Dum spiro, spero - 15. Bezejmenná

27. září 2010 v 20:30 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 15. Bezejmenná


Celý den se mi Lily vyhýbala. Občas jsem zahlédla záplavu rudých vlasů, ale byla to setina vteřiny. May a April se za mnou večer přiloudaly, že jí to vysvětlovaly, ale ona je neposlouchala.
"Proč?" zajímala jsem se.
"Mno… Byla v objetí… s jistým klukem… s Timem…" nervózně si natáčela na prst pramínek vlasů May.
"Myslim, že stávkuje."
"Ach jo… Myslíte, že mám jít na ten konkurz?" zeptala jsem se jich. Byly jsme ve společence. Najednou se nade mě naklonil James.
"To si piš, že jo!"
"Tak ve čtyři…" přikývla jsem.
"A my můžem taky?" obrátila se na nás May.
"Na co?" zvážněl James.
"Odrážečky."
"Určitě. Ti minulí - teď jsou v pátym - byli děsní. Dokonce pálili po divácích a děsně se tomu smáli. Taky sme nic nevyhráli…"
"Tak tentokrát budem nejlepší!" zvedla jsem palec. Pak jsem se protáhla. "Já bych spala…" zamumlala jsem. Poslouchala jsem zanícený rozhovor Jamese a dvojčat o famfrpálu, ale slova mi splývala. Schoulila jsem se do klubíčka a položila jsem si hlavu na ruku.

"Takže jste mluvili o konkurzu?" ujišťoval se kdosi. Něco mě probudilo... Nějaká hádka...
"Ach jo… Tichošlápku, myslím, že po šesti letech by jsi mohl vědět, koho mám rád a koho…" zmlkl James.
"Miluješ." Štěkavě se rozesmál Black.
"Tiše, ať ji neprobudíš…" asi ukazoval na mě. "A neříkej, že k ní něco necítíš. Moc dobře jsem tě v pondělí večer viděl. A v úterý ráno taky."
"Hele, ty sám si byl na šrot…" protestoval Black. Nastražila jsem uši.
"Uznej…" popichoval ho.
"Možná… Brácho, vidíš, jak ji to sluší?" vydechl. Musela jsem se držet, abych nevstala.
"Jo, to teda… Jak si slintá na bradu…" přikyvoval James. To je idiot!
"Hej!"
"Zamilovanej Sírius Black!" pochechtával se James.
"To není sranda…"
"Asi by ses divil, jaká." Rozhodla jsem se, že si tenhle moment vyberu k probuzení. Protáhla jsem se a zívla. Oba okamžitě zmlkli.
"Kolik je?"
"Asi jedenáct v noci." Zaraženě odpověděl James.
"Proč se tváříte jak na pohřbu?" Teď mi to došlo... Já jsem kráva... Jak jsem mohla zapomenout! Brácha... pohřeb... Jsem debil, debil, debil...
"Nic…" zatvářil se jako andílek.
"Jdu nahoru." Oznámila jsem jim suše. Vyběhla jsem do ložnice. Tam sem ale jen napsala papírek Lily, ať si nedělá starosti - myslim, že to číst nebude, ale aspoň pro dvojčata. Pak jsem počkala, dokud kluci neodejdou, a zmizla jsem.
Šla jsem po pozemcích a přemýšlela nad vším. Sedla jsem si pod vrbu, stojící u jezera, a pozorovala jsem jemné vlnky, čeřící jeho hladinu. Sem tam se objevil záblesk, jak se odrazil téměř kulatý měsíc. Přeměnila jsem se do kočky. Caracal, nebo-li rys stepní - skvěle, vůbec tu nejsem nápadná…
Zaběhla jsem si do lesa. Tam jsem se toulala a jen tak procházela po pěšině. Ani jsem si nevšimla kdy jsem z ní sešla. Asi jsem zabloudila… Ta informace pronikala k mému zpomalenému mozku dost pomalu. Když jsem ji plně pochopila, okamžitě mnou zacloumala panika. Divoce jsem se rozhlídla kolem a naježila hřbet. V duchu jsem šťavnatě nadávala.
Rozeběhla jsem se tam, kde jsem tušila Bradavice. Najednou les přestal být tichý a mlčenlivý. Kolem mě byla spousta tvorů kteří vypadali nebezpečně. Prchala jsem a kličkovala mezi stromy, který se díkybohu zmenšovaly. Nastalo svítání. To jsem tu tak dlouho? Najednou jsem uslyšela dunivé kroky. Pak hlasy, jak někdo mluvil.
"Tesáku, ty si zbabělec." Hagrid. Typuju, že Tesák je jediný jméno, který zná pro psa.
Přeměnila jsem se.
"Jé, ahoj Hagride!" pozdravila jsem ho.
"Co tadyk děláš?" zamračil se.
"Víš, já jsem se jenom procházela…"
"Holka, ty nevíš, co tu všechno žije?"
"No…" podrbala jsem se ve vlasech. "Odvedeš mě ven?"

