Dum spiro, spero - 12. Zjištění o síle dvou

27. září 2010 v 20:23 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 12. Zjištění o síle dvou


Tiše jsem našlapovala bílou chodbou. Byla desetkrát bělejší než jakákoliv v nemocnicích, a nekonečně dlouhá. Nevěděla jsem, proč tam jsem, co jsem dělala předtím a ani kdo jsem. Prostě jsem šla.
Postupně jsem si začala uvědomovat změnu - koutkem oka jsem zahlédla pohyb, sem tam nějaký zvuk.
"Je tu někdo?" zkusila jsem.
Jemný dotyk na tváři, šepot.
"Prosím." začala jsem se bát.
Pohlazení po vlasech. Šustění.
"Kde to jsem?"
Jakoby se přede mnou zjevili dvě žluté oči - jako ty mé. Zamrkala jsem a nebyly tam.
"Pomozte mi." zašeptala jsem nervózně.
Znovu ty oči. Já je znám...
"Alexi?"
"Faith." zaševelil vítr. "Předal jsem ti svou magickou moc, využij ji. Jsem teď v bezpečí, v pořádku. Neměj strach. Navždy budu s tebou, přísahám." pohladila mě ledová ruka. "Vrať se zpět. A věř čtyřnohým."
"Já nechápu." zamumlala jsem. Klížili se mi oči. Padala jsem dozadu, ale nedopadla jsem.

"Zlatíčko, probuď se..." popleskával mě někdo po tvářích.
"Alexi..." vzdychnu. Podle toho, že ležím v měkkém, usuzuji, že jsem na ošetřovně.
"Drahoušku, jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně Madame Pompfreyová, když mi z očí vyklouznou slzy. Zoufale pohlédnu za ni - jsou tam Lily a dvojčata.
"Neřekla bych." zajedu do peřin.
"Copak?"
"Já... Nic..." mumlám.
"Máš horečku, nemůžu ji srazit, budeš si muset počkat." informovala mě. Slyším další slova, ale nevnímám, jen si uvědomuju, že mi padá hlava.

Přejela jsem si rukou přes oči. V hlavě mám jasno. Otevřu oči a zjišťuji, že jsem sama na ošetřovně, která je v červeném světle. Asi zapadá slunce. Hlasitě se nadechnu. Rozhlédnu se kolem sebe. Nikdo tu není, tak abych zdrhla. Okamžitě jsem vstala a obleču si to, co jsem měla ráno. Rukou si dvakrát projedu vlasy a jsem učesaná.
Tiše se vykradu z mučírny. Projdu kolem síně, ze které se ozývá hlasitý hovor. Večeře v plném proudu. Projdu bez povšimnutí kolem. Teda, trošku se ve mě kroutí vnitřnosti hlady, ale nechci tam.
Vyjdu do nejvyššího patra Bradavic. Zajdu do poslední chodby, na to největší okno, co jsem kdy viděla. Sednu si na rám a opřu se o něj.
Tak jsem sama. - Ne, mám Lily.
A dvojčata. - Třeba i jo.
Ale stejně... Zemřel mi bratr. - A co jsi čekala? - Že přežije. - Já taky...
Věř čtyřnohým. - Cože? Nechápu to. - Nebo taky nevěř dvounohým... Lidem... - Ale Lily je v podstatě čtyřnohá, ne? Pokud ji někdo neuříznul přední nožky. - Vtipná, jako vždy, co? - Ne, jen konstatuju fakta.
Na okně se třepotá motýlek.
"Co děláš tak vysoko?" zašeptám. "Odnesl tě vítr, co?" mumlám si pro sebe. "Jsme na tom stejně. Mě dovál vítr až sem, do nejvyššího patra. Ale zase tak špatně, abych šla do věže, zas tak zle na tom nejsem. Snad," dodám. "Zemřel mi bratr, ale já věděla, že se to stane. Nechal mi svou magii. To byla ta záře, nemyslíš?" motýlek se vrhne dolů. Bojuje s větrem, pokouší se o volný pád. "Myslíš, že se mi podaří nad tím větrem zvítězit?"
Sešla jsem zase dolů. (Teda, byla jsem tam asi hodinu...)
"Fistule." vyštěknu na Buclatou dámu. Ta s sebou afektovaně cukne, což mě ještě víc naštve, a předkloní se. Zamířím si to do ložnice.
"Faith, ty jsi zpět?" zmerčí mě May.
"Ne, to je Voldemort." rázuju si to k svému cíli.
"Nebuď nabručená." obrátí se ke mně Lily.
"Zmlkni!" popuzeně syknu.
"Faith!" vstala. "Počkej!"
"Ne! Nech mě bejt!" nadechla jsem se. Přiblížila se ke mně třetí osoba. Jediný, kdo může tušit, co se děje.
"Byl to tvůj bratr..." Black... Nebo Sirius? Já nevím!!!
"Jo! Byl!" rozkřiknu se. Najednou mám oči plné slz. Zjišťuji, že na mně zírá asi deset lidí, z toho sedm z mého ročníku, dva z šestého a jeden z pátého.
"Takže se to stalo..." zamumlá.
"Jo! A neříkej, žes to nečekal!" zuřím, pláču, a zároveň jsem tak trochu mimo. "Musel jsi to vědět - všechno! I o tom... parchantovi!" Zdrhnu nahoru.
Hodila jsem sebou do postele a naprosto bez zábran jsem se rozbrečela. Zapomněla jsem na trest a bylo mi to absolutně jedno. Pomalu, ukolébaná tichem, jsem usnula.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.