Povídka Pod rouškou minulosti - 11. kapitola

25. srpna 2010 v 23:24 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
11. díl
Nemyslel to tak

Probrala jsem se časně ráno. Bylo tak pět hodin. Moje spolubydlící vesele pochrupovaly. Před očima se mi promítl celý včerejší den.
Slyšela jsem Lily, jak přišla po chvíli do ložnice a jak se snažila navázat hovor. Umlčela jsem svoje vzlyky polštářem a dělala, že spím. A stejně, když usnula Lily a potom i Nela s Nataly, já byla vzhůru.
Ležela jsem a koukala na rudý baldachýn nad postelí. Venku svítil měsíc, za několik dnů bude úplněk. Připadalo mi, že se vysmívá mému zoufalství. Usnula jsem až k ránu, neklidným spánkem.
Převalila jsem se na bok a potichu vyklouzla z postele. Vzala jsem si hábit, vyčistila zuby a učesala. Uběhlo čtvrt hodiny, než jsem tohle všechno spáchala, ale pořád jsem měla čas. Na přemýšlení...
Ovanul mě mrazivý vítr. Měla jsem si vzít víc oblečení, ale nehodlala jsem se znovu vracet do hradu. Chtěla jsem být sama.
Zamířila jsem k jezeru, jehož hladinu čeřil chladný severák. Listí pomalu, v nechutně pravidelných intervalech dopadalo krouživými, pomalými pohyby na zem.
Pomalu jsem obcházela kolem. Bylo sychravo. Někdy se říká, že počasí splývá se smutným člověkem ve chvíli, kdy mu je nejhůř... a mně bylo hrozně. Místo v srdci nezabírala už jen láska, přátelství a radost, ale i chlad. Jako by mi někdo zabodl ledový střep do srdce a nechal ho tam. Ať zaroste, ať mě mučí, dokud nezemřu.
James... jak to jméno najednou znělo cize. Vzdáleně. Není to můj bratr. Nikdy nebyl a... včera, když řekl tu neodpustitelnou větu. Po tváři se mi skutálela slza. Nedbale jsem si jí setřela.
Znovu zafučel vítr. Stromy se pod jeho nápory ohýbaly a ztrácely červené, žluté a hnědé lístečky. Nakonec zůstanou holé, bez listí, bez květů, bez plodů. Zůstanou stát se svými druhy napospas kruté zimě. Tak jsem si připadala. Každý si ze mě vzal kousíček, který se mu hodil, a já zbyla nahá. Jako ten strom.
,,Amy?" Leknutím jsem sebou trhla, když se za mnou objevil Remus.
,,Ahoj, Remusi," zašeptala jsem.
,,Co tady děláš tak brzy?" zeptal se mě a srovnal krok.
,,Přemýšlím... A ty?"
,,Za pár dní bude úplněk, nemůžu spát," odpověděl. Ano, věděla jsem, že se mění ve vlkodlaka. Vždycky jsme byli dobrými přáteli a tím, že mi to jednou sám řekl se naše pouto ještě víc upevnilo.
,,Chápu. Taky nemůžu..." Něco se mi zaseklo v hrdle. Odkašlala jsem si.
,,James to tak nemyslel, Amy," řekl jemně Remus.
,,Já vím," přikývla jsem. Počítala jsem s tím, že mu všechno řeknou.
,,Jen mě to..."
,,Přišlo líto," doplnil mě Remus.
Zase se mi do očí nahromadili slzy. Zamrkala jsem. ,,Remusi, on... vážně si myslel, že bych s Malfoyem chodila?"
,,Víš, Am, vezmi to i z jeho strany. Nevěděl, co se předtím stalo. Viděl tě jen když jsi stála před Malfoyem a on tě pak políbil."
,,Ale já jsem se snažila vysmeknout, jenže... byl moc silný..."
,,Amy, nepřemýšlej už o tom, James se zklidní, uvidíš."
,,Ale ta jeho věta..."
,,James je dost rázný typ, dřív mluví, než myslí... mrzelo ho to." Zastavil se a obrátil se čelem ke mně.
,,Já vím..." hlesla jsem. Po tváři mi stekla slza a další a další.
,,Nebreč..." zašeptal a objal mě.
Cítila jsem se chráněná. Už jsem nebyla nahý strom, už jsem byla dívka, které se vrátila duše.
,,Remusi, i kdybych nebyla Jamesova sestra... budeme kamarádi?" špitla jsem do jeho hábitu.
,,Mojí kamarádku z tebe nedělá to, že jsi Jamesova sestra, Amy," řekl a já v duchu věděla, že se mu na tváři objevil usměv.
