Povídka Pod rouškou minulosti - 8. kapitola

25. srpna 2010 v 22:48 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
8. díl
Menší trapásek a trošku větší pomstychtivost

,,Vstávejte! No tak, vstávat!" řvala Lily na celý pokoj, neboť jsme jako obvykle zaspaly a ona se (jako obvykle) vzbudila první. Ospale jsem zamžourala po pokoji, chvíli se vražedně dívala na pobíhající Lily a pak si přetáhla polštář přes hlavu. Podle její pozdější reakce jsem se mohla ujistit, že to samé udělaly i Nela s Nataly.
,,Jak chcete," zaslechla jsem tlumeně. Chtěla jsem se podívat, co tím myslela, ale přesně tehdy, ani o minutu dýl, se na mě vylilo snad sto litrů studený vody. Co studený, ledový!
,,Ááááááááá! Lily, já tě zabiju!" ozvalo se trohlasně a všechny jsme vyskočily z postelí. Lily asi docvaklo, že tohle vážně přehnala, protože se začala rychle přibližovat ke dveřím. Možná bych jí to i odpustila, kdyby se u toho nesnažila zkrotit přívaly tlemení.
,,To si vypiješ!" zvolala jsema začala se k ní nebezpečně přibližovat. Ta mrcha na nic nečekala a vyběhla ze dveří. Bylo mi absolutně jedno, že mám na sobě jen noční košili, která je ještě ke všemu celá mokrá a tím pádem dost prosvítá. Prostě mě hnala touha ji přinejmenším zaškrtit, no.
Jak tajfun jsem se řítila za tou zrzavou... Lily. Nevšímala jsem si překvapených, či podivných pohledů a obdivného hvízdání. Dohnala jsem ji až ve společenské místnosti, kde se krčila za Remusem, kterej seděl v křesle společně s Jamesem a Blackem.
,,Pojď sem, ty... ty... narušitelko osobního soukromí a bezohledná spolubydlící!" To už se na mě a na smějící se Lily obrátily všechny pohledy v místnosti.
Lily s Jamesem a Blackem se doslova prohýbali smíchy. Remus se naštěstí omezil na pobavený pohled a mírně cukající koutky.
,,Co je?" vyštěkla jsem nepříčetně a soustředila se na osobu za Remusem Lupinem, které jsem se chtěla neuvěřitelně moc pomstít.
,,Nechci ti nic říkat, Amy," vzal si nakonec slovo Remus, ,,ale příště se... ehm... trochu uprav... a ehm... víc... obleč," vysoukal ze sebe nakonec. Načež se společenská místnost začala otřásat smíchem.
Nechápavě jsem zamrkala a pak se podívala na... na co jsem se vlastně dívala? prolétlo mi hlavou zděšeně. Vykulila jsem oči a snažila se zakrýt, co se dalo. A že se toho moc rukama zakrýt nedalo! Tohlo pyžamo na sebe v životě nevezmu! Moje noční košile po kolena byla totiž bílá a tím, že byla mokrá byla navíc až brutálně, a to nekecám, průsvitná.
,,Eh..." dostala jsem ze sebe a zděšeně vyběhla do naší ložnice, doprovázená dalším výbuchem veselí.
,,Já tu Lily zabiju!" zahřměla jsem na celou místnost a pozorovala Nelu s Nataly, jak se bezúspěšně snaží zakrýt smích.
,,Ale... to nebyla její... chyba," vyrazila ze sebe Nataly.
,,Nebyla její chyba! To... no, možná jsem neměla vyběhnout hned za ní, ale... ona to všechno nastartovala tím, že na mě vylila tu studenou vodu!" Snažila jsem se svrhnout vinu na někoho, díky nemuž jsem se ztrapnila. Prostě jsem si nechtěla přiznat, že jsem tak... neuvážlivá.
,,Jasně," zasmály se holky.
Protočila jsem oči v sloup, převlíkla se do hábitu, vyčistila si zuby a trochu se upravila. Následoval výdech, nádech, výdech, nádech a vyrazila jsem dráha společenská místnost-chodba-schody-Velká síň, snažící se ignorovat pobavené pohledy a rýpavé poznámky, což šlo docela těžko. Nakonec jsem bez vážnější, mojí i cizí, psychycké újmy, dorazila do poslední stanice a zaplula k Nele, Nataly a té hříšnici Lily, které se ihned rozesmály.
