Povídka Pod rouškou minulosti - 10. kapitola

25. srpna 2010 v 23:07 |  Pod rouškou minulosti
Pod rouškou minulosti
10.díl
Ztracená dcera


Dlouho jsem jen tak bloudila časem. Zahlédla jsem pár útržků z mého života, ale i ze života lidí, které jsem v životě neviděla. Nevěděla jsem, jak dlouho se vznáším v prostoru bez času, jak dlouho mé myšlenky ubíhají naprosto bez řádu. Cítila jsem se otupěle, a pak jsem zaslechla, jak se vzduchem nese hlas, jasný jako hlas píšťaly.
,,Jsi tu brzy, Amy Marie, očekával jsem tě až za delší dobu."
Z tmy se vynořil onen muž ze snu.
,,Zase vy?" zeptala jsem se. Moje mysl přestala být rázem otupělá.
,,Zavolala jsi mě," namítl.
,,O tom bych snad něco věděla, ne?"
Hlasitě si povzdechl. ,,Nezjevil bych se tu jinak, než kdybys mě zavolala. Ale pokud si opět trváš na svém, můžu odejít. Před chvíli jsem se totiž zrovna neflákal a neležel u televize." Odfrkl si a chtěl odejít.
,,Počkejte!" Něco ve mně se pohnulo. Najednou jsem chtěla vědět celou pravdu. ,,Řekněte mi, co se se mnou děje."
Zarazil se v půli kroku. ,,Přece jen?" ušklíbl se, ale bylo vidět, že se mu docela ulevilo.
,,Jo."
,,Nesedneme si k tomu?" otázal se a mávl rukou. V prázdnotě se najednou zjevila dvě křesla.
Užasle jsem na to zůstala zírat. ,,Jak... jak jste to provedl?"
,,Tohle místo ti poskytne vše, co jen budeš chtít, Amy."
,,Aha," sklopila jsem hlavu.
,,Myslím, že bude jednodušší, když se budeš ptát na otázky a já ti budu odpovídat," navrhl.
,,Proč se mi tohle děje? Proč se místo té místnosti zjevil mozkomor, kterého jsem viděla jen v učebnici?"
,,Odpovím nejdříve na druhou otázku, pokud dovolíš," usmál se, ale po chvíli zase zvážněl. ,,Mozkomor, symbol strachu, nejistoty, bolesti. Zjevuje se ti proto, že tvoje moc se začíná vyvíjet. Stále se sice bojíš vězení, ale je tu něco, čeho se bojíš ještě víc: strachu. Bojíš se, že nebudeš dost silná. Tam někde v podvědomí máš obavy z toho, že nedokážeš splnit poslání, které ti bylo uloženo, přestože nevíš, jaké to poslání je."
,,Jaké poslání?" nechápala jsem.
,,Kdysi byla vyřčena jedna věštba. Nebudu ti ji tlumočit, ale hovořila o chlapci, jenž má schopnost porazit Pána zla. Ten chlapec se narodil, vyrostl, ale nedokázal splnit svůj úkol. Selhal a mnoho lidí zato krutě zaplatilo. Proto byla, o něco později, vyřčena další věštba. Mluvila o tobě… o tobě a o Voldemortovi. O tom, že ho porazíš."
Zůstala jsem na něj vyjeveně zírat. ,,Si děláte legraci, ne?" dostala jsem ze sebe.
,,Ne, Amy."
,,Ale já… no, víte… nemám žádnou moc a.. to je blbost, můj brácha je statečnější a kluk a… je starší… to on by tu měl být, ne já." Nechápu, jak jsem to na bráchu mohla takhle svalit, ale nechtěla jsem cítit zodpovědnost. Chtěla jsem si dál žít svůj život. Jsem sobec.
,,Amy, já jsem ti neřekl všechno," promluvil tiše po pauze.
,,Jak všechno?" zamračila jsem se.
,,Ty nejsi mladší než James Potter-"
,,Tak moment," přerušila jsem ho. ,,To není možný."
