Dum spiro, spero - 1. První kroky beze zbraní

26. září 2010 v 22:41 |  Dum spiro, spero
Dum spiro, spero - 1. První kroky beze zbraní


"Hej, Evansová!" zakřičel nějaký James.Otráveně jsem protočila oči; moc dobře jsem věděla, jak Lily to oslovení nesnáší, už od prvního ročníku - až do teď, konce šestého. Byla jsem právě na nástupišti devět a ¾, kam jsem před pěti minutami dorazila z Bradavic.
"Pottere, co chceš?" unaveně se otočila k Jamesovi.
"Tebe?" zazubil se.
"Tak si nech zajít chuť," ušklíbla se a otočila se k němu zády.
"Ale Evansová…" protestoval na celé nástupiště James. Otočila jsem se na svou kamarádku a ostentativně ignorovala provokujícího spolužáka.
"Takže, Lily, nezapomeň, co jsme si domluvily. Každý den mi piš... jinak to se mnou dopadne bledě." Lily věděla. Věděla toho o dost víc, než většina mých pochybných přátel - patřila jsem do čistokrevného rodu. Což znamená pravidelné nudné večírky, dokonalé dodržování etikety a (což je nejhorší) styky s Blackem, Malfoyem či jinými z dalších čistokrevných chovů. Moji rodiče sice nebyli na straně Lorda Voldemorta, ale také jim nevadil. Zato já ho zrovna neměla v lásce za to, co prováděl mudlům a takzvaným mudlovským šmejdům. Ostatně, když má člověk za nejlepší kamarádku holku z mudlovský rodiny, co myslíte, jak se bude asi tak chovat?
"Jasně!" přikývla přesvědčeně Lily. "Teda pokud mi Petunie zase nevypustí sovu," zavrčela.
"Vždyť za týden budeš moct kouzlit…" uklidňovala jsem ji. Já jsem mohla kouzlit už dva měsíce, což mi ve škole bylo úplně k ničemu. Ale Lily to nesnášela, takže jsem si to užívala.
"Jo." Přisvědčila najednou povzbuzená. "A celý dva měsíce ho neuvidim!" zajásala.
"A nebudeme muset poslouchat ty jejich blbý kecy… Teda já vlastně jo!" vyjekla jsem. "Merline, víš, kolikrát se ještě s Blackem uvidim?"
"Radši ne."
"Každou druhou sobotu! Možná i víckrát, ale naštěstí nejsme zase tak moc oblíbení, aby nás zvali všude…" Pronesla jsem s ironií.
"Hele, víš, že tohle budou naše poslední prázdniny?" zopakovala Lily za tento měsíc asi po sté svou otázku. Právě jsme protlačily kufry přes přepážku.
"Jo vim, Lily… Konečně." Usmála jsem se. Hned po škole jsem totiž chtěla jít na internátní školu bystrozorů - někde v Evropě. Je to tak tajný, že se ani neví, kde je, což není u kouzelnických škol zase tam moc neobvyklé. Ale nevědět ani kontinent, to už je vážné. Studuje se v ní po celý rok od pondělí do soboty, kromě Vánočních svátků.
Lily by chtěla zkusit lékouzelnici, ale kdo ví, pořád to mění.
"Já už musim jít." Mávla směrem k jejím rodičům. Byli to docela milý lidé, ale nesli těžce dceru - kouzelnici. Kdo by taky ne, takovýmu teleti, jako je Lily, by se hůlka neměla dávat ani do ruky...
"Mě je to jasný," vrhla jsem se jí kolem krku. "Budeš mi chybět." Zašeptala jsem někam do jejích hustých vlasů, kde jsem tušila ucho. Já měla narozdíl od ní černé, protivně rovné, do půli zad dlouhé vlasy, dost světle hnědé oči, které má každý příslušník naší vybrané rodiny a měřila jsem asi sto sedmdesát centimetrů, což není tak špatné.S klukama jsem nikdy neměla větší problémy, spíš to bylo dost normální.
"Ty mě taky." Podívala se na mě těma všeznajícíma očima. "Tak zatím…" v otočce mi ještě zamávala.
"Měj se." A s tím jsem vyrazila ven. Měla jsem nakázáno najít přenášelo v nějaké malé zastrčené uličce, jak byly ty instrukce... Po široké ulici, minout hračkářství, potom napravo. Vlezla jsem tam, smrdělo to v ní shnilými odpadky. S odporem jsem prošla až nakonec a našla co jsem hledala - kus fialového hadru. (Docela slušného... Si tak říkám, co by se stalo, kdyby si nějaký chudák chtěl pořídit šátek...) Chytla jsem se ho a podívala se na hodinky. Za tři minuty. Ach jo… Nějaký bezdomovec se vztyčil přede mnou a opile začal blábolit.