,,Moc vtipné," řekla jsem kousavě a snažila se je zklidnit. Dovedete si představit, jaký to asi mělo úspěch. Naštvaně jsem si hryzla do topinky.
,,Tak jsme se zasmály," pronesla jsem, když konečně přestaly. Zřejmě proto, že profesorka McGonagallová začala rozdávat rozvrhy.
,,Né," zaskučela Nela.
,,Co je?" zeptala jsem se jí.
,,Se koukni na dnešní první dvě hodiny."
,,Lektvary. No a co? Tak hrozná v nich nejseš," řekla jsem nechápavě.
,,Ona asi myslela naše spolužáky na tuto hodinu," prohlásila Lily.
,,Bych si nevšimla," řekla jsem uraženě.
,,Tak promiň," omluvila se Lily a udělala na mě psí kukuč.
,,Hm... Tak dobře, prominuto," přikývla jsem nakonec. Já za to hold nemůžu, že neumím bejt dlouho uražená.
Lily se zašklebila. ,,Už bychom měly jít, jinak přijdeme pozdě," řekla po pěti minutách a aniž by čekala na odpověď, doslova mi uravala jídlo od pusy a vytáhla mě na nohy.
,,Ale já jsem ještě nedojedla!" začala jsem ihned protestovat.
,,Už jsi toho spráskala dost!" zagestikulovala Lily rukama a táhla mě do sklepení. Za námi šly poslušně i Nela s Nataly.
Před učebnou už stála skupinka studentů, ostatní zatím přicházeli.
,,Nazdar, Potterová," ozvalo se z menší skupinky. Otráveně jsem se otočila. Tenhle posměšný hlas bych poznala i kdybych byla hluchá. Sice nevím jak, ale poznala bych to.
,,No nazdar, Malfoy," řekla jsem odměřeně a pohlédla na vysokého blonďatého... Malfoye.
,,Co tak odtažitý tón?" zeptal se a gorila alias Goyle se ušklíbla. Dost jsem pochybovala, jestli vůbec Malfoye poslouchal. Spíš mi připadalo, že se tak debilně tlemí jen ze cviku.
,,Jejda promiň, já jsem zapomněla, že minulý roky jsem tě líbala na každým kroku a říkala ti Luci," odpověděla jsem ironicky.
,,To by nebylo špatný," protáhl. ,,Ale stačilo by mě říkat Luciusi."
,,Oh, promiň," zašklebila jsem se znechuceně. Už jen z té představy, že bych se ho dotkla se mi dělalo trošku šoufik, a že bych ho líbala? Blééé.
,,Nic se nestalo, ještě to můžeme napravit," řekla a mě trochu zaskočil ten jeho, překvapivě neironický, tón. Nedala jsem na sobě však nic zdát.
,,Nechci ti brát iluze, ale peroxidi nejsou moje typy."
,,Škoda, ale myslím, že do konce roku změníš názor," usmál se a šel pryč. Když kolem mě procházel, tlumeně zašeptal větu: ,,Za prázdniny jsi zkrásněla, Amy."
Otřeseně jsem zůstala stát na místě.
,,Tak pohni, Amy," šťouchla do mě Lily, když se objevil náš učitel lektvarů Potty. ,,Přece se nenecháš vykolejit jeho debilníma poznámkama."
,,Jasně," zabručela jsem a sedla hned do první lavice, co mi přišla pod ruku. Byla jsem asi dost otřesená, protože jsem si vždycky vybírala lavice co nejdál od bráchy a Blacka, a tahle byla hned za nimi a ke všemu ještě nedaleko Malfoye.
Lily se na mě varovně zadívala, ale nakonec usedla ke mě. ,,Tohle si nemusela," zašeptala a probodla mě vražedným pohledem.
,,Cože?" V tu chvíli jsem totiž trochu nevnímala.
,,Nic," broukla.
Potty nám, jako každý rok, vysvětlil bezpečnost práce a taky, na můj vkus dost podrobně, přípravy na OVCE. Další hodinu jsme si opakovali přípravu lektvaru na příušnice.
,,Slečno Potterová." Právě se zastavil u mého stolu, aby si dal známku za tyto hodiny. ,,Ehm, jste si jistá, že jste na něco nezapomněla?"
,,Ne, pane profesore," odvětila jsem nepřítomně.