,,Je to možný, Amy, protože… protože James Potter není tvůj bratr."
To nemůže myslet vážně! Upřela jsem na něho pohled typu: Nešplouchá ti náhodou na maják? ,,Tohle nebudu poslouchat!" vykřikla jsem pak a zvedla se z křesla.
,,Amy," zadržel mě rukou. ,,Nech si to vysvětlit. Neříkal bych ti to, kdyby se nestala jedna razantní věc a… musíš to vědět dřív, než tě to tak překvapí, že tě to zničí."
,,Jaká věc?" zajímala jsem se a sedla si zpět do křesla. Stále ve mně bublal vztek smíšený s bolestí. Nemám bratra… James není můj brácha. Slova zněla v mé hlavě jako ozvěna, která se nikdy nepřestane volat do skal. Chtěla jsem vykřiknout, ale tělo mě neposlouchalo, byla jsem svůj vlastní vězeň.
,,Dnes večer se nedaleko Whisteru našla žena. Mia Marriedová. Měl jsem za to, že je to jen další nevinná oběť, ale nebylo to tak. Voldemort nějak vyslídil její úkryt. Přes sedmnáct let mu unikala a když už si myslela, že na ni zapomněl, našel ji. Nevím, jak dlouho ji mučil a postupně ubíjel, ale nakonec mu řekla to, co chtěl. Dozvěděl se o tobě, Amy a já nevím, jestli by bylo moudré tě nechávat nadále v Bradavicích."
,,J-já… bojím se, že vás nechápu," blekotala jsem.
,,Tahle žena byla tvoje skutečná matka," řekl.
Matka. Matka, která se o mě nikdy nezajímala, která mě v životě neviděla. Tahle žena není moje mamka. Moje rodina jsou Potterovi. ,,Tak proč se o mě nestarala o dala mě pryč?" uhodila jsem na něj. Měla bych teď plakat, že umřela, ale jde vůbec cítit smutek k někomu, kdo vám ublížil a koho jste v životě neviděli?
,,Musela se stěhovat z místa na místo, každý týden. Nemohla sebou vláčet dítě, Amy."
,,Ani, když to byla její dcera?" procedila jsem skrz zuby.
,,Ani, když to byla její dcera."
,,A kdo je vlastně můj otec?"
Muž značně zrozpačitěl. ,,Nevím," řekl nakonec.
,,Lžete." Zas to slovo. Bylo to jako tenkrát s Blackem. Stejný pocit, ani jsem nemusela nic vidět. Věděla jsem, že nemluví pravdu.
,,Vraťme se k Bradavicím. Nejsem si jist, zda je tam pro tebe bezpečno. Půjdeš bydlet ke mně."
,,Tak to ne. Co si o sobě sakra myslíte? Nejdřív mi obrátíte život naruby a pak si mě chcete k sobě nastěhovat? To ani náhodou. Navíc, i když Potterovi nejsou mí skutečný rodiče, jsou jimi přesto víc, než jsou ti dva a vy pro mě nejste ničím jiným než snem, na který budu chtít honem rychle zapomenout."
,,Chápu, že máš vztek na všechno kolem sebe, ale bylo by to moudré."
,,Jste snad lepší čaroděj než Albus Brumbál?" odfrkla jsem si.
,,To jistě ne, ale-"
,,Tak vidíte, já zůstávám v Bradavicích a vy mi v tom nezabráníte, ještě něco mi chcete sdělit?"
,,Dávej na sebe v Bradavicích pozor, Amy. Je tam strašně moc lidí, kteří by ti mohli ublížit. Malfoy, Blacková, je jich moc."
,,Takže už se přidali na jeho stranu? Jak statečné," utrousila jsem.
,,Pravděpodobně je Voldemort lehce upozorní, aby tě sledovali. Chovej se normálně. Žádné vidiny, žádný Nitrozpyt, nic. Rozumíš, Amy?"
,,Tak hele. Ty vidiny přicházej sami, nevím, co je Nitrozpyt a nevím, proč bych si měla něco vyvolávat, jsou totiž OVCE, víte? Učitelé nejsou zrovna šetrný."
