Povídka Pod rouškou minulosti - 9. kapitola

25. srpna 2010 v 22:55 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
9. díl
Mozkomor

Probudila jsem se a kolem mě bylo oslnivé světlo. Zmateně jsem se začala rozhlížet, kde to jsem. Jako bych byla uvězněna ve vzduchoprázdnu, nevěděla jsem, zda za tou mlhou, kterou prostupovalo to světlo něco je, či není. Nevěděla jsem ani jestli stojím na zemi.
Já jsem létala? Ne, to je blbost, přece můžu chodit. Váhavě jsem udělala krok vpřed a pak další.
,,Kde to jsem?" zeptala jsem se ticha. Připadala jsem si jako šílenec. Ptám se a přitom tu nikdo není.
,,V říši snů," ozvala se jasná odpověď. Rozhlížela jsem se kolem sebe, a pak jsem ho uviděla. Kousek ode mne stál muž v černém hábitu, který vytvářel dost jasný kontrast s oslnivým světlem všude kolem. Byl vysoký, hubený. Jakoby přemožen léty, a přesto se mi zdál mladý. Tak třicet, víc ne.
,,Kdo jste?"
Tajemně se usmál. ,,To teď není důležité, důležitá je otázka, proč jsem si tě sem zavolal."
,,A to?" zeptala jsem se a zvědavě mu pohlédla do očí. Něco mi připomněl. Že by... Lily? Má stejně zelené oči, stejně oválné. Ne, to je nemožné, napomenula jsem se.
Všiml si pátravého pohledu, kterým jsem si ho měřila. ,,Jsi tu kvůli svému daru, Amy Marie."
,,Jakto, že znáš mé jméno?" Věděla jsem, že bych se spíš měla zeptat na to, jaký dar myslí, ale tohle mě zajímalo snad nejvíc.
,,Jakto?" zopakoval s úsměvem. ,,Vím toho mnohem víc, možná ještě víc, než toho o sobě víš ty sama."
,,Nikdy jste mě neviděl, nemůžete mě znát," namítla jsem.
,,Kouzelníky můžeš sledovat i jinak, než pouhým zrakem, Amy."
,,Kdo vlastně jste?" optala jsem se dnes už podruhé, přestože jsem v duši cítila, že mi neodpoví.
,,Jsem si jist, že i když nechci abys to věděla, jednou se to stejně dozvíš, ale teď na to není ta správná chvíle."
,,A kdy bude ta správná chvíle?" Ještě mi nezodpověděl přesně ani jednu otázku. Proč pořád odpovídá v hádankách, jak by mi to snad mohlo ublížit?
,,Bohužel dřív, než plánuji, ale to je teď vedlejší. Máš velkou moc, Amy."
,,Vážně, a jakou?" odsekla jsem. Ani nevím proč, ale začal se mě zmocňovat vztek. ,,Pořád mluvíte v hádankách, nic se od vás nedozvím a navíc... navíc se mi to jen zdá."
,,Můžeš mi věřit, že vím, jaké to je být ve tvé pozici a mohu tě ujistit, že tohle je jenom začátek," povzdychl si. ,,Ale teď k tvé moci. Už jednou ses dostala do vzpomínek druhé osobě, v prvním případě do vzpomínek Siriuse Blacka. To se bude opakovat, Amy, bude se to opakovat tak dlouho, dokud tu moc neovládneš, dokud ji nezačneš usměrňovat. A až se ti podaří zvládnout tuhle moc, přijdou další schopnosti a pak další a další, dokud je všechny neovládneš a nebudeš tak připravená."
Tupě jsem na něj zírala. Vůbec jsem nechápala, co mi tím chce říct. Tedy, vlastně jsem to ani nechtěla chápat.
,,To s Blackem byla nehoda, sen, nic víc," promluvila jsem, ale ani z třetiny to neznělo odhodlaně, či snad tak, aby tomu alespoň zčásti uvěřil.
,,Lžeš sama sobě. A co ty jizva na jeho pravé ruce? Tu má těžko od nějakého drátu," namítl.
,,Nevím, odkud ji má a vůbec mě to nezajímá."
,,Dobrá tedy. Chceš mi říct, že se ti nikdy nestalo, že bys omdlela z ničeho nic. Že by ses ocitla ve vzpomínkách toho druhého?"
,,Ne," odpověděla jsem. Nechtěla jsem vědět, co to znamená. Tam někde uvnitř jsem totiž cítila, že když bych si to připustila, můj život se od základů změní. Už nebudu mít ten lehký, puberťácký a bezstarostný život, budu zodpovědná. A to určitě nejen za sebe, neboť ten muž se ke mně chová, jako bych byla jeho jediná naděje.