,,Díky."
,,Nemáš zač," usmál se a jemně se odsunul.
,,Mám," odporovala jsem.
,,Za chvíli bude snídaně," upozornil mě. ,,A já se musím přiznat, že mi kručí v břiše."
Pobaveně jsem se usmála. ,,Jdem," zavelela jsem.
Na snídani ještě nebylo moc lidí, pár studentů z Havraspáru a Mrzimoru, Brumbál a McGonagallová, jinak nikdo. Usedli jsme ke stolu.
Najednou jsem vyprskla dýňovou šťávu a začala se hrozně smát. Remus totiž už bral do ruky asi pátou topinku a vypadal, že nehodlá přestat. Asi si chtěl před úplňkem naplnit žaludek, aby v lese nic nesežral, nebo jsem si to vážně neuměla vysvětlit. Jindy jí tak jednu nebo dvě, ale dneska?
,,Co je?" obrátil se na mě nechápavě a já dostala další záchvat.
,,Řekneš mi to?" zeptal se znovu, když jsem se trochu zklidnila.
,,Tobě se směju," vychrlila jsem ze sebe a znovu se zkroutila v křečích.
,,A můžeš mi říct proč?" zeptal se zasmušile.
,,Vždyť pr-praskneš!"
,,Co?" Nechápavě se podíval na svou topinku v ruce a pak na talíř, kde z deseti topinek zbyly už jen dvě. ,,Mám hlad," zaprotestoval.
,,Hlad?" vypískla jsem pobaveně. ,,Žereš jak mlejn!"
,,No dovol!" nafoukl se a odložil topinku, čímž u mě vyvolal další záchvat. Ten mě však rychle přešel, neboť do Velké síně přikvačil James s Blackem a Petrem.
James se rozpačitě usadil vedle mě. ,,Ahoj," pozdravil opatrně.
,,Ahoj."
,,Víš, Amy... já... chtěl jsem se ti omluvit. Neměl jsem to říkat," vysypal ze sebe.
,,To je v pohodě," usmála jsem se.
,,Vážně?" Asi mu bylo divný, že se vzdávám tak snadno.
,,Jo a už o tom nemluv," uťala jsem jeho omluvný řeči, které si určitě nacvičoval a ve kterých chtěl pokračovat.
,,Dobře," odsouhlasil a pustil se do jídla.
První hodinu jsme měli přeměňování. McGonagallka mi přitom nezapomněla alespoň desetkrát připomenout, že si mám začít honem rychle doplňovat zameškanou látku a takový kecy. Měla jsem pocit, že mi to bude vyčítat snad nadosmrti.
Poslední dvě hodiny jsme však měli Lektvary. Ne, že by mě vadili, to ne, ale měli jsme je se Zmijozelem, což mi bylo víc, než proti srsti. A když jsem se dostavila s Lily, které se úspěšně snažila předstírat, že včera nic neviděla a neslyšela, k učebně, měla jsem pocit, že se na toho vymatlanýho a vypatlanýho peroxida vrhnu. Nejenže se mi posměšně uklonil, ale poslal mi i vzdušnou pusu.
Přimhouřila jsem obě oči a chystala se mu říct něco dost a dost od plic, kdyby mě nezadržela Lilyina ruka.
,,Nech to plavat," sykla na mě a odvedla do hloučku holek z Nebelvíru.
Křiklan nám na tabuli napsal přípravu lektvaru, který jsem ani nedokázala vyslovit a odebral se na prohlídku. Právě jsem přidávala do lektvaru oči ohnivce, když mi na stůl přiletěla papírová vlaštovka.
Buď dnes o půl osmé večer před portrétem Ameliuse Horidala, potřebuji si s tebou promluvit.
Zmateně jsem se rozhlížela po třídě. Nikdo však nezvedl hlavu, ani se na mě nedíval. Zachytila jsem jedině pohled Remuse, který se pousmál a znovu se sklonil k lektvaru. Pokrčila jsem rameny a dodělala lektvar.
***
V sedm hodin jsem zaklapla knížku Bílá magie. Nevěděla jsem, jestli mám na schůzku s tajemným neznámým jít. Na vteřinu mě napadlo, jestli to náhodou není past od Malfoye, ale pak jsem to zamítla. Ten by to takhle nenapsal, ten by si mě někde odchytil.
,,Jdeš tam?" zeptala se mě Lily, když jsem se zvedla z postele.
,,Asi jo," odvětila jsem.