V očích mu zahrály pobavené jiskřičky. ,,Jistě. Nitrozpyt je něco jako vidění do myšlenek. Před chvílí si najisto věděla, že lžu. Tohle se ti bude stávat častějc, troufl bych si říct, dost často, ale nevšímej si toho, mohla bys vzbudit příliš velkou pozornost."
,,Vědí Potterovi a James, že nejsem jejich příbuzná?" vyhrkla jsem najednou.
,,Nevědí, že nejsou tvými rodiči, bylo na ně použito matoucí kouzlo," odpověděl.
Uvnitř mě začal hlodat pocit prázdnoty... strašné a bezedné prázdnoty. Jak jsem se teď měla podívat Potterovým do očí? Jak jsem mohla nazývat Jamese bratrem? Jak jsem měla dělat, že se vůbec nic neděje? Jak jsem vůbec mohla...?
,,Amy... budeš muset jít. To, že jsi omdlela tě přeneslo trochu dál v čase a je možné, že už ležíš v komatu tak měsíc," napomenul mě jemně muž.
,,Vždyť přece..." chtěla jsem říct: nemám se kam vrátit.
,,Máš milující rodinu a ještě víc milujícího bratra a kamarády. Vážně si myslíš, že jim nebudeš chybět? Zvlášť měsíc-"
,,Měsíc? Ježiši! Vždyť jsou OVCE!" Vyděšeně jsem vyskočila z křesla.
Muž mě sledoval velmi pobaveně. ,,Stačí na to pomyslet, Amy," připomněl. ,,Ještě se uvidíme," pokynul mi hlavou.
Pomalu jsem přikývla a zavřela oči. Přišlo mi, že tentokrát můj návrat do skutečného kouzelnického světa, do Bradavic, na ošetřovnu... že to trvá mnohem dýl a jde to i obtížněji. Nakonec jsem opět plula prostorem a následně ucítila své tělo, jak leží v posteli. Chtěla jsem otevřít oči, ale nějak to nešlo.
Zaposlouchala jsem se do hlasů.
,,Už musíte jít, pánové!" ozval se téměř rozzuřený hlas, v němž jsem poznala madame Pomfreyovou.
,,Kdy se probere!" naléhal další. Chvíli mě trvala identifikace. Black.
,,Stokrát jsem vám říkala, že to nevím," řekla tišeji ošetřovatelka.
,,Už spí měsíc!" vykřikl James a vzal mě za ruku. Na další nadávání ošetřovatelky nedbal. Zkusila jsem jí pohnout. Nejdřív prst, pak druhý. Sevřela jsem jeho ruku.
,,Amy?!" ozval se výkřik. Tušila jsem, že teď nejspíš vyjeveně zírá na mou ruku.
,,Hm..." zabrblala jsem a opět se snažila otevřít oči. Víčka se od sebe pomalu začala odlepovat. Do očí mi narazila oslnivé světlo, rychle jsem je zas zavřela.
,,Probrala se! Siriusi! Probrala se!"
,,Nekřič, Jamesi," zašeptala jsem a chytla se za hlavu. Sluneční svit mě přestal oslepovat a já se konečně mohla rozhlédnout.
Na mojí posteli seděl James, stále mě držel za ruku, o kousek dál stál Sirius, ani nevím, proč mu už neříkám Black, no to je vedlejší, a dveřmi na ošetřovnu se řítila madame Pomfreyová, nejspíš pro lektvary.
Strašně mi třeštila hlava a, kdo ví proč, mě i bolelo celé tělo. Jako bych běhala týden maraton, nebo co. Pak se na mě nalepili dva lidi, konkrétně James s... Blackem. Nevadilo mě to. Sice mě všechno bolelo, ale posadila jsem se a pevně je objala. Z očí mi začaly téct slzy. Poslední dobou jsem nějak naměkko.
,,Amy, proč brečíš?" zeptal se mě jemně James, když se oba trochu odtáhli a setřel mi slzy. Ne. je jedno, kdo je můj pravej otec a matka. Potterovi jsou má pravá rodina, a James můj brácha.