,,Až budeš chtít znát alespoň část pravdy, které stejně neunikneš, zase se tu objevíš. Stačí na to jen před spaním pomyslet. Dokud si mě ale nechceš vyslechnout, nemá cenu ti nic říkat. Dávej na sebe pozor, Amy Marie, na tvé životní cestě tě čeká hodně překážek a s ne každými můžeš bojovat pomocí hůlky." S tímto se otočil a odcházel do mlh, které ho za okamžik pohltily.
,,Počkejte!" zvolala jsem překvapeně. ,,Ani jste mi neřekl, jak se odsud dostat!"
,,Stejně, jako se dostaneš sem!" ozvalo se zřetelně z mlhy.
Pomyslela jsem na Bradavice, na svojí ložnici a postel a přála se tam vrátit. Potom... cítila jsem, jak se propadám tou září a mlhou. A pak jsem ucítila na ramenech něčí ruce, jak se mnou třesou, v tu chvíli jsem se probudila...
,,Sakra, Amy, ty seš dřevo!" zanadávala Lily, když jsem otevřela oči.
,,C-co?" zeptala jsem se přiblble a vstřebávala jsem sen a realitu. Opravdu jsem byla v říši snů? Opravdu tam byl ten muž a říkal něco o mé moci?
Podívala jsem se Lily do očí. Nebyl to sen. Ty oči... ty oči si budu pamatovat stejně živě, jako mého bráchu nebo Lily. Byla jsem tam a odmítla jsem pomoc, jen kvůli zodpovědnosti. Byla jsem zbabělá, ne, já jsem zbabělá.
,,Amy, posloucháš mě?" svraštila čelo Lily a vyčítavě se na mě zadívala.
,,Jasně... c-co si říkala?"
,,To vidím," ušklíbla se Lily. ,,Jestli se hned teď nesebereš a nepůjdeme na snídani, nic nám nezbyde. Takže sebou laskavě mrskni!"
,,Vždyť už jdu!" zabručela jsem a za pět minut, k mému velikému překvapení, jsme už procházely portrétem a mířily do Velké síně.
Vzaly jsme si sebou učebnice na obranu proti černé magii, protože už tak jsme měly velké zpoždění a do společenky a zpátky bychom to už zaručeně nestihly.
,,Co myslíte, jakej bude ten náš novej učitel?" zeptal se mě brácha a k mému druhému údivu nepočastoval Lily žádnou nabídkou na rande.
,,My máme novýho učitele?" ptala jsem se zmateně. Dneska asi budu mimo.
,,Jo, Amy, blik, cvak, poposed, viď?" ušklíbl se James.
,,A kdo to je?"
,,Nějakej Fernado Ambreili," odvětil Black. ,,Prej to byl dost váženej bystrozor."
,,Hm... to by mohlo bejt zajímavý," usmála jsem se nepřítomně.
,,Není ti něco, Amy? Připadáš mi trochu... mimo," zatvářil se ustaraně Remus.
,,Ty se divíš, když si panička vstávala tak půl hoďky po tom, co jsme se jí pokoušely bezúspěšně vzbudit a pak se tváří, jakoby neuměla ani do pěti počítat?" informovala je horkou linkou Lily.
,,To není pravda. Jen jsem se zamyslela," bránila jsem se.
,,Ty umíš myslet?" rýpl si Black.
,,Jen proto, že to neumíš ty, to neznamená, že to neuměj ostatní, Blacku."
,,Oh, vážně?" naoko se "zamyslel" Black.
,,Jo," odsekla jsem a vydala se k učebně obrany proti černé magii, aniž bych něco snědla, či vypila. Zanechala jsem je za sebou a kráčela chodbami. Bylo mi jasné, že to budou rozebírat, neboť jsem se s Blackem a s Jamesem vždycky hádala tak dlouho, dokud mě to nepřestalo bavit, nebo dokud můj protivník neprohrál.
Potkala jsem se s pár opozdilcema, kteří chvátali na oběd a s naopak pár lidma, kteří už šli na hodiny. Hlavou se mně zmateně honily myšlenky, pluly volně, bez žádného cíle. Neustále jsem musela přemýšlet o tom tajemném muži, kterého jsem potkala v říši snů.
Říkal, že mě zná víc, než já znám sebe. Co o mě může vědět a já to nevím? Jsem to přeci já, to já bych se měla znát nejlíp, ne nějaký tajemný muž, který mě chce učit ovládat mojí moc.
Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si nevšimla naproti jdoucího kluka a naplno do něj vrazila. Upadla jsem na zem a on kousek ode mne.
