Povídka 25 - 22. kapitola

25. srpna 2010 v 2:21 |  25
Název: 25

XX. Stříbrná



Evan jim tajně donesl nějaké knihy o procesu a rituálu sdílení duší, a tak několik dalších dní trávili oba jejich studiem. Ebony byla překvapená, že něco, co bylo v podstatě tak přirozené, vyžaduje tak rozsáhlé přípravy. 

Ebony se několik dalších nocí vracel podivný sen o rozcestníku. Pokaždé v ní zanechal pocit děsu a strachu, který nedokázala vysvětlit. Lucius by vždycky připravený nabídnout jí útěchu a uklidnit ji. 

Bylo to zvláštní přijímat ji od něj. Pořád ještě si nějak neujasnili, jaký mezi nimi vlastně bude vztah. Měli sice brzy spojit své duše, ale … jak si mohla být jistá, že ji neopustí, až bude po všem a už ji nebude potřebovat. Jejich dohoda neobsahovala žádné garance ohledně jejich vztahu. Všechno bylo přizpůsobeno jen válce. 

I s ní trochu pokročili. Ebony si bez Severuse při vyjednávání přišla trochu nejistá. Lucius jí to usnadňoval a příliš se nebránil jednotlivým podmínkám a to ji znervózňovalo. Čekala od něj větší boj. 

Měla vědět, že věci se zase na chvilinku vyvíjejí příliš lehce, než aby to vydrželo. 

Bylo to v pátek v noci, pět dní od chvíle, kdy přišli do Bradavic. 

Ebony se v noci zničehonic probudila. Neměla ani tušení proč - poprvé se jí nezdál ten sen a ani jiná noční můra nenarušila její spánek. 

Chvíli nehybně ležela, než si uvědomila, že Lucius vedle ní sebou nějak moc vrtí. 

Bylo nečekané, jak moc pod kontrolou dokázal být i ve spánku. I teď, v okamžiku, kdy zjevně procházel nějakou noční můrou, byl potichu a jedinou známkou byly trhavé pohyby jeho těla. 

Zaváhala a pak se naklonila nad něj a jemně s ním zatřásla. 

"Luciusi, je to jen sen. Pššš. Luciu-" 

Trhl sebou a vzápětí se vyhoupl nad ni a přišpendlil ji celou svou vahou k posteli. Jeho ruka se mezitím těsně sevřela kolem její krku. 

Něco vrčel, ale sotva mu rozuměla, jak jí oči lezly z důlku a nemohla dýchat. 

"Ne - Pře - staň," vyrazila ze sebe trhaně a s námahou z posledního dechu. 

Zmítala se, ale neměla proti němu šanci. 

V té chvíli si byla jistá, že ji Lucius zabije. 

Ale její slova nakonec pronikla mlhou v jeho mysli a zjevně mu pomohla se vzpamatovat. 

Ruka kolem jejího krku zmizela a Ebony se zoufale nadechla. Rozkašlala se, když ji konečně pustil. Krk ji bolel a přepadla ji nevolnost a malátnost. Motala se jí hlava a jen periferně vnímala, že Lucius vstal a přešel komnatu. 

Stál uprostřed místnosti a zíral na ni. 

Poprvé od chvíle, co ho znala, našla v jeho očích hrůzu. 

Vyškrábala se z postele a pokusila se dojít k němu, aby ho uklidnila. Ale když se ho pokusila dotknout, stáhl se. 

"Nepřibližuj se. NESAHEJ NA MĚ. " Jeho hlas zněl pořád jako vrčení. 

Za jejich zády se mezitím postel rozdělila na dvě části a každá z nich zapadla do jednoho z protějších rohů místnosti. 

"Luciusi… Byl to jen nějaký sen. Bude to v pořádku, jen mi řekni, co se děje," zaprosila tiše. "Mluv se mnou, prosím. Neodháněj mě." 

"Mohl bych udělat mnohem víc, než jen neodhánět tě. A ne že bych nechtěl, to sama víš. Mohl bych, Ebony … Mohl bych ti dát potěšení … ale taky bolest. A zrovna teď nevím, co z toho by to bylo." 

Zrovna v tu chvíli měl vztek. Skoro ji nenáviděl. Jen proto, že byla naživu. Byla živá a jeho milovaný syn ne. Pořád slyšel Draca, jak prosí a škemrá o vlastní život. A v jeho snu, požadoval jeho syn i pomstu. 

Když se ho dotkla, zareagoval instinktivně. Zaútočil. A pak, když zaslechl její hlas a když si uvědomil, že to byl jen sen - když si uvědomil, koho trestá - na zlomek vteřiny chtěl ještě přitlačit, aby zaplatila stejně jako jeho syn. 

