Povídka 25 - 25. kapitola

25. srpna 2010 v 2:28 |  25
Název: 25

XXII. Bílá



Zajela dovnitř, ale necítil žádnou bolest. Pokusil se zanořit ji hlouběji, ale bolest stále nepřicházela. 

Uvědomil, že dýka už je zase jen stínem, jen mlhou, jen nehmotným obrazem. To už byla také mrtvý? Stane se taky duchem, který bude strašit v prostorách bludiště a hlídat schránku? 

"Co---?" obrátil se tázavě na Mirandu. 

Po tvářích jí tekly slzy. A usmívala se. 

"Gratuluji ti, Luciusi Malfoyi," pronesla slavnostně a sklouzla vzduchem blíž k němu. "Porazil jsi svou vlastní krev." 

Pohlédl na dýku, která se mezitím rozplynula ve vzduchu. 

Vzápětí měl plnou náruč vzlykající Ebony. 

Ten kontakt s jejím hmotným skutečným teplým tělem dokázal víc než cokoliv jiného, že stále žije. 

"Antonicus postavil tohle bludiště tak, aby se nikdo nemohl zmocnit schránky. Jen Malfoy se mohl dostat dovnitř, ale nikdy tu nenašel, co chtěl. Protože žádný Malfoy se nikdy nevzdá toho, co opravdu chce. Vždycky udělá cokoliv, obětuje kohokoliv, aby dostal, pro co do bludiště přišel. 

Tak dlouho tohle bylo učeno ve vašem rodě, že se to stalo součástí vaší příslušnosti, součástí vás, Malfoyů. Ta schránka byla zapečetěna mou krví … mou nevinností. Nevinná krev by ji mohla osvobodit z tohohle místa, ale nikdy bys ji nedostal ven. Protože tím, že bys ji prolil, bys sám sobě znemožnil ji otevřít. 

Tím, že jsi odmítl a nabídl vlastní život, jsi sám sobě vrátil trošku té nevinnosti. Dost na to, abys mol schránku otevřít." 

"Antonicus byl přesvědčený, že tohle nikdy žádný s jeho krví neudělá," dodala Miranda. 

"Bastard. Jak jsi ho mohla milovat, to nechápu," ozvala se Ebony schovaná v Luciusově náruči. 

Miranda připlula vzduchem k nim, a když k ní dívka zvedla tvář, pohlédla jí do očí. 

"Opravdu to nechápeš?" zeptala se tiše. 

Ebony se obrátila na Luciuse a její výraz zjemněl. 

"On je jiný … lepší," prohlásila Ebony. "Ale máš pravdu. Chápu tě. Milovala bych ho, i kdyby se rozhodl obětovat mě. A stejně bych ho i nenáviděla." 

"Láska není nikdy sama, vždycky je s ní spousta dalších emocí," řekla Miranda. "A díky za tu vaši. Osvobodili jste mě. Teď, když nemusím hlídat schránku, mohu být konečně volná." 

"Jdeš … na druhou stanu?" zeptala se Ebony opatrně. 

"Jsem tam pořád. Jen část mě zůstávala tady a brala mi můj klid." 

Ebony zaváhala. "Jsou tam-?" 

"Tví rodiče jsou na tebe pyšní, Ebony. Ti po krvi i ti, kteří si tě vybrali." 

Miranda se otočila na Luciuse a zabodla do něj svůj pronikavý zelený pohled. Její oči už nebyly tak smutné a bylo v nich hřejivé světlo. 

"Tvá rodina ti odpustila, Luciusi. A tvůj syn k tobě necítí nenávist. I když není zrovna nadšený volbou ženy, která má stát po tvém boku." 

Lucius cítil tíhu, kterou dosud ani nevnímal, spadnout z jeho srdce. Najednou se cítil tak lehký. Jeho syn k němu necítil nenávist. Přežil celou tuhle hrůzu a měl po boku Ebony … která čekala jeho syna. 

Tak tohle bylo štěstí? Poprvé v životě ho opravdu cítil. Dokonalé a naplňující. Osvobozující štěstí. 

Pohlédl na Ebony. 

Pořád měla v očích slzy a cítil z ní záblesk bolesti, když se obrátila na Mirandu, který ho přiměl se zamračit. 

"A Severus? Je … našel klid? Netrpí?" ptala se tiše. 

Miranda na ni chvíli mlčky hleděla. "Severuse Snapea máš na mysli? Proč se na něj ptáš?" 

"Je to - byl to můj nejlepší přítel," vysvětlila Ebony s bolestně staženou tváří. 

Severusova ztráta byla stále ještě čerstvá a ona si nebyl jistá, jestli se to někdy změní. Jak by ho mohla přestat postrádat, jak by to někdy mohlo přestat bolet? 

"Chci vědět, jestli alespoň teď našel klid." 

Miranda potřásla hlavou. "Ne. Protože na druhé straně není nikdo toho jména." 

"Co? To znamená … je někde jinde?" zeptala se Ebony zmateně. 

Místo Mirandy jí však odpověděl Lucius. 

"Všechny volné duše mrtvých jdou na jedno místo. Jestli tam Severusova duše není, buď ji Voldemort uvěznil, což je nemožné, anebo je stále naživu." 

"Kde? Kde by mohl být? Musíme mu pomoct … musíme ho najít!" 

Smutek byl pryč z její tváře jako mávnutím hůlky. Místo něj v něm nyní bylo nezdolné odhodlání a Lucius věděl, že tentokrát Ebony už nic nezastaví. 

