Povídka 25 - 21. kapitola

25. srpna 2010 v 2:20 |  25
Název: 25

XIX. Duhová



"Evane!" 

Ebony vyskočila z Luciusova klína a vrhla se svému nevlastnímu bratrovi do náruče. 

Jeho plášť byl promočen díky dešti venku, ale o to se Ebony nestarala. Byla uplakaná a trochu se třásla a visela na něm skoro zoufale. 

Evan ji sevřel pevněji. Až v té chvíli si opravdu a plně uvědomil, jak strašně mu chyběla. A to nejen v době, kdy on byl tady v Británii a ona pořád za oceánem. 

Vlastně … bylo to ještě horší, když byla tak blízko a přesto nedosažitelná, když věděl, že se na něj zlobí a je zklamaná tím, že jí lhal. 

Ale v téhle chvíli to přestalo být důležité. 

Pohladil ji po vlasech, zatímco jeho pohled sklouzl ke třetímu přítomnému v místnosti. 

Jako bystrozor se naučil spoustě věcí a bleskové hodnocení bylo jednou z nich. 

Malfoy za sebou měl zjevně pár těžkých dní. Vypadal vyčerpaně a lehce zanedbaně - nic závažného, ale Evan si pamatoval, jak býval tenhle muž proslulý dokonalostí svého vzhledu. O možných Smrtijedech toho věděl dost. Byla to součást jeho přípravy, než ho vyslali sem do Států na pomoc místnímu ministerstvu. 

A pak tu byla slabá jizva, která se táhla přece celou tvář. Zjevně neměl čas ránu okamžitě ošetřit, protože jinak už by z ní dávno nebylo víc, než jen nepříjemná vzpomínka, kdyby jí byl věnována okamžitá magická péče. 

A pak tu byly drobnosti spojené s momentální situací. Zvláštní pohled v očích, jemný nádech růžové na jeho tvářích a ruce jemně zaťaté v pěst. 

Evan sevřel ještě mnohem pevněji v náruči svou uplakanou sestru. Pořád ještě bylo těžké se srovnat s faktem, že ten muž, který teď seděl v křesle naproti němu, byl její spřízněnou duší. Ani si nedokázal představit, co by mohli mít společného. 

Ale zase neznal Malfoye tak dobře, aby mohl říct, že nic. 

Nebylo pochyb, že ji Lucius chce, to bylo pro Evana zjevné, i když to ten bastard uměl dobře skrývat. 

Evan potřásl hlavou a vrátil se k důvodu, proč přišel. 

Brumbál ho poslal zkontrolovat Snapea, měl o něj vážné obavy, když mu nepodal hlášení po nočním sekání Smrtijedů, jak to běžně dělal. 

Ředitel mu při té příležitosti vysvětlil, že když Snape začínal s prací špeha, našel Brumbál způsob, jak monitorovat aktivitu Znamení zla na jeho předloktí, aniž by si toho Voldemort všiml. Díky tomu pokaždé věděl, pokud byl Snape povolán Voldemortem … jako včera večer. 

Z Ebonyina výrazu bylo víc než jasné, že se profesor nevrátil. A Evan si byl až příliš dobře vědom, co to znamená. 

"Budeš se muset vrátit se mnou, Eby," řekl měkce a setřel jí z tváře nové slzy. 

Všiml si, jak zalétla pohledem k Luciusovi, než odpověděla. "Ne." 

"Tady zůstat nemůžeš. Nevíme, co všechno teď Voldemort ví, Ebony. Není to tu dál bezpečné," vysvětlil jí. 

"Já vím, ale zpátky k Řádu se nevrátím," odvětila odhodlaně. Ten lesk v jejích očích mu byl cizí. Ještě nikdy v ní neviděl tolik nenávisti. Dokonce ani, když byli zabiti jejich rodiče. 

"Musíme s Luciusem dokončit spojení duší, aby se nám vrátila magie." 

"Vrátila magie?" nechápal Evan. O tomhle tématu toho věděl pramálo, vlastně jen to, co se probíralo na jednáních Fénixova řádu. Nikdy to nepovažoval za důležitý předmět - s jeho prací to mělo společného pramálo. 

"To je to spojení … začali jsme ho, když jsem byla v minulosti, ale nedokončili jsme ho, a tak je teď naše magie nestabilní - v podstatě nepřítomná." 

