Povídka 25 - 20. kapitola

25. srpna 2010 v 2:19 |  25
Název: 25

XVIII. Karmínová



24. květen 1995 

Lucius našel Ebony v laboratoři, kde usnula, když v noci dokončila Vlkodlačí lektvar. Vylétla jako blesk do sedu, když se dotkl jejího ramene, aby ji probral. 

Nebylo příjemné, když sledoval, jak její výraz povadl, když zjistila, že je to on a ne Snape. 

"Severus?" zeptala se tiše. 

"Stává se, že se setkání protáhnout. A pokud byl na noc naplánovaný nějaký útok," pokusil se ji uklidnit. 

"Jo, máš pravdu. Každou chvíli se tu objeví a nejspíš se bude vztekat, že jsem ještě pořád v jeho laboratoři, i když je ten lektvar už hotový." 

Nezněla vůbec přesvědčivě a Lucius se jí nedivil. 

On sám si byl skoro jistý, že ten jeho bledý obličej s hákovitým nosem viděl včera naposledy. Všechno tomu nasvědčovalo. 

Vstala, aby se mohla potáhnout, a on si nemohl pomoc a musel sledovat každý pohyb jejího těla. Nehledě na situaci, v níž se ocitl a všechny potíže, kterým musel čelit, měl dnes jeden velmi příjemný sen, v němž hrála hlavní roli. Nahá. 

A nebylo snadné na něj nemyslet, když si před ním kočičím způsobem protahovala ztuhlé svaly. 

Všimla si, že ji sleduje, a po její tváři se mihl záblesk emoce. 

"Přesto bychom měli zvážit situaci pro případ, že by se nevrátil," řekl spěšně, aby odvedl její pozornost od své ztráty sebekontroly. "Ochrana kolem tohohle domu je s největší pravděpodobností vázána na jeho krev. V takovém případ, přestane fungovat s jeho smrtí. Museli bychom dokončit spojení duší a odejít." 

Ebony jen beze slova přikývla. 

"Půjdu si dát sprchu. Jestli se něco stane…" 

"Dám ti vědět," ujistil ji. 

Když odešla, přejel pohledem laboratoř a jeho oči se zarazily na zřetelně označené láhvi s Vlkodlačím lektvarem, kterou nechala Ebony na stole. 

Nebyl si jistý, proč to udělal. Měl jí říct pravdu. Čím dřív ji pozná, tím dřív budou nuceni dokončit spojení duší. A on ji bude mít jen pro sebe, připoutanou k němu a bez Snapeovy podpory. Byl si jistý, že bude schopný ji přesvědčit, aby byla na JEHO straně. 

Bylo zbytečné a také hloupé a nebezpečné to odkládat. 

Asi začínal měknout, když jí chtěl ještě na chvíli ušetřit nevyhnutelného rozrušení, které jí jistě zpráva o Snapeově smrti přinese. 

Ano, byl si opravdu jistý, že profesor lektvarů už není mezi živými. 

Protože ochrana kolem domu zkolabovala před dvěma hodinami. 

A byla jen otázka času, kdy si toho všimne i Ebony. 


Nakonec jí to trvalo dvacet minut. Po jejich uplynutí vtrhla jako zuřivý uragán do salónku, kde seděl u ohně a zaútočila na něj nejen slovně, ale i pěstmi. 

"Ty bastarde! Proč jsi mi to neřekl! Proč jsi něco neřekl, ty hajzle! Jak dlouho jsi to věděl!? Mohli jsme … ztratili jsme tolik času. Teď už může být opravdu pozdě." 

Ani se nebránil jejímu útoku. Bylo by to zbytečné a věděl, že jí to nevydrží dlouho. 

Střídavě s ním zuřivě třásla a pak bušila pěstmi do jeho hrudi. 

Nakonec se ji pokusil zadržet tím, že jí chytil za obě zápěstí, ale vytrhla mu jednu ruku a vlepila mu facku. 

To nečekal. 

"Je to tvoje vina! Tvoje vina! Nenávidím tě. Nenávidím. Je o tvoje vina." Její hlas přešel z křiku do zlomeného šepotu. 

A než se nadál, mě ji plnou náruč. Třásla se vzlykala a Lucius najednou nevěděl, co dělat. Nebyl zvyklý na tohle … utěšování. Ženy se mu vrhaly do klína z jiných mnohem příjemnějších důvodů. 

"Musíme něco udělat. Třeba ještě není pozdě," šeptala, ale oba věděli, že tomu sama nevěří. 

"I kdyby ještě žil, neexistuje způsob, jak ho zachránit, Ebony," řekl jí a překvapil sám sebe jemností své hlasu. 