,,Ale to by potom váš lektvar měl alespoň přibližný odstín modré a ne křiklavě růžovou," řekl Potty. ,,Co to s vámi dneska je?"
,,Nic."
,,Aha. Dnešní výsledek si zaznamenávat nebudu, slečno Potterová, protože by to bylo bez námitek čistě T. I pan Pettigrew a pan Goyle mají lepší výsledek než vy. Na příští hodinu mi kromě eseje o lékokouzelnicví přinesete i esej o lektvaru na příušnice. A ať je dlouhý alespoň deset palců, slečno."
,,Ale-"
,,Žádné námitky, nashledanou," rozloučil se s námi, neboť právě skončila hodina a odešel.
,,To je buran," prohlásila jsem, když jsme šli na další hodinu, čímž bylo přeměňování.
,,Ale on měl pravdu, Amy, dneska jseš vážně nějak mimo," odvážila se Nataly.
,,Tak dík."
Do konce dne jsem si vyslechla ještě nějaké ty poznámky o mém ranním představení a o trochu nepovedeném lektvaru. Když jsem konečně dopsala esej z lektvarů a z přeměňování, bylo už půl jedenácté a ve společenské místnosti jsme zůstali jen já, Lily, Poberti, Alice a Frank. Ti měli však momentálně na práci... ehm... trošku jiné věci.
,,Lily, prosím, prosím, půjč mi to..." Už snad půl hodiny jsem ji přemlouvala, aby mi dala opsat úkol z bylinkářství. Absolutně nechápu, jak může být někdo tak neoblomný. Každej rok je to s ní horší a horší. Ještěže na oddělení bystrozorů se žádný domácí úkoly nepíšou. To by pak byla docela fuška.
Představila jsem si Lily, které táhne na čtyřicet, jak jí prosím o domácí úkol. Sedíme tam až dokud se z nás nestanou osmdesátileté babičky se zimnicí a vypadanými zuby. Jak bych asi pak říkala tuhle větu? ,Lily (prudký záchvat sípavého kašle), plosím(chybějí mi totiž zuby), plosím, pů- (další záchvat kašle) půjč mi to-( než se pro ten domácák Lily dohrabe, jsem kaput).
Nad tou představou jsem dostala strašnej záchvat smíchu.
,,Můžeš mi říct, čemu se směješ?" Lily se na mě dívala jak na totálního cvoka, což mě donutilo k dalšímu smíchu.
,,Fajn, já si počkám," řekla otráveně.
,,Nic, už jsem v pohodě. Fakt," dodala jsem pod jejím nedůvěřivým pohledem.
,,Aha..."
,,Tak půjčíš mi ho? Prosím tě, prosím." Udělala jsem na ní svůj psí pohled. ,,Je to poslední úkol, všechny ostatní už mám... Lily...."
,,Tak dobře," svolila a odběhla nahoru.
Spokojeně jsem se ještě víc rozvalila v křesle.
,,Tak co dělá naše Ariel?" Za mnou se objevil brácha s Blackem.
,,Plácá se na suchu," odsekla jsem.
,,Chceš vodu?" navrhl Black a vytáhl hůlku. Pohotově jsem vyskočila z křesla. Dřív než stačil vyslovit zaklínadlo, byl mokrý od hlavy až k patě.
,,To si vypiješ!" zavrčel.
,,Jen pij, Siriusku, pij. Já mám ještě zásoby, nechtěl bys ještě?" zeptala jsem se ho a chystala se vyřknout to samé zaklínadlo, když se ke mně zezadu, naprosto, ale naprosto srabácky, připlížil brácha (ten hnusnej, odpornej a vypatlanej zrádce vlastní krve). Blackova matka by na mě asi za tohle byla vděčná, pomyslela jsem si hořce. Strhnul mě na zem, hůlka mi vyletěla z ruky a.... jsem v pr****. Zděšeně jsem pozorovala, jak se k nám, ke mně a mé matračce, kterou mi poskytoval brácha, blíží Sirius a v očích se mu podivně blýská.
,,Přece by ses nemstil dívce," usmála jsem se váhavě.
,,Myslíš?" ušklíbll se nebezpečně a začal mě nemilosrdně lechtat. Podrazák. Ptáte se kdo? Oba! Ten hnusnej bratr mě držel a ten ještě hnusnější Black mě lechtal.
,,D-dost-hahaha-kurňik, Blacku-hihihi-tohle ti nedruju-hehehe..."