,,Co sakra myslíš, že děláš?" ohradil se zlostně, vstal a začal si upravovat hábit. ,,Ale, ale, že by Potterová?" protáhl, když si mě prohlídnul.
,,Ne, kocour v botách," odsekla jsem. Stále jsem ležela na zemi.
,,Vtipné," poznamenal a natáhl ruku. S pozvednutým obočím jsem ji přijala a s pomocí se vyhoupla na nohy. Překvapivě za sebou neměl žádné gorily, ani Snapea.
,,Dík," zamumlala jsem.
,,Prosím," odvětil posměšně. Sebrala jsem ze země učebnice a chystala se odejít. Za předloktí mě chytil ledová ruka.
,,Počkej," sykl. ,,Zvážila si mou nabídku?"
,,Ty jsi mi předložil nějakou nabídku?" zeptala jsem se.
,,Ano, a ptám se na odpověď," řekl. Udivilo mě, jak to znělo. Jakoby snad věděl něco víc. Už mě to štve, proč se všichni tvářej stylem: Amy, jsi nevyrovnaná osobnost?
,,Myslím, že jsem ti ji už dala, Malfoy."
,,Já si tě nenechám jen tak proklouznout mezi prsty, Amy. Na to jsi moc... zvláštní," řekl, pustil moje zápěstí a odešel. Strnula jsem zůstala zírat na místo před sebou, kde před chviličkou stál. Jak to myslel? Přece o mě nemůže nic vědět, pomyslela jsem si hystericky. Pomalu jsem se odpoutala z místa a zamířila do učebny. Obranu jsme měli... ach jo... se Zmijozelem.
Před učebnou už stáli žáci. V hloučku jsem zahlédla Malfoye, který na mě lehce kývl hlavou a odvrátil se. Nechtěla jsem jít za Lily, Nelou a Nataly, a tak jsem byla vděčná, když přišel vysoký, snědý muž v černém hábitu a vpustil nás dovnitř.
,,Dobré ráno, třído," pozdravil a otočil se čelem k nám. Doteď totiž šel ke katedře. Všimla jsem si, že kulhá.
,,Jsem váš nový učitel obrany proti černé magii, mé jméno už jistě znáte, ale kdyby někomu něco nebylo jasné, jmenuji se Fernando Ambreili. Byl jsem víc, jak dvacet let bystrozorem. Od toho mám i pár vad na kráse," pronesl ledabyle a mávl rukou se své noze a jizvám ve tváři. ,,No nic, tento ročník vás čekají závěrečné zkoužky OVCE a pak budete vypuštěny do skutečného života, plného nástrah a zla. Mým úkolem je vás naučit alespoň něco ze základních kouzel, abyste, kdybyste se ocitli tváří v tvář třeba Smrtijedovi, přežili nejmíň minutu. Připisuje to body ke statečnosti a k tomu, že byste mohl třeba i vyhrát... tedy... možná. No, dost tlachání, ukažte mi, co umíte. Kouzlo Riddikulus je vám určitě známé, že?"
Třída sborově přikývla.
,,Dobře, předstupte před tuto skříňku, je v ní bubák. Doufám jen, že víte, jak ho zneškodnit. Musíte vědět, čeho se bojíte, udělat z vašeho strachu něco, co vás rozesměje a pak vyslovit zaklínadlo. Tak, kdo první?"
Nikdo se nehlásil.
,,Vezmeme to tedy po lavicích," řekl a postavil před Jamese s Blackem, kteří ojediněle seděli v první lavici, skříňku. Zajímalo mě, čeho se bojí, ale než jsem to stihla zjistit, bubák byl už zpátky ve skříni. Šlo to velmi rychle, už i Lily zastrašila svého bubáka a přišla řada na mě.
Věděla jsem, čeho se bojím. Tedy, aspoň jsem si to myslela. Zakládala jsem na zkušenosti ze třetího ročníku. Jaké však bylo mé překvapení, když se místo kamenné místnosti s mřížemi a řetězmi, objevil... mozkomor.
S očima vytřeštěnýma hrůzou jsem zírala na postavu v kápi, která se ke mně neomylně přibližovala. Začala mi být zima, třásla jsem se po celém těle, jako by to trvalo hodiny. Pomalu jsem mrzla a na mysli se mi objevovaly myšlenky, o nichž jsem vůbec netušila, že je mám.
Ocitla jsem se v žaláři, do těla se mi zabodávali tisíce jehel. Nechápala jsem to, tohle jsem přeci nikdy nezažila. A pak jsem bojovala proti muži s hadí tváří. Došlo mi, kdo to byl... Voldemort... Pán zla. Zděšeně jsem vykřikla a upadla do mdlob.