"To není fér. Konečně jsem ho zase dostala zpátky. Nechci ho ztratit. Musíme něco udělat. On je příliš tvrdohlavý a chytrý na to, aby se nechal dostat. To není pravda, nemůže to být pravda." 

Její slova zasáhla něco hluboko uvnitř. Lucius si nebyl jist, jestli by byla TAKHLE zničená a zoufalá, kdyby byl na místě Snapea on. 

Její magie by byla zase v pořádku, protože cokoliv začalo vznikat mezi nimi, by bylo pryč s jeho smrtí. 

Překvapilo ho, až dosud ani na okamžik neuvažoval o téhle možnosti. 

Nechal tu malou potvoru, aby se mu dostala pod kůži. A věděl, že toho bude litovat. Teď ho sžírala žárlivost. Mizerný Snape bude zřejmě nad ním mít navrch i po smrti. 

"Ty ho opravdu miluješ, že ano?" zeptal se tiše a i ta otázka byla … těžká. 

"Jistě, že ho miluju," odpověděla, jako by to byla nejsamozřejmější věc v celém vesmíru. 

Bylo možné zlomit srdce jedinou větou - zvlášť pokud se u vás předpokládalo, že žádné nemáte? 

"Je to můj nejlepší přítel," pokračovala. "Konečně všechno zase začínalo být mezi námi normální a teď-" 

Hlas se jí znovu zlomil a Lucius ji stiskl pevněji. 

Přítel … milenec. To byl přece rozdíl, nebo ne? Velký rozdíl, zvlášť jestli byl Snape opravdu gay. Pravda byla, že Lucius sám ty zvěsti slyšel, ale nikdy se neptal. Severus se také nikdy nevyptával na podrobnosti jeho vztahu s Narcissou. 

Přítel … nejlepší přítel. Najednou ho napadlo, co byl pro ni on. 

Byli kdysi milenci, ale to bylo … skoro před pětadvaceti lety. A spousta věcí se změnila. On se změnil. Tehdy měl ještě pár iluzí a snů. Po těch letech z nich zbyla jen hořká příchuť na jazyku a ten zatraceně proklatý pocit ztráty. 

Ztratil příliš. A proto tolik bral. Jiným. Nezasloužili si přece mít štěstí, když on ani nevěděl, co to slovo znamená. 

Nepotřeboval ho. Myslel si, že ho nepotřebuje. 

To bylo, než dokonale poznal druhou stranu. Než viděl zmučenou tvář svého syna a slyšel jeho křik, když na něm ta stvůra prováděla ten mizerný rituál. A on přemýšlel, že nikdy nezastavil Pána zla, když mučil nějaké nevinné mudlovské dítě, zatímco jeho rodiče museli přihlížet. 

Jeho vlastní bolest mu připomněla, jak způsoboval bolest jiným .. tak bezstarostně. Klidně. Nevzrušeně. Jako by šlo o hru. 

Ano on opravdu poznal tu druhou stranu, když slyšel Dracovo utrpení, tak blízko a přesto nedosažitelný. 

Přišel pozdě a stejně byl bezmocný. A Lucius nenáviděl bezmoc. Slíbil si, že příště bude bezmocný ON. Slíbil si, že Pána zla zničí. 

Potřeboval k tomu Ebony. Byla tou nelepší cestou, jak se dostat k Potterovi. A teď, když Snape … 

U Salazara! Když o tom sám opravdu trochu uvažoval, uvědomil si, že i jemu ten bastard bude chybět. Přece jen mu pomohl, jako by to udělal opravdový přítel. A Lucius si skoro přál, aby se z nich ti přátelé někdy opravdu stali. 

Ale to teď nebylo důležité. Důležité bylo, že museli jednat - odejít. Když byla ochrana pryč, Voldemort si ho mohl kdykoliv najít. 

Ebony se během jeho přemítání trošku ztišila a zvedla k němu oč. Byly ještě plné slz, ale plál v nich nečekaný nový oheň. 

"Chceš se pomstít, že jo?" zeptala se. 

Byla to zbytečná otázka, pro někoho, koho neustále pronásledovaly bolest, prosby a prázdné mrtvé oči vlastního syna. 

"Řekl mi, že ses postavil proti Voldemortovi, abys pomstil svého syna. " 

Jen němě přikývl. V té chvíli ani za nic nevěřil svému hlasu. 

"Pomůžu ti. Musí zaplatit. Za tvého syna a za SEVA. A za všechny, kterým kdy ublížil. I kdybych ho měla zabít sama tak zaplatí." 

Lucius chtěl odpovědět, ale promluvil za něj kdo jiný. 

"Víš, že tohle je úkol někoho jiného." 

Oba sebou trhli a obrátili hlavu ke dveřím. 

-TBC-

Povídku napsala Electra a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.