Dum spiro, spero - 18. 1. hodina s Brumbálem

27. září 2010 v 21:20 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 18. 1. hodina s Brumbálem


Příští týden jsem strávila v relativním klidu - no, upřímně, byl to fantastickej týden. Užívali jsme si, psali jsme úkoly, (fakt to spolu souvisí, když píšete v osmi lidech úkol, tak je i sranda...) a nebo jsme venku blbli.
Další pondělí mi přišel dopis, srolovaný do ruličky, ve kterém byl datum další schůzky s Brumbálem - úterý. A že si nemám zapomenout hůlku. Tím padlo přesvědčení, že se nebude nic dít.
Za tu dobu jsem projela papíry ze školy a je to fakt drsný. Počítá se na čtvrtletí, první se nesmí ven. Chápete to? Čtvrt roku být zavřená někde... uvnitř...?

V úterý jsem po večeři rozloučila s holkama a se Siriusem jsme se odploužili nahoru k ředitelně.
"Tak já jdu. Počkám na tebe ve společence, jasný?" políbil mě na rozloučení. Já jsem zadala heslo (malinoví šnečci) a vyjela po schodech nahoru.
"Pane profesore?" nakoukla jsem dovnitř. Kdo by se obtěžoval klepáním, že jo?
"Ah, slečna Noirová..." uvítal mě nepřítomným úsměvem, když studoval dopis. "Posaď se, jsem nucen tě poprosit, aby jsi chvíli počkala..." pak na mě mrkl a nevázaně prohodil. "Bratříček má problémy... Křížil kozy s ohnivci."
Tak jsem si sedla a znuděně jsem si prohlížela ředitelnu. Párkrát za rok jsem se sem dostala kvůli nějakému průšvihu, který většinou udělali Poberti, takže jsem se zde vyznala.
"Ahoj Fawkesi!" broukla jsem směrem k hromádce popela pod bidýlkem.
"Tak." položil spis na stůl Brumbál. "Jistě tě zajímá, proč jsem ti nabídl hodiny." co čeká? Že tu vstanu a budu ho líbat za ten nápad?
"Hmmm..." přisvědčila jsem.
"Budu tě učit tomu, co je na zkouškách. Například pokročilé útočné kledby, ale i obrana, zkusíme nitrobranu, možná, že stihneme i nitrozpyt. Ale víc, myslím, ne. Lektvary budou problém, profesor Křiklan sice souhlasil s doučováním, ale on... není natolik spolehlivý. Ostatní profesory jsem poprosil, aby se snažili naučit tě co nejvíc. A teď přejdeme rovnou k látce - zkusíme si základy, to budeme dělat asi půl hodiny, pak tě naučím Obligus - kouzlo, které sváže za pomoci vody. A pak tě pustím, nebude to tak hrozné..." dodal potichu.
"Ach jo... Kde to bude?"
"Tady vedle mám místnost..." mávl ke dveřím. Přísahám, dřív tam nebyly! No, vešla jsem tam a zjistila jsem, že je tu spousta polštářů, figurín a dvě židle.
"Použij na nějakou figurínu expelliarmus." ukázal na jednu Brumbál.
"Expelliarmus." lenivě jsem mávla hůlkou. Postavu jsem tím odhodila dozadu.
"Výborně!" pochválil mě ředitel. "A teď - neverbálně." s tim taky nemám problém. Mávla jsem hůlkou, a další figurína padala na záda. Překvapilo mě, že se zvedly a vrátili se na místo. "A nyní spoutej támhletu." ukázal na další, tentokrát jinou figurínu. "Ta ti bude vzdorovat."
"Pouta na tebe!" vykřikla jsem. Postava zvedla ruku a odrazila kouzlo. Ale byla pomalá. Tak jsem jednoduše vyslala pár kouzel za sebou. Brumbál znovu zatleskal.
"Teď vyčaruj patrona."
"Expecto Patronum," drobná kočička vyklouzla z hůlky a ukřivděně si sedla na zem. Mňoukla a rozplynula se.
"A neverbálně." Tak to jsem nikdy nezkoušela. V duchu jsem si řekla zaklínání a udělala s hůlkou správný pohyb. Protentokrát z hůlky vyklouzl pravý stepní rys a naštvaně syčel.
"Oj." pokrčila jsem bezradně rameny.