,,Mám tě ráda, Jamesi," zašeptala jsem a znovu ho objala.
,,Taky tě mám rád, Amy," usmál se a vyměnil si překvapený pohled se Siriusem.
,,Amy!" Ve dveřích stála Lily.
,,Lily..." Ucítila jsem další náraz a kolem krku jsem neměla jen bráchu, ale i ji. Docela mě udivilo, že se dotýká, a to docela dost, i Jamese.
,,Hele, nestalo se ti něco?" zeptala jsem se jí lišácky a koukla na ní a na bráchu.
,,Mám radost, že ses probudila," zasmála se a na mou otázku musel odpovědět Black.
,,No víš, Amy, spala jsi docela dlouho. Mezitím Evansová tak trochu změnila pohled na Jamese," ušklíbl se.
,,Takže jsi přijala pozvánku?" zajiskřilo mě v očích.
,,No to ještě ne, ale pracuje se na tom," podotkl James a uhnul před Lilyinou letící rukou.
,,Slečno Potterová! To si ze mě děláte legraci!" vřískala nepříčetně Pomfreyová. ,,Honem do postele a vy VEN!" Ukázala na dveře.
,,Zase přijdeme," mrkl na mě James a odešli.
,,Honem si lehněte!" zatlačila mě zpátky do postele ošetřovatelka.
,,Prosím vás, nekřičte tak," poprosila jsem jí, neboť jak se mnou třískla o postel, ještě víc mě rozbolela hlava.
,,Promiňte," řekla neutrálně Pomfreyová a podala mi asi pět lahviček lektvarů. ,,Vypijte to."
,,Cože?"
,,Vypijte to," přikázala a zase začala zvyšovat hlas.
Znechuceně jsem do sebe obrátila všech pět lahviček. To vám povím, jestli ještě jednou omdlím, nejdřív na sebe použiju kouzlo trvalýho přilnutí, abych se sem už nedostala. Takovej hnus!
,,Teď musíte spát. Profesor Brumbál vás přijde navštívit zítra. Vaše omdlení je dost nezvyklé a chce si s vámi promluvit," sdělila mi a tvářila se, jako by to mělo být to nejhorší zlo na světě.
,,Dobře," přikývla jsem a v tu ránu zalomila.
***
,,Dobrý den, Amy."
,,Dobrý den, pane profesore," pozdravila jsem Brumbála, který si to momentálně štrádoval k mé posteli. Mávl hůlkou a u mého lůžka se objevila židle.
,,Nejspíš víš, o čem si chci promluvit," řekl.
,,Ano, ale obávám se, že v tomhle vám nebudu moc nápomocná. Nic si nepamatuji," odpověděla jsem. Podle toho, co mi říkal ten tajemný muž bych o našem setkání mohla lhát a přitom by to Brumbál, jež ovládá, jak jsem se brzy dozvěděla, Nitrozpyt, nezjistil.
Dost podezřívavě si mě měřil, ale pak přikývl. ,,Víte, chtěl jsem si promluvit ještě o něčem. Jde o ministerstvo záhad. Je tam jedna místnost..."
Oddělení záhad, ano, prolétla mi hlavou myšlenka, i o tomhle mi říkal.
,,... místnost s věštbami a... Před měsícem jsem se tam byl podívat. Jedna věštba přibyla. Bylo na ní vaše jméno," řekl.
,,Ehm, vážně?" dělala jsem překvapenou. ,,A co v ní stojí?"
,,Je určena jen pro toho, koho se ta věštba týká," odpověděl.
,,Aha, a mohla bych si jí nějak vyzvednout?" zeptala jsem se.
,,Momentálně myslím, že ne."
,,A proč mi to tedy říkáte?"
,,Je na ní nejen vaše jméno, ale i jméno Pána zla." Bylo vidět, že čekal na mou reakci.
