Dum spiro, spero - 16. Konečně!

27. září 2010 v 20:30 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 16. Konečně!


Na hřišti jsem se strašně nudila - James mi to řekl blbě - od dvou byli brankáři. Uznávám, že jsou pěkní, ale stejně, fandit kamarádkám je lepší. Dvojčata tam už byly, ale úplně vystresovaný.
"Faith!" vyjekla April, když mě uviděla. Obě se vrhly ke mně.
"To nezvládnem…" vyhrkla.
"Ale jo… To já budu absolutní propadák…" utěšovala jsem je.
"Ty si dobrá, ale nás všichni vypískaj…"
Nikdy jsem nebyla dobrá na uklidňování, ale teď jsem to musela zvládnout celou hodinu. Potom přišli na řadu. James, stále ještě naladěn docela dobře, asi našel výborného brankáře, jim oznámil, ať si udělají hromadný závod. Kdo doletí do konce, ať zastaví před levou brankovou obručí smykem. Asi věděl co dělá, protože když je odstartoval, postihla je na začátku hromadná nehoda. Z tý se potom vyklubalo asi deset soutěžících, kteří to obletěli. Nevěděla jsem, kde jsou holky, ale podle dvou šmouh, držíc při sobě jsem usoudila, že tam budou.
Dva nestihli zabrzdit před tyčí, až do ní narazili a jeden druhák, očividně vylekaný tím, jak mu to jde, ji přeletěl.
"Tak jo." Zamumlal James. Pak zesílil hlas. "Jeden z vás pěti si vezme hůl." Ukázal na zbytek. Zjistila jsem, že asi někdo zdrhnul, protože jich bylo deset, ne osm. "Já na něj vyšlu potlouk. Kdo ho odrazí, postupuje dál." První šel na řadu třeťák, kterému se klepala kolena. James na něj mírně poslal černý míč, třeťák se rozječel a okamžitě otočil koště. James otráveně přivolal potlouk a vyslal ho na mohutnou páťačku. Ta ho odrazila, ale úplně mimo. Ještě čtyřikrát ho vyslal, ale vždy to dopadlo stejně.
"Promiň… Nejde ti to." Vyhrkl James. Jo, ten má ale taktu… Potom to zkusil druhák, kterému to docela šlo, jen ten poslední nedokázal odrazit, takže ho uhodil do břicha. Když se zkroucený pokusil na koštěti přistát, udělal vývrtku a skončil na zemi. Hned se odklidil na tribuny a díval se na dvojčata.
"Tak jo." Povzdychl si James. Vypustil potlouk. Ten se vrhl na holky, ale May ho bravurně smázla a poslala ho do jedné z brankových tyčí. To samé udělala se zbytkem. Následovala April, která zopakovala Mayin úspěch.
"Holky, vy jste zlatíčka." Málem je líbal James. "Konečně slušný odrážeči…"
"To víš…" uchechtla se April. "Makáme, makáme…"
"Tak jo, STŘELCI!" zařval James po pár minutách odpočinku. Nastoupila jsem na hřiště a nervozitou jsem málem zvracela. "Znáte to, zase jedno kolečko, smykem před brankovou tyčí." Odpískal a já vyrazila dopředu. Tentokrát se to obešlo bez karambolů.
Když nezáleží na rychlosti, proč se snažit… V pohodě jsem doletěla před tyč a řízla to.
"Tak jo. Teď… Já a odrážečky půjdeme proti vám, brankář bude chytat. Dejte góla." Zasmál se. Pak znovu zapískal. Bylo nás asi pět. První dal dva, druhý tři góly z deseti. Pak přišla na řadu holka asi z čtvrtého ročníku, ta dala osm z deseti. Předposlední kluk dal devět, ale u posledního měl prostě jen smůlu, camrál mu vyklouzl z prstů.
No a pak jsem přišla na řadu já. Taky jsem dala devět z deseti, většinou těsně. Ten druhej mi sebral James, a zařval na mě, ať taky makám.
"Tak jo, Huga beru zase do týmu - říkal jsem ti, že ani nemáš chodit na konkurz." Začal Dvanácterák. "Ty - jak se jmenuješ?" ukázal na čtvťačku.
"Liz." Olízla si suché rty. Byla to taková holka kost a kůže - bledá, blondýnka, nenápadná.
"Tak tebe, Liz, taky. A Faith taky." Usmál se na mě. "Příští trénink ve úterý od čtyřech!" zařval.
"To je super! My jsme spolu v týmu!" běžely ke mně holky. (Jó... Úplně úžasný... Jen na to nemám náladu...)
"Jo, to je." Nevěřícně jsem se usmála. "Kde je Lily?"
"Dělá úkoly." Mávla rukou April. "To by chtělo oslavu!"
"Jo, to teda jo." Rozmrzele jsem přikývla. Doufala jsem, že to pochopí…
"Jdem do společenky!" zavelela May.

