Povídka 25 - 24. kapitola

25. srpna 2010 v 2:23 |  25
Název: 25

XXI. Opálová



2. červen 1995

"Mrzí mě to." Myslel to vážně, ale věděl, že to nepomůže. Její vztek byl příliš velký. 

Lucius se zarazil. Uvědomovala si vůbec, jak je sexy, když je celá takhle rozpálená? 

Na to, že byli právě v ohrožení života, se jeho mysl zabírala opravdu zásadními problémy. 

"Předpokládám, že máš pro to velmi dobré vysvětlení!" Podívala se na něj a oči se jí zúžily. "A přestaň se na mě takhle dívat." 

Potřásl hlavou. Sdílení duší pro ně oba bylo příliš nové a čerstvé a bylo snadné nechat se jím zahltit - nechat se jí zahltit. 

Jeho kontrola byla dost nevyrovnaná, i když magie se mu už vrátila. Pořád nedokázal pochopit, proč se Ebony zdála zasažená méně. Byla víc pod kontrolou, klidnější a … dobře možná ne právě teď. Právě teď soptila, vzteklá, a že se jí nedostalo okamžité odpovědi jen přililo olej do ohně. 

"Nešlo to jinak," odvětil prostě. 

"Nesmysl! Mohl jsi mi říct pravdu. Že jsi celou dobu věděl, co je za těmi dveřmi v tomhle pitomém bludišti. Nemusel jsi mě omráčit a vzít mě sem bez mého vědomí." Její hlas byl poměrně chladný, to se mu nezamlouvalo ani trochu. 

Musel uznat, že to možná byl krok vedle, ale ve chvíli, kdy měl magii zpět, bylo pod nosem Brumbála to poslední místo, kde chtěl zůstat. 

A pak nechtěl, aby Evan Walter Ebony vyděsil nebo snad konce odrazoval, až přeloží zbývající část. 

"Musel bych tě nejdřív přesvědčit a na to nebyl čas," vysvětlil po pravdě. 

"No, teď si ten čas budeš muset najít, protože se nehnu ani o rok, dokud mi neřekneš všechno." Její výraz s změnil na zamyšlený. "A zajímalo by mě, jak se ti to povedlo utajit. Během sídlení jsme se přece seznámili se všemi tajemstvími toho druhého." 

"Zjistila si to, ale nezaregistrovala jsi to. Bylo toho příliš a tahle drobnost prostě unikla tvé pozornosti." 

"Drobnost, jistě. Proto jsi s tím tak spěchal, aby ses k ní dostal co nejdřív." 

"Museli jsme odejít, než tvůj bratr dokončí překlad. Pak už by nám to nedovolil, protože je to všechno příliš nebezpečné." 

Ebony se ušklíbla. "Ale nepovídej. Něco takového by mě ani nenapadlo, když jsi mě před pěti minutami tahal z toho tekutého písku." 

"Ebony," zkusil to s pohledem přímo do jejích očí. "Stojí to za to. Musíš mi věřit." 

Minuli další křižovatku a Lucius je nasměroval vpravo. Na začátku chodbičky se zastavili. 

Potřásla hlavou. "Kdybys mi tohle řekl, před tím vším, ani bys mě nemusel přesvědčovat a šla bych dobrovolně. Ale po tom, co jsi udělal, nemám moc chuť ti důvěřovat." 

Lucius si povzdechl. Věděl … cítil, že je vzteklá. Měla na to právo. 

Evan jim včera večer přinesl větší část přeložené a rozšifrované trpasličí šifry, včetně vstupního hesla, které otevíralo dveře. Jen co Ebonyin bratr opustil Komnatu nejvyšší potřeby, Lucius Ebony omráčil a proplížil se s ní k trpasličím dveřím. Probrala se až v bludišti. 

Od té doby se hádali. Lucius mezitím vykouzlil kompas, který jim mě pomoct v navigaci bludištěm. To místo bylo plné pastí, obyčejných i magických. Podle kompasu směřovali stále do středu - severním směrem - ale už třikrát se museli vracet, když se dostali do slepé uličky. 

Ebonyin přístup jim cestu moc neusnadňoval. 

"Co tady je? Co tady v Bradavicích ten tvůj předek schoval?" zajímala se. 

"Nejsme v Bradavicích," opravil ji. "V Bradavicích byl jen vchod a za ním portál, který nás přenesl jinam. Pokud se nepletu, tak jsme hodně blízko Malfoy Manor. Magie tohohle místa je mi povědomá." 

"Jak jsem ti už řekl, odměna, která nás čeká ve středu bludiště za to stojí. Může nám pomoct ve válce proti Voldemortovi." 

