Povídka 25 - 12. kapitola

25. srpna 2010 v 0:37 |  25
Název: 25

X. Černobílá poprvé


22. květen 1995 

"Harry mi řekl, že tě tu najdu." Řekla to tiše, jako by ho nechtěla vyplašit. Bylo to hloupé tohle byl přece Severus, který jí dokázal odporovat a hádat se s ní, i když byla o několik let starší než on, byl to Severus, s nímž strávila hodiny v laboratoři nad veritasérem, byl to Severus … který se na ni otočil a na tváři měl chladný odtažitý cizí výraz. 
Severus, kterému bylo osmatřicet let, Severus, který byl další připomínkou toho, co se změnilo… 

"Je to jako včera, co jsme se loučili, a přitom-" 

"Je to skoro pětadvacet let," dokončil za ni Severus nevýrazně. 

"Změnil jsi se." 

Severus ji dál pozoroval pohledem, který neprozrazoval nic z jeho emocí, a Ebony měla ještě větší problémy najít správná slova. Bylo to tak snadné, když bariéry kolem tohohle klu-muže, u Merlina! - nebyly tak silné a budované tolik let. 

"Neuvěřitelná pozorovací schopnost, opravdu. Jeden by řekl, že na člověku, který zestárne o čtvrt století nebude patrná žádná změna," ušklíbl se sarkasticky. 

Byl to Severus … přesně takhle si představovala, že bude vypadat, pokud se někdy setkají v budoucnosti. A to se dělo. Tohle teď byla budoucnost. A Severus byl … úplně jiný, než jak doufala, že se bude chovat. 

"Chtěla jsem poděkovat za ty vzpomínky a myslánku." 

"Šlo o pouhou snahu z mé strany vyhnout se zbytečným otázkám, kterými byste mě jistě zahrnula, jako jednoho z mála, kdo na ně může odpovědět," odtušil suše. "A teď, pokud mě omluvíte, je tu jedno důležité jednání řádu, kterého se musím zúčastnit." 

"A proto se schováváš tady?" pozvedla s úsměvem obočí, i když byla stále ještě mírně zaražená z faktu, že jí náhle vykal. 

"Nejsem si vědom, že bych vám dal povolení komentovat nebo se jinak zajímat o mé záležitosti, a proto od toho laskavě upusťte," doporučil jí téměř se zavrčením. 

"Myslela jsem, že jsme byli přátelé," dostala ze sebe ztuhle. 

"BYLI je tou nejpodstatnější informací ve vašem tvrzení, slečno … Potterová." Její příjmení vyplivl jako nadávku. "Byly to bláhové doby, kdy jsem se mylně domníval, že přátelství má nějaký význam a pozitivní přínos pro lidský život. Ale mohu vás ujistit, že jsem byl z této falešné domněnky brzy vyléčen." 

Ebony potřásla hlavou. "Kdy jsi se stal tak zahořklým, Severusi?" 

Otočil se na ni a z očí mu šlehaly blesky. Téměř před ním couvla. 

"Když mě tvůj otec a jeho přátelé v pátém ročníku málem zabili. Když jsem zjistil, že to pro nikoho není důvod k lítosti nebo obavám, nebo alespoň vzteku. A ani důvod potrestat viníky. Nebyli ani vyloučeni, protože jejich pověst, vzdělání a budoucnost měly větší cenu než můj život, nehledě na fakt, že to všechno ohrozili z vlastní vůle."

"Je mi líto, že jsem nemohla-" začala tiše. 

Harry jí řekl o událostech v Chroptící chýši, a i když jí nabídl pohled, který líčil celou zálěžitost spíše jako nevinný školní vtípek jednoho šprýmaře, dokázala si udělat vlastní obrázek. Ještě pořád si pamatovala, jak ti proklatí Pobertové Severuse v Bradavicích šikanovali. Přemýšlela, jak by Harry všechno viděl, kdyby to mohl také zažít jako ona. 

"Ušetřete mě sentimentálních výlevů. Nemám ani čas ani chuť jim naslouchat. Oba víme, že jste opravdu nemohla. Nebyla jste ani na světě. To ale nic nemění. Stalo se to. Je to minulost. Nic, co bych chtěl diskutovat." 

"A já jsem část téhle minulosti? Chceš mě taky vyškrtnout ze seznamu?" Chytila ho za hábit. Byl o tolik vyšší než ona a tohle byl jediný způsob, jak mohla narušit jeho absolutní kontrolu. 

"STALO SE TO! Byla jsem tam a pamatuju si to všechno. Ty jsi měl dvacet pět let čas na to zapomenout, vyrovnat se s tím a změnit se. Pro mě se to stalo minulý týden. A nemůžu zapomenout … protože nechci. Severusi … prosím. Potřebuji tvou pomoc." 

"Žadoníš na špatném místě. Ty vzpomínky, co jsem ti dovolil shlédnout byly vším, co ode mě dostaneš." 

Odstrčil ji od sebe, až upadla na podlahu. Vzhlédla k němu a jeho oči byly pořád stejně ledové a cizí, když na ni pohrdavě shlížely. 