Nechtělo se mi oslavovat, a tak jsem se dotáhla do ložnice. Když jsem ji otevřela, úplně jsem oněměla.
"Lily?" zavolala jsem tiše. Ložnice byla ověšena girlandami.
"Tady." Zahuhlal někdo z koupelny.
"Lily…" začala jsem opět. Z dveří se vynořila moje nejlepší kámoška, úplně namol.
"Faith, sorry, já jsem to nepochopila…" a zářivě se na mě usmála.
"Lily, padej spát." Přikázala jsem jí. To bude průůůser…
"Ale mě se nechce…" zašvitořila.
"Jdi do postele."
"Hele!" vyjekla. "Tam dole se slavííí… Pojď taky, nebuď baba…" a vlítla dolů.
"Sakra…" zamumlala jsem. Okamžitě jsem vyběhla za ní. Lily se právě začala svlíkat přede všema. "LILY!!!" zahulákala jsem. Strhla jsem si hábit. Lily si právě sundávala triko, a byla doprovázena potleskem. Tady už kolovala ohnivá whisky… Rozeběhla jsem se k ní.
"Nech ji bejt…" zastavil mě už napilej James.
"Ty si vůl… Zejtra ti to připomenu." Vyštěkla jsem. Prodrala jsem se mezi lidma k polonahé Lily. Objala jsem ji a stáhla ze stolu, kam se nějak dopravila. "Diváci" zahučeli, ale nakonec si našli lepší zábavu - někdo přines zásoby z kuchyně. Black. Právě vešel dovnitř a překvapivě nevypadal zhulenej ani opilej.
"Pomoz mi s ní." Ukázala jsem na Lily, motající se do mého hábitu, jak se chtěla z něj dostat.
"A co kouzelné slovíčko?" oblažil mě svým úsměvem.
"Alohomora?" zkusila jsem. Praštila jsem do hlavy. "Vzbuď se a pomož mi! Sakra Lily." Vrhla jsem se k ní, když právě přišla na to, že si může hábit sundat přes hlavu. Black ji podržel a já ji uspala. No, Mdloby jsou dobrý…
"Díky, já jdu s ní nahoru…" vyklouzla jsem od něj.
"Pak pojď ještě dolů…" chytil mě za ruku.
"No.. dobře." Přikývla jsem.
Dovedla jsem Lily nahoru. Posadila jsem ji úplně zblblou na postel.
"Lily, jestli tu nezůstaneš, celej škole řeknu, že si zvěromág." zavrčela jsem. Pak jsem vstala a zůstala stát. Mám tam jít nebo ne? Ach jo... Jdu. Nebudu zbabělec... NE!!! Nikam nejdu! Ale... Dobře, jdu, ale nenechám to zajít daleko. Jo.
Sešla jsem po schodech a neochotně šla za Blackem.
"Co si chtěl?" vzhlédnu k němu. Sakra, vysoký, pěkný - ale tupý - kluky by měli zakázat...
"Pojď za mnou..." zadíval se na mě jako smutný štěně. No jo, to mě nezabije...
Vyšli jsme ze společenky. Hned za obrazem Black zasvištěl za nějakou sochu a já šla za ním. Byla tam malá, špinavá komůrka.
"No?" pobídnu ho, když mlčí.
"Faith..."
"Zase Faith? A proč ne Noirová?" provokuju ho. Ale to kvůli tomu, že... Prostě kdybych mlčela taky, nevím, co by se mohlo stát. Ale takhle se to dá vždycky ukecat... Možná...
"Protože se tak jmenuješ." udělal ke mně krok. Sem idiot, sem idiot, zdrhnu! Jo, za chvíli... "Faith, promiň, že jsem se celejch těch šest let choval jak idiot..." jo, přesně tak jsi se choval! Chtěla jsem říct. Ale nemohla jsem mluvit...
"Já..." jo, to všechno dokážu říct - dělám pokroky! Olízla jsem si suché rty. Asi to budu muset říct - ale ne, šest let je zvyk - a co...
Udělal další krok. Právě narušil moji osobní zónu! Maminko! (Ne, mámu ne... jen to ne!) Ale koho volat? (Floriáne?)
"Já tě totiž," další krok, "miluju." zašeptal tiše. To už byl přímo přede mnou.
"Šest let..." znovu jsem zvedla hlavu. Podívala jsem se mu do očí. Pak jsem se jemně usmála. No a co? Nebudu se dál zavírat. Prostě mu ukážu, co si o něm myslím. Jo. "Šest let, Siriusi..."
Chytil mě kolem pasu. Co sem to říkala? Já tak nevím - nevím nic... Kromě toho, co chci. Dala jsem mu ruce kolem krku a přiblížila jsem se ještě víc. A pak se ještě víc sehnul a políbil mě. Naprosto jemně, krátce a nádherně. Byl to skvělý pocit, jakoby nám patřil svět, asi jsem... zamilovaná? To snad ne... Ale - Sirius...
Prohloubila jsem polibek. Prsty jsem projela jeho vlasy. Naprosto bezděčně mě napadla myšlenka... Kolikrát denně si je asi myje? jemu sjely ruce trochu níž. Odtrhli jsme se od sebe, aby jsme se mohli nadechnout.
"Faith..."
"Buď ticho." zasvítily mi oči. "A pojď." vytáhla jsem ho ven, držela jsem ho za ruku. Dotáhla jsem ho do sedmého patra - do Komnaty Nejvyšší Potřeby.
"Kam mě to vedeš?" smál se, když jsem ho táhla zuřivě za ruku. Když jsem začala přecházet kolem sochy, stále ho držíc za ruku, vykulil oči. Jo, nemusela jsem s ním tak cloumat - ale takhle to byla větší zábava. Otevřela jsem dveře, které se vyrýsovali ve zdi.
"Perfektní." ocenila jsem komnatu. Byla celá do žluta, uprostřed dvě křesla u krbu.
"A teď můžu mluvit?" začal Sirius.
"Asi jo." zamyslela jsem se. Před křesílkama se objevil stolek se dvěma hrnkama plnýma horký čokolády. Kecla jsem sebou do měkoučkýho křesílka a natáhla jsem se po čokoládě.
"Proč jsme tady?"
"Abys mi něco vysvětlil. Třeba proč až dneska?"
"No, vlastně nevím... Asi jsem se dneska rozhodl." chytil mě za ruku.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.