A to poznání sebe sama ho vyděsilo jako ještě nic v životě. Byly dny, kdy se nedokázal podívat na vlastní tvář v zrcadle. Byly dny, kdy přemýšlel, jestli ho Ebony nebude nenávidět za všechny jeho hříchy. 

Ale v tom okamžiku se sám nenáviděl. A hloubka té nenávisti byla strašlivá. 

"Chceš mi ublížit?" zeptala se Ebony roztřeseně. "Tak to udělej! Udělej to, jestli si myslíš, že ti to v něčem pomůže. Jestli si myslíš, že se to dá vyřešit tím, že někomu způsobíš bolest. TAK TO SAKRA UDĚLEJ! Ukaž mi, že jsi přesně taková zrůda, za jakou tě všichni mají." 

Byl u ní jako blesk. Povalil ji na podlahu a přitiskl ji už podruhé té noci pod sebe vahou svého těla. 

"A co když JSEM přesně tohle?" 

V jejích očích nebyla ani teď stopa po strachu. Zato v nich byla bolest a on se nenáviděl ještě víc za to, že jí ji způsobil. 

"Pak nejsem zjevně o nic lepší, když tě i přes to miluju." 

Tohle bolelo jeho. Byla tak … čistá a nevinná. A byla jen jeho. 

"Nechci ti ublížit. Jsi ta poslední nepošpiněná věc v mém životě." 

"Nebojím se tě," řekla odhodlaně. 

"Ne? To mě překvapuje, po tom, co se dělo u Snapea." 

Ebony ignorovala to bodnutí, které v ní vyvolala zmínka Severuse. 

"A před chvíli jsem tě mohl klidně uškrtit," připomněl jí. 

A na okamžik jsem chtěl, dodal v duchu, stále ještě otřesený tím poznáním. 

"Ale ukázal jsi mi, že mi nechceš ublížit. To je to, co je pro mě důležité." 

Zavrtěl hlavou. "Nemáš ani tušení, kolikrát jsem tě proklínal. Než jsem zjistil, kam jsi odešla … ale občas i potom. Nikdo neopouští Luciuse Malfoye. Ale ty jsi to udělala. A odnesla sis s sebou nějaký důležitý kus mě. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to je." 

"Nechci … nemůžu zapomenout na to, co jsi všechno udělal," připustila. 

"To je minulost," namítl, ale i jemu samotnému ta slova zněla tak chabě. 

"Ale fakt, že jsi toho všeho byl schopen, je přítomný pořád." 

Bylo zvláštní vést takový rozhovor v jejich pozici, ale jako by to bylo snazší, když si byli tak blízko, jak to jen šlo. 

"Dokážu pochopit všechny ty zabité za války," pokračovala Ebony. "I když jsi byl na špatné straně. Ale je rozdíl, když zabiješ nepřítele v boji, nebo když mučíš někoho pro zábavu." 

Co jí na to mohl říct? Nemohl to vymazat ani odčinit. Nechtěl, aby to stálo mezi nimi. Nechtěl, aby cokoliv stálo mezi nimi. 

Musel být způsob, jak ji neztratit a neprohrát. 

"Vidíš všechno tak jednoduše," řekl jí. "Kdybych odmítl, byl bych já tím, koho by pro výstrahu mučili. A nejen mě … ale i mou rodinu. Pro tebe je všechno snadné, protože máš zodpovědnost jen za sebe. Já se musel postarat o svou rodinu." 

Zvedl se z podlahy a snažil se nevnímat ten pocit ztráty, který přišel s koncem tělesného kontaktu. 

"Tohle … mezi námi … nebude fungovat. Je ti teprve sedmnáct, u Salazara. Jsi v životě úplně jinde než jsem já … a máš o něm jiné představy." 

"Čekala jsem, kdy s tímhle přijdeš." Ebony se postavila na nohy a zamračila se na něj. 

"Nedochází ti, že nemáme na vybranou? Necítíš to?" Potřásla hlavou. "Začínám si myslet, že ne. Přece jen jsi zvyklý potlačovat emoce. Ale já ne. A ty možná dokážeš žít zbytek života s pocitem, že tě půlka chybí, ale já tohle nedokážu - ne, když vím, jak bych mohla být šťastná." 

Natáhla k němu ruku, jako by si myslela, že dotek jí pomůže ho přesvědčit. 

"Já jsem se rozhodla, že to zkusím. A snažím se." 

Přejela prsty po znamení zla na jeho předloktí. Pamatoval si na podobnou chvíli před pětadvaceti lety. Tehdy byla jeho kůže ještě nezhyzděná stigmatem temnoty. 

