Povídka Pod rouškou minulosti - 12. kapitola

25. srpna 2010 v 23:26 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
12. díl
Mia Marriedová

,,No tak, Lily, neříkej, žes tam byla hodinu jen kvůli knížce," dorážela jsem na Lily, která se včera vrátila až o půlnoci, šťastně se usmívajíc, ale bez knížky, což jí (mně teda rozhodně ne) trochu uniklo.
,,Hele, nech toho, snažím se poslouchat McGonagallovou," odbyla mě a mírně se začervenala.
,,Mimochodem, tu knížku ti dal, nebo ne? zašeptala jsem a přitom se koukala na profesorku, jež něco zaujatě popisovala a mávala přitom hůlkou.
,,Nedal," odvětila prostě.
,,Nedal?" zopakovala jsem po ní a vrhla pohled na Jamese. Ten už pěknou chvíli neurčitě čuměl do okna.
,,Ne," sykla podrážděně.
,,Ale to byla moje učebnice! Ta, co měl Black byla tvoje!" málem jsem to zakřičela. Rychle jsem ztichla, neboť se McGonagallka otočila a kritickým pohledem sjela celou třídu a ta pak, velice nenápadně samozřejmě , sjela pohledem mě.
,,Můžete mi zopakovat, slečno Potterová, co jsem právě říkala? zeptala se mě.
,,Ehm… no… můžete mi zopakovat, co jsem právě teď říkala?" plácla jsem to první, co mě napadlo. Pár lidí ve třídě se začalo pohihňávat a profesorka nabyla dost zvláštní odstín obličeje.
,,Myslím z výkladu," pronesla.
Nic už mě, díky bohu nenapadlo, takže jsem zarytě mlčela.
,,Srážím Nebelvíru pět bodů a laskavě se soustřeďte!" Vrhla jsem na ní jeden ze svých zhnusených pohledů a už dala, v rámci možností, do konce hodiny pokoj.
***
,,To je příšerný," stěžovala jsem si. Kdo by taky ne, že? Nejenže jsem tedka musela za Jamesem, aby mi dal mojí učebnici, ale taky jsme měly lektvary. Bože, zač mě trestáš? Jestli bude mít zas Křiklan ty svoje oplzlý kecy, tak se jdu zahrabat. Třeba pod Vrbou mlátičku, ta by mě tam dokonce i udusala hlínu.
Po lektvarech, ano, všimli jste si dobře, stále žiju, jsem se rozhodla jít za Jamesem. Seděl v křesle ve společence, kolem sebe Poberty.
,,Jamesi?" oslovila jsem ho. S pohledem, který na mě upřel mi hned bylo jasný, že jemu bylo jasný, že něco potřebuju.
,,Ano?" zeptal se, jakoby nic.
,,Nechtěl bys mi vrátit mojí učebnici? vybalila jsem na něj bez obalu.
,,Myslíš tu knížku Evansový?"
,,Ne, myslím tu mojí knížku, kterou si nešťastnou náhodou považoval za knížku Lily," vysvětlila jsem mu.
,,Hm… ne," řekl nakonec.
,,Ne?"
,,Něco na tom slovu nechápeš?"
,,Jo!"
,,A co?"
,,Proč mi ji nechceš dát?"
,,Protože jí nemám," odpověděl a mě se zmocnilo neblahé tušení.
,,Kdo jí má?" zeptala jsem se přiškrceně a nenápadně pohlédla na Blacka, který se tlemil od ucha k uchu.
,,Sirius," mávl rukou James. Unikl mi zoufalý povzdech.
,,Blacku?" otočila jsem se na něj klidně . Stálo to dost vypětí, to musím uznat. Už jen vidět ten jeho rozesmátej obličej… Merline, chraň mě.
,,Copak?" dělal jakoby nic.
,,Dáš mi učebnici?
,,Nezapomněla jsi náhodou na kouzelný slůvko?" napomenul mě. Začínala se ve mně vařit krev.
,,Prosím," procedila jsem skrz zuby.
,,Cože?" naklonil se ke mně blíž. ,,Trochu jsem neslyšel."
,,Prosím!" vyštěkla jsem na něj.
,,Hm, co za to?" Jak já tuhle jeho otázku nesnáším! Člověk po něm jednou v životě něco chce a on vždycky jen: co za to? Co za to?
,,Nic," odpověděla jsem.