,,Promiň, chachacha- co jsi-checheche- říkala-chichichi-má-chochocho-drahá?" pitvořili po mně unismo, zatímco jsem se zmítala v těch přívalech lechtání. Zní to blbě, ale je to tak. Jak já závidím lidem, kteří nejsou lechtivý!
,,Jste-hahaha-snad úplnýýýý mago-chachacha-magoři nebo-hihihi, co?"
,,Já nevím, co myslíš, Tichošlápku?" optal se Blacka brácha a na chvíli mě přestal lechtat.
,,My a magoři?" zatvřil se nechápavě Black. ,,My jsme přece kouzelníci!"
,,Přesně tak, Tichošlápku!"
Ještě chvíli měli asi v plánu se dohadovat, čehož jsem úplně vychytrale (musím podotknout i trochu srabácky) využila. Prostě to máme v rodině. Já nemůžu za svý geny! Vykopla jsem nohy, čímž Black odletěl o kus dál a brácha dostal do břicha, mrštně (vůbec nevím, jak jsem to udělala) jsem se postavila a utíkala se schovat za Remuse.
,,Co to děláš, Amy?" zeptal se mě Remus pobaveně a pozoroval rozzuřený kluky.
,,Co myslíš, Remusi?" usmála jsem se, postavila ho na nohy a strkala před sebou jako štít.
,,Myslíš si, že utečeš?" usmál se Black.
,,No, popravdě si nemyslim. Já vím, Blacku." Vítězně jsem se usmála a táhla Remuse kolem nich ke schodům.
,,Ty víš?"
,,Jo."
,,Co víš?" nadzvedl obočí.
,,Že se dostanu živá a zdravá do ložnice," řekla jsem a naschvál zdůraznila slova živá a zdravá.
,,Amy?" ozvalo se za mnou.
,,Jé, čau Lily, já si to rozmyslela. Ten úkol si napíšu nahoře."
,,Dobře," přitakala, naprosto vyvedená z míry.
,,Nazdar, Evansová!" zahulákal James a prohrábl si rukou vlasy, načež jsme já a Lily unismo obrátily oči v sloup, tedy spíš v zeď u schodiště, neboť tento skromný přístřešek (nebelvírská společenská místnost) žádný sloup nezahrnuje.
,,Zdravím tě, Pottere, už jsme se dlouho neviděli, co?" řekla otráveně Lily.
,,Ano, má drahá přítelkyně Evansová, máš naprostou pravdu. Ale ještě je noc mladá a můžeme si to vynahradit." Při této větě jsem se doslova skácela smíchy k zemi, o minutu později (nejspíš vlivem pomalých myšlenkových pochodů) mě následoval i Black.
,,Myslím, že ne, Pottere," ušklíbla se Lily.
,,Jak chceš, nebudu na tebe spěchat, ale pokud se bojíš, můžu ti říct, že v tom taky budu poprvé," zachechtal se a mě málem smíchy trefil šlak.
,,A kdo říká, že já v tom budu poprvé?" setřela ho a mně i Jamesovi vymizel úsměv z tváře.
,,Kecáš!"
,,Jak to, žes mi to neřekla?" Ozvali jsme se s bráchou nastejno a vyčítavě se zahleděli na Lily.
,,Ach, bože, Amy, dělala jsem si legraci!" spráskla ruce Lily. Já myslela, že už si zvykla. Asi jsem se spetla.
,,Já si to myslel," prohlásil James se samozřejmostí.
,,Jistě," prohlásily jsme.
,,Nejdeme už do ložnice, Lily?" zeptala jsem se.
,,Jasně, už mě to taky nudí," řekla a obrátila se k odchodu.
,,Ehm, ehm," odkašlal si Remus.
,,Jé, Reme, ty jsi tu ještě?"
,,Jak vidíš, Amy," podotkl.
,,Aha, no víš, potřebovala bych, abys vyšel alespoň do prvního patra, jim se nedá věřit," kývla jsem hlavou k těm dvěma, kteří nás hladově sledovali.
,,Pro tebe všechno, Amy," usmál se ironicky a začal stoupat pozadu po schodech.
,,Díky, Remusi," usmála jsem se a vyběhla do svých komnat, následována Lily. Ani jsem se nenamáhala sundat si hábit, lehla jsem a v tu ránu zalomila.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.