,,Jak asi? Třeba ti někdo chce vyznat lásku!" zasmála se Lily a posadila se na posteli.
,,Anebo mně zakroutit krkem," ušklíbla jsem se.
,,Ty taky za vším něco hledáš," zavrtěla hlavou.
,,Já ne, to můj ctěný bratr James," řekla jsem. ,,A vůbec, jak jste na tom?"
,,Jak bychom na tom byli?" dělala nechápavou Lily.
,,Neříkej, že je ti lhostejnej."
,,Nech si toho, jo? Radši se trošku učesej. Vypadáš jak po zásahu elektrickým proudem," přehodila téma Lily a znovu se začetla do knihy, kterou předtím odložila.
,,Jistě, mami," odfrkla jsem si uraženě.
,,A nepřeškvírej se," ozvalo se ještě zpod knihy.
,,Cs."
,,Užij si to!" zvolala Lily, když se zaklaply dveře a já se musela usmát. Je prostě nevypočitatelná.
Pomalu jsem se doploužila do třetího patra, kde visel obraz. Nikdo tam nebyl, jen onen muž na portrétu, který si mě měřil zvědavým a nabroušeným pohledem.
Tak nejdřív mě pozve a pak si ani nepřijde, ušklíbla jsem se a opřela se o stěnu. Jaké překvapení, když jsem se neopřela, ale propadla skrz.
,,Áááá," zaječela jsem. Naštěstí mě zachytily něčí ruce. ,,Dík," zabručela jsem a chystala se pohlédnout na onoho tajemného.
,,Ahoj, Amy."
Zůstala jsem jako přimrazená. Oči vyjeveně zíraly na kluka, který stál přede mnou. ,,Co po mně chceš?"
,,Tebe." Zase se začal nebezpečně přibližovat.
,,Ale já tebe nechci, Malfoy," zavrčela jsem.
,,Nemusím se tě ptát, jestli mě chceš, můžu si tě vzít. Nedochází ti to? Jseš tady sama a nevíš, jak ven."
Zamrkala jsem, abych nabyla ztracenou rovnováhu. ,,Tak proč to neuděláš? Proč si mě nevezmeš a ztrácíš čas klábosením?" zeptala jsem se potichu.
Měřil si mě zvláštním pohledem. Měla jsem pocit, že se mu na okamžik zaleskla v očích šílená touha a pak tu byla zase ta ledová maska. ,,Dobře," tvář mu zkřivil úšklebek. Tahle situace se mi přestávala líbit. Pohlédla jsem do šedých očí.
A pak se to stalo. Znovu. Znovu se mi zatočila hlava a znovu jsem se ocitla v tom transu, jako když jsem viděla Siriusovo dětství. Teď to ale bylo jiné. Stále jsem viděla Malfoye, ale také jsem se ocitla na jakémsi hřbitově.
Kolem mě stálo spoustu lidí v maskách. Smrtijedi. Uviděla jsem i Malfoye. Přistoupil k Voldemortovi a ten mu na ruku vypálil Znamení zla. Následně byl mučen kletbou Cruciatus, než Pán zla vyslovil dvě slova: ,,Prospěl si."
Vrátila jsem se od reality. Spatřila jsem jeho oči, přivřené do úzkých škvírek.
,,Co to mělo být?" zasyčel a ustoupil ode mne dál.
,,Co tím myslíš?" dělala jsem zmatenou, přestože mě hlavou proudilo nespočet myšlenek. Museli ho zasvětit o těchto prázdninách. Vypadal úplně stejně jako teď.
,,Nedělej blbou!" rozkřikl se a surově mě chytl za paži. V očích se mu zračila čirá šílenost.
,,Pusť mě, Malfoy," vypálila jsem po něm vztekle. Ta ruka mě dost bolela už od jeho minulých výlevů.
,,Tohle si neměla. Nevím, co to bylo, ale vsaď se, že to zjistím. Já, nebo můj pán."
Při těch slovech mi zamrazilo. Myslel Voldemorta... On to ví!
,,Ne, to nic nebylo!" zpanikařila jsem.
,,Nic?" ušklíbl se ledově.
,,Ne." Zvedla se ve mně vlna vzteku.
,,Jsi hloupá, Potterová, hloupá a naivní," posměšně se ušklíbl. Viděla jsem, jak vytahuje hůlku. ,,Máš štěstí, docela jsi mi posloužila. Netuším proč, ale Pán zla chtěl o tobě informace. A já, já mu je poskytnu, Potterová."
,,Nemáš mu co říct."
,,Vážně?"