***
Ve třídě to zasumělo, když se z skříňky, která stála před Amy Potterovou, vynořil mozkomor. Všechny polil studený pot a vzduch se ochladil. Ale ze všeho nejvíc byl podivný výraz Amy. Zírala na postavu v kápi, která se před ní vznášela. Nepohla ani brvou. Pak se začala třást. Fernando Ambreili rychle zneškodnil bubáka, ale dívka měla stále vytřeštěné oči a zírala do prázdna.
,,Slečno?" zatřásl s ní. ,,Slečno?" o poznání hlasitěji.
Upřela na něj skelný pohled, vykřikla a v mdlobách se skácela k zemi.
Třída ztuhla. Upírala vyděšený pohled na nehýbající se dívku na podlaze. První se probral James a vrhl se k Amy.
,,Co jí je?" vyštěkl na profesora. Ten jen zavrtěl hlavou, vzal dívku do náruče a odnášel ji na ošetřovnu.
,,Nikdo se za mé nepřítomnosti nehne ze třídy," zavolal za sebou a zmizel.
,,Amy..." zašeptal James. Stále klečel na zemi a apaticky upíral podled do dálky.
,,Bude v pohodě, Jamesi," dal mu ruku na ramena Sirius a ačkoliv se snažil, aby to znělo přesvědčivě, klepal se mu hlas.
,,Ne, nebude!" zvýšil hlas James. ,,Jdu za ní."
,,Ale profesor říkal-"
,,Mě je jedno, co říkal nějakej profesor, Lily!" Obrátil se k ní a vstal.
,,Počkej, jdu s tebou," ozvalo se, ale ne jen od Siriuse, ale i od... Lily. Celá třída na ní upřela překvapený pohled. Lily však jen potřásla ohnivými vlasy a vyrazila za dvěma kluky.
,,Měl jsem to krucinál tušit... byla divná už od tý doby, jak omdlela... jakoby pak měla vůči nám nějakou zábranu... jako by se bála, že na něco přijdeme... pak to koupaliště... byla smutná až do konce prázdnin... nezajímalo mě to... SAKRA!" Jeho společníci sebou polekaně škubli. Trochu se nevyznali v jeho myšlenkových pochodech, každý se zaobíral svými myšlenkami.
Právě dorazili přede dveře ošetřovny, když se z místnosti ozvaly rozrušené hlasy.
,,... Minervo, vyzkoušela jsem už všechno. Měla by být v pořádku," uslyšeli tlumený hlas madame Pomfreyové.
,,Tak proč se neprobírá?" zeptala se rozrušeně McGonagallová.
,,Takovou reakci na mozkomory jsem neviděl ani v Azkabanu." To promluvil nový učitel obrany proti černé magii.
,,Dejte pokoj s Azkabanem, Fernando. Musíme zavolat Brumbála," rozhodla Pomfreyová.
,,Dojdu pro něj, Poppy." Ozval se klapot McGonagallčiných bot a dřív, než se stihli někam schovat, otevřely se dveře a v nich stála Mcgonagallová.
,,Co tu, u Merlina, děláte?" otázala se a podezřívavě každého přejela pohledem.
,,Chci vědět, co je s mou sestrou," promluvil James tvrdě. Nejspíš mu v tu chvíli bylo jedno, zda mluví s profesorkou nebo s obyčejným kouzelkníkem, jako je on. Kupodivu vůbec nereagovala.
,,Bude v pořádku?" přerušila chvilkové ticho Lily.
,,To nevíme," povzdechla si McGonagallová. ,,A teď mě prosím omluvte, musím pro ředitele."
,,To je to tak vážný?" vyhrkl Sirius.
,,Obávám se, pane Blacku, že ano," řekla upjatě a odešla.
,,P-přece to byl jen bubák," roztřásla se Lily a opřela se o stěnu. Měla pocit, že kdyby to neudělala, švihla by sebou. Na ramenou se jí objevili Jamesovi ruce a přitáhly ji k němu. Pevně ho objala. Co na tom, že se sedm let nesnášeli? Opřela si hlavu o Jamesovo rameno, z očí jí neslyšně kanuly slzy.
Za pár minut uslyšely opět kroky. Všichni tři upřeli zoufale pohledy na největšího kouzelníka všech dob, Albuse Brumbála.
,,Dobrý den," pokynul jim vážně a vešel na ošetřovnu. Naznačil, aby ho následovali. Stanul u Aminy postele. Položil jí vrásčitou ruku na čelo. Nikdo nic neříkal.