"Pojď sem, krasotinko, copak tady děláš?" já jsem nervózně odstoupila. Tři minuty…
"Nechte mě být." Zavrčela jsem.
"Kočička má drápky…" zamumlal bezďák.
Radši jsem neodpověděla a rovnou jsem na něj ukrytou hůlkou poslala mdloby. Ani nezaregistroval červený paprsek a letěl na zem. Já jsem ještě dvě minutky počkala a něco mě chytilo za pupík a vzalo mě to do vířivého tance prostoru. Dopadla jsem tvrdě na zadek a rozhoupaně jsem se postavila. Přenášedlo mě doneslo před naše sídlo. Na kouzelnický rod nebylo ani moc velké, pouze šest ložnic, tři koupelny a přepychové vybavení… Ironicky jsem se ušklíbla. Dokonalá rodinka, což o to… Až na ty věčné hádky a na to, že rodiče mají každý svou ložnici.
Mám ještě staršího bratra, který studuje na zaklínače. Ten by měl v půlce července na dva týdny přijet. Už se na něj těším.
Vešla jsem do Noir Manor (ne, tak se to vážně nejmenuje... To je jenom krycí název pro Temnou Kobku...), toho našeho domečku. U dveří mě uvítala Zua, naše domácí skřítka.
"Dobrý den, paní." Uklonila se až se nosem dotýkala špiček nohou.
"Ahoj Zuo." Pozdravila jsem uvolněně. Dokud tu nebudou rodiče, můžu mluvit jak chci. Skřítka mi hned sebrala kufr a klec s Aquilou, jediným přepychovým dárkem od rodičů, za který jsem doopravdy vděčná - mou samičkou orla. Pak se přemístila do mého pokoje, aby mi mohla vybalit, ještě než se tam nahoru doškrábu. (A zase - já musím mít něco extra... Ne, nemůžu mít sovu, musím mít orla. Ne, nemůžu mít normální rodiče, musím mít tyhle cvoky. Ne, nemůžu mít normální kamarádku - mám tele. Ne, já se na to vykašlu...)
"Vítám tě, dcero." Otevřela teatrálně dveře matka.
"Dobré dopoledne." Odpověděla jsem jí otráveně.
"Dobré poledne." Opravil mě otec. Oba dva byli vysocí - vyšší než já - černovlasí a s očima podobné barvy.
"Jsem ráda, že jsem doma." Usmála jsem se křečovitě. Budu muset ten rituál uvítání nějak přežít.
"Jak jsi se měla?" zeptal se mě otec.
"Výborně, jak jsem vám napsala v dopise." Byla to pravda, napsala jsem jim. Z donucení a na začátku školního roku.
"To jsem ráda." Prohlásila nevýrazně matka. "Velice ráda, že nám naše dcera napsala jen jednou za celý školní rok." Zasyčela. Tak to mě tedy zarazilo. Jako by jeden dopis za rok nestačil... No jo, mohla jsem jim napsat o Velikonocích... Ale to mi bylo přece děsně blbě, to je snad omluva...
"Budeme tě muset správně vychovat." Vytáhl hůlku otec. Vyděšeně jsem na něj zírala. Nechápala jsem, co se stalo. "Náš pán nám to doporučil." Najednou mi to došlo. Oni se stali smrtijedy! Tak beru zpět všechny řeči o nich. Oni s nima nejenže sympatizují, dokonce se stali… U Merlina…
"Cru..." zděšeně jsem na něj pohlédla. On se ale vítězně zasmál a potřásl hlavou. Jenom vyhrožoval, ale něco v tom bylo... Planá výhružka to nebyla.
"Jestli to někomu povíš, tak si nepřej vědět, co zažije." Odešel. Stále se srdcem bijícím na poplach a plná adrenalinu jsem se vymotala až k mému pokoji nahoře. První, co mě napadlo, že to není možné. Pak jsem si samozřejmě uvědomila, že je - a je to realita. Ale stejně...
Probudilo mě šustění křídel. Děsně mě bolela hlava, každý zvuk hlasitější než ticho mě rozčiloval. Vydrápala jsem se do sedu. Mrkla jsem se na hodinky a zjistila, že je devět večer. Najednou jsem se neovladatelně rozvzlykala. Já, která nikdy nebrečí - už z pouhé hrdosti nikdy ne, jsem to najednou nedokázala zadržet. Stulila jsem se do klubíčka a nevěřícně plakala. Doufala jsem, že se mi to zdá, ale bohužel ne. Podívala jsem se na noční stolek a uviděla tác s džbánkem dýňové šťávy. Pod ním byl list papíru.

