Dum spiro, spero - 14. Průser..

27. září 2010 v 20:26 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 14. Průser..


Po tom přivítání ve společence jsem vyšla nahoru a zakutala se do postele. Tam jsem užírala šunčičku a přemýšlela o tom, co budu dělat v Prasinkách. Nemám zase extra moc prachů, ale nějak to půjde. Musim myslet na to, že i když mám dost peněz v trezoru, kterej sem si založila o prázdninách, pořád s nimi budu muset vyjít tři roky, možná i dýl.
Prostě to je jen na moje triko, všechno. Teď jedu sama za sebe.
Tak jo. Asi v osm jsem se vykulila opět z postele a začaly přípravy. Holky zůstaly dole ve společence, asi si dodělávaly úkoly. Napsala jsem si seznam, co všechno potřebuju. A že toho bylo. Pak jsem na sebe hodila oblečení - látkový kalhoty, dost roztrhaný, rozhodně ne naschvál, bílý triko s černým potiskem, a přes to mikinu. Nakonec jsem si vzala hůlku a vykradla se z ložnice. Všichni už byli na vyučování. Prošla jsem hradem, u jednooké čarodějnice jsem chvilku zkoušela zaklínadlo, protože jsem ho zase zapomněla, a pak jsem běžela tou pitomou tmavou chodbou.
Vylezla jsem padacími dvířky v Medovém Ráji. Majitel tam nikde nebyl, majitelka obsluhovala maminku s dítětem, naprosto zaneprázdněná. Tak jsem odtamtud rychle zmizela.
Tak, nejdřív ke kadeřnici, ať to mám za sebou.
"Dobrý den." Pozdravila jsem u vchodu. Stála tam nějaká asi třicetiletá žena, nejspíš majitelka. "Chtěla bych si nechat upravit vlasy…" začala jsem.
"Peníze máš?" vyštěkla.
"Ano, samozřejmě. Chtěla bych…" žena se usmála při slovech ano, a okamžitě změkla. Přešla ke mně.
"Nech to na mě. Ty vlasy ti ostříhám… Ach, ano! Máš ráda tmavé barvy? Kromě té tvé, samozřejmě..." nečekala na odpověď.
Odvedla mě k židli, a hůlkou poklepala na vlasy. Asi pět centimetrů z jednoho pramínku odpadlo. Pomalu mě ostříhala. Musela jsem uznat, že jí to jde dobře. Potom mě něčím napatlala. Byl to rychlý sled událostí, několika kouzel a tak.
Když mě po tomhle otočila k zrcadlu, zůstala jsem zírat. Vlasy jsem měla kudrnatý! Byly to velké vlny, ale největší překvapení bylo, že mám hnědé vlasy. Úplně tmavá hnědá, ale přesto… Najednou jsem nebyla podobná své rodině! Ty jo. Ty jo. Wooow...
Jinak, byli dlouhé trochu pod ramena. Vypadala jsem úplně jinak.
"Děkuju… Kolik to bude stát?" cena byla dost předražená…. Podle mě. Ale zaplatila jsem. Ještě mi doporučila pár důležitých krámů. Nakonec jsem vycházela ven a namířila si to do obchodu s oblečením. Tam jsem koupila spoustu nádherných věcí. Prodavačka mě dokonce ukecala do jedněch šatů. (Kdo by si myslel, že je budu nosit, tak je blbec... ale určitě je půjčím Lily...)
Pak jsem koupila ještě hodně věcí, malé dárečky pro holky a nakonec jsem v Medovém Ráji odkoupila polovinu zásob čokoládových žabek. A pak jsem zdrhla opět chodbou.
V ložnici jsem sebou hodila na postel a konečně jsem si oddychla. Nikdo mě neviděl. Koukla jsem se na hodiny - dvanáct. Stihla bych přeměňování - jak jsem se rozhodla, musím - budu makat. Vstala jsem, a úplně se převlíkla. Odteď žádná černá! A pokud jo, tak jenom džíny. Hodila jsem na sebe upnuté tričko s obrovskou slunečnicí a modré džíny. Pak jsem na sebe hodila hábit a vzala učebnice.