"A ty myslíš, že Brumbál by s tím nesouhlasil," doplil Evan všímavě. 

Ebony přikývla. Zdála se teď klidnější, ale s její povahou si člověk sotva mohl být jistý. 

Znovu zalétl pohledem k Malfoyovi, který je mlčky sledoval s nehybným nevzrušeným výrazem na tváři. 

Jako by se tě to netýkalo, ty zmetku! ulevil si v duchu na jeho adresu. 

"Ale kam chcete jít?" zeptal se Ebony. "Venku je to teď sakra nebezpečné, Ebony." 

Evan si povzdechl a stáhl si z ramen promočený plášť. Pod ním měl oblečenu svou oblíbenou koženou vestu s vyšitým vzorem trpasličích run. 

Ebony se při tom pohledu zarazila. 

"Mám nápad," řekla a obrátila se na Luciuse. "Pamatuješ si na ty dveře s trpasličími runami v Bradavicích? Co vybudoval tvůj předek?" 

Lucius zavrtěl hlavou. "To není dobrý nápad. Ani jsme nedokončili to rozšifrování a překlad. Byla to práce ještě na týdny, pokud si dobře pamatuji." 

"Ale to jsme neměli na pomoc největšího odborníka na trpasličí runy a šifry ve Státech," namítla Ebony. 

"Nepřeháněj," napomenul ji vážně Evan, který pochopil, kam tím míří. 

Lucius pozvedl obočí a pohlédl na Evana s novým zájmem. "I kdyby to vyluštil, tak za těmi dveřmi může být třeba jen malá skříň, nebo trezor," připomněl jí Lucius. 

"Zkusíme to risknout, jinou možnost zatím stejně nemáme," namítla. 

Pozvedl obočí. "A co budeme dělat do chvíle, než se podaří dveře otevřít?" 

"Budeme čekat … v Komnatě nejvyšší potřeby. Harry mi o ní řekl a vím, jak ji použít. Dá nám cokoliv, co budeme potřebovat. A když tam nebudeme dlouho, nikdo si nás nemusí všimnout." 

Ebony se na něj plně obrátila. 

"No tak, Luciusi, v Bradavicích nás nikdo z Řádu hledat nebude. A Voldemort tam za námi nemůže, i kdyby věděl, že tam jsme." 

"Je to šílený nápad," protestoval dál, ale už mnohem slaběji. Pravda byla, že neměli mnoho jiných možností. 

"Musím souhlasit, ale lepší nemáte, Malfoyi," vyslovil nahlas jeho myšlenky Walter. "Pomůžu vám dostat se nepozorovaně do hradu. Mám k dispozici neviditelný plášť. Ebony může použít svou zvířecí formu, tak nezaberete společně tolik místa a skryje vás oba." 

"Ty jsi zvěromág?" zeptal se Lucius Ebony překvapeně. "Co máš za formu? Myš?" 

"Fénix," odpověděla mu trochu neochotně. 

Lucius to nijak neokomentoval, místo toho se zvedl a pohlédl zamyšleně na Evana. 

"To by mohlo fungovat, Waltere, ale nebude podezřelé, když se objevíte v Bradavicích?" 

"Měl jsem dát Brumbálovi zprávu letaxem, ale myslím si, že moje hlášení poslouží jako dobré alibi. Přece jen zprávy, které mu nesu, jsou příliš vážné." 

"Myslíš, že je nějaká naděje, že je ještě naživu?" zeptala se Ebony tiše a přemáhala další slzy. Teď si je prostě nemohla dovolit, když museli vymyslet, jak se dostat do bezpečí, než se objeví nepřátelé. 

Evan nevěděl, co říct. Vyměnil si krátký pohled s Malfoyem a poprvé jako by mezi nimi proběhlo cosi jako porozumění. V tomhle stavu mu Ebony víc než kdy jindy připomínala jeho malou sestřičku, která za ním chodila, když se bála bouřky. 

Mohl by jí uchránit bolesti a dávat jí falešné naděje, ale nevydrželo by to dlouho. A věděl, že už má dost lží pro vlastní dobro. 

"Ochrana domu je dole, Ebony. A pokud ji Snape úmyslně nespustil, pak je jediná další možná příčina a to je jeho smrt. Je tu slabá naděje do chvíle, kdy bude nalezen mrtvý, ale nevěřil bych jí." 