"Ty jsi jeho paní, tebe musí poslechnout ve všem - jen vědět, jak mu to zadat." něco jsem zavrčela a v duchu kočce nařídila, ať se zklidní. Furt prskala. Založila jsem si ruce v bok a tentokrát jsem se podívala caracalu do očí. Okamžitě se zklidnil a lehl si na zem. Teprve pak se rozplynul.
"Správně," pak mi zadal spoustu kouzel, která jsem musela udělat v obou variantách. Na konci té půhodiny jsem myslela, že se zhroutím.
"Měla by jsi vědět, že na příjímacích zkouškách to je úplně jiné - mohou vás vzbudit klidně v jednu ráno a chtít po vás půl denní námahu. A to celých těch 14 dní." já věděla, že tam budu dva týdny, ale tohle nikde nepsali... Otřela jsem si pot z čela a vrávoravě jsem se postavila.
"Dobře." zavrčela jsem.
"A teď k Obligus." dlouho mě učil složitý pohyb hůlky, a pak důraz na slabiky - Ob- důležitě, ligus- méně. A přitom stále myslet na tekoucí vodu. Konečně jsem se mohla dostat k jádru kouzla. Namířila jsem hůlku na figurínu.
"Obligus," a... houby se stalo. Pak se objevila kapka vody, která stekla z "úst" postavy. A najednou vybuchla. Přikrčila jsem se a chránila jsem si kouzlem hlavu. Stejně mě voda úplně ohodila. Brumbál tam úplně suchý, postával a jemně se usmíval.
"Neříkal jsem to - na konci máš příliš ledabylý pohyb nahoru."
"Skvělý, ale proč vybuchla?"
"To se stává."
Pak jsem snad věčnost zkoušela inkantaci. Nakonec se mi povedl - postava byla obmotána vodním vírem. (To byla má čtvrtá, která to přežila...z patnácti...)
"Legilimens!" zahřměl najednou za mnou ředitel. Co to provádí...? Neměla jsem čas si uvědomit, co zkusil, a už jsem viděla sama sebe, jak v deseti ukazuji na Aquilu, která si hověla ve své kleci a křičim, že ji chci ... V patnácti, jedu na koni, vedle mě matka, která mi vysvětluje, proč je neutrální ... Vidím sama sebe na plese, jak je kolem mě shluk kluků ze Zmijozelu ... Jak tancuju s Malfoyem ... Jak utíkám, jak mě srazil na strom, a cítím tu bolest ... ne, už nechci... ne, nechci!
"STOP!!!" zařvu s obličejem plným slz. "Ne..."
"Omluvám se, ale musel jsem vyzkoušet, jak jsi na tom s vyrovnaností mysli - teď pojď do ředitelny." to má být omluva za tohle? To je stařec bez citu!!! A nebo... snaží se mi pomoci, abych se dostala na svou školu... (A nebo je to prostě typickej chlap.)
V ředitelně jsem se svalila na židli a probodla jsem ho pohledem. On mi naprosto klidně oznámil, ať se uvolním, ať na nic nemyslím.
Jo, teď na nic nemyslet... Zakloním hlavu, zavřu oči a jen sedím. Přitom to ve mě vře - proč?
"Nádech - výdech..." pomalu mluvil, a já jsem se zklidňovala. Zvláštní, nebyla jsem ani ospalá... Prostě jen dýchat a být klidná.
"Legilimens." prohodil jakoby mezi řečí stejně klidně Brumbál. Nic, žádné problémy, párkrát jsem před očima uviděla záblesk nějaké vzpomínky, ale to mi nevadilo... Pak začal zesilovat tlak. Uviděla jsem sebe v Siriusově náručí. Ať kouká vypadnout! Myslí jsem se ho pokusila odstrčit, zprvu slabě, když to nešlo, silněji.
"Přidej - představ si, že taháš za lano, na konci je tvá milovaná osoba, která potřebuje pomoci..." tiše mluvil. Nejdřív jsem ho neposlouchala, pak mi došlo, co říká a zamyslela jsem se. Táhla jsem, táhla a pak - tlak byl pryč.
"Teď už můžeš jít, přesně za týden opět tady."
(Žádné výborně?)
"Nashle." mávla jsem rukou Fawkesovi. Odešla jsem. Ve společence jsem se unaveně usmála na Siriuse a řekla jsem, že jsem ospalá. A pak jsem sebou hodila na postel. Během chvilky jsem usnula.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.