,,Co se přesně stalo?" zeptal se. Místo Ambreiliho mu odpověděl Sirius.
,,Zrovna jsme si proscvičovali kouzlo riddikulus. Pan profesor sehnal bubáka. Všechno šlo hladce, než skříňka doputovala k Amy a z ní vynořil mozkomor." Nepatrně se zachvěl.
,,Ve třetím ročníku to byl taky mozkomor?" přerušil ho Brumbál.
,,Ne, ve třeťáku to byla nějaká místnost," tentokrát odpověděl James. Živě si vybavil, jak se jí kvůli tomu smál. Píchlo ho u srdce.
,,Místnost?" svraštil obočí ředitel.
,,Něco jako vězení," pane profesore. Byly tam mříže a řetězy," nyní hovořil Sirius. ,,Když se ten mozkomor vynořil, vypadalo to, že Amy vůbec neví, co má dělat, jakoby to nečekala. Pak se začala třást a.. divně na něj koukala. Profesor toho bubáka zničil, ale ona byla pořád... stejná. Žádná změna v chování. Dál zírala na místo, kde před chvíli mozkomor zmizel, pak... no... vykřikla a... omdlela."
,,Toho jsem se bál," zamumlal Brumbál.
,,Prosím, pane profesore?" optal se zmateně James.
,,Nemůžu jí vyléčit, Poppy."
,,J-jak n-nemůžete?" nechápala madame.
,,Není to v mé moci, musíme prostě počkat, až se vzbudí."
,,Jak to myslíte, až se vzbudí?" řekl hlasem, plným opovržení a chladu James Potter. ,,Jak to myslíte? Ono by se totiž už vzbudit nemusela, víte? Vy... nevíte, co... co to je, když tady leží a vy nevíte, co s ní ... a jediný člověk, co... co vám může pomoct, řekne: musíme počkat, až se vzbudí!"
,,Chápu tvou starost, Jamesi, ale vážně s tím nic nezmůžu."
,,Nic nechápete!" vyštěkl James. ,,Jen si přijdete, naznačíte nám něco v tom smyslu: možná se probudí, možná ne, a pak si zase jen tak odejdete? Jakoby se nic nestalo? To snad nemyslíte vážně!"
,,To už by snad stačilo, pane Pottere," vložila se do toho McGonagallová.
,,Ne, nestačilo!"
Brumbál si povzdechl. ,,Pojď se mnou, Jamesi, vidím, že tohle se asi nestalo poprvé." S tímto vyšel z místnosti. Za ním v těsném závěsu dupal rozzlobený James. V tichosti došli do ředitelny.
,,Bertíkovy fazolky," řekl Brubál a James si odfrkl. Točité schody je vyvezly před dubové dveře.
,,Posaď se," vybídl ho. Bratr Amy Potterové sebou plácl do křesla a čekal, co z ředitele vypadne.
,,Už dřív se chovala podivně, je to tak?" ujal se slova Brumbál.
,,Ano," odsekl James.
,,Ať chceš nebo ne, Jamesi, musíš se smířit s tím, že přesně nevím, co se s tvojí sestrou děje, ale všechny bližší informace by nám mohly pomoci."
James na něj ještě chvíli upřeně hleděl, pak spustil. Vyprávěl o jejím záhadném omdlení, o podivném chování po příjezdu z koupaliště. Zamlčel určitá fakta, jak byla Siriusova jizva, způsobená jeho matkou, nebo Amyin údajný "dobrý přítel z baru".
Brumbál celou dobu pozorně naslouchal, na čele se mu táhla dlouhá vráska.
,,Můžete z toho něco vyvodit?" zeptal se po tom, co ředitel dlouhou chvíli nic neříkal.
,,Zatím ne, ale stejně ti děkuju, bude snažší na něco přijít, když znám už skoro všechno," usmál se záhadně.
James se trochu ošil. Brumbál nejspíš věděl, že mu něco zamlčel. ,,Dáte mi vědět, až to objevíte?"
Přikývl. ,,Zatím nashle, Jamesi."
,,Nashledanou, pane profesore," rozloučil se James a odešel.
Albus Brumbál ještě pár minut zamyšleně seděl v křesle, potom se vstal a chvatně přešel ke krbu. Nabral do ruky prášek letax, vstoupil do krbu a hlasitě vyslovil: ,,Ministerstvo kouzel, Odbor záhad!"
S posledním písmenem mu zelené plameny olízly nohy a později ho pohltily. Točil se jako káča, když konečně vystoupil z krbu v dlouhé, temné chodbě.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.