"Pořád mě hledají?" 

"Řád nebo Smrtijedi?" zeptal se, i když věděl, že myslí ty první. 

"Už jsou z toho hodně nervózní a pořád čekají, kdy přijde zpráva od Voldemorta, že tě chytil. Pravdu víme jen já a Tony … taky Harry Potter. Nechtěl jsem, aby udělal něco hloupého. Byl by z něj dobrý herec. Ten kluk hraje rozrušeného a rozčileného bratra dokonale, opravdu." 

"Myslím, že bychom měli vyrazit," přerušil ho Malfoye a jeho výraz byl zase uzavřený a chladný. 

Jeden vážně musí obdivovat jeho dokonalou sebekontrolu, pomyslel si Evan. 

Nelíbila se mu představa, že Ebony teď bude trávit většinu času výhradně jen s ním, navíc na omezeném prostoru s minimálním kontaktem z vnějšku. To bylo přesně hřiště, na kterém mohl rozehrát svou manipulační hru. V tom byl rovněž mistr. 

Ale jinak to nešlo. Ebony byla příliš tvrdohlavá na to, aby ji Evan přesvědčil k návratu pod ochranu Řádu. 

"Jdi si sbalit … všechno, co si myslíš, že bys mohla potřebovat," vyzval Ebony. 

Zarazilo ji to. Tady ve Snapeově domě v podstatě nebylo nic její, nic, co by měla vzít s sebou, kromě své hůlky. Střelila pohledem z Luciuse na svého nevlastního bratra. Pak se zamračila, ale poslechla a odešla. 

"Pěkné," ušklíbl se Malfoy, "ale možná jste jí mohl rovnou říct, že si se mnou chcete promluvit o samotě. Pravděpodobně mě teď čeká nějaká velice zábavná přednáška o tom, jak mě roznesete v zubech, pokud jí ublížím." 

"Jsem rád, že mi takhle šetříte práci, Malfoyi. Ale spíš jsem vás chtěl varovat z jiného důvodu. Řekněme, že … znám vaše priority. A nehledě na celou tu věc kolem spřízněných duší, je mojí sestře pořád ještě jen sedmnáct let." 

"A?" pobídl ho Malfoy. 

"A to rozhodně není věk na to, aby otěhotněla." 

"A já jsem podle vás stejně nezkušený naivní adolescent, který nezná ta správná kouzla, jak tomu předejít?" Lucius vypadal v té chvíli skoro pobaveně. 

Pořád tady nebylo mnoho, co mohl Walter udělat, aby tomu zabránil, a oba to věděli.

Evan zavrtěl hlavou. "Já jsem nemluvil o nechtěném početí … z vaší strany. Oba víme, že smrt vašeho syna zanechala váš rod bez dědice. A můžete mi tu kolikrát chcete připomínat, že Ebony má daleko do čistokrevné čarodějky. Přece jen je to sestra Harryho Pottera. Nikdy nebude ani z poloviny tak silná jako on, ale pořád to bude víc než průměr. Potterovi bývali všichni nadaní a silní kouzelníci." 

Evan Walter byl opravdu chytřejší, než bylo u bystrozorů obvyklé, to mu musel Lucius nechat. 

"Zatím jsem si nevšiml něčeho nadprůměrného … jen si pamatuji, že bývala dobrá na lektvary," mávl nezaujatě rukou. 

Ale Evan se nenechal napálit. 

"Dobrá? Pak máte horší pozorovací schopnosti, než jsem čekal. Ale to nejsou jen lektvary, Malfoyi … spousta věcí, na které já jsem musel tvrdě dřít, k ní přicházely přirozeně. Třeba jako přeměna zvěromága. A já vím, že jste si toho všeho všiml." 

"Bojíte se, aby neotěhotněla. Sladké - možná a to dostanete ocenění nevlastní bratr roku." 

"Přijde vám to zábavné?" zeptal se Evan zjevně rozladěný. 

"Ne, ne," zavrtěl Lucius hlavou. "Zábavné je, že už se o klidně mohlo stát. Je pravda, že k tomu došlo před čtyřiadvaceti lety, ale pro její tělo, to bylo teprve několik dní." 

