Povídka 25 - 16. kapitola

25. srpna 2010 v 2:05 |  25
Název: 25

XIV. Kobaltová



23. květen 1995 

Když se Severus Snape ráno probral, chvíli mu trvalo, než přišel na to, proč se mu dnes tak nechtělo opouštět svět spánku. 

První připomínkou byla vzdálená bolest v pravém boku, která mohla být klidně způsobená jedním z ostrých kostnatých kolen vyčuhujících z pod pokrývky vedle něj. Jejich majitelka byla rozvalená na více než polovině celé postele a Snape opravdu litoval, že jí nabídl přístřeší. A k tomu ještě svou ložnici. A svou postel, která najednou jako by se scvrkla na polovinu. 

Opravdu nebylo tak překvapivé, že byla nesnesitelná i ve spánku … přece jen to byla Potterová. 

Sklonil se nad ni a ne zrovna jemně s ní zatřásl. 

Překvapilo ho, když se okamžitě posadila na posteli a její ruka vklouzla pod polštář pro hůlku. Takovou reakci od té nezodpovědné holky rozhodně nečekal. 

"Vstaňte," vyzval ji a hlas měl ještě mírně ochraptělý spánkem. "Máte deset minut na ranní hygienu. Až skončíte, zůstanete tady a počkáte na mě." 

"Dobré ráno i tobě, Seve," zazubila se na něj naprosto nezasažená jeho tónem. 

Jen zabručel. 

K čertu s jejím šklebem! ulevil si v duchu. Nikdo neměl právo být po ránu v tak dobré náladě. 

Ebony sjela pohledem na židli vedle postele, kde skřítci srovnali její oblečení. Spustila nohy na podlahu a mávla hůlkou tím směrem. 

"Accio!" 

Snape se obrátil, když slyšel, jak se prudce nadechla. 

"Accio!" přikázala znovu, ale oblečení se ani nepohnulo. 

Pozvedl obočí, když k němu obrátila zmatený a mírně vyděšený pohled. 

;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 


"Jak to myslíte, že nemáte tušení!? Kdy jste naposledy použila hůlku? Myslete sakra!" 

Ebony dál seděla na posteli zaraženě zírala na podlahu. Ani se nedokázala podívat Snapeovi do očí. Nijak jí nepomohlo, že chápala jeho vztek. 

"Já to nevím jistě," přiznala tiše. "Nejspíš to bylo ten den, co jsem se vrátila do přítomnosti. Večer … teda v noci na Grimmauldově náměstí. Bylo to kouzlo Lumos." 

"Úspěšně?" naléhal Snape. 

Ebony kývla hlavou. "Ano, povedlo se mi … jen..." 

"Ano?" 

Ebony dál zarputile odmítala opětovat jeho pohled. 

"Bylo slabší než obvykle. Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, protože … myslela jsem si, že jsem jen unavená a rozrušená." 

"Vy jste myslela … dokonalé," zasyčel Snape rozčileně. "Čekal jsem, kdy to přijde." 

Jeho sarkastický tón ji tentokrát vůbec pobavil. Vyskočila na nohy. 

"Proč na mě křičíš? Není to moje vina!" 

"Ne? Máš pravdu, nejspíš to bude nějaký poslední geniální děsivý plán Temného pána. Nějakým zázrakem tě připravil o tvou magii, že?" 

Ebony vztekle mrštila po Snapeovi svou hůlkou. "Ani jsem se nemusela nervovat, že jsem ji nechala na Grimmauldově náměstí, stejně mi byla na nic." 

"Tohle není legrace," zavrčel na ni. 

Konečně na něj pohlédla a on si všiml, že se jí v očích třpytí slzy. Napadlo ho, že to možná mohl řešit citlivějším způsobem … 

U Salazara! Proč o tom vůbec přemýšlel? Potřebovala lekci jako sůl. To byl jediný způsob, jak ji naučit opatrnosti a zodpovědnosti. Pak by si možná něčeho tak důležitého jako ztráta magie všimla dřív. 

"Myslíš, že se směju?" zeptala se ho tiše. "Že jsem nadšená z toho, že jsem teď na tom stejně jako nějaký mudla nebo pitomý moták. A že když budu mít zase štěstí a narazím na nějakého Smrtijeda, nebudu mít proti němu šanci?" 

Snape potřásl hlavou. 