,,Jo, ale klidně si běž za svým kamarádíčkem a řekni mu, co jsi viděl: Víte, můj ctěný a velevážený pane, jedna holka z Nebelvíru, ta hloupá a naivní Amy Potterová se na chvíli zadívala do blba a přitom se divně tvářila. Určitě viděla třeba budoucnost, pane! Měl byste to honem rychle zjistit," pitvořila jsem nadšený hlas.
Bohužel ho to vůbec nevykolejilo. ,,Víš, Potterová, jednou tě dostanu. Budeš moje, ať už budeš chtít nebo ne. Vezmu si tě. Tebe a tvoje tělo a taky... tvou moc."
,,Co to plácáš, Malfoy," odfrkla jsem si. ,,Asi ti spadlo něco na hlavu, ne?"
,,Víš, Potterová, shodou náhod jsem nedávno četl v jedné knížce, že lidi jako ty, kterejm zčernaj oči a kteří něco vidí, jsou k něčemu předurčeni. Myslíš si, že by to Pána zla nezajímalo?"
,,Skvělej proslov," ušklíbla jsem se. ,,Řekni si Voldemortovi co chceš, ale nikdy, nikdy, mě už neotravuj, Malfoy. A jen tak mimochodem, nechápu, proč by se o mě Voldemort zajímal. Že by se bál malé holky?" posmívala jsem se.
,,Amy, Amy," zavrtěl hlavou, ,,Nechápeš ještě tolik věcí. Nemůžu ti slíbit, že tě už nebudu otravovat, i když mi v tvé přítomnosti není zrovna hej, ale můžu ti slíbit, že Pánovi zla dám o tobě informace. Dříve nebo později, Potterová, tě dostanu, pamatuj. A tobě se brzy sesype život, jako domeček z karet," prohlásil a prošel zdí.
Zůstala jsem vytřeštěně zírat na místo, kde před chvílí zmizel. Voldemort to ví. Všechno do sebe zapadá. Každá část skládačky. Zčernalé oči, vidění, poslání. Všechno, co předpověděl muž ze snu, ale asi ani on netušil, že si lord Voldemort tak pospíší.
Došla jsem ke zdi a sesunula se po ní. Nikdy bych nevěřila, že se ti svět může zhroutit tak rychle, a to, co jsem v tuto chvíli ještě nevěděla, byl fakt, že tohle je teprve začátek.
Musím se začít učit. Naučit se bojovat, porazit ho. Porazit vznešeného lorda Voldemorta... Voldemorta. Zavolám toho muže ve snu.
Nabídl mi pomoc. Ale dnes ne, až o víkendu. Je to za tři dny.
Za tu dobu se může stát mnoho věcí, ozval se hlásek v mé hlavě.
Potřebuju čas, odpověděla jsem si a vydala se do společenky.
Rozhodla jsem se, že o tomhle setkání s Malfoyem pomlčím. Řeknu, že nikdo nepřišel. Bude to tak lepší...
***
Už celý týden se podezřele nic nedělo. Malfoy byl v klídku a pohodě, ty svoje výlevy, které mě poslední dobou dost často budili ve snech, si nechal pro sebe a můj život se vrátil zpět do starých kolejí. Záhadnému muži ze snu jsem se nedovážila ozvat. Něco hluboko v mé mysli nechtělo, jako by to mělo porušit nějaký můj denní režim, jako by se tím měl celý můj život obrátit naruby.
Ale tuhle sobotu musím. Nemohu stále žít v nevědomosti a z obav, co přijde až se lord Voldemort dozví, že mám zvláštní moc a na co nechci pomyslet ještě víc... že ho musím porazit.
Do normálu se též vrátily moje hádky s Blackem, a to v dost velké míře. Skoro jsme i trumfli Jamese s Lily. Ovšem skoro je skoro, že?
,,Blacku, naval tu učebnici!" zařvala jsem přes celou společenskou místnost. Pár ustrašených prvňáčků se raději vytratilo, studenti z vyšších ročníků se však ještě přiblížili. Nejspíš je můj vytočený proslov vždy bavil. Nutno podotknout, že mě teda ne.
,,Ale, snad by ses nezlobila, Potterová!" zašklebil se a zamával učebnicí přeměňování nad hlavou.
,,Říkám to naposled!" upozornila jsem ho.
,,No a?" nadzvedl provokativně obočí. Bože, jak mě tenhle výjev dokáže vždycky vytočit. Je už skoro jako brácha.
,,No a!" vzkřikla jsem a málem se na něj vrhla. Tohle je snad to jediný, co mu jde! Brát nevinnýmu stresovanýmu člověku jeho záchytný body. No dobře, trochu přeháním, ale stejně.
