřeseně navlékla šaty a v blízkém zrcadle jsem se upravila, aniž bych věděla, proč - a pro koho to vlastně dělám; vypadala jsem opravdu příšerně. Ještěže mě skřítka namalovala voděodolnými šminkami. (Ta určitě něco tušila...) Pak jsem vyšla z místnosti a šla ven, několikrát jsem se zhluboka nadechla. Tam všichni pozorovali úžasný ohňostroj. Já šla s Ursusem do parku. Zničeně jsem se posadila na lavičku. Podívala jsem se vzhůru na rachejtle, abych nějak zabavila oči - i mysl. Nad nimi byli tiché a klidné hvězdy, které nic netuší o mě ani o tom, co se stalo. Vedle mě se někdo posadil a položil mi majetnicky ruku přes ramena. Já zůstala sedět jako přimrazená.
"Nazdar princezno!" pozdravil mě ledově Lucius.
"Nech mě, prosím…" zašeptala jsem nevýrazně.
"To víš, že ne." Zazubil se nebezpečně. Naklonil se ke mně a bylo mu jedno, že se z něj málem pozvracím. Pak mě krátce políbil a zašklebil se. "Za týden tu máme znovu večírek… Přijdeš, rozumíš?" znovu ztišil hlas do výhružného šepotu. Já jen vyděšeně přikývla a Malfoy mě zase políbil. Lapala jsem po dechu, natlačil mě na kamenný hrbol.
"Nech mě, ty svině…" zmohla jsem se na poslední odpor. Odstrčila jsem ho od sebe a s Ursusem v patách pádila pryč. Konečně jsem byla za hranicemi pozemků, když mě někdo chytil za paži. "Ne, nech mě!" zaječela jsem na něj. Ale nebyl to Lucius, nýbrž Black.
"Co se ti stalo?" zeptal se starostlivě.
"Zmlkni! Pusť mě…" prosila jsem. Ursus temně zavrčel. Nechápala jsem, proč nevrčel i na Luciuse.
"Kdo ti to udělal?" To už jsem se mu vytrhla a přemístila jsem se. Rovnou do svého pokoje.
Okamžitě jsem ze sebe strhala všechny kousky oblečení a vklouzla se svým bolavým tělem pod sprchu. Tam jsem se opřela o hladkou stěnu a vydýchávala dnešek.
V noci jsem se v posteli musela stále převalovat, asi do tří jsem se budila s nočními můrami.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.