Evan oči se rozšířily překvapením. Proč ho sakra tohle nenapadlo dřív? Pravda … netušil, že Ebony a ten mizerný červ Malfoy už spolu spali, ale … 

"Ale to by … Strážce by se o tom určitě zmínil. Vytvořilo by to paradox, který by mohl zničit celý svět. Ten strážce by …" 

"Není třeba panikařit, je to jen … možnost," brzdil ho Malfoy a teď už bylo jeho pobavení zjevné. "A máte pravdu. Pravděpodobně bychom to už dávno věděli." 

A pořád tu ještě byl fakt, že určování přesné doby početí za pomoci magie bylo téměř nemožné. Pokud si pamatoval správně z doby, kdy Narcissa čekala Draca, bylo to většinou … rozpětí dvou týdnů? 

Představa času stráveného s Ebony v bradavické Komnatě nejvyšší potřeby najednou získala úplně nový náboj. 


;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 


Průnik do Bradavic proběhl nakonec nečekaně hladce. Cestou do Komnaty nejvyšší potřeby se ještě zastavili u trpasličích dveřích. Když se po Luciusově doteku objevily, Evan si za pomoci hůlky obkreslil a zkopíroval celou šifru. Byl si jistý, že i když vypadala víc než složitě, během pár dní s sní poradí. 

Potom zanechal své dva skryté společníky v Komnatě a vydal se podat Brumbálovi hlášení. 


;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 



"Hmmm … zajímavé. Tohle je tvá práce?" zajímal se Lucius, když s Ebony vstoupili do Komnaty nejvyšší potřeby, která nyní připomínal prostornou pohodlnou studovnu.

Ebony se usadila na pohovce a mírně se usmála. "Jo, přesně jak jsem to chtěla." 

"Takže cokoliv si budu přát, se tu objeví?" ujišťoval se Lucius. "Hmmm…" 

A vzápětí Ebony zamrkala, když se v jednom rohu místnosti objevila postel. Byla opravdu velká, zabrala velkou část jedné stěny, s jemným povlečení barvy půlnoční modři se stříbrným lemováním. Překvapilo ji, že Lucius nezvolil zelenou jejich koleje. A taky … 

"Není trochu velká? Kolik si myslíš, že v ní bude spát lidí?" 

"Jen jsem si myslel, že se postarám, abychom měli dost prostoru, pokud bychom ji chtěl využít k jiným účelům." 

"No, můžeš doufat," zabručela, "ale nezapomeň, že to ani není část toho rituálu. Tedy je … ale už ji máme za sebou." 

"Prostě tě chci. Je těžké to pochopit?" 

Chvíli vypadala šokovaně. 

"Je pro mě těžké pochopit, že dokážeš myslet na sex zrovna teď." 

Zvedla se, přešla komnatu a usadila se do křesla v rohu, jako by mezi nimi chtěla mít co největší vzdálenost. 

"Severus je mrtvý a všechno, na co ty myslíš, ty je tvůj vlastní chtíč." 

Lucius na to nic neřekl. Nestěžovala si, že mají jen jednu postel, jak čekal. Naopak jí vadilo, že je příliš velká. 

Hmmm … vždycky jí může v noci nenápadně zmenšovat a pak, až si všimne, jí připomenout, že si to tak přála. 

;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 

Stála na křižovatce. Na rozcestníku byly dva prázdné ukazatele. Jak se mohla rozhodnout když neznala směry. Vteřina zamrzlé skutečnosti se natáhla. Stála dál, ale svět kolem ní už běžel. Plameny byl všude kolem a dusivý kouř jí štípal do očí. Neviděla nic. Byla ztuhlá a nehybná … jako by čekala na smrt. 

Pak přišlo to světlo. 
A ze závojů kouře se vylouply dvě postavy. To světlo bylo zelené. Byla to smrt. Věděla, se že se musí pohnout. VĚDĚLA, že dokáže zastavit tu kletbu, ale jen jednu. 

Ale ona dál stála na místě. Ta vteřina byla zase dlouhá … jako celé roky. Musela se rozhodnout, ale nedokázala to. A kletby dál mířily na své cíle. Na Severuse a na Luciuse. 

Rozcestník byl zpět. 

Nedokázala se rozhodnout. 

Rozcestník vzplál a oba padli mrtví k zemi. 

Probudila se s výkřikem. 

Všude kolem byla tma a Ebony zmateně šmátrala kolem sebe, když ucítila pevné paže, které se omotaly kolem jejího těla. 