,,Pro mě docela nevýhodný, nezdá se ti?"
,,Výhoda je, že z toho třeba vyvázneš jen trochu přizabitej," usadila jsem ho.
,,Asi to risknu, Potterová," řekl a opřel se o opěradlo.
Nebezpečně jsem přimhouřila oči. Vztekle jsem přešla až k jeho křeslu, opřela se rukama o opěradla a naklonila se tak, že jsme byli dost blízko. Nechápavě se na mě zadíval.
,,Tak hele, Blacku, přestaň si se mnou hrát. Nemám na ty tvý fórky náladu a už vůbec nemám náladu tě o něco prosit, takže buď to mi jí teď hned dáš, nebo máš peklo, jasný?" drtila jsem slova.
,,Docela ti to sekne, když se čertíš, Potterová," prohlásil nezaujatě.
,,Jak chceš!" S tím jsem se zvedla do stoje vzpřímeného a odpochodovala do ložnic. Nutno podotknout, že do chlapeckých ložnic.
Otevřela jsem dveře a hledala Blackovu postel. Nejspíš to byla ta u okna, protože James měla na nočním stolku vyryté iniciály Lily, Remus měl ustlanou postel a Petr, raději se nebudu vyjadřovat.
Přešla jsem k ní, na stolku měl několik učebnic, ale žádná nebyla moje. Pod postelí se toho válelo trošku víc, ale moje učebnice zase nikde.
Přišla na řadu skříňka a světe div se, moje učebnice!
S vítězným úsměvem jsem ji popadla a chystala se vypochodovat z ložnice, nebýt menšího zádrhelu, v podobě Remuse.
,,Tohle není zrovna férový," usmál se.
,,Neříkala jsem, že budu hrát fér," vrátila jsem mu s úsměvem.
,,Docela tě ale obdivuju, žes to v tom bordelu našla."
,,Já sebe taky," pokývala jsem hlavou a oba jsme vyprskly smíchy.
,,Radil bych ti zmizet," řekl po tom, co jsme se trochu uklidnili, ,,Kluci tu budou co nevidět a řekněme, že bys z toho nevyvázla asi lacino."
,,Hm… taky si myslím," ušklíbla jsem se. ,,Zatím."
Vyšla jsem z ložnice a vydala se do té své. V duchu jsem děkovala Brumbálovi, že se schody mění v kluziště jen když se jde do dívčích ložnic.
Bylo pět hodin, večeře je až v šest, takže bych se mohla podívat do knihovny a zlepšit se v obraně. Něco mi pořád říká, že to budu potřebovat. Navíc jsem tam už několikrát zahlédla knížky s vyšší bílou magií, tak proč si to nepůjčit? Obrana mi šla dobře.
S tím jsem se vydala do knihovny. Postupně jsem procházela regály a vytahovala knížky, které by se mi mohli hodit. Vypadaly omšele, některé v dost veliké fázi rozkladu alias dosti salátovém vydání, ale posloužily. Ve všech se našlo alespoň pět kapitol o ochranných a útočných kouzlech.
Pohodlně jsem se usadila v křesle u okna. Vzala jsem si do ruky tu nejnovější knížku (asi z roku 1774) a mimoděk v ní zalistovala.
Ostatní jsem položila na stolek s novinami, přímo před křeslem. Přemýšlela jsem, kde bych je mohla začít trénovat. Ve společenské místnosti nebo v ložnici asi těžko, ale třeba Komnata nejvyšší potřeby by na to mohla být naprosto ideální.
Změní se v co budu chtít, takže bych se teoreticky nemusela vůbec zranit, ale co když se něco vymkne kontrole? Těžko mě budou hledat zrovna tam. Jediní, kdo o ní vědí jsou Poberti a já, možná taky Lily, ale to není jistý. Taky dost pochybuju, že by ty slepičí mozky, tímto samozřejmě nemyslím Remuse, hledali zrovna tam.
Postupně jsem prolistovala všechny knihy a kouskem papíru si vždycky založila začátek kapitoly o kouzlech, které bych mohla potřebovat. Madame Pinceová by s tím asi moc nesouhlasila, ale to mi je srdečně salám.
Už jsem se zvedala k odchodu, když mi padl zrak na starší výtisk novin. Titulní článek hlásal: Brutální vražda!
Zamračeně jsem noviny zvedla a začetla se do nich.
