Povídka Pod rouškou minulosti - 5. kapitola

25. srpna 2010 v 22:21 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
5.díl
Začátek všeho

Ocitla jsem se v nějakém pokoji. Čtyři chladně vyhlížející stěny, dřevěný stůl, kolem nějž sedělo na židlích několik lidí. Na stole byl oběd, alespoň jsem to tak tedy identifikovala, protože špinavými okenními tabulkami pronikalo světlo. Nikdo z lidí mi nevěnoval pozornost.
,,Ehm," odkašlala jsem si. Nic… ,,Ehm, já… nevím, jak jsem se sem dostala, ono-" Skončila jsem v půlce věty, neboť to s lidmi ani v nejmenším nehnulo.
,,Haló!" zařvala jsem. Zase nic. Chtěla jsem nejblíže sedícímu chlapci poklepat na rameno, ale ruka mi projela jeho tělem, jak by tam ani nebyla. Nevěřícně jsem na to zůstala koukat. Přece nemůžu být duch, neumřela jsem. Byla jsem přeci s Blackem v pokoji, a pak… Co bylo pak?
Přísně vyhlížející žena s temně černými vlasy povstala od stolu. ,,Dnes je štědrý den a můj syn přijel na vánoční svátky domů. Chtěla jsem to oslavit." Její oči se nepřátelsky zablýskly a já vytušila, že za tímhle pování bylo něco víc.
Jedna žena se uchechtla. Zkoumavě jsem se na ni zadívala. Připomínala mi Belatrix Blackovou. Ale nebyla to Belatrix. Že by její matka? Ale co potom tedy tady dělám já?
Kolem stolu sedělo sedm lidí. Mě od prvního okamžiku nepříjemná žena s rozčepýřenými vlasy, matka Belatrix, muž s hustým černým knírem a s naopak dost prořídlými vlasy. Ve tváři měl výraz muže, který je každou chvíli na mol.
Naproti nim, a tedy zády ke mně, seděly čtyři děti: dvě dívky a dva chlapci. Tomu jednomu namohlo být víc než šest let, protože i když seděl na židli s polštářem, jeho brada dosahovala jen tak tak po okraj stolu. Druhý chlapec byl vyšší, tak jedenáct. Měl delší kudrnaté vlasy po ramena. Vedle něho na ženu, která před chvílí promluvila, hleděly dvě vzpřímeně sedící dívky. Jedna černovlasá, druhá blondýna.
,,Už jsem chystala oslavu, velikou oslavu," dodala na zdůrazněný svých slov, ,,když můj syn," slovo syn řekla s takovým odporem, že to vypadalo jako že se každou chvíli pozvrací, ,,přijel v vánočních svátků. A víte, co mi oznámil?" zeptala se. Černovlasá dívka se posměšně uchechtla.
,,Co?" zašvitořil ten malý chlapec.
,,Že se dostal do Nebelvíru!" zahřměla žena. ,,Do té krvezrádcovské koleje! Do koleje tupců, mudlovských šmejdů a-"
,,Takhle o mých kamarádech nemluv," ohradil se starší chlapec a postavil se.
,,Co prosím?" zúžila oči jeho matka.
,,Takhle o nich nemluv!" zopakoval víc nahlas. Ten tón a přízvuk mi byl povědomý… kde jsem ho jen viděla? Tato hádka plná nenávisti mě však připoutala na místo a já jsem nebyla schopná se hnout, abych se podívala, kdo je ten chlapec.
,,Budu si o nich mluvit jak chci, ty spratku! Mimochodem, dnes jsem tento slavnostní oběd přichystala, abych všem ukázala, co se stane s členy rodiny Blacků, když zradí Zmijozel!" S tím vytáhla hůlku a zamířila jí na svého syna. Konečně jsem pochopila, kdo to je. Sirius. Zahlédla jsem jeho nepatrné zachvění.
,,Crucio!" zvolala Blacková. Bylo vidět, že tuhle kletbu používala zcela běžně. Ani nemrkla, když se její syn začal v hrozivých křečích a křičet bolestí. Jen tak stála a popásala se na jeho bezmoci a bolesti, jenž prostupovala celým jeho tělem.