Pokoj se rozsvítil. 

Ty paže patřily Luciusovi 

Všechno se jí vracely. Útěk z Grimmauldova náměstí, ztráta magie, Severusův dům, jeho smrt, Komnata nejvyšší potřeby … Lucius. 

Svíral ji pevně. A díval se jí upřeně do očí. 

"Byl to jen sen. Noční můra. Ale je pryč. Bude to v pořádku, postarám se o tebe." 

Chtěla mu věřit. Měla by se ho bát, protože dokázal být nelítostný a krutý. Ale ve chvíli, kdy ji líbal do vlasů a hladil ji po zádech, aby utišil její tiché vzlyky, si uvědomila, že je to pořád ještě člověk. 

Jako Smrtijed spáchal mnoho zločinů. Některé z nich i viděla. Pořád se ptala sama sebe, jak by mu mohla odpustit to všechno. Ale … možná to nebylo na ní mu odpouštět, protože jí neublížil. 

Nemohla to ignorovat, musela se ptát. Musela vědět, proč to všechno udělal … i když měla docela slušnou představu. Ale její nevlastní otec jí vždycky říkal, že věci nejsou pokaždé takové, jaké se zdají. 

A i když to bylo skoro děsivé, neuvěřitelné a téměř absurdní, právě teď byl Lucius to poslední, co jí zbylo po Severusovi .. jejím nejlepším příteli. 

"Neopustíš mě, že ne?" zeptala se tiše, když jí došly slzy. 

"Nikdy," slíbil jí a v jeho hlase bylo tolik síly a vášně. Naposledy ji slyšela v Bradavicích. 

Nemohla ho nenávidět. Bylo to jako by nenáviděla sama sebe. 

Nikdo nebyl jen hodný nebo jen zlý. A možná Lucius dostal tu část duše, která byla temnější a ona dostala tu světlou. Ale stejně tak v něm byla i trocha světla, protože ona zase v sobě měla trochu tmy. Svět by vystavěný na protikladech, všechno na světě ho mělo. Důležité bylo vytvořit harmonii. Rovnováhu. 

A až se jejich duše spojí, tak ta rovnováha přijde. Konečně opravdu pochopila, proč se musela vydat do minulosti. Tehdy byli oba staří a nehledě na okolnosti si byli rovni. A až se spojí jejich duše, ta rovnost bude obnovena. 

Byla to opravdu láska, co cítila k tomuhle muži. Změnil se. Možná až příliš. 

Ale jí poprvé došlo, až i ona se změnila. Během několika dní se celý její život obrátil vzhůru nohama. Po tom nemohla zůstat stejná. 

Před cestou do Bradavic byl její hlavní starostí vtípek, který provede nenáviděné ředitelce Merlinovy akademie. Blížily se zkoušky a ona ani nevěděla, co se svým životem chce dělat. S Tonym se přihlásili do výcviku bystrozorů - spíš proto, že se to od ní jako od holky z bystrozorské rodiny čekalo. Život byl zábava. A tou největší bolestí byla ztráta rodičů, která už ale dávno přebolela ve smutek a stesk. 

Ale setkání s Luciusem a Severusem přineslo změnu. 

Možná dospěla, nebo jen konečně, co od života chce. Nebo ji konečně Dohnala válka. Ale už nebyl stejná. 

Cítila se v bezpečí. V náruči bývalého Smrtijeda, muže který dokázal zabíjet chladnokrevně na příkaz Pána zla - toho bastarda, který zabil její rodiče a několikrát se ji pokoušel připravit o bratra. 

Ale ona v té chvíli rostě věděla, že jí neublíží. 

A poprvé od návratu z minulosti měla pocit, že zase našla v tomhle životě a čase své místo. 

Jeho kůže byla horká - celý ji příjemně hřál a jeho mužná silná vůně zaplnila její smysly. A v tu chvíli chápala, jak snadné bylo myslet na nevhodné věci i v tak těžkých a vážných chvílích. 

Bylo by tak příjemné a jednoduché ztratit se v té senzaci, v jeho přítomnosti a pozornosti. Aspoň na chvíli zapomenout na bolest. 

Pokusila se zavrtat ještě hlouběji do jeho náruče. 

Možná ráno … 

-TBC-

Povídku napsala Electra a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.