"Můžeš se dál spoléhat na své štěstí a na to, že se najde nějaký pitomec, který tě přiběhne zachránit, až se zase dostaneš do smrtelného nebezpečí." Řekl to tvrdě a ostře, ale kupodivu ji to uklidnilo. 

A tím pitomcem budu nejspíš zase já, dodal v duchu, ale stejně tak to mohl říct nahlas, protože to bylo přesně to, o čem zrovna Potterová přemýšlela. 

"Co když je to … napořád?" zeptala se skoro bojácně po chvíli ticha. 

"Pak budeš muset vážně zvažovat změnu životního stylu," odvětil suše. 

A ta chvilička pochopení mezi nimi byla zase pryč. 

"Díky. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet." Vztekle se zvedla, sebrala ze židle svůj hábit a vydala se ke dveřím. 

"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se skoro nevěřícně. 

"Myslela jsem si, že se zeptám Luciuse, co si o tom myslí, když ty očividně hodláš jen urážet." 

"Výborný nápad. Proč mu neukázat, jak jsi teď proti němu bezmocná a bezbranná. Jsem si jistý, že ho ani nenapadne toho využít." 

Zarazila se ve dveřích a otočila se s vážným výrazem na tváři. "Opravdu si myslíš, že by mi ublížil?" 

"Ještě včera jsi málem utekla polonahá ven do noci ve chvíli, kdy jsi ho zahlédla," připomněl jí. 

"Myslela jsem si, že mě chcete vydat Voldemortovi." 

Severus v ten okamžik vypadal skoro dotčeně a ublíženě, ale byl to je zlomek vteřiny, kdy se ty emoce objevily na jeho tváři. 

Tolik k důvěře … 

"Skoro si říkám, že jsem to měl udělat," zabručel a obrátil se k ní zády. "Ušetřilo by mi to starosti s vámi oběma." 

V tu chvíli Ebony připomínal zase toho třináctiletého kluka, se kterým se potkala v Bradavicích. A věděla, že ať řekne cokoliv, škodu, kterou její slova způsobila, těžko napraví. 

"Promiň. Já se … učím se zase ti věřit, Seve. Už nejsi, kdo jsi byl tehdy." 

Nečekala, že dá nějak najevo reakci na její omluvu, a proto byla překvapená, když nepatrně přikývl. 

"Proč by mi chtěl ublížit, když zradil Vodemorta?" vrátila se k tématu Lucius. 

Severus se na ni otočil, zjevně rozladěný. "U Merinových koulí, ty jsi opravdu tak nechápavá a nedůvtipná? On nemá v úmyslu vydat tě Voldemortovi, nic by mu to nepřineslo. On to neudělá, protože tě chce pro sebe." 

A dokonce ani já si nejsem jistý, jestli by to neskončilo katastrofou, kdyby tě získal … zase. 

Severus si povzdechl. 

Celý uběhlý týden strávil studiem své nevelké, ale velmi pečlivě shromážděné sbírky knih. Nenašel toho mnoho, co by se týkalo spřízněných duší, protože jeho knihovna se specializovala spíše na černou magii a lektvary, ale co našel, ho znepokojilo. 

Už se ani nedivil Brumbálovým obavám, co by přinesla případná Ebonyina interakce s Luciusem. 

Spojení spřízněných duší ovlivňovalo obě osoby v mnoha směrech. Fyzicky i psychicky, na úrovni duše, srdce, emocí ... 

Výsledky byly těžko předvídatelné a vzhledem k situaci bylo opravdu víc než pravděpodobné, že by se v tom vztahu projevila Luciusova dominantní povaha. Byl mnohem starší a byl to muž, což Ebony skoro automaticky stavělo do podřízené pozice. Čím rovnější si byli oba partneři, když došlo k vytvoření pouta, tím rovnější pak bylo jejich partnerství. 

A to ani nemyslel na to, jaký by to mělo dopad na jejich magii … a --- 

U SALAZARA! 

TO BYLO ONO! 

Severus pohlédl na Ebony a na tváři se mu roztáhl téměř děsivý predátorský úsměv. 

Najednou to všechno dávalo smysl! 

Vzpomněl si na Malfoyovu neochotu mu říct pravdivý popis jeho dobrodružství. 

Já věděl, že nakonec zjistím pravdu, Luciusi. I bez tebe, pomyslel si spokojeně. 

Ebony ho zmateně pozorovala. Ten výraz jí byl víc než známý. Naskočila jí husí kůže.

"Seve?" zeptala se nejistě. "Kdo je v maléru?" 

-TBC-

Povídku napsala Electra a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.