Chtěla jsem vykřiknout, ale moje ústa se ani nepohnula. Chtěla jsem vytáhnout z kapsy svoji hůlku, ale když jsem do ní šáhla, nebyla tam. Nevěřícně jsem hleděla na všechny u stolu. Proč mu nikdo nepomůže? Je to sice pěknej hňup, ale tohle je odporné, nechutné...
Ovšem nikdo nedělal absolutně nic, jen seděli a přihlíželi. Dospělí měli ve tváři vepsané zadostiučinění. Ten malý chlapec se dokonce... ano, byl to úsměv. On se Siriusovi smál. Pak tu byla Belatrix, poznala jsem ji. Její posměšný úsměv, tvrdé rysy. Doslova visela na křičícím Siriusovi očima, popásala se na každé špetce jeho bolesti. Zato její sestra, Naricisa, pouze s kamennou tváří přihlížela a když se její tetička dala do opakování vyřčeného slova: crucio, nejspíš, aby tím zesílela účinek kletby, odvrátila tvář.
Nikdy jsem si nemyslela, že to bude právě ona, ta ustrašená, mlčenlivá dívka, kdo řekne, aby přestali pod výmluvou, že jí bolí z toho řvaní hlava.
,,Přestat?" zopakovala její matka a zkoumavě ji propalovala pohledem.
,,Ano. Prosím teto, dnes mi bylo ráno špatně a... když tak řve," hodila po Siriusovi, jenž ležel na zemi a ani se nepohnul ten nejledabylejší pohled, ,,mohli byste ho ztrestat, až odjedeme, prosím?"
Siriusova matka ještě chvíli přemýšlela a pak mávla hůlkou k Siriusovi. Už jsem si myslela, že toho nechá, ona však vyřkla kouzlo Silencio, po kterém ho umlčela a začala na novo, s ještě větší vervou a zlostí.
,,Lepší?" usmála se na Cissu.
Ta, neschopna slova, přikývla. Nejenže Siriuse mučila, dokud neomdlel, ale pak z její hůlky vyšly i fialové paprsky a po rukách se mu nadělaly krvavé šlihance, z nichž valila krev proudem.
,,Ten se jen tak neprobere," ušklíbl se muž pohrdavě, švihl hůlkou a Sirius zmizel.
,,Nyní můžeme začít obědvat," prohlásila Blacková a s chutí si naložila na talíř kus ryby s brambory. Všichni, až na Narcisu následovali jejímu příkladu.
,,Co je, Cisso?" zeptala se starostlivě paní Blacková.
,,Pořád mi je špatně, nemohla bys si jít někam lehnout, prosím? Třeba k Regulusovi, aby sis nemusela dělat starosti s nějakými drobnostmi nebo -"
,,Nebuď zhýčkaná, Narciso. Tu chvíli to vydržíš," napomenula ji přísně její matka.
,,Ale, Gretchen," usmála se nehřejivě Blacková, ,,Je to přeci moje neteř, mám jí rozmazlovat. Jdi si lehnout do pokoje pro hosty, už je to tam připraveno." S tím několikrát mávla hůlkou.
,,Děkuji," kývla Cissa a odebrala se nahoru. Potichu jsem šla za ní. Nevěděla jsem, jak se odsud dostat a v kuchyni jsem rozhodně zůstávat nechtěla.
Blonďatá dívka vyšla po schodišti a zamířila do jednoho pokoje. Sklonila se nad postelí, ale neulehla, jak jsem čekala, nýbrž se pokusila probudit svého bratrance.
,,Siriusi," zamumlala a třásla s jeho ramenem. Po neúspěšných metodách probuzení si zavolala, jak jsem se později dozvěděla, svého vlastní domácího skřítka.
,,Stelo, běž prosím a přines nějaké léky." Začala vyjmenovávat všemožné lektvary a já jen s údivem sledovala, jak se vyzná. Byla sice starší než Sirius, ale ne zase o tolik. Tak o tři roky. Za nepatrnou chvíli byla skřítka zpět s náručí plnou lektvarů.
,,Tady jsou, paní," zapištěla potichu a s lupnutím se přemístila jinam.
,,Díky."
