Dum spiro, spero - 11. Aneb, jak lidé umírají

27. září 2010 v 20:22 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 11. Aneb, jak lidé umírají


"Lily, nevíš, koho máme na Obranu?" Dneska jsem poprvé vstala normálně - v osm hodin.
"Ech, jo, ale už si nepamatuju, jak se jmenuje. Ale může mu být tak třicet, pětatřicet, a je celkem hezkej." zamyslela se. "Blonďák, oči nevim. Vysokej."
"Už se těšim. Myslíš, že bude zadanej?"
"Kdo ví?" pokrčila Lily rameny.
"Já ne." pokrčila jsem smutně rameny. Seděli jsme ve Velké síni a přímo se cpaly - dvojčata taky, ale vedle nás nebylo místo, tak na druhé straně stolu.
"Za chvíli to začíná." podívala se zděšeně Lily na hodinky. "Na první hodinu nemůžem přijít pozdě!" vstala a hnala se ven.
"Bože." zahuhlala jsem a odploužila se za ní.
"Faith, kdy míníš uskutečnit plán?" připojily se ke mně holky. Všechno jsme jim řekly.
"No jo! Já na něho zapomněla!" připlácla jsem si ruku na pusu.
"Nemyslíš, že je to krutý? Tam budou muset děsně dlouho tvrdnout..." zamračila se May.
"Ale aspoň..." chtěla jsem říct, že je nenabarvím, jako včera Norrisovou, ale pak mě chytl rapl. "Mám spoustu zlešováků!" kousla jsem se do rtu. "To bude... perfektní. Na zítřek nezapomenou..."
"Už jste tady." poznamenala Lily, když jsme se přikradly do lavic blízko dveří. Jo, přišly jsme pozdě, no a?
"Vy tři." ukázal na nás pan profesor. Fakt je hezkej. "Pojďte sem, zkusíme si souboj." ušklíbla jsem se.
"Co takhle ve dvou... Někde daleko od těch lidí..." mávla jsem rukou kolem sebe. Zazubila jsem se na jeho překvapený obličej.
"Slečno..."
"Noirová." řeknu po chvíli zamyšlení.
"Slečno Noirová, jestli na tom trváte...?" tý jo! No jasně, že trvám!
"Třeba i jo." uculila jsem se.
"Tak tedy trest v sedm. Počkejte u brány." usměje se.
"To je nespravedlivý! Mě se zastavily hodinky!" poklepu na ně. Přesně v tu chvíli se fakt zastavily.
"Vidím." dívá se na ně významně. No co. "Tak pojďte, souboj." připomene. Než jsme sešly dolů (tahle učebna má několik "pater", na každém jsou tři lavice), uklidil všechny lavice vepředu a katedru odsunul dozadu. Postavily jsme se do bojové pozice. (Teda, nečeho, co vypadalo, že by to mohla být bojová pozice... no...) Sykla jsem na dvojčata.
"Útočíte, já bránim."
"Správný postup." pochválil mi to profesor. Pak zdvihl hůlku a vyčkával. První vyslala kouzlo May, Petrifikus Totalus. Profesor ho mistrně obrátil proti nám a vyslal tři kouzla najednou. Jedno expelliarmus, to bylo verbálně, ale zbytek neverbálně.
"Protego Maxima! May, uhni se!" zaječela jsem a vyčarovala silnější štít. Jmenovaná se sehnula před fialovým paprskem. Dvojčata dohromady vyslala dvě kouzla, hned potom třetí a čtvrté. Profesor je všechny zrušil a vyslal další salvu kouzel. Jedno se střetlo s Apriliinými Mdlobami, další Reducto (mám pocit, že to nebylo Reducto... Protože to by asi neposlal... No, já nevim...) jsem zrušila, a dvě jsem odrazila ohnivou stěnou. Je to vyčerpávající kouzlo, a tak jsem ji ještě chvíli udržela, abych ji nemusela obnovovat. On se zatvářil překvapeně. Pak vykřikl:
"Deset bodů pro Nebelvír!" a vyslal na stěnu jakési azurově modré kouzlo. Měla jsem pocit, jakoby do mě někdo silně strčil. Zapotácela jsem se a ztratila koncentraci. Stěna se sama změnila v šedý dým, který brzo opadl. Potom April vyslala čtyři kouzla za sebou, což profesora překvapilo. Tři odrazil, ale čtvrté mu podrazilo nohy. Při pádu stihl vyslat několik dalších kouzel. Jedno - Arania exzuma - narazilo do May. Ta se trochu zpomalila, na tváři ji zůstal překvapený výraz a sesula se na podlahu. Rychle jsem ji přesunula na kraj.