,,Něco jsi nepochopila?" zeptal se tím svým, rádoby balícím způsobem.
Pohrdavě jsem si odfrkla. ,,Asi si mě s někým pleteš," usmála jsem se sladce a pokynula hlavou směrem k Blackovým fanynkám, které při jeho každém gestu vzdychly.
,,Netuším o čem to mluvíš."
,,O věcech, který netušíš, by se dala napsat kniha, Blacku."
,,Vtipná jako vždy, že, Potterová?" opáčil.
,,Jen protože ty neumíš být vtipnej, nemusej bejt nudný všichni ostatní," vrátila jsem mu.
,,Ty asi nechceš učebnici, že ne?"
,,Klidně si ji nech," usmála jsem se a zamířila k Lily. ,,Můžu si půjčit tvoji učebnici?"
,,Jistě," odpověděla dívka, sedící na křesle u ohně a podala mě ji. Triumfálně jsem si Blacka změřila a plácla jsem sebou hned vedle Lily.
Bohužel jsem zapomněla, že tento exotní exot je spřáhnutý s mým neexotním bratrem.
,,Pottere! Blacku!" zařvaly jsme s Lily unismo, když učebnice a knížky, jež jsme držely v rukách. Tedy, před chvílí držely v rukách, se vznášely vysoko nad našimi hlavami.
,,Ano?" zasmály se taky unismo a přivolali si knížky k sobě.
,,Pottere, naval sem tu knížku," řekla ostře Lily. Vypadala docela směšně, když rozdejchávala Jamese.
,,Jejda, Evansová, to je tvoje?" zašermoval s knihou Lily před očima.
,,Kdyby to nebylo moje, tak bych ti o ní asi neříkala, ne?" zpražila ho pohledem.
,,Počkej, nech mě přemýšlet," zašklebil se James.
,,Pottere, počítám do tří," zavyhrožovala Lily.
,,Počítej, Evansová, počítej," přikyvoval, v okamžiku se však otočil a vyběhl do chlapeckých ložnic.
,,To si děláš legraci, Pottere!" zařvala Lily na celou společenskou místnost, chvíli zapřemýšlela, jestli má jít za ním, a pak vyběhla nahoru.
,,Ehm, Blacku," odkašlala jsem si. ,,Máš mojí učebnici."
,,Vážně?" zauvažoval a začal si prohlížet knihu v jeho ruce.
,,Jo, vážně," zopakovala jsem a poklepala nohou.
,,Na tohle nabaluješ kluky?" zeptal se a sjel moji nohu dost úchylným pohledem.
Trošku jsem zrozpačitěla a nohu stáhla k té druhé. ,,Tebe bych rozhodně nenabalovala, Blacku," odsekla jsem.
,,A co když já tebe jo?" opáčil.
,,Tak to máš docela smolik."
,,V tom případě ty taky," odvětil a rozvalil se v křesle.
,,Proč?" nechápala jsem.
,,Mám tvou učebnici, Potterová," připomněl.
,,To tě jistě šlechtí."
,,To jo," přitakal.
,,Naval ji, Blacku, nebo za sebe neručim."
,,Já za sebe taky ne," řekl a pohodil hlavou, aby se zbavil vlasů, které mu spadaly do očí.
,,Fajn," pokynula jsem mu hlavou pomalu a sedla si na křeslo proti němu. Začala jsem ho pozorovat. Nejspíš neprohlédl můj pokus získat svou učebnici zpět, protože na mě dost nechápavě vejral.
Po chvíli to nevydržel. ,,Co je?" zeptal se a prohlédl se od hlavy až k patě.
,,Nic," odpověděla jsem a dál ho sledovala.
,,Aha."
Přisunula jsem se trochu blíž, z čehož začal být docela nesvůj. ,,Amy? Je ti dobře?"
,,Naprosto." Sladce jsem se usmála, naklonila jsem se trochu blíž a pak mu vyškubla učebnici z ruky. Honem jsem vyskočila a vyběhla do dívčích ložnic. Za sebou jsem uslyšela jeho rozzlobený hlas, který mi trošku vyhrožoval.
Vesele jsem se zasmála a skočila na postel. Lily v pokoji ještě nebyla, což znamenalo jen jediné. Je s JAMESEM, v JEHO pokoji a je tam DLOUHO.
Znovu jsem se usmála a zapojila se do hovoru mezi Nelou a Nataly, kteří o něčem zaujatě debatovaly.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.