Nalila Siriusovi do krku nazelenalou tekutinu, pak nějakou žlutou a nakonec fialovou. Pak vzala další, tentokrát mast, a začala jí mazat rány na rukách. Sirius sebou polekaně škubnul.
,,Klid," zašeptala. ,,Nějaké rány ti zahojím, ale nejsem léčitelka a nemůžu používat hůlku, tak ti někde zbydou jizvy. Alespoň u téhle rány jo," řekla a ukázala na dost nepohledný šrám v nadloktí pravé paže, ze kterého stále vytékala krev.
,,Díky," zašeptal a znovu propadl spánku.
Najednou jsem začala mít obrazy rozmazané, jakoby mě někdo tahal z tohohle dějství pryč. Opět jsem bloudila temnotou, časem, prostorem. Neměla jsem ponětí, jak dlouho to trvalo, když mi zasvítila jiskřička naděje, jak světýlko na konci temného tunelu...
***
,,Hele, já na tebe nemám náladu. Prostě…." Tmavovlasá dívka se rozzlobeně zadívala na Siriuse. Nic neříkala, jen se dívala. Náhle zamrkala, jakoby ji něco spadlo do oka. Pak nabyla ztracenou rovnováhu.
,,Prostě s-" Najednou jí zčernalo bělmo očí, takže nebyly vidět zornice. Chlapec se polekaně odtáhl a dívka následně upadla bez jakéhokoliv zvuku do bezvědomí.
,,Amy?" Sirius s ní opatrně zacloumal. Bez odezvy. ,,Amy!" Polekaně vyskočil na nohy.
,,Jamesi! Paní Potterová! Lily!" začal zmateně vyřvávat jména a nevěděl co dělat. Za chvíli se do pokoje přiřítili všichni tři.
,,Si-… Proboha, Amy!" zvolala paní Potterová a vrhla se k dívce na zemi. ,,Co je s tebou?" Urychleně vyhledala tep. Byl slabý, ale byl.
,,Co se stalo?" zeptal se roztřeseně James.
,,Já nevím. Prostě… jen jsme se p-pošťuchovali a ona n-najednou omdlela."
,,Jen tak? Z ničeho nic?" přivřela oči Lily.
Sirius zkroušeně přikývl a pohlédla na dívku na zemi, u níž klečela paní Potterová. ,,Bude v pořádku?"
,,Myslím, že ano," přikývla paní Potterová. ,,Vypadá to na chvilkovou slabost. Až se dostatečně vyspí, měla by být naprosto v pořádku."
Ještě, že pracuje u Munga, pomyslel si Sirius.
James přenesl Amy do postele, kde ji uložil. Pak kývl na Siriuse a společně vyšli na chodbu. Paní Potterová s Lily byli stále uvnitř.
,,Prosím tě, můžeš mi říct, na cos sakra myslel? Co jste tam vlastně spolu dělali?" dožadoval se odpovědi nabroušený James.
,,Už jsem ti to říkal," promluvil potichu Sirius, ,,Jen jsme se pošťuchovali, nic víc, přísahám."
,,Tak to by asi najednou neomdlela, ne?" Dal si James ruce v bok.
,,A co ode mě chceš jako slyšet?" zvýšil hlas.
,,Třeba proč omdlela?" zeptal se sarkasticky James.
,,Už jsem ti to řekl, že nevím."
,,Já si zas myslím, žes mi neřekl všechno. Znám tě už šest let a to se na mě nezlob, poznám, když mi něco neřekneš," řekl a zamyšleně si Siriuse prohlížel.
,,Já nevím, jestli se mi to jen zdálo nebo jestli to vůbec je pravda!" ohradil se Sirius.
,,A co jestli se ti zdálo?" vyzvídal.
,,No, totiž... než omdlela, tak ji..."
,,Co ji?" nenechal ho domluvit James.
,,No..."
,,Co?"
,,Zčernaly oči," odpověděl tiše Sirius a zavrtal pohled do země. Jamesovi nevěřícně poklesly ruce, založené v bok.
,,Cože jsi říkal?" zeptal se nepřítomně. Než stihl jeho kamarád odpovědět, začal mluvit dál. ,,Blbost... Jak ji mohli zčernat oči? Nesmysl... To není možný... Určitě se ti to zdálo,"
promluvil pak rozhodně.