,,Jak to myslíte?" Stále jsem hodlala hrát nechápavou. Bylo to to jediné, co po mě ten muž chtěl. Vzbuzoval ve mě jakousi důvěru a taky... přišlo mi, že ví, jak se asi cítím. Neměla jsem důvod mu nevyhovět.
,,Nic o tom tedy nevíte?" naléhal.
,,Ne," zakroutila jsem hlavou. ,,A proč tam je jméno lorda Voldemorta?"
Nad vyslovením jména zvedl nenápadně obočí. ,,Nevím, ale slibuji, že to zjistím. Mohla byste se tak dostat do nebezpečí."
,,Jsem přeci v Bradavicích, když jsem tady nemůže se mi nic stát. Ani Voldemort není tak hloupý, aby napadl Bradavice, když tu jste vy."
Brumbálovi zajiskřilo v očích. ,,Beru to jako poklonu," usmál se. ,,Přeji brzké uzdravení, Amy."
,,Nashledanou."
Ještě dlouho jsem hleděla na místo, kde před chvilinkou zmizel lem Brumbálova hábitu. Vypadal, že něco tuší. Ale, jak by mohl? Ponořila jsem se do víru myšlenek. Hlavou mi prolétával obraz Potterových, Jamese, Lily, Blacka a... Moment. Blacka? Asi mi už trochu hraboší.
Nejspíš vedlejší účinky.
Madame Pomfreyová říkala, že za týden už budu moct do školy. Za tu dobu se tu ukoušu nudou. Nebo mě ukoušou ty knížky, co tu Lily nechala. Prý jsem zameškala moc látky.
Ohlédla jsem se na stoleček, kde bylo nejmíň sedmnáct tlustých bichlí. Kdyby to nebyla moje kamarádka, poslala bych jí někam. Ale co, alespoň na chvíli zapomenu. S tím jsem popadla knížku úplně na vrchu v zeleném vázání a začetla se do ní.
***
Za týden už jsem poslušně klusala na snídani do Velké síně. Na můj návrat se ve společence včera uspořádal menší večírek máslových ležáků a... díky Blackovi... i ohnivých whisky. Šla jsem spát tak o půl třetí v noci. Naštěstí jsem měla výhodu, že jsem se na ošetřovně dost prospala, a tudíž jsem byla ráno fit, na rozdíl od Lily, Nataly a Nely, kteří v pokoji skuhrají ještě teď. Mimoděk jsem se usmála a dovlála ke kolejnímu stolu.
Za ten pobyt na ošetřovně jsem si řekla, že nebudu řešit, jestli jsem nebo nejsem Jamesova sestra nebo čí jsem vlastně dcera. Tenhle ročník je poslední a já si ho užiju, se vším všudy. Nedovolím nikomu, ani vznešenému lordu Voldemortovi, aby mi to zkazil.
Když jsem se zvedala k odchodu, vstoupili Poberti. Všichni, kromě Remuse, který naštěstí není takový prase, aby se ožral při první příležitosti, vypadali na omdlení.
,,Špatná noc?" zeptala jsem se provokativně Jamese a odešla, doprovázená dvěma vražednými pohledy. Petr byl momentálně trochu mimo, ostatně jako vždy.
Rozhodla jsem se, že se trochu projdu po školních pozemkách. První hodinu jsme měli Péči o kouzelné tvory. Ne, že by mě to nějak uchvacovalo, ale alespoň jsem mohla mít z OVCÍ v něčem za výbornou, ne?
Došla jsem až k jezeru. Jeho vodu čeřili drobné vlnky, způsobené větrem. Ten teď zafoukal trochu silněji. Ve vzduchu byl cítit podzim. Co se vlastně divím? Vždyť je polovina října. Zachvěla jsem se zimou a přitiskla si hábit trochu víc k tělu.
,,Dáváš si rande s olihní?" ozvalo se za mnou.
,,Jé, ahoj Remusi!" vyjekla jsem a zaměřila se na smějícího se mladíka. ,,Co tady děláš?"
,,No, řekněme, že mě už docela unavilo poslouchat ty jejich nářky po kocovině," usmál se a přešel ke mně.