"Ukázaly ti nejen Luciuse, ale i mě. A i přesto, že jsi viděla, co se ze mě stalo za muže, si myslíš, že na mě zaberou tvé prosby? Jako když jsem byl třináctiletý osamělý bláhový hlupák?" 

"Proč mě najednou tak nenávidíš? Je to kvůli tomu, čí jsem dcera? Chceš mě trestat za mého otce? Ani jsem ho neznala! A ty to víš! Jediné, co si pamatuju, je arogantní nesnesitelný teenager, které jsem měla pořád sto chutí proklít - za to, co dělal tobě! A udělala bych to, kdybych tam byla, když se to stalo. Byla bych - jsem na tvojí straně, Seve." 

Chvíli bylo ticho … a potom… 

"Profesore Snape." 

"Co?" 

"Není žádná moje strana," usekl. "Jsem respektovaným členem profesorského sboru v Bradavicích a vzhledem k této pozici a značnému věkovému rozdílu očekávám, že mě odteď budete oslovovat s potřebným respektem. Možná jste někdy v minulosti měla povolení oslovovat mě křestním jménem a tykat mi, ale to je přesně tam … v minulosti. Ta doba je pryč, a čím dřív se s tím smíříte, tím líp." 

Ebony zamrkala a vyrazila na nohy. 
"Jako kdybych si nevšimla! Všechno se změnilo! Všichni se změnili! Já věděla, že … věděla jsem, že bude Lucius Voldemortova pravá ruka, ale něco jiného je vidět ho … při tom. A je to moje práce. Já ho poslala přímo do Voldemortových služeb." 

Třásla se, ale přesto v sobě našla dost síly pokračovat. 

"A ty jsi se taky změnil. I ten mizerný Black - je sice pořád stejně arogantní, ale taky je to zlomený a zničený muž … už ho ani nemůžu nesnášet. Všechno se změnilo, kromě mě. Já jsem pořád stejná! Je mi pořád sedmnáct a ocitla jsem se ve světě, ve kterém pro mě není místo! Mnohem víc jsem patřila do Bradavic před těmi pětadvaceti lety … i když jsem v té době vlastně ještě nebyla naživu. JASNĚ, ŽE JSEM SI, SAKRA, VŠIMLA, ŽE JE TO PRYČ! Ale nemůžu se s tím smířit … nemůžu … nemůžu." 

Ale věděla, už když to vyznávala, i když to křičela téměř do jeho tváře, že je to marné. Jeho výraz se nezměnil. Ve tváři se mu nehnul ani sval. 

Měl pravdu. 

Její láska k Luciusovi byla mrtvá, protože Lucius byl pryč. A její přátelství se Sevem také skončilo, protože Sev už neexistoval. 

A nehledě na to, jak strašně moc to chtěla zpět, nic to nemohlo vrátit. 

Musela se s tím smířit. 

"Jen mi řekni proč? Oni mi lžou a myslí si, že to nepoznám. Tvrdí mi, že jsem se dostala do nějakého náhodného časové víru. Brumbál mi dokonce tvrdil, že se tehdy spletl, když mě přesvědčil, že se budu moct vrátit, až splním svůj úkol." 

Kolikrát mohla říct prosím, než jí nezbude ani poslední zbytek hrdosti? 

"Prosím ... jen mi řekni, proč to všechno. Musím to vědět." 

Snape poprvé za celou tu dobu zaváhal. Chtěl jí to říct. Zasloužila si pravdu. Zvlášť, když ji věděli všichni ostatní. V tomhle měli s Potterem velmi podobný osud. Měli na svou pravdu právo, i když jim mohla ublížit, a přesto jim ji neustále odmítali sdělit. 

Věděl, že zjištění, že je Lucius její spřízněná duše, by nebylo nic příjemného. 

Ale přesto jí chtěl říct pravdu. Jenže nemohl. 

"Nutíte mě se opakovat. Ty vzpomínky byly tím jediným, co ode mě získáte." 

Chvíli se zdálo, že bude ještě dál žadonit, ale nakonec se její tvář stáhla. Bylo to, jako by se něco v ní konečně vzdalo. A byl to smutný pohled, který málem otřásl jeho pevně vybudovanou obranou. 

Věděl, že není fér ji trestat za minulost. Zvlášť za tu, se kterou už neměla nic společného. Ale k němu život nikdy fér nebyl, tak proč by on měl být jiný. 

"Omlouvám se, že jsem t-vás připravila o čas, pane profesore." 

Když odešla, Severus si zhluboka povzdechl a zaváhal. Znal ji dobře … ještě pořád ji znal, protože měla pravdu. Nezměnila se. A tak věděl, že ve stavu v jakém je teď, udělá nějakou hloupost. Jako tehdy, když se vzdala Luciuse. 

Otázka byla, jestli jí chtěl zachránit a pomoct jí. 

Teď byl totiž asi jediný, kdo mohl. 

-TBC-

Povídku napsala Electra a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.