,,Nezdálo, Jamesi. A jak jsi sám řekl: natolik mě znáš, abys věděl, že ti nelžu."
James na něho ještě chvíli upřeně hleděl a pak si zhluboka povzdychl. ,,Já vím, ale je to..."
,,Divný," doplnil ho Sirius.
,,Jo."
,,Až se probere, zeptáme se jí," navrhl Sirius.
,,A co když o tom nebude nic vědět?"
,,Jsou tu i knížky, Jamesi," podotkl s úsměvem Sirius, i když mu do smíchu absolutně nebylo.
,,Jo, ale co když ani tam..."
,,To budeme řešit, až to přijde," zarazil ho rázně.
,,Hm..."
,,Pojď, jdeme se podívat, co tam vyváděj." Dal mu ruku na rameno a postrčil ho ke dveřím. Jakmile je otevřely, střetli se s Lily a paní Potterovou.
,,Už se probrala?" vyhrkl Sirius.
,,Říkala jsem, že se musí prospat," pousmála se paní Potterová.
,,Jistě," zabručel.
,,Vykoupejte se a běžte spát," poradila jim, ,,Dnes už se Amy stejně neprobere."
,,Dobře," ozvalo se trojhlasně.
Postupně se vystřídali v koupelně. První Lily, pak James a nakonec Sirius. Když přišel do pokoje, už spali, nebo to alespoň dělali, protože on by rozhodně tak rychle neusnul a jak znal Jamese, bude na tom stejně.
Potichu se doloudal ke své posteli. Sedl si na ni. Naproti němu někde ležela Amy. Jeho oči se ještě nepřispůsobily tmě, tak se mohl jen domnívat, kde má hlavu a že ta nejčernější skvrna jsou její vlasy.
Před očima se mu začaly míhat obrazy z doby, kdy se poznali.
Tenkrát spadla do jezera a když se jí začal smát, strhla ho tam taky. Potom si dělali strašný naschvály. Jednou to došlo až k tomu, že mu spálila jeho dvouhodinový, patnáct stop dlouhý esej na lektvary. V tu chvíli by ji najradši zaškrtil. Řvali na sebe ve společenské místnosti snad hodinu v kuse, než se přihnal primus a podařilo se mu je, po dost dlouhé době, zklidnit. Pak spolu měsíc nemluvili a ve druháku to začalo nanovo. Naschvály následovaly naschvály a školní tresty za nepozornost byly na týdenním pořádku.
Ve čtvrtém ročníku je vystřídali Lily s Jamesem, který v ní spatřil chutnou kořist. Bohužel Lily v něm viděla jen namyšleného frajírka s rozcuchanými vlasy, co pořád šikanuje jejího kamaráda Srabuse. Sirius se divil, že jí z toho Jamesova neustálého zvaní na rande nejde hlava kolem. Jemu by teda šla.
Beztak se dají dohromady. Určitě v tomhle ročníku, poslední rok Jamesových příležitostí. Jeho poctivé čtyři roky ustavičného zájmu o Evansovou určitě přinesou růže.
Při té představě se ušklíbl. Nedokázal si představit jejich budoucí manželství. Na co by se jí ptal James místo otázky: Evansová nechceš si se mnou dát rande? Nejspíš: Potterová, nechceš se mnou jít do postele?
Prudce zatřepal hlavou, aby dostal myšlenky pryč z hlavy. Vrhl poslední pohled k Amyně posteli a ulehl. Ale ať se snažil, jak chtěl, nemohl usnout. Vždy se na nepatrnou chvíli zasnil až málem zabral, ale ihned ho probudil zvuk. Pokaždé si myslel, že se proudila Amy, ale buď se zachroumal James nebo Lily. Amy celou dobu nehnutě ležela v poloze, ve které ji zanechal James, když ji přenesl do postele.
Otočil se čelem k posteli, na níž spala, aby se nemusel převalovat kvůli každému planému poplachu, způsobeném Lily a Jamesem. Už začalo svítat a on stále neusínal. Pouze apaticky hleděl před sebe a nechával myšlenky bez cíle, a nějakého zamyšlení nad nimi volně plynout. Tím se stalo, že úplně propásl pohyb naproti sobě. Až po hlubokém vydechnutí si všiml, že Amy Potterová už nespí.