Chvíli bylo ticho, během kterého ho jen nehybně a klidně sledovala. A pak se jí na tváři roztáhl křivý úsměv. "Ty se nezměnil. Ani trochu. I když jsem ani nečekala, že k tomu dojde. Nejde jen o to, že by nás mohl Evan zadržet, jde i o to, že jsi chtěl být první. První, kdo to najde a zmocní se toho. Zbraň, která se dá použít ve válce ti hodně zvedne pozici." 

"Pořád jsem Malfoy. Co chci, dostanu. To že jsi přibyla na můj seznam neznamená, že se to ostatní zmizí." 

"Já, moc a rodina, je to tak? Jen si nejsem jistá o pořadí." 

Bleskově si ji přitáhl k sobě, bylo to tak nečekané, že kdyby ji nedržel, upadla by. "Ty víš, že už nikdy nemůže být jiná než první." 

Políbil ji. Jemně a něžně … A to ji překvapilo ještě víc, protože čekala mnohem divočejší majetnický polibek. Bylo těžké neroztát v jeho náruči. Odtáhla se a položila si hlavu na jeho rameno. 

"Nemůžu tě změnit a ani tě nechci změnit. Jen z tohohle nemám dobrý pocit." 

"Neriskoval bych, kdyby to nestálo za to, a kdybych si nebyl jistý, že to zvládneme." 

Spolu. 

Neřekl to ani on, ani ona, ale to nebylo třeba. 

Ebony se jen slabě usmála a oba dál mlčky pokračovali bludištěm. Lucius kontroloval kompas a společně s Ebony monitorovali cestu před nimi, aby se vyhnuli případným pastem. Ne že by to pokaždé pomohlo … 

Trvalo další hodinu a půl, během níž kromě jiného Lucius málem skončil v propadlu uprostřed jedné z chodbiček a Ebony se sotva vyhnula matoucí smyčce. 

Prošli další zužující se uličkou a na jejím konci vystoupili do širšího prostoru. Byl to kruh ve středu bludiště s oltářem, na kterém ležela malá skoro nenápadná černá schránka. 

Lucius se zarazil a oči se mu zaleskly. Stiskl Ebony za paži. 

"Jsme tady." 

Ebony pohlédla nejdřív na Luciuse a pak se teprve rozhlédla kolem. Její pohled přejel po oltáři, ale nespočinul na schránce. 

"Cítíš to … je tu okolo silové pole. A támhle je dokonce krev. Pro tvoje dobro doufám, že až tohle skončí nebude tam i naše," zabručela. 

"Je má," řekl v tu chvíli další hlas. 

Oba sebou trhli, když se před oltářem zjevila průhledná postava drobné mladé dívky. Vypadala sotva na patnáct a měla dlouhé zlaté vlasy až po pás a nádherné zelené oči. Světlezelené staromódně střižené šaty, které měla na sobě, byly vpředu zrudlé krví z rány, kterou způsobila stříbrná dýka stále vězící v jejím srdci. Její tvář byla maskou neskutečného smutku a bolesti. Vypadala jako anděl - zraněný anděl s polámanými křídly. 

"Kdo jsi?" zeptala se Ebony mírně bez dechu. 

"Jsem duch tohoto bludiště. Ochránce skříňky. Váš soudce a kat." Dívka se na ně usmála smutným úsměvem. "Mé jméno je Miranda." 

"Přišli jsme pro schránku. Co musíme udělat, abychom ji získali?" zeptal se Lucius netrpělivě. 

"Trpělivost je ctnost. A přitom ani nevíš, na co tak spěcháš," odpověděla Miranda. 

"Musíš zaplatit. Moje krev je ochranou této skříňky, jedině další krev ji může osvobodit." 

"Byla jsi … obětovaná?" zeptala se Ebony zničehonic. 

Dívky smutně přikývla. 

"Myslela jsem si, že mě miluje. A možná, že mě miloval. Ale to mu nezabránilo vrazit mi do srdce dýku." Miranda se zničehonic otočila, takže teď byla přímo před Luciusem. Její průsvitná forma se ho téměř dotýkala, když řekla. "Byl jako ty. Stejný jako každý s vaší chtivou krví. Ty jsi Malfoy, jako on býval. Ty musíš platit. Ty musíš vybrat." 

"Říkala jsi, že chceš krev?" ujišťoval se Lucius a cítil, jak Ebony tuhne. 

"Nevinnou krev. Čistou krev. Krev je život a já chci jeden celý život," odvětila Miranda chladně. 

"Na to zapomeň," ozvala se Ebony. "Nech si tu schránku, ať už je v ní cokoliv. A my půjdeme." 

"Ne, ne. To není tak snadné. Vstoupili jste do bludiště. Pokud nezaplatíte, zemřete všichni tři." 

Na okamžik bylo ticho a pak … 

"Tři?" 