"Paní profesorko, omlouvám se, ale dřív jsem to nestihla." Vlítla jsem uprostřed první hodiny dovnitř. Minie vzhlédla a v očích se jí objevilo něco - na chvíli by si člověk myslel, že to byl soucit. Pak ale přikývla a vrátila se k poučování Tima - Havraspárského žáka, kterému zjevně nešlo přeměnit kotě v bačkoru. Pořád mu pobíhala kolem ruky a mňoukala.
"Faith? Jsi to ty?" vykulila na mě oči Lily. No jo, mám novej vzhled…
"Ne, Santa Klaus." Ušklíbla jsem se. Celá třída na mě čučela. Protočila jsem oči.
"Noirová, kde si byla? V Paříži?" šťouchl do mě Black.
"Že tobě se budu svěřovat." Ale nemyslela jsem to zle.
"Já jsem přímo dokonalá vrba." Prohlásil důležitě.
"To je vidět." Přikývla jsem.
"Sluší ti to." Zašeptal ještě směrem ke mně. Jak se jeho dech dotkl mého krku, vyrazila mi husí kůže. Trochu jsem se otřásla, ale jinak jsem na sobě nedala nic znát. Lily mi řekla formulku a já mávla hůlkou a vykřikla ji. Koťátko přede mnou ztuhlo. Pak se jakoby splasklo, zmenšilo a přede mnou stála pěkná bačkůrka.
"Jé!" vykřikla jsem. Minie se za mnou ohlédla. Vykulila oči a zaprskala - fakt, ZAPRSKALA.
"Slečno Noirová, gratuluji." Vypravila ze sebe. No jo, šest let v jejím předmětu dělám navíc domácí úkoly, protože nezvládnu za dvě hodiny přeměnit párátko v jehlu a teď tu na první pokus udělám něco takového. Asi si myslí, že to je náhoda.
"Šmarjá, Lily." Zakuckala jsem se. "Že mám halušky?"
"Ty máš ráda halušky?" naklonil se ke mně Black. Opět ta nepříjemně příjemná husina.
"Ježíš, ha-lu-ci-na-ce!" slabikovala jsem.
"Ty máš ráda halucinace?"
"Ty si beznadějném případ…" vzdychla jsem.
"To jo." Přikývl nadšeně.
"Lily, nevíš, co teď?" Ta pokrčila rameny a snažila se zopakovat můj výkon. Ale její bačkory byly furt osrstěný.
"Aspoň budou teplý…" utěšuju ji.
"Jo, a taky budou škrábat." Uchechtl se Potter za náma a ukázal na drápky bačkor. Tenhle rok byl dost slabej, ani jednou zatím nikoho neuřkli.
"Vtipnej jako vždy, co?" dloubla do bačkor Lily.
"Samozřejmě." Zkusili si Potter a Black duet.
Zbytek hodiny jsem se nudila. Brzo se ke mně připojila Lily, které se konečně podařilo dokončit přeměnu. Listovala jsem učebnicí a vstřebávala informace jako houba. Chacha, to tak. Hádala jsem se s Blackem. Učení počká. Tohle je důležitější. Ale nějaký červíček ve mně (Ne, nesežrala jsem Petra, to by mi zabralo půl roku) vrtal. Je důležitější hádka s Blackem, nebo to, že s ním mluvím? Nakonec jsem se na to vykašlala. Zvonilo, a tak jsem vyrazila na oběd. Naprala jsem se opět až k prasknutí. Znuděná jsem vyrazila na létání. Ach jo, nikdy mi to nešlo. Bratr létání miloval, ale nikdy nechtěl být v mužstvu. Počkat… Bratrovi létání šlo??? To znamená, že mě taky půjde… S větším úsměvem jsem vyrazila vpřed. Vedle mě brebentila Lily s May. April se právě tulila k jistému chlapci - myslím, že je z Mrzimoru…
Madame Hoochová k nám právě nastoupila. Byla to asi čtyřicetiletá žena, děsně hubená a zjevně let na koštěti milovala. Měla prošedivělé vlasy a vstřícný úsměv. Jinak vyhlížela trochu jako sup.