***
S trhnutím jsem se probudila a vystřelila do sedu. Nechápala jsem, kde jsem, co dělám v posteli, kde jsou všichni? A pak jsem si vzpomněla. Hádala jsem se s Blackem a potom... Co bylo potom?
Pravděpodobně jsem omdlela. To by vysvětlovalo, proč jsem se ocitla tam, kde jsem se ocitla. Byla to pravda?
Jistěže ne
, napomenula jsem se v duchu. Byl to sen, nějaká chvilková slabost, proto jsem omdlela.
Ale co když ne? Co když to, co jsem viděla, kde jsem byla, byla pravda?
A jak to asi zjistíš? Nemůžeš jen tak napochodovat k Blackovi a vybalit na něj, jestli ho náhodou rodiče nemučili kvůli tomu, že se dostal do Nebelvíru.
Jak to teda zjistím?
Co ta jizva?
ozval se vnitřní hlas podlézavě.
Tu bych si pamatovala. Toho bych si přeci všimla.
Teprve v šesťáku sis všimla, že má Lily na koleně jizvu a to jí vidíš skaro každý den, takže je klidně možný, že sis nevšimla tý Blackový.
A kde jí vůbec má.
Nesnaž se si nalhat, že to nevíš,
napomenul mě ostře hlas.
Na nadloktí pravé ruky, povzdychla jsem si.
Vidíš, jak to jde.
Hm..
Ještě buď uražená.
Nejsem uražená,
odsekla jsem.
Aha,...
Hele, co kdyby sis všímala svýho.
Já si všímám svýho, jsem totiž ty.
Bohužel...
Urazilas mě.
To mě mrzí...
...
Už se neozíváš? To je dobře.
Zničeně jsem si povzdechla. Proč zrovna já? Jak teď mám asi nenápadně zjistit, jestli to byla pravda? V téhle tmě stejně nic neuvidím, počká to do zítra a pak budu tak zaneprázdněna otázkami, že si na to nevzpomenu.
,,Amy?" ozvalo se potichu z jedné z postelí.
Polekaně jsem otočila hlavu k té Blacově. ,,C-co je?"
,,Jseš v pořádku?" Viděla jsem ho, jak vstává a přechází k mojí posteli.
,,Proč bych neměla být?" zeptala jsem se a doufala, že si nevšiml okamžiku zaváhání v mém hlase. Už byl u mojí postele. Cítila jsem, jak se prohnula, když si na ní sedl. Udělala jsem mu místo.
,,Omdlela jsi," připomněl.
,,No a?" Momentálně jsem vážně neměla náladu se s ním vybavovat, ale mohla bych zjistit něco o té jizvě.
,,Jak no a?" ohradil se zvýšeným hlasem. ,,Víš, jakej jsme o tebe měli strach, když se chováš normálně a pak najednou omdlíš? Jseš vůbec normální?"
,,Jasně, že jsem normální," odsekla jsem.
,,No nepřipadáš mi. Proč se ti to stalo?"
A už je to tady. To krásné, naprosto příjemné vyslýchání.
,,Chvilková slabost," odpověděla jsem ledabyle, děkujíc mamce za to, že se občas podělila o svoje případy u sv. Munga s rodinou.
,,A proč ti teda zčernaly oči?" vyslovil otázku a bylo vidět, že se na to chtěl zeptat hned, jak mě uviděl, že se probouzím.
,,C-co?" zakoktala jsem.
,,Chci vědět, proč ti zčernaly oči," zopakoval a bedlivě pozoroval mou reakci.
Klid, Amy. No tak, uklidni se, napomínala jsem se v duchu a zhluboka se nadechla. ,,Naprosto nevím, co tím mylíš."
,,Jo tak nevíš?" nadzvedl obočí. Už se rozednívalo, takže jsem měla možnost vidět jeho obvyklá gesta.
,,Ne, nevím, Blacku."
,,Tak proč se třeseš?" zeptal se.
