Dum spiro, spero - 13. Šunčičká!

27. září 2010 v 20:25 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 13. Šunčičká!


Probudil mě tichý zvuk. Holky vstávaly. Tiše jsem vyslala kouzlo ochrany na závěsy kolem postele a znovu jsem usnula. Nejradši bych prospala celý život...
O chvilku později mi někdo řval za postelí:
"Noirová, vylez! Okamžitě! To tě to tak sebralo?" Lily. Ona to neví... Musela jsem si to opakovat, protože bych byla schopná na ni zaútočit.
"Neřvi na mě, když nevíš, co se stalo..."
"Vim to moc dobře! Jsi hlupák, že se kvůli tomu nervuješ..."
"Tak to teda nevíš, o co jde, když takhle..." vzlyknu. "Kurva Lily! To nechápeš. Co by jsi dělala kdyby ti umřela sestra? Nešťastnou náhodou? Uklouzl po kachličkách ve sprchách nebo jak to napsali! V Azkabanu!" melu nesmysly. Ale mé drahé inteligentní nejlepší přítelkyni to dochází...
"Promiň... Proč jsi mi nic neřekla..." před sebou úplně vidim její obličej, kouše se určitě do rtu a čelo má zkrabacené, jak se mě snaží utěšit.
"Myslim, že by jste měli něco vědět." špitne May.
"O nás... A pak... To je jedno." ozve se April. "Voldemort nám pozabíjel celou rodinu." mluví zvláštním hlasem. "Už je to rok. Od té doby jsme se z toho vzpamatovávali..."
"A pak nám Brumbál nabídl zdejší studium..." dodala May. Z hlasu se dalo usoudit, že asi taky pláče. "Měli jsme jen sebe. Ty máš nás tři a spoustu lidí, co tě má taky rádo."
U Merlina. Tohle je... Děsivé.
"Nechte mi dva dny..." poprosila jsem je a zalezla pod peřiny. Uslyšela jsem matně Lilyinu odpověď, že se staví za Minie. "Děkuju." zahuhňala jsem.
Připadám si jako tenkrát v domě mých rodičů. Jasně jsem tušila, že to nebude trvat dlouho. Ale přiznat si, že to je teď... Že právě teď zažívám bolest, která mi už jen tupě pulzuje v těle, protože na víc už nemá. Tohle si přiznat, to je těžké. Nejradši bych zavřela oči a představovala bych si že je se mnou... Že mě znovu hladí po vlasech, že se se mnou směje, že má oči plné smutku a starostí, co se to děje s rodiči, ale přitom mi vypráví příběhy o dobrých kouzelnících, kteří přemohli zlo. Ano, to je můj bratříček. Celý život bude se mnou. Ať si kdokoliv říká cokoliv, je u mě.

Ještě ten den mi Lily řekla, že mi McGonnagallová dala dva dny volna. Potom ještě dlouho zůstala u mě a něco mi povídala. Je mi jedno, co. Hlavně, že se mnou zůstala. Vedla dlouhý monolog o tom, že se teď má líp a takový ty kecy. Tiše jsem to trpěla. Během její řeči jsem si začala uvědomovat, co všechno musím udělat. Ne každý má dvě magie najednou - a nebudu skromná, už předtím to se mnou nebylo zlý. A bráška měl 14 NKÚ takže nejvíc, co jde.
"Zabiju toho hajzla, co mi sebral rodinu…" procedila jsem skrz zuby, když jsem si to uvědomila asi ve dvě v noci. "A každého jeho přívržence taky. Chcípnou všichni. Proto se budu učit, učit a učit. A taky budu makat. Magie mi pomůže jen když na ni budu tělesně připravena. Tak přísahám." A pak jsem uklidněna usnula.

Ráno jsem se probudila úplně mimo… hlady. Když jsem si uvědomila, že jsem dva dny nic nejedla, tak se mi udělalo blbě. Tiše jsem vyklouzla z peřin a šla pod sprchu. Bylo to úžasné osvěžení. Umyla jsem si vlasy, a protože jsem byla líná, vzala jsem si černou mikinu s kapucí, kterou jsem si přikryla hlavu, abych se nemusela fénovat. Mezitím jsem si všimla, že mi melírky úplně zmizeli - asi se smyly. Vlasy mi taky začali odrůstat. Dneska mám volno, tak si zajdu do Prasinek.
Vyklouzla jsem z pokoje, holky ještě pořád spaly - no jo, bylo šest ráno. Bože, co se to se mnou děje…
Přes hrad jsem se úplně přeřítila. Rozhodla jsem se, že půjdu do kuchyně, stále se mi nechtělo ukazovat před lidma. Pošimrala jsem hrušku a netrpělivě čekala, až se rozevře obraz. Skřítci se mi okamžitě uklonili a přímo žebrali o další práci. Přitom makali jako šroubky na snídani.
"Prosím vás, jednu pořádnou snídani." Hladově jsem se na ně podívala. Jeden maličko ucouvl. Myslim, že takovej hlad, abych ho sežrala nemám, ale člověk - skřítek - nikdy neví.
Pět minut nato jsem se cpala ovesnou kaší posypanou kakaem. Byla to bašta - ale mě by chutnali i ponožky. Pak do mě narvali sirupové košíčky a přinesli mi spoustu zákusků.
"Prosím, tohle ne… Ale mohli by jste mi třeba dát croissanty? Nebo šunku." Oblízla jsem se. Mám děsnej zlozvyk - úplně zbožňuju samotnou šunku. Nejlíp kuřecí. A nebo třeba i krůtí... Brzo mi na podnose přinesli asi půl kila. Plus nejmíň deset croissantů.
"Zabalte mi jenom dva. A kousek tý šunky." Usmála jsem se.

Za půl hodiny jsem se kradla zpět hradem a uždibovala kousky dobrůtky. Slastně jsem přivírala oči.
Otevřela jsem společenku - Buclatá Dáma mě zjevně moc ráda nemá… - a tam byl děsnej hluk.
"Co se děje?" zahulákala jsem.
"Faith zmizla…" prohodila směrem ke mně nějaká holka.
"Ehm, asi ne..." rozesmála jsem se úplně uvolněně.
"Sakra!!!" vyjekla Lily a už se ke mně řítila. Byl to fakt drsnej náraz, to vám povim… Potom následovali dva další - May a April.
"Bože, mě snad chcete umačkat, ne?" zasípala jsem.
"Promiň…" okamžitě ode mě poodstoupili. "Kam si šla?" vykřikla Lily pobouřeně. Já jsem zdvihla sáček a zamumlala:
"No pro snídani! Ty nevíš, jakej jsem měla hlad…"
"Já jsem se strašně bála, když jsi odešla… Našla jsem jenom rozházenou postel…"
"Lily, ty víš, že bych si nikdy nic neudělala." Ubezpečila jsem ji. Pak jsem ji podala talířek a usmála se. "Nechceš šunku?"


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.