Povídka 25 - 9. kapitola

25. srpna 2010 v 0:10 |  25
Název: 25

Intermezzo 2



19. leden 1971 - 20. prosinec 1994 

"Nuže? Přemýšlel jsi o tom?" 

Severus potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky. Hlasitá protivná hudba a spousta přihlouplého hovoru. Opravdu nenáviděl tyhle akce. Ale pozvání lorda Malfoye se neodmítá. 

"Slyšel jsem o tom incidentu s Chroptící chýší. Předpokládám, že mi nepovíš, co se tam přesně stalo?" vyzvídal dál Lucius. 

Severus zaťal ruce v pěst, až mu klouby zbělely. 

"Ne." 

"Ale určitě se chceš pomstít. Ti nebelvírští hlupáci by měli zaplatit. A my ti s tím můžeme pomoct." 

Severus se díval do Luciusovy chladné prázdné tváře. Občas přemýšlel, jestli je tohle stejný muž, který se smál Ebonyiným vtípkům, když překládali trpasličí runy. 

"Chybí ti?" zeptal se staršího muže zničehonic. "Proto jsi čekal se svatbou dva roky?" 

Pokud to bylo možné, Luciusova tvář se ještě více uzavřela. 

"Tebe se ani ptát nemusím, co? Musí to být těžké, když jediný přítel, kterého jsi kdy měl, zmizí bez jediného slova," ušklíbl se Lucius. 

Snape mlčel. Lucius měl zčásti pravdu. Navzdory svému přesvědčení, ta mizerná holka mu chyběla. A stejně tak měl pravdu, že byla jeho jediný přítel. Ale Severus narozdíl od svého hostitele věděl, že nemohla zůstat. A že chtěla. 

Ale co mohl Luciusovi říct? Že mu srdce zlomila dívka, která se ještě ani nenarodila? Pořád si nebyl jistý, proč mu už před dvěma lety, když jim Brumbál u snídaně oznámil, že Ebony odešla ze školy, neřekl, kam odešla. 

Uvědomil si, že ho Lucius pozoruje pronikavým pohledem. 

"Ty něco víš?" Víc než jako otázka to znělo jako obvinění a výčitka. 

"Ale nejsem si jistý, jestli ty bys to měl vědět," přiznal Severus. 

"Chci to vědět!" To byla Luciusova odpověď na všechno. Chci-dostanu. Občas mu Severus strašně záviděl. V Severusově světě platilo chci, toužím-budu trpět. 

"A vašemu veličenstvu se přece nic neodmítá, že?" Nemohl si pomoct, ta poznámka se nezvaná vydrala ven. Ale Lucius se jen zamračil. 

"Devatenáct set devadesát pět, tam odešla." 

"Co je to za místo?" nechápal Lucius. 

Snape se k němu obrátil zády a všiml si, jak se k nim přes celý sál blíží Narcissa. V bílých svatebních šatech s načesanými světlými vlasy a dokonalým makeupem by mohla být považována za anděla, nebýt falešně sladkého úsměvu na tváři a arogance v jejích očí. 

"To není místo. Ale rok." 

Věděl, že Lucius umí počítat. Teď bylo jen na něm, co udělá s výsledkem. 

;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 


Byla jako černá vrána mezi bílými. Doslova. Prostě tam nepatřila. Zatímco starší jedenáctiletý Evan byl dokonalým blonďatým modrookým obrazem svých rodičů, Ebony byla pravý opak. Tmavé vlasy, tmavé oči. A byla to nejnezvladatelnější dítě, jaké kdy viděl. 

Přiměla ho cítit se jako perverzní pedofil, když tajně pozoroval její první krůčky a naslouchal jejímu dětskému žvatlání. Taková malá lavina, přesně to byla. Jak se jednou naučila mluvit, byla k nezastavení. 

;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 

Byla o něco vyšší, ale pořád tak droboučká na svůj věk. Vyběhla zpoza jednoho z keřů kolem domu, ale upadla a odřela si koleno. Neplakala. Když se přiblížil, dívala se zaujatě na odřenou kůži olemovanou zbytky trávy. Tehdy spolu mluvili poprvé. 

"Ahoj," řekla mu. 