"Výměna!" křikla jsem směrem k April, do které narazila Tarrantalegra. "Finite incantatem!" dodala jsem. "Furnunculus, Konjuktivitus, Levicorpus, Pouta na vás, Mdloby na vás, Everte status, Impedimenta!" zaječela jsem rychle. Hůlka nespokojeně prskala, ale vyslala všechna kouzla. Zamotala se mi hlava, tohle nebyl dobrý nápad. Profesor všech sedm kouzel zrušil. Na to jsem zírala jak blázen. "A sakra." vzdychla jsem. Poslal na mě jakýsi vodní vír.
"Já nevim, co s tim!" vykřikla zoufale April. Nadechla jsem se, najednou jsem si nemohla za nic vzpomenout. Vír se přibližoval k April.
"Vascendio!" zkusila jsem. Nic, vír se zachvěl. "Ignitui!" napadlo mě. Vír vzplál, začala se z něj odpařovat voda. Profesor na něj něco vyslal a byl zde ten samý vír. "Impervius..." zamumlala jsem unaveně. Voda se maličko zastavila. Jako by se snažila překonat nějakou překážku. Trochu poodstoupila (jo, blbý přirovnání pro vodu) a zavířila se. Pak se vrhla vpřed. Narazila do April a vyhodila ji z plácku. Ajaj... Možná, že by ji dokázal zahnat Patron. "Expecto Patronum!" vykřiknu a myslím na setkání s Lily. Z hůlky líně vykročila kočička, prošla kolem víru a zívla. Pak se protáhla, sekla drápkem do vody, podívala se na mě docela naštvaně a pak oběhla kolem víru ještě jednou. Najednou vyskočila, ve skoku se proměnila v cosi obrovského a projela vodou. Ta se okamžitě vypařila.
"Dvacet bodů pro Nebelvír." uznale se na mě podíval. Pak mu ale pohled ztvrdl. Vyslal na mě neverbálně nejmíň deset neverbálních kouzel. Zděšeně jsem je pozorovala.
"Protego, Protego maxima, Protego patronus." pokusila jsem se. Zkombinovala jsem dvě kouzla, ale fungovalo to - kočička, která ještě nezmizela, pohltila tři kouzla. Zbytek to samé.
"Serpensortia." z hůlky vyklouzl had. Teď mi v hlavě někdo zapnul zvuky ze třídy. Předtím jsem je nevnímala. Teď se holky rozječely a kluci se hromadně posunovali dozadu. Já jen tiše koukala na hada, obrovskou, nejmíň pět metrů dlouhou obludu. Protikouzlo mi vůbec nejde. Zvednu hůlku a pokusím se o Viperu Ivanescu. Z hůlky mi vyklouzne plamen, který ožehne hada, ale jinak nic. Na Patrona nemám sílu. Klidně se skloním a položím hůlku na zem. To budu těžce vydýchávat...
Najednou profesor mávne hůlkou a všechno zmizí - tedy, pozůstatky souboje.
"Můžete si jít sednout." Kývl na nás. "A příště si rozmyslete pozdní příchody."
"Proč ne, byla to zábava, ne?" ušklíbnu se.
"Po vašem trestu půjdete ke mě, naučím vás viperu," prohlásil přísně.
"A co když ji nechci umět?" protestuju chabě.
"Chcete se stát bystrozorkou, nebo se snad mýlím? A jděte si sednout." odploužila jsem se k Lily a sesunula jsem se na lavici. Najednou se se mnou svět zahoupal a pak jsem zaregistrovala jen, jak mi někdo tlačí hlavu mezi kolena.
"Dýchej, klid." tišil mě profesor. Tak tykání, jo? Něco mi cpe do ruky. "To je čokoláda. Pomůže ti." neprotestuju. Čokoládový žabky zbožňuju. Snim ji a trochu se uvolním. Zjišťuji, že je kolem nás kroužek spolužáků.
"Bože, nečumte na mě." zasyčim. Překvapeně ucouvnou. Přejedu si rukou po podivně horkém a zpoceném čele. Chladné prsty působí jako kontrast. Mimovolně zachycuji jakýsi klapot. Někdo ke mě nese černou sovu. Vyděšeně na ni zírám, jako bych měla nějakou předtuchu. To snad ne...
"Rozbalíte to?" zeptal se tiše profesor.
"A - ano." přikývnu a otevírám černou obálku se zlatým písmem.

Vážená slečno Noirová,
s politováním Vám oznamujeme, že Váš bratr, Alexander Atrox Noir, skonal dne třetího září roku 1977, na následek zranění, způsobeném nešťastnou náhodou...

Dál nevím, protože jsem se definitivně složila.


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.