Mia Marriedová (39 let) byla včera 24. září nalezena v menší vesnici poblíž Londýna mrtvá.
Bývalá bystrozorka a velmi vážená kouzelnice z čistokrevné rodiny byla, podle zprávy bystrozorů, kteří prováděli patřičná vyšetřování, ve velmi zuboženém stavu.
Několikrát na ní byla použita kletba Cruciatus, v její krvi objevili stopy veritaséra (lektvaru pravdy) a hadího jedu. Zatím není známo, zda byla příčinnou její smrti kletba Avada Kedavra, jedna ze tří kleteb, které se nepromíjejí, nebo její četná zranění.
Jelikož nebyli nalezeni žádní její příbuzní, byla pochována na hřbitově pro neznámé osoby na kraji Londýna...
Dál už jsem radši nečetla. Z článku bylo jasné, že další odstavce jsou pouze různé teorie a hororová představivost. Pohled mi sklouzl na fotografii pod článkem. Byla na ní žena se stejně černými vlasy i očima, jako mám já. Taky je měla kudrnaté, ale zastřižené po ramena. Na fotografii se usmívala jako ta nejšťastnější žena na světě.
Tak tohle byla má matka. Živě se mi vybavil rozhovor s mužem ve snu. Mia Marriedová. Moje biologická matka. Marriedová. Apaticky jsem zírala na fotografii a na její jméno, tučně vytištěné na začátku článku. Po chvíli jsem si všimla ještě něčeho. Mia Marriedová. Když se přeházely písmena u jména Mia... vzniklo... Ami a když se i změnilo na tvrdé y, vzniklo Amy. A pak ještě to příjmení. Marriedová. Mé druhé jméno je... Marie.
Zmateně jsem zatřásla hlavou. Už mi hrabe, jak mě mohla dát jméno, když mě viděla jen při porodu? Už mi hrabe. Tahle žena se mnou nemá nic společného. Je to sice má pravá matka, ale Potterovi, ti by mě nikdy nezavrhli, ti ne, ale ona ano. Není to moje rodina.
Ještě chvíli jsem hypnotizovala fotografii, rozhlédla jsem se, jestli není někde poblíž Pinceová a pak jsem vytrhla kus novinového papíru s článkem o Mie Marriedové. Založila jsem ho do jedné z knih a vydala se na kolej.
Šla jsem potemnělými chodbami, v hlavě chaotické myšlenky. Po tváři mi nevědomky stekla osamělá slza. Automaticky jsem zamumlala heslo a vešla do společenské místnosti. Slyšela jsem, jak na mě Lily zavolala, abych šla k nim, ale dělala jsem, že to neslyším. Potřebovala jsem být sama. Utřídit si myšlenky.
Zatáhla jsem závěsy kolem postele. Uběhla hodina, dvě, tři. Holky přišly do ložnice, za pár minut už spokojeně pochrupovaly, ale já jsem nedokázala usnout. Neznámá žena se mi vtírala do myšlenek způsobem, jakoby jste měli výčitky svědomí a nemohly je utišit.
Po půl hodině jsem vstala, vzala si hábit a vyšla z ložnice. V společence ještě plápolal oheň a zdržovalo se tam pár opozdilců, ale ani v nejmenším mě nebrali na vědomí. Nerušeně jsem došla až na astronomickou věž.
Foukal mrazivý vítr a šlehal mě do tváře. Začala zima. Stála jsem tam hrozně dlouho, zabraná do vlastních myšlenek. Lucius Malfoy měl nakonec pravdu. Život se mi začíná hroutit jako domeček z karet, do kterého foukne vítr. Jedna karta po druhé padá, až nezbude nic jiného než hromádka papíru. Už to začalo a já tomu nemohla zabránit. Vidiny, Nitrozpyt, Mia Marriedová, co bude následovat?
V životě jsem se necítila tak bezmocně. Bezmoc. Jak já to slovo nenávidím. Postaví vás až před hotovou věc a vy nemůžete vůbec nic dělat. Naprosto nic, jen přihlížet, jak to slovo vyplňuje svůj účel, systematicky a až nechutně přesně.
Stála jsem tam tak dlouho, dokud mi mráz nepronikl snad do všech kostí. Kéž by mi mohl proniknout až do srdce. Kéž bych nic necítila. Kéž bych byla chladná jako kámen.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.