;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 


"Řekni mi, jak jsi mohla během první dne na akademii stihnout tolik malérů. Madame Viltová říkala, že ti musela dát školní tresty na celý tento týden." 

Byl si jistý, že ani Ebonyina matka Virginie Walterová nebyla ošálena nevinným výrazem, který dívka vykouzlila na tváři. 

"NO?" pobídla ji matka. 

"Viltová je ježibaba. Neměla mě ráda už od začátku," zamumlala dívka. 

"Ebony Alexandro! Tohle rozhodně není způsob, kterým bys měla projevovat úctu svým profesorům," napomenula ji vysoká blonďatá žena ostře. "A jsem si jistá, že tvůj otec ti to správně vysvětlí." 

Dívka při zmínce otce svěsila hlavu. "Slíbil mi, že mě nechá pracovat v laboratoři s ním." 

"Na to jsi měla myslet předtím," prohlásila paní Walterová nesmlouvavě. A Ebony ji nešťastně sledovala do domu. 

;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 

"Pamatuju si tě - vás. Viděla jsem vás tu párkrát v okolí. Jste místní?" 

Ignoroval její otázku. Místo toho jí hůlkou přivolal tašku s učebnicemi, která jí sklouzla z ramene, když ji ten drzý mrňavý červ přitlačil ke zdi. 

"Kdo byl ten mladý delikvent?" 

"Timothy Green, od nás z Merlinovky. Nemusel jste … Zvládla bych ho. Umím se bránit." 

V duchu se usmál. Opravdu se uměla bránit. Občas se mu poštěstilo vidět ji při tréninku duelů s jejím otcem. Sice se ještě ani zdaleka neblížila schopnostem zkušeného bystrozora Erwina Waltera, ale v patnácti dělala slušné pokroky a její nadšení vydalo za mnoho kleteb. 

"Tvůj otec tě učí?" 

"Chce, abych byla samostatná a připravená." 

Pozvedl obočí. "Připravená na co?" 

"Na válku." 

;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 

Byla stejná. Jako tehdy. Na prahu dospělosti s mírně kostnatými klouby. Pořád příliš malá na svůj věk. S tím křivým úsměvem, který těžko mohl zapomenout. 

S vlasy, které se daly stejně málo kontrolovat, jako když jí bylo deset. Teď jí spadaly po zádech, "zkrocené" jen čelenkou. 

V plesových šatech, které byly součástí jejího kostýmu fénixe pro školní vánoční ples, vypadala mnohem vzdálenější a nedotknutelnější … cizí. 

A nebyla sama. Svíral v bezkrevných prstech hůlku a pokoušel se ovládnout touhu poslat směrem toho mladého drzého hlupáka kletbu Avada kedavra. 

Byl u Ebony až příliš blízko a příliš se jí dotýkal a nevhodně se na ni usmíval. 

A pak ji dokonce sevřel v náruči a pokoušel se ji políbit. 

Vytrhla se mu a nevědomky mu tak zachránila život. 

"Promiň," slyšel ji říkat, zatímco si přitáhla zimní plášť blíž k tělu a mírně se zachvěla. 

"Já … nechápu, v čem je problém. S nikým nechodíš, tak proč bys mi nemohla dát šanci? Myslel jsem si, že ses se mnou bavila." 

"Bavila jsem. Moc jsem se s tebou pobavila. Jsi fajn kluk, víc než to, ale … já vím, že je to hloupé, jenže-" Odmlčela se a hledala slova. 

Přiblížil se k nim. Stále skrytý ve stínu okolních stromů. 

"Prostě jsem cítila, že by to nebylo správné. Je to jako … jako když někde tady v hloubi duše cítíš, že někde na tebe někdo čeká." 

"Takže sníš o pravé dokonalé lásce?" ušklíbl se posměšně její partner. 

"Ne, jen o té správné. Možná je to opravdu hloupost, ale co když na mně někde čeká?" 

"Tak zestárneš a zošklivíš, než ji najdeš." 

Byla k němu zády, ale mohl by přísahat, že pozvedla obočí. 

"A pak bys mě nechtěl?" zeptala se. 

-TBC-

Povídku napsala Electra a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.