,,Jo, s holkama to bylo podobný. Tentokrát to přepískla i Lily."
,,James má na ní špatnej vliv, co?"
Společně jsme vyprskli smíchy. ,,Vsadila bych boty, že do konce pololetí spolu začnou chodit."
,,Nedovedu si je představit, řekněme po deseti letech. Jestli to s Lily půjde takhle z kopce, bude za chvíli horší než James."
,,Ta jo!" vyprskla jsem znova. ,,Podle mě se bude snažit trochu zkrotit Jamese, pak zjistí, že je to marný, tak jako já, a radši se přizpůsobí-"
,,-Jako ty," doplnil mě. ,,Jak ti vůbec je?"
,,Mě?" Přiznávám, že mě trochu vyvedl z míry. ,,No, jak by mě mělo být? Dobře."
,,Přijdeš mi trochu zvláštní, od té doby, co jsi omdlela jsi taková... upjatější, jakoby ses něčeho bála," poznamenal a sledoval mě.
,,Ty jsi sem nepřišel kvůli tomu, že tě nebaví poslouchat Jamese a Blacka, že ne?" zeptala jsem se ho.
,,Ne," odpověděl upřímně. ,,Co se ti stalo, Amy? Z čeho máš najednou strach?"
,,Já, nemám z ničeho strach, jen... jsem trochu opatrnější a zodpovědnější."
Povzdechl si. ,,Kdybys mi-"
,,Ale, ale, kdo to tady postává u jezera? Máte rande, Potterová?" uslyšela jsem za sebou jízlivý hlas. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se, stejně jako Remus.
Za námi byl Malfoy se svou úžasnou partičkou ze Zmijozelu.
,,Nemyslím si, Malfoy, že máte Péči o kouzelné tvory, takže račte odkráčet zpět do hradu," odsekla jsem. Dříve nebo později jsme se museli potkat. Nevěděla jsem, jestli už něco ví o tom, že Mia Marriedová byla moje matka, ale rozhodně jsem to nehodlala pokoušet.
,,Sleduješ můj rozvrh?" ušklíbl se.
,,Měla bych?"
,,Pokud chceš," syknul a přistoupil blíž. O krok jsem couvla.
,,Máš strach, Potterová?" odfrkl si pohrdavě.
,,Z tebe? Slyšel jsi někdy o naivitě, Malfoy?... Asi jdeme, co říkáš, Reme?" zeptala jsem se ho, jakoby nic.
,,Klidně," pokrčil rameny a prošel okolo Zmijozelských, chtěla jsem ho napodobit, ale zadržela mě studená ruka, která ulpěla na mém předloktí.
,,Pusť mě, Malfoy, nemám náladu si s tebou hrát."
,,Ale, co když já jo?" zavrčel a Belatrix se zlomyslně zasmála.
,,Tak to máš blbý," ucedila jsem mezi zuby.
,,Nezdá se mi. Pokus sis nevšimla, jseš tu jen ty a tohle vlčátko," ukázal Remusovým směrem. Ten vytáhl hůlku. Než však stihl vyslat kletbu, přistála Malfoyovi na tváři má ruka, až to mlasklo. Tohle přehnal. Ještě nikdy jsem mu nedala facku, většinou jsem si to vyřizovali pomocí hůlek. Netušila jsem, jak zareaguje, ale radši jsem začala couvat.
Tohle jsem nejspíš neměla dělat. Ten chlap říkal: hlavně na sebe neupozorňuj a co dělám já?
Rozzuřeně mě sledoval z pod přivřených víček. ,,Tohle si neměla, Amy," zasyčel až mě naskočila husí kůže a začal se přibližovat.
,,Nesahej na ni," slyšela jsem zavrčet Remuse, Malfoy ho však zrovna dvakrát neposlouchal. Začala jsem rychle couvat a hledala hůlku v hábitu. Nebyla tam.
,,Hledáš tohle?" zasmála se Bella a v ruce protočila moji hůlku. Mimo té mojí tam měla ještě jednu, Remusovu, kterému nezbylo nic, jen přihlížet, neboť se ocitl v kleštích Crabba a Goyla.