Drahá dcero,
Myslím, že jsi pochopila, co se stalo. Naše rodina se přidala k Pánovi Zla. Očekáváme od tebe, ze nás budeš následovat. Pokud ne, tak se rozluč s dědictvím.
tra se koná ples v domě rodiny Malfoyů. Šaty máš připravené ve své skříni. Nezklam nás. Nezapomeň na to, že nesmíš o tomto našem správném činu nikomu říct.
Tvůj otec

"U Merlinovi holi." Vytřeštila jsem oči. Tohle je snad špatný sen… Já se k němu nepřidám! Podívala jsem se ještě na dopis. Dole bylo drobné P.S.

P.S.: Musíš být nejkrásnější osoba toho večera, proto tě naše nová skřítka řádně upraví.

"Kurva." Z mysli jsem tedy vyhnala představu toho, jak vstupuji do sálu v džínách a triku. Ironicky jsem si uvědomila, že mé poslední slovo vyjadřovalo nejen mé přesvědčení, ale i to, co by chtěli mí rodiče - protože stát se manželkou někoho význačného, díky Merlinovi, pro mě nebylo.
Co budu dělat? Nešťastně jsem si položila hlavu do dlaní.
Napíšu Lily a je mi jedno, že mi to zakázali! Aquilu snad nechytí… Sedla jsem si ke stolu a začala psát:

Mé milované tele,
Myslím, že dovedeš pochopit moji situaci, když ti ji stručně předestřu - moji rodiče jsou smrtijedi.
U Merlina, já nevím, co mám dělat... Zítra je nějaký ples, na kterej musim jít, ale já tam nechci! A rodiče mi v podstatě nedali na vybranou, musim tam jít…
A ještě jedna věc. Jasně mi řekli, že se mám stát tím, čím jsou oni.
Lily, pomoz mi prosím! Já to tu nevydržím… Bojím se jich, jsou jako fanatici…
Upřímně doufám, že se máš líp...
Faith.

Pak jsem otevřela dvířka Aguile a přivázala jsem jí dopis stočený do ruličky k pařátům.
"Aqui, prosím tě, doleť tam v pořádku… Dej si pozor, určitě tu budou ochrany, ale... Já ti věřím," Aguila roztáhla svá obrovská křídla a vyletěla ven. Já jsem si zničeně sedla na postel a s těžkým cynismem jsem si nalila šťávu. Tak na zdraví!


Povídku napsala Lily of the valley a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.