Miranda kývl její pohled se vrátil k Luciusovi. "Musíš si vybrat. Který život mi dáš? Život tvé ženy. Nebo život tvého syna." 

Ebony už se nedívala na ducha, ale přímo na na něj. Věnovala mu šokovaný pohled a pak její ruka instinktivně sklouzla na její bříško. 

Otřásl se. 

Tak to nakonec byla pravda. 

U Merlina byl zázrak, že se svět ještě otáčel, a vesmír nevybuchl, když se mu povedlo vytvořit takový paradox. Zplodil dítě se ženou, která v tom čase ještě ani nebyla na světě. 

Mohl cítit Ebonyin strach a ten jen přidával k tomu jeho. 

Nikdo ti neblíží, nikdo ti neublíží, opakoval jí v duchu. Nikdo vám neublíží. 

Chtěl tomu věřit. I když to sám nebude moct zajistit. 

"Žádáš příliš," obrátil se na Mirandu, rozhodný lesk v očích. "Co kdybych ti dal svůj život?" 

Ne, prosila Ebony. 

Ale Lucius věděl, že to udělat musí. Zklamal už jednoho syna, nemohl odpustit, aby se to stalo znovu. A Ebony … Ebony musela žít. Jeho Ebony a jeho dítě. 

"Už mám dost krve na svých rukou." 

Nikdy nešla umýt, i když nebyla skutečná. 

Ebony tiše zírala. Dělo se to tak rychle. Měla problémy reagovat. Ale nechtěla Luciuse ztratit. 

"Odmítám přidat další. Už vůbec ne jejich. Dám svůj život. Ne jejich," prohlásil rozhodně. 

Ne, Luciusi. 

Třásla se, tak ji objal. Cítil její vnitřní strach a bolest. A ten šířící se pocit úžasu nad faktem, že bude mít dítě. 

Chtěla ho prosit, aby to nedělal. Chtěla jít na jeho místo. Ne ty, ne naše dítě, to nechtěla. 

Nemohla. 

Hrozně to bolelo a byla to jeho chyba. To on ji do toho zatáhl. 

"To je tvé rozhodnutí?" ujišťovala se Miranda. 

"Ano." Ani se mu nezachvěl hlas. O to víc se třásla Ebony. 

"Vezmi si dýku," vyzvala ho Miranda. 

"Ne! Musí to jít jinak. Musí být jiná cesta!" vyhrkla Ebony. "Tohle je šílený … šílený." 

"Mrzí mě to. Omlouvám se." 

Lucius se omlouval. To už bylo víc než jen zlé. 

"Je to má chyba. Miluju tě," vyznal. 

"Prosím, Luciusi." Ani nevěděla, o co ho prosí. Jen nechtěla, aby ji opustil. Co to bylo za zatracenou volbu, která měla přinést jen smrt? 

"Musím." 

"Ne. Já bez tebe-" začala. 

"Já vím," přikývl smutně. 

"Luciusi …" 

"Já vím." 

Jistěže věděl. On byl ten jediný, kdo věděl. Poprvé v jejím životě měla konečně něco, co bylo správné a úplné, a teď to měla ztratit. Po tom všem… 

Nechápala to. Nechtěla. Byla to je noční můra, z níž se brzy probudí. Jen zlý sen. 

Lucius ji pohladil po tváři. A setřel jí slzy. Všimla si, že i jemu se třpytí oči víc než obvykle. 

Otočil se a přešel k Mirandě. Když se prsty dotkl dýky v její hrudi, zhmotnila se. Její čepel se leskla krví, když ji vytáhl ven na světlo. Pohlédl na Mirandin přízračný obličej. 

"Budou v pořádku?" 

"Slibuji," ujistila ho. 

Lucius přikývl. Nedokázal se otočit. Nemohl se otočit na Ebony. Ne, když cítil všechnu její bolest a strach a zmatek a vztek … Touhu ho zadržet. 

To všechno bylo tak silné a omračující. 

Nemusel se otočit, stejně viděl její oči. Vždycky je viděl. Čekal roky, než do nich mohl zase pohlížet. A teď je viděl, kdykoliv chtěl a zavřel oči. 

Doufal, že ať už se dostane po téhle poslední cestě kamkoliv, její oči půjdou s ním. Aspoň ty oči. 

Nemohl … nechtěl myslet na tu strašnou bolest, kterou jí jeho smrt přinese. 

Budu s tebou. Pořád bude mít mou polovinu duše. Nebudeš sama. Už nikdy nemůžeš být sama. 

Nedělej to, prosím. 

Miluju tě … a s těmi slovy, která nevyslovil, ale Ebony je slyšela, obrátil dýku proti svému srdci a přitlačil. 

-TBC-

Povídku napsala Electra a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.