"Postavte se vpravo od svého koštěte. Natáhněte nad něj ruku a řekněte hop!" Potter protočil oči. Jeho koště mu tam beze slova vlétlo. Já jsem natáhla ruku nad koště a křikla "Hop!" Koště mi tam líně vlétlo. Třídě tak vesměs vlétlo taky. Byli jsme tam jen my - Nebelvírští.
Lily tam po třetí vlítlo taky. May se smála s koštětem v ruce. April vedle ní se pochichtávala a přikyvovala. Šeptly směrem k nám.
"My jsme odrážečky." Já jsem se uchichtla - Potter je chytač, a tady jsou dvě odrážečky… Kdopak bude střelec? Že bych to zkusila?
"Tady je okruh. Obleťte ho. Já vás podle rychlosti zařadím do skupin." To moje roztřesené koště vesele poskočilo. Nasedla jsem a zvedla ho. Vznášela jsem se nehybně nad ostatníma. Ti se ke mně hned připojili.
"Tři! Dva! Jedna! Leťte!" zapískala madame na píšťalku. Okamžitě jsme vyrazili. Drala jsem se kupředu. Potter letěl naprosto ledabyle, ale přesto byl první. May a April byly hned za ním. Já je dostihla. Za náma se plácal Black, Lily, Remus, a úplně vzadu byla Tasemnice.
"Berem ho!" křikla May. Sice jsem netušila, co to znamená, ale vyrazila jsem za nimi. Předletěly jsme Pottera.
"Ahóóój!" zamávaly jsme mu. Pak se kolem nás mihla rozzuřená černá střela. My jsme taky přidaly. Koště jsem ovládala absolutně intuitivně. Předklonila jsem se a trochu ho kopla, jako koně. Zrychlilo a kolem mě byly jen rozmazané barvy a Potter přede mnou. Ten okruh byl po celých pozemcích, vyznačen rudou barvou. Pomalu jsem ho předehnala. Teď jsme letěli bok po boku.
"Sem myslel, že neumíš lítat!" křikl na mě.
"Tak to jsme dva!" pokrčila jsem rameny. Ohlédla jsem se. Asi dva metry za náma se hnaly holky. April na mě divoce gestikulovala a ukazovala na mě. Otočila jsem se. Potter tam nebyl. Zaklela jsem a vrhla se ještě rychleji kupředu. Měla jsem smůlu, on už končil. Vteřinku po něm jsem smykem zabrzdila před Hoochovou a zářivě jsem se usmála. Udýchaně jsem se otočila na Pottera.
"Tak co?"
"Jestli takovej výkon předvedeš i na konkurzu, tak tě vezmu!" prohlásil.
"A co když se mi na konkurz nechce?" zašklebila jsem se.
"Tak tě tam násilím dotáhnu!" uchechtl se.
"Zkus to!" uchechtla jsem se. On mě chytil za pas.
"Tak jdem rovnou, ne?"
"Jasně!" přikývla jsem a rozesmála jsem se. Ze samé radosti jsem mu vlepila pusu na tvář. Oba dva jsme věděli, že to bylo jen pošťuchování. "Tak jo, Jamie!"
"Takže zítra ve čtyři!" pak mi zahrozil prstem. "Jestli nepřijdeš, půjdu za tebou a dotáhnu tě rovnou na bojiště!" Koukla jsem se za něj. Tam stáli vyjevení Black s Lily. Mávla jsem na ně. Neodpověděli mi. Tak jo, asi už vim proč…
"Jamesi." Špitla jsem. Prostě jsem mu začala tykat… "Oni si asi myslí…"
Otočil se, ale už jen uviděl odcházející dvojici. Oba stáli strašně schlíple.
"To je v prdeli." Řekl.
"Jsme v řiti." Já.
"Tak to fakt vypadalo - vy víte jak." Přišla k nám May.
"A oni přiletěli, když jsi ji chytil kolem pasu." Informovala Jamese April.
"Houby řiť. Tohle je peklo." Kecla jsem si na zem. Takhle to posrat...


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.