"Budete muset hledat sami. Vím všechno o světě mrtvých, protože jsem jednou z nich, ale do vašeho světa, světa živých, nevidím," řekla jim Miranda. 

"Děkujeme ti, Mirando. Už jsi nám pomohla," usmála se na ni Ebony. 

"Osvobodili jste mě. Já bych měla projevovat vděčnost vám. Vezměte schránku a jděte. Cesta bludištěm je otevřená, můžete jít přímo. Hodně štěstí." 

To byla její poslední slova, než průsvitná postava zmizela jejich pohledům úplně. 

"Jestli Severuse drží někde uvězněného, nemáme šanci se k němu dostat," podotkl Lucius, když mířili ven z bludiště se schránkou v ruce. Stěny se před nimi rozestupovaly a uhýbaly jim z cesty. 

"Musíme to zkusit. Ty znáš Voldemortovu poslední lokaci. Podíváme se tam kolem. Můžeš si vzít neviditelný plášť a já se proměním. Obhlédneme situaci a třeba se nám povede zjistit něco užitečného," navrhla Ebony. 

Lucius se zamračil. 

"Když se dostaneme moc blízko, do pěti minut mě vycítí," připomněl jí. 

Ebony to ale nezastavilo. "Pak sebou budeme muset hodit," řekla prostě. 

Musel obdivovat její sílu, byla to jedna z věcí, která ho na ní tak přitahovala. Díky spojení duší se z nich pomalu stávali rovnocenní partneři i pokud šlo o sílu a magii. Lucius vítal fakt, že společně byli ještě silnější než předtím. V budoucnu se to hodí… 

Ale pravda byla, že dnes opravdu zjistil, že to není to nejdůležitější. Ne … to důležité byl prostý fakt, že byli spolu. Jejich spojení bylo velmi mladé, a tak to byly až události v bludišti, které mu opravdu ukázaly cenu toho všeho - její cenu. 

Skoro ho děsilo, že by tu schránku, všechnu moc a sílu a nejspíš i všechnu svou magii klidně obětoval, aby oni dva - ne TŘI! - zůstali spolu. 


;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 


Lucius stál na stráži a nervózně počítal čas. Pět minut se nakonec stalo opravdu jejich limitem. Obhlížel jejich okolí, zatímco se Ebony pohybovala v letu po pozemích kolem Raddleova statku a hledala jakoukoliv stopu po Severusovi. 

Dvě minuty … 

Byla noc a dům byl skoro celý ponořený ve tmě. Voldemort šel brzy spát? ušklíbl se Lucius v duchu. 

Po tom, co dnes získali, byla jen otázka času, kdy sprovodí toho bastarda ze světa. Už se na to těšil. 

Tři minuty … 

Noc byla tichá a horká. Použil slabé kouzlo, aby mu nebylo takové horko. Někde nad ním kroužil fénix a pátral svýma korálkovýma očima. 

Čtyři minuty … 

A pak Ebonyina přítomnost v jeho mysli zesílila. Byla zpět ve své lidské podobě. 

Mám ho! 

;;;;;;;;;;;;;;;; 


Měla v očích slzy, nešly zastavit, a to se snažila nedívat na jeho zakrvácené zmučené tělo. Byl naživu a to bylo důležité. 

Za tohle ti bastardi zaplatí! 

"Jsi naživu, u Merlina, díky." Chtěla ho obejmout, ale nechtěla mu způsobit další bolest. 

"Vím, že je to zlé. Ale pomůžeme ti. Dostaneme tě do bezpečí," ujišťovala ho. 

Otevřel oči a podíval se na ni. Jeho pohled byl vzdálený a zamlžený, příliš vzdálený … Dostala strach, že už je příliš daleko. Přece ho teď neztratí, když ho konečně našli. 

"Přišla jsi," řekl tiše a chraplavě. 

"Nemluv, nenamáhej se. To nejsi ty, plýtvat silami, abys mohl konstatovat něco, co je zřejmé, Seve." Snažila se odhadnout jeho stav, ale bylo těžké i jen určit rozsah zranění se vší tou krví, která ho pokrývala. 

"Myslel jsem, že pro mě nikdo nepřijde. Ale ty jsi přišla." 

Ta tichá slova jí téměř zlomila srdce. Byl na to zvyklý, ale přesto to stále bolelo, ta myšlenka, že tu pro něj nebyl nikdo, kdo by se staral. Slíbila si, že už mu nikdy nedovolí se takhle cítit. Postará se, aby věděl, že má ji a Luciuse. 

"Jistěže jsem přišla. Miluju tě, Seve, jsi můj nejlepší přítel. Nenechám tě jen tak zemřít." 

Něco se děje! 

To bylo Luciusovo varování a Ebony cítila, jak jí krev tuhne v žilách. 

Vezmi ho a zmiz, Ebony! nakázal jí. 

"Musím tě znehybnit, abych ti víc neublížila, Seve, a pak se přemístíme do bezpečí. Petrifikus totalus!" Pak popadla jeho bezvládné a ztuhlé tělo do náruče a přemístila se. 

Lucius se na hranicích bradavických pozemků objevil vzápětí. 

Severus cítil, jak bylo kouzlem jeho nehybné tělo vyneseno do vzduchu. Poslední, co viděl, než ztratil vědomí, byly vážné a rozrušené tváře Ebony a Luciuse. Pocítil naději… 

-TBC-

Povídku napsala Electra a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.