Zjistila jsem, že Hagrid je fajn chlap. Mluvili jsme spolu o svých koníčcích (jeho největší sen je mít vlastního draka) a o Brumbálovi.
"Hele, já chovám takový koně…" začal.
Před tim jsem mu řekla, že na nich ráda jezdim.
"Jsou dost divný. Na prvej pohled úplně vobyčejný, ale když se na nich jede, tak přímo letěj… Říkal kámoš…" představila jsem si Hagrida na koni. Dusila jsem smích do dlaně. Chudák koník - placka… "Sou ouplně černý, esli chceš, ukážu ti je."
"To bych byla ráda." Souhlasila jsem. Hagrid změnil směr, teď šel víc ke své boudě, jak mi sdělil. Nevím kdy, ale najednou jsme vešli na palouček. Tam se skutečně páslo stádo asi dvaceti koní. Hagrid pískl a zařval:
"Ke mně, Saphire!" pak tišeji dodal: "To je jedinej, kerej je schopném nýst jezdce… Pojmenoval ho ten kámoš."
Přiklusal k nám obrovský kůň. Normální velikost? Sklonil hlavu ke mně.
"Ahoj…" zašeptala jsem a popleskala ho po plecích. "Můžu?" zeptala jsem se Hagrida.
"Jasně… Pojedeš tam a dostaneš se z lesa." Mávl rukou neurčitě směr neznámo.
"Díky." Pak - pomocí pařezu a tří pokusů - jsem se vyhoupla na koně a bez sedla a bez uzdy jsem se prostě začala držet zuby nehty. On mi totiž vyrazil někam tam, kam ukazoval Hagrid. Po dlouhej době jsme se vynořili z houští a já zjistila, že jsme před hradem. Dokázala jsem ho ovládat myslí, asi je to kouzelný koník. (Jsem to ale blesk...) A taky jsem z něj nespadla, což je bez sedla - na mě, zase tak skvělej jezdec nejsem - docela výkon. Zlatíčko mi totiž furt cválal - asi se v lese dost vyzná.
Tak nějak jsem se dostala k Hagridový hájence. Tam jsem sjela z Saphira a poděkovala jsem mu. On tak hezky pokýval hlavou a odklusal pryč. Já jsem se rozesmála a roztančila jsem se po trávě.
Dovnitř jsem šla až na oběd. Tam jsem jenom něco snědla a čekala, než se síň vyprázdní. Dvojčata chtěla vědět, kde jsem byla, tak jsem jim to vysvětlila. Brzo nás v síni moc nebylo. Vstala jsem a přešla k profesorskému stolu. Šla jsem rovnou za Brumbálem.
"Pane řediteli…" začala jsem. "Chtěla bych vědět… Kdy má bratr…" prostě to nedokážu říct!!!
"Samozřejmě… Pojď se mnou." Vyzval mě a ustaraně si mě prohlížel.
Loudala jsem se za ním. U chrličů zřetelně řekl: "citrónová brka." A vyjeli jsme nahoru.
"Omlouvám se, že jsem s tebou o tom nemluvil. Tvého bratra…" sedla jsem si do křesla. "Tvého bratra spálili a popel jsem nechal rozhodit po místě, kde pracoval. Promiň, ale musel jsem bojovat aspoň za to. Jinak by popel vysypali do moře."
"Bože…" zajela jsem hluboko do křesla. Bráška je teda úplně pryč…
"Chtěl bych s tebou mluvit o tvojí budoucnosti." Přešel okamžitě k jinému tématu. Má mě prokouknutou, stačí rychle změnit téma a vzpamatuju se.
"Ano?"
"Chceš se stát elitní bystrozorkou." (elitní... to je slovo...) Vytáhl ze zásuvky stoh papíru. "Ta škola je skutečně těžká. Věřím, že ji zvládneš, přesto by jsi se měla začít pořádně učit. Přijímací zkoušky dělají stovky studentů, kteří prošli takovými předpřijímacími zkouškami, ve kterých byli tisíce. A z nich přijmou třicet studentů. Nakonec vyjde asi patnáct lidí. Ale já si myslím, že ty by jsi mohla být první studentkou Anglie po dvanácti letech, kterou by přijali. No, zkoušky se skládají v lednu. Do té doby by bylo dobré, kdybys chodila na soukromé hodiny ke mně. Alespoň jedna za čtrnáct dní." Soukromé hodiny s ředitelem Bradavic? To je den…
"Jej…"
"Tady máš vše, co by jsi měla vědět o škole. Až budeš cokoliv potřebovat řekni. A teď se musíme rozloučit. O naší první hodině tě budu informovat dopisem."
"Ale…"
"Loučím se."vyhodil mě z ředitelny.
"Nashledanou. A ahoj Fawkesi."
Rozhodla jsem se, že půjdu na hřiště - James říkal, že ve dvě začínají odrážeči... já to mám až ve čtyři.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.