,,Víš, Amy, tak trochu se mi nezdá, že máš odvahu Godricka Nebelvíra."
,,Vážně?" zavrčela jsem a dál couvala.
,,Ano, snad si nemyslíš, že mi utečeš. Pohlédni na to z neutrálního hlediska. Nás je devět a ty jsi jen jedna, já mám hůlku, ty nemáš nic. Je zbytečné utíkat," říkal to neutrálně, ale z jeho hlasu byl znát trochu přibarvení. Snad výhra? Vítězství?
,,Nehodlám se jen tak vzdát, Malfoy," odsekla jsem.
,,To jsem si ani nemyslel," řekl. Zaraženě jsem zůstala stát. Už jsem byla na kraji jezera. Využil toho, kvapně ke mně přešel a chytl mě za obě ruce. Bylo to železné sevření, z nějž se nadalo vymanit.
,,Tak co, Amy?" zašeptal. Obličeje jsme měli jen několik centimetrů od sebe. Vyděšeně jsem na něj zírala, nevěděla jsem, co má v úmyslu a to mě nahánělo hrůzu. Hlavou mi proběhly tisíce variant, jedna horší než druhá.
,,Co chceš?" zeptala jsem se a snažila se, aby se mi nechvěl hlas. Bohužel...
,,To je to tak těžký uhádnout, Amy?" zašeptal a naklonil hlavu na stranu. Blonďaté vlasy mu přepadly přes rameno.
,,Jo..." hlesla jsem.
,,To se mě tak bojíš?"
,,Proč myslíš?" odsekla jsem.
,,Klepeš se jak ratlík, Potterová," odpověděl.
,,Je mi zima," odtušila jsem.
,,Vážně?"
,,Hele, proč se radši nejdeš kousat s Belatrix a podvádět Narcissu?" vyprskla jsem.
,,Neboj se, to přijde," uchechtnul se.
,,Jistě, jinak by Belatrix nebyla tak natěšená," pohrdavě jsem si ji změřila pohledem. Když jsem chtěla pozornost znovu přeměřit na něj, byl trošku blíž, než jsem si myslela. Docela dost blízko. Chvíli si vychutnával svoje vítězství a pak mě hrubě políbil. Ani se tomu nedolo říkat políbení. Zvedla se ve mně vlna nevole. Cukala jsem sebou a snažila se vymanit.
Naneštěstí za námi bylo jezero, do nějž jsme ihned, díky mně, spadli.
Nevnímala jsem ledovou vodu, jen jsem se chtěla dostat co nejdál od Luciuse Malfoye. Co nejdál. Zuřivě jsem plavala ke břehu a vylezla, celá mokrá z vody. Uviděla jsem, jak se snaží plavat za mnou, ale moc mu to nešlo. Přestože jsme spadli jen kousek od sebe, on zahučel do řas a nemohl se z nich vymotat.
Na břehu na nás koukali Zmijozelští s Remusem a ještě... Poberti. Tohle nevypadalo dobře. Jak pro mě, tak pro Malfoye, což mě ale vůbec nezajímalo.
Došla jsem k ohromené Belatrix, vyškubla jí hůlky z ruky, jednu dala Remusovi a odkráčela jsem pryč.
,,Co to mělo znamenat?" zasyčel na mě Black a chytil mě, stejně jako Malfoy za ruku, kde už jsem měla modřiny. Lucius není zrovna šetrný.
Bolestně jsem usykla. ,,Co chceš?" obořila jsem se na něj.
,,Co to bylo?"
,,To tě nemusí zajímat, zeptej se Remuse," odpálkovala jsem ho a šla pryč. V botech mě nepříjemně cvachtalo. Zahlédla jsem Lily, jež se ke mně řítila zprostřed davu.
,,Prosimtě, cos dělala?" vyhrkla a kouzlem mi vysušila šaty.
,,Dík, ani jsem si na to nevzpomněla," zamumlala jsem.
,,Co se stalo?" vyzvídala.