,,Jak to myslíš třesu?" Až nyní jsem si uvědomila, že po celou tu dobu mnou projíždí strach a chvěji se po celém těle.
,,Amy," zavrčel podrážděně.
,,A co to tu vůbec vytahuješ? Co je ti do toho, jestli se třesu nebo ne?" vyjela jsem na něj.
,,Protože mi na tobě záleží, Am," zašeptal potichu.
Oněměně jsem se na nej zadívala. ,,J-já... já nevím, proč," hlesla jsem.
,,Je tu něco, co mi chceš říct?" Moje obličejové rysy asi byly nápaditější, než jsem si myslela.
,,Vlastně ... Chtěla bych se tě na něco zeptat..."
,,Klidně se ptej," odpověděl.
,,Ale já nevím, jestli... jestli vůbec mám... je to..."
,,Pokud nebudu chtít, nebudu odpovídat. Jseš klidnější?" Na tváři se mu objevil náznak úsměvu.
,,Hm..."
,,Tak se ptej," vyzval mě po chvíli ticha.
,,No... asi... asi ne," vysoukala jsem ze sebe nakonec.
Naklonil hlavu na stranu.
,,Hele, nekoukej se na mě tak. Nelíbilo by se ti to. Ta otázka je moc... osobní a taky taková... nepravděpodobná..."
,,Souvisí to nějak s tím omdlením?"
,,Ne," vyhrkla jsem až moc rychle.
,,Nebudu se ptát, pokud nebudeš chtít, ale nelži mi prosím."
,,Dobře, ale asi to byl jen sen. Už to neřeš," zašeptala jsem.
,,Fajn. Měla bys spát," poznamenal.
,,Prospala jsem se až dost," odvětila jsem.
,,Hm, tak to jsi asi jediná, protože já nezalomil ani po třetí hodině a teď je...," podíval se na budík, kterému zářil ciferník ve tmě (jeden z taťkových mudlovských dárků k vánocům), ,,Pět hodin ráno," dořekl.
,,Hm, asi už nemá cenu se snažit usnout, že jo?"
,,Ne."
,,Ale já to zkusim," řekla jsem a doufala, že mu došel význam této věty alias, aby odešel z mé postele.
,,Zkus to," poznamenal.
,,No, já bych to zkusila, ale to bys nemohl sedět na mojí posteli."
,,Hm, tak si lehni a já si lehnu k tobě."
,,Si děláš legraci, ne?" sykla jsem.
,,Vypadám na to?"
,,Ne."
,,Tak vidíš."
,,Bože, Blacku, ty prostě nebudeš spát u mě v posteli!"
,,Nemluv tak nahlas, ti dva si zaslouží chvilku klidu," napomenul mě.
,,No super... Tak odejdeš?"
,,Ne."
,,Tak tě mám vykopat pryč?" navrhla jsem.
,,Přece bys nebyla tak surová..."
,,Myslíš?" ďábelsky jsem se usmála.
,,Myslím," odpověděl. Zvedl peřinu a přikryl se. Hlavu si opřel o stěnu. Tím, že se přikryl se ocitl asi tak centimetr ode mě, ale nijak mu to nevadilo. Jemu to nevadilo.
Zlostně jsem se zavrtala ještě víc do peřiny a tak trochu schválně ho připravila o její větší část a opřela jsem si hlavu o stěnu, stejně jako on.
Už jsem se chystala zavřít oči, když někdo, tedy ten parchant Black, prudce zatáhl za peřinu a poměr, který příslušel mně a jemu byl vyrovnaný.
,,Nechrť se, Blacku!" zamumlala jsem se zavřenýma očima a chystala se usnout.
,,Já, že se chrtím?" ozvalo se stejně rozespale.
,,Jo."
,,Náhodou, teď mám tolik peřiny jako ty, takže z toho výplývá co?"
,,To mě vážně zajímá."
,,Že chrt jsi ty, Amy." I se zavřenýma očima jsem viděla, jak se ušklíbl.
,,Hm, vtipný."
Chvíli bylo ticho. ,,Amy?"
Žádná odezva.
,,Spíš?"
Zase nic.
,,Fajn." Za okamžik spal stejně tvrdě jako já.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.