"Není snadné zapomenout na tvůj výraz, když někomu ubližuješ, a chci věřit, že jednou nebudeš takhle ubližovat mně. Ale ty se sakra taky musíš snažit." 

On se bude snažit … tím si mohla být jistá. A Ebony ani nebude vědět, co se děje. Lucius už věděl, jak získat všechno, co chce. Rozhodl se prohrát a vyhrát zároveň. 

"Ty ses rozhodla?" zopakoval. "Před chvílí jsi tvrdila, že nemáme na výběr. A mám ti připomenout, že to celé využíváš, abys mě dostala na vaši stranu?" 

"Řekla jsem ti, že se bez magie obejdu. Nemusela bych tohle dělat, protože odmítám být jenom figurka na šachovnici. Nedělám to kvůli válce." 

"Ne? Ale je to velice dobrý obchod," připomněl jí Lucius a dal si záležet, aby to poslední slovo znělo dost znechuceně. "Mou magii za mé služby pro tvého bratra a Brumbála. A ten rituál je jen prostředek." 

Měl pravdu a Ebony to věděla. Ještě před několika dny, když to se Severusem plánovali, bylo jejím hlavním cílem Luciuse dostat pod kontrolu. Zajistit, že jí nebude moct ublížit … ani nikomu jinému, na kom jí záleželo. 

Ale to nebyl dobrý způsob na vytvoření vztahu, nebyl to ten nejlepší důvod pro spojení duší. Takhle mohl vzniknout opravdu jen obchod. 

Pohlédla na Luciuse. 

Věděla, že ji právě dostal tam, kde ji chtěl mít. Ale stejně tak věděla, že i ona vyhrála. 

Bude bojovat na její straně. Ale ne kvůli dohodě nebo přísaze … ale protože bude chtít. Kvůli pomstě svého syna a kvůli ní. 

Dostane všechno, co chtěl, a ona taky. Ale rozdílem bude, že to bude dobrovolně. 

Možná bylo špatné ho milovat. Možná bylo špatné se ho nebát. Ale rozhodně to bolelo méně než představa života stráveného bez něj. 

"Provedeme ten rituál. Bez přísahy a dohody. A bude mezi námi konečně jasno," oznámila. 

Lucius se zdál překvapený tou rychlostí. 

"Teď hned? Přípravy nejsou-" 

"- potřeba," přerušila ho. "Hodně jsem o tom přemýšlela a myslím, že to můžeme zjednodušit. Nebo si myslíš, že to od začátku vždycky probíhalo tak, jak to popisuje ta kniha? Je to přirozený a nezávislý proces stejně jako magie. Duše se spojovaly po staletí bez pomoci rituálů. Kouzelníci si vymysleli všechny ty rituály, zaklínadla, lektvary a kletby, tohle všechno, aby magii nějak spoutali a mohli ji kontrolovat. Ne aby fungovala. A s tímhle je to stejné. Ten rituál je jen nepodstatná uměla část celého procesu." 

"Jak toho chceš tedy dosáhnout?" zeptal se zaujatě. 

"Zkus … dotkni se mě." 

Pohlédla mu do očí a jemně se zachvěla. Vypadala zničehonic zranitelně a nejistě - nebylo divu, když se ho právě chystala vpustit do své duše. 


"Líbej mě," poprosila ho tiše. "A natáhni se ke mně. Svou duší, myslí, srdcem i magií. Udělám to samé a až se potkáme…" 

A jeho kupodivu neděsilo, že ona vejde do té jeho. Už brzy v tom nebude rozdíl. 

"Počkej. Jsi na to připravená?" zadržel ji přesto ještě. "Ztratíš ten dokonalý plán, který jste se Severusem vymysleli." 

Severus by ji nejspíš vynadal za její sentimentálnost a hloupost. Ale on se nikdy nespoléhal na emoce. 

"Nedostal příležitost myslet na sebe, udělat něco pro sebe. Všechno musel obětovat pro válku. Neudělám stejnou chybu." 

Přitiskla se k němu a položila si hlavu na jeho rameno. Když znovu promluvila, její dech ho zašimral na krku. 

"A jestli jsem připravená? Čekala jsem na to celá léta. Od chvíle, kdy jsem dokázala rozpoznat ten pocit neúplnosti, co máme oba v sobě." 

Lucius na to nic neřekl, místo toho ji vzal za bradu a naklonil její tvář tak, aby ji mohl políbit. 

Ebony měla pravdu. Nakonec to bylo tak snadné.

-TBC-

Povídku napsala Electra a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.