,,Já se o tom nechci bavit, Lily," řekla jsem a šla k ohradě, u níž stál profesor Green. Začala výuka. Celou dobu jsem nevnímala a přemýšlela, co to mělo znamenat. Nebylo jednoduché se vyhýbat klukům po celý den, ale nějakým obdivuhodným způsobem mi to vyšlo. Tedy, až na to, že si mě odchytli ve chvíli, kdy jsem se chystala jít spát.
***
Bylo už půl jedenácté, když jsem přišla ze školních pozemků. Potřebovala jsem si pročistit hlavu a nejlíp mě to šlo na čerstvém vzduchu, a hlavně o samotě. Rozhodla jsem Malfoyův výpadek naprosto ignorovat a chovat se k němu ještě hůř než obvykle. Snad nic neví. Vypadalo to, že ne, protože by se jinak uchýlil k vyhrožování. To uměl mimochodem velmi dobře. Začala jsem stoupat po schodech.
Chodby byly mdle osvětleny, svícny vrhaly zvláštní stíny. Mimoděk mi přeběhl mráz po zádech.
Seber se, Amy, napomenula jsem se ostře v duchu. Za okamžik už jsem stála před portrétem Buclaté dámy.
,,Felix felicis," vyslovila jsem heslo a portrét se odklopil. Vešla jsem do Společenské místnosti a strnula. Myslela jsem, že už budou všichni spát, ale jaksi ne-e.
Seděli tam, mlčeli a upírali na mě nic neříkající pohledy.
,,Vysvětlíš mi, co se stalo?" vyštěkl po několika minutách James.
Polekaně jsem sebou trhla. Podle tónu byl rozzuřený, i když absolutně neměl proč. To Malfoy políbil mě, ne já jeho, tak co šílí?
,,Remus ti to neřek?" odsekla jsem stejným tónem. Zmiňovaný tu nebyl, seděla tu jen Lily, James, Petr a Black.
,,Řekl, ale nějak moc jste se k sobě měli, nezdá se ti?"
,,Ne, nezdá, Jamesi." Nechápala jsem, co s nimi je.
,,Jestli se budeš tahat s Malfoyem, tak-"
,,Tak co?" vyjela jsem na něj. ,,Co mi uděláš?" Vzdorovitě jsem pohodila vlasy a upřela na něj vytočený pohled.
,,Nebudeš už moje sestra," zasyčel.
Tohle neměl, ne teď. Stála jsem jak solný sloup. Nemohla jsem se pohnout, jako by mě neviditelná ruka přilepila na jedno místo. Moje útroby se sevřely a do očí mi vhrkly slzy.
Místnost pro mě potemněla. Všechno světlo vymizelo a zbyla jenom tma. Tma, která si, pomalu, ale jistě, prokusovala cestu do mého srdce. Pevně jsem semkla rty. Ne, nemohla jsem se tady rozbrečet.
Jsou Potterovi moje rodina?
Na to ti nemůžu odpovědět, Amy...
,,Jak myslíš," zašeptala jsem a vyběhla do pokoje. Rozrazila jsem dveře, uvnitř nikdo nebyl, což mě naprosto vyhovovalo. Plácla jsem sebou na postel, trhnutím zatáhla závěsy a rozbrečela jsem se naplno.
***
Amy toporně stála před čtveřicí, do očí jí vhrkly slzy. ,,Jak myslíš," zašeptala zlomeně k rozčepýřenému mladíkovi s brýlemi a utekla pryč.
V místnosti zavládlo ticho.
,,Tohle jsi nemusel, Pottere," zasyčela Lily a odebrala se za svojí kamarádkou.
Oslovený stáhl rty do úzké čárečky. ,,Tolik jsem toho snad neřek, ne?" obrátil se na mladíka s bouřkovýma očima. Ten neurčitě pokrčil rameny.
,,Jdu spát!" zabručel James a nechal Siriuse s Petrem. Ten se po chvíli zvedl a stejně jako jeho nejlepší přítel odešel do